Cyklus Navigátor Billa Baldwina

    O překlad (s výjimkou prvního dílu, který přeložil Ladislav Toman) se postaral Robert Čapek, obálky všech dílů celkem výstižně ilustroval Petr Willert. Uvidíme, jakým přínosem (kromě inzerovaných 100 stran navíc) bude nové vydání prvního dílu.

    Vraťme se ale nyní k vlastnímu cyklu. První dva díly jsou silně motivovány válečným námořnictvem. Kdo četl Kruté moře, Konvoj do Murmanska nebo Křižník Artemis najde v obou prvních dílech řadu styčných bodů a některé situace mu budou velmi povědomé i přes to, že tento druh “námořnické” literatury u nás příliš nezakořenil. Kategorie i funkce lodí zůstaly v podstatě stejné, ponorky vcelku vtipně nahradily “ohýbače” (silně připomínají U-BOOTy typu VIIc z pozdních sérií) a nad běžný rámec přesahuje jen “zázračné” zachránění Atalanty na Haelicu.

    Třetí díl tématicky poněkud vybočuje z řady, neboť se odehrává v mírovém období a nebojuje se na poli válečném, ale sportovním. I tento díl lze bez větších problémů zařadit do historického kontextu jeho děj má paralelu ve velkých leteckých soutěžích, pořádaných v meziválečném období (soutěž hydroplánů o Schneiderův pohár). V souladu s historickou skutečností jsou “sportovní” stroje předobrazem či vývojovou verzí budoucích vojenských lodí. Díl je přelomový ještě v jedné věci – autor přechází od “námořní” inspirace k inspiraci letecké. 

    Čtvrtý díl je opět “bojový”. Politická situace odpovídá Evropě po roce 1935, otevřeně lze srovnávat postoje usmiřování jejichž důsledkem byl v reálu Mnichov, v knize pak řádění SIGRu. Schyluje se k válce, propukají lokální konflikty, které ve svých důsledcích přecházejí v otevřenou konfrontaci velmocí. Speciální jednotka “dobrovolníků” zkouší v lokálním konfliktu nové zbraně a taktiku. Historickou předlohou jsou dobrovolnické jednotky ve Španělsku a Číně (sovětští “dobrovolníci” na obou bojištích, američtí “Létající tygři” – AVG v Číně). V tomto případě lze děj rámcově srovnávat s osudy AVG. Kniha končí vypuknutím obdoby světové války. Vedle historie zde autor opisoval i z ryzí sci-fi. Finální útok na nepřátelskou bitevní stanici je až příliš podobný zničení Hvězdy smrti ze Star Wars.

    Pátý díl vychází dějově (a to do značných detailů) z porážky Francie a Bitvy o Británii. Na dané téma byla vydána celá řada knih populárních, memoárových i odborně historických. Jako pomocnou literaturu doporučuji knihu Stíhač od Lena Deightona – je zde popsán trik se zaměřovacími paprsky  (vydala Práce v edici ELF, Praha 1993).

    Šestý díl vychází velmi volně z událostí na východní frontě (přibližně do začátku roku 1942) a mapuje počátky vojenské spolupráce spojenců. Více podrobností rozebírají dosud vyšlé recenze jak na FP, tak na jiných serverech a v časopisech. Je však nepopiratelným faktem, že lepší znalosti poměrů v “rudém carství”ze strany autora by velmi pravděpodobně měly zásadní vliv na průběh děje.

    Sám hlavní hrdina prochází všemi díly bez větších problémů, občas sice přijde k úrazu (protivníci na tom jsou většinou hůř), ale má štěstí jak v boji, tak v lásce. S počtem přibývajících dílů roste jeho hodnost i průměrný počet  milenek na jeden díl ( v posledním to “vytáhl” na tři), je skutečným, leč nikoliv oficiálním otcem jednoho dítěte a neustále zůstává nepřekonatelným pilotem. Navíc se stal úspěšným velitelem, na rozdíl od jiných nezničitelných hrdinů však díl od dílu pomalu, ale jistě stárne. Zárověň se v průběhu děje vyrovnává se svým “plebejským” původem a jeho udatné činy značně zvyšují prestiž rodného systému, který byl původně jen zapadlou těžební oblastí na periférii říše.

     Je zatím otázkou, jaký vývoj prodělá v dalším díle cyklu, výše zmíněná anotace se v tomto směru nejeví příliš příznivě. Nezbývá tedy nic jiného, než čekat na vydání nového dílu.