Zevrubná příprava na maturitu

Byl pozdní večer, první máj. Večerní máj, byl lásky čas. Ale já jsem se do prdele musel dřít nad debilním učením. To furt matka řve, jak mam studovat. Vždyť já se učim… a docela dost! Například včera jsem ztratil asi půl hoďky šprtáním matiky. To snad stačí, ne? Mý matce rozhodně ne.
A dneska zase. Seděl jsem v klídku u písíčka a mlátil do něj ňáký písmenka, když futra dveří od pokoje zacpala má matka.
“Co tady děláš? Jak to, že se neučíš?” spustila tu svou. Už mi to fakt cedilo mozek.
“Dělám na stránkách!” odseknul jsem.
“To mě nezajímá, koukej se jít učit. Tejden si nesáh na učení!”
Stoupnul mi tlak a pomalu jsem začínal zuřit. “Ale já se dnes nemusim nic učit,” ječel jsem už skoro jak matka.
“Co na mě řveš? Koukej se padat učit! Za čtrnáct dní maturuješ!”
Vždycky jsem se jí nakonec podřídil a tak se stalo i teď.
Vešel jsem do svý cimry, prásknul za sebou dveřma a otevřel “učení”. Co to je? Fyzika. Hned jsem šáhnul na poličku pro zrovna rozečtenou knížku Ježíšku, já chci plamenomet! a pustil se do čtení. Ňáká fyzika mě fakt nebere. Sice z ní maturuju, ale já už to tam ňák ukecám.
Začet jsem se do super povídky od ňákýho Šlajsny, když ke mně přifuněla matka.
“To si snad ze mě děláš srandu, ne? To se jako učíš, jo?”
Nechápu, jak může někdo umět takhle strašně křičet. Až mě z toho bolej uši. Tentokrát jsem se ale opravdu dožral. Matka se naštvaná odporoučela z pokojíku a já jsem šáhnul za závěs, kde mam opřenou vzduchovku.
“Tak tímhle bych neustřílel xmrti ani slepici, natož mámu, která je pěkná kráva,” řekl jsem si pro sebe. Ne, možná to bylo i nahlas. Možná jsem přitom i řval, já nevim. Vim jenom, že jsem byl hrozně vypruzenej. Co vypruzenej, přímo nasranej!
Se vzduchovkou jsem seknul zpátky pod závěs a seběhnul schody dolů do dílny. Jen co jsem otevřel dveře, mrkla na mě svym jednim obrovskym vokem se superostrejma řasama… motorová pila. Ta tady zbyla ještě po tátovi, než se vod nás odstěhoval. Ale má jednu velkou nevýhodu, je na elektriku. Vyštrachal jsem nějakou prodlužovačku, čapnul pilu a chvátal po schodech nahoru. Na přecíni jsem píchnul motorovku s prodlužkou do zdi.
“Už mě ta matka nebude víc srát,” uchechtnul jsem se pod fousy. (Teda kdybych nějaký měl.) Voči mi zrudly, žíly vystouply a na dolním pysku se mi usadila nadržená slina, která se bohužel v okamžiku, kdy jsem vykop dveře do kuchyně, vpila do modrýho králíčka na mym svetru. Jo, ten svetr mám taky vod ní. Plíst osmnáctiletýmu klukovi svetr s králíčkama je taky fajn nápad.
Nadmutej šílenstvim jsem vpad do kuchyně. Matka, která tam cosi štrachala v lince se ani neotočila a už začala řvát: “Cos tam dole dělal, no?…”
Zbytek už přehlušila motorová pila, kterou jsem s gustem letitého dřevorubce nastartoval. Matka se jala pištět a v mžiku přecválala do druhýho kouta kuchyně. Zajímavý, když jde člověku o kejhák, dovede běžet i metráková padesátnice jako Zátopek v nejlepších letech.
Přibližuju se k ní pomalejma krokama, ten její nesnesitelnej hysterickej řev mě vohlušuje. Ale já se jen jak smyslů zbavenej šíleně chlámu. Nevim, asi mně to v tu chvíli přišlo vtipný. V hlavě mi zní Bétovenova Óda na radost a v očích plane jiskra, toužebně vyčkávající na krvavou podívanou. Dramaticky přidávám a ubírám pile na “plynu” až… matka omdlela. Králíčci na svetru si zakrejvaj svejma modrejma tlapkama očka a…
…najednou pila zakuckala, žárovka v lustru zablikala a vše se ponořilo do tmy a naprostýho ticha. Nevim proč, ale v tu chvíli jsem se psychicky zhroutil. “Tak snad jindy,” stačil jsem si ještě pomyslet a skácel se na zem smyslů zbavenej.

Alespoň vidíte, kam až vás může dostat ČEZ. Roky na cvokárně celkem ubíhaj, a já se aspoň nemusim dělat s ňákou maturou. Takže dvě rady na závěr:
Zaprvé: Kupujte motorové pily na benzín.
Zadruhé: Nekupujte akcie ČEZu.