Série Jestřába&Rybářky – GREEN Simon R.

Já osobně jsem donedávna rozděloval fantasy literaturu na dva typy:
a) Braky. Typ první jsou knihy, které už tu byly. Tím myslím nekonečné omílání stále stejných zápletek, prostředí i postav. Hrdinové dělají pořád stejné věci dokola, zachraňují princezny, bijí se s draky, naplňují svůj osud, umírají v bitvách atp. Po přečtení pěti až šesti takových knih si ani za boha nemůžete vzpomenout na děj té třetí. Určitě každý s tím má svou vlastní zkušenost.

b) Unikáty
Mají naprosto neotřelý děj, dokážou vás něčím upoutat, skoro bych řekl až fascinovat. Propracovanost postav je brilantní. Čtete je celou noc jedním dechem a s každou další stranou litujete, že se blíží závěr a pokud se náhodou stane, že by se podařilo onomu autorovi vydat více než dvě takovéto skvělé knihy, vyřežete mu z ebenového dřeva obrovský totem a začnete ho uctívat krvavými obětmi ( = u mne Sapkowski).

Od té doby, co jsem poznal knihy Simona R. Greena ( neznáte náhodou jeho prostřední jméno?) jsem si vytvořil skupinu třetí, a to Unikátní braky.

To co dokázal Green vytěžit ze známých témat je ohromující. Než však začnu se samotnou charakteristikou postav, bylo by myslím záhodno říci pár slov o prostředí v němž se příhody odehrávají.
Všechny příběhy jsou situovány do města Havenu, což je vpravdě temné město. Je to místo, kde zločin nepřemýšlí, zdali je den či noc, svátek nebo obyčejný den. Doslova přetéká zloději, vrahy, démony, zaklínači a celé podsvětí řídí pár vlivných lidí z povzdálí. Nemusím vám proto připomínat, že za peníze je zde možné koupit cokoliv, snad i tu lásku. Na povrchu se střídají ulice od snobských a až nechutně honosných, přes uličky lásky, různá tržiště, kde najmout vraha přes bílý den není problém, až po čtvrtě špinavé a temné, ve kterých i krysy raději chodí ve dvou. Na konec nemohu zapomenout na Ulici bohů, kde sídlí drtivá většina magických postav s různými silami, schopnostmi a vlivem. Tu a tam se některá z nich splaší a o problém je postaráno..

Pokud jste si utvořili alespoň hrubý obrázek, je vám jasné, že podobné město musí zákonitě dříve či později potkat zkáza. To jediné co chaos udržuje na uzdě v dostatečné míře je policejní sbor s názvem Městská hlídka, v popředí s Jestřábem a Rybářkou. Nepracují v ní žádní svatoušci, mnoho z nich má trestní záznam, jejich práce to však vyžaduje. Úmrtnost je vysoká, nových strážníků málo a proto berou každou volnou ruku, což má za následek některé drobné intriky v jejich středu. I přes to je zde několik dobrých chlapů, avšak Jestřáb s Rybářkou je všechny převyšují. Neúplatní, neústupní, připraveni bránit spravedlnost za každou cenu. Jestřáb, silný muž s pevným charakterem, snadno rozpoznatelný mistrným ovládáním své válečné sekery a Rybářka, přímo ďábelsky rychlá s mečem i dýkou, jsou dohromady jako bájný archanděl Gabriel. Alespoň mi to tak někdy připadá.

Jak ve knize působí? Lze z nich vycítit silnou autoritu, jakýkoliv křivý pohled na ně se rovná nedobrovolné návštěvě felčara. Jsou trnem v oku místním zločineckým spolkům a nejeden už kul pikle na jejich odstranění a to je jedna z věcí, které bych Greenovi vytkl. Město popisuje jako téměř neobyvatelné pro normální lidi a představa, že by v něm čtyřiadvacet hodin přečkal čestný, spravedlivý člověk je utopická. Oba strážníci jako by však vystupovali z řady a okolní zločinecké syndikáty jen nečinně přihlížejí, jak jsou pomalu, nýbrž jistě rozbíjeny Městskou hlídkou a nepodniknou proti tomu téměř žádná opatření. Jistě, je tu pár pokusů o atentát, ale vždy se jim podaří odvrátit jistou zkázu. To mi přijde ve srovnání s okolím, ve kterém žijí, velice nedomyšlené.

Je možné, že promyšlenost postav není na vysoké úrovni, jenomže hezká charakteristika také není všechno. Postavy mohou být nepropracované, ale jsou-li zasazeny do kvalitního děje, celý náhled na věc se rázem změní a to je právě případ Jestřába a Rybářky.

Na zápletky bych nešetřil superlativy. Každá z knih je do jisté míry detektivkou a autorovi je ke cti, že ani jeden případ se neopakuje. Jednou je to zakletý dům ve kterém jsou zamčeni a někdo začíná vraždit hosty. Podruhé se z nějakého podivuhodného důvodu splaší některý bůh z Ulice bohů a celé město je rázem vzhůru nohama ( zkuste si představit ocelového Tyranosaura rexe proti skupině policistů – prostě paráda). Ani jednou se mi nestalo, abych si byl pachatelem jistý už od poloviny knihy, poněvadž se často stává, že spojenec má ve skutečnosti i druhou, méně světlou tvář. To jediné za co by autor zasloužil pětadvacet ran bičem, je čtvrtá kniha s názvem Vlk v ovčím stádu. Ta má totiž navlas stejný děj jako díl první, pozměněny jsou pouze postavy a odlišuje se jen v drobných detailech. Nemohu si odpustit pocit, že těch celých dvěstě třicet stran je jen dalším pokusem o vydělání trochy peněz navíc.

Samostatnou kapitolu potom tvoří kniha Východ modrého měsíce, jež popisuje seznámení obou hrdinů a jejich odjezd do Havenu. Je psána spíše pohádkově, má v sobě i jistou dávku humoru, ale nic zde nepůsobí rušivě. Lze ji číst i bez předchozího seznámení s JR, proto si ji všichni přečtěte. Nebudete myslím litovat.

Co říci na závěr? Je to moc prima počteníčko. Na jedné straně klasické Heroes, sword and magic prostředí, kterých jsou kila, avšak na straně druhé velice solidní děj. Každá je kvůli své zápletce psána jinak a každou knihu budou nejspíše doprovázet rozporuplné reakce. Tu a tam je snad až příliš politiky, tu a tam zase přespříliš akce, ale dohromady tvoří ten nejlepší brak, jaký jsem kdy četl. Je možné, že za deset let po nich neštěkne ani pes, nicméně je to pořád dobrá investice.