Kdo se bojí, nesmí do jeskyně…. 1. díl

 Poděkování. Tento příběh v myšlenkách vznikal již rok před Sjezdem  Dračího doupěte v Rožumberku v roce 1993. A na papír se dostával  po večerech po jeho skončení.
 Nebyl by však nikdy dosáhl podoby, v jaké je dnes.
 Myslím tím odstranění pravopisných chyb, slovosledů, Významových  slovíček a otřískání mi o hlavu všemi vadnými disketami s rozepsa ným textem….
 Tedy děkuji.
 Tomu kdo mě donutil datlovat stránky do počítače….Vám všem.
 Tomu kdo mě zkritizoval verzi -0.1 tak, že jsem málem emigroval do  rybníka s mlýnským kamenem uvázaným na pravé ruce (jsem pravák)
 ……..a to značce J. G. (neptejte se mě, nevím co to znamená)
 Tomu, který mě donutil neemigrovat …..J. G.
 Tomu, který přes svůj odpor ve slabé chvilce souhlasil s přeluště ním verze 0.001 ….J. G.
 Tomu jež mě dal vzdálenou naději že si další verzi přečte již  celou…… J. G.
 Tomu, jež opravdu trpělivě přečetl dalších asi 7 verzí a ještě  trpělivěji mně je vracel ….J. G.
 Tomu, který mě pod pohrůžkou dne Dlouhých nožů v mé rodné Elfí  vesnici donutil tuto šílenost do-končit.
 A NAKONEC TOMU, MEZ NĚHOŽ BY SE TYTO STRÁNKY NEBYLY DOČKALY PAPÍRU
 příteli….. J. G (Vážně nechápu co to znamená)

 Věnováno Nanukovi.

 Kdo se bojí, nesmí do jeskyně.

 Stál a unaveně se opíral o svůj zakrvácený široký meč. Jeho postava byla ozářena mihotavým odleskem plamenů , které plápolaly po celé šířce úzké chodby polité olejem. Byl to mladík, sotva devatenáct jar se radoval z odchodu zimy. Teď však celá jeho postava prozrazovala obrovskou únavu. Jeho levá ruka byla až po loket omotána zbytky roztrhaného pláště. Přes hruď se šklebil dlouhý krvavý šrám.  Už dvacet čtyři hodin krvácejí z ran …, už dvacet čtyři hodin na ústupu odrážejí zuřivé útoky nespočet-ných skřetů , na dvacet sedm skřetích životů už ukončila jeho ruka , na osmdesát jich už nebude sužovat okolí.
 Z bilancování ho vyrušil tichý sten, přicházející z druhé strany místnosti. S mečem, opatrně na-přaženým kupředu, se pomalu přibližuje do tmavého rohu .
“Elsinore ..Elsinore ! ”  Pouští meč a odhazuje tělo mrtvého, podřezaného skřeta.Kleká si a úz-kostlivě prohlíží malé , skoro dětské tělíčko.  “Nette ,myslel jsem si že tě dostali …Počkej hned to bu-de.” Vylovil od pasu malý váček a vysypal jeho obsah na hlubokou ránu v hobitově hrudi , šeptaje přitom nějaká zaříkání. A hle …rána přestala krvácet a hned byla docela zacelená !  “Vstávej starý bra-chu, za chvíli se budeš cítit jako rybička”  Nett opatrně vstal a jeho kulaťoučký obličej se rozzá-řil.”Vždyť ty jsi hotový kouzelník, ta rána vypadala tak zle !”
 ” Moc zle a ztratil jsi hodně krve.Ale měl jsem ještě trochu koření, co jsem dostal v klášteře.”
 Vedle sebe vypadali jako otec a syn, vysoký, dobře rostlý člověk Elsinor a malý, asi 98 coulů vysoký hobit Nett. Oba byli oblečeni do přiléhavých kožených kamaší, kožené kazajky, Elsinor ji měl pobytou cvočky , přes ramena měli přehozeny černé pláště, na hrudi sepnuté malou mosaznou sponou. Jejich výzbroj tvořily u Netta dvě malé dýky v botě , tesák za pasem a pár hvězdic, Elsinor nesl v ruce široký meč a za pasem měl vetknutou stříbrem pobytou sekeru.
 Teď však vypadali oba dobrodruzi velmi ošuntěle. Zarostlé tváře  a rozcuchané vlasy, ruce, ob-ličej, to vše bylo pokryto vrstvou  špíny a krve. O oděv byste pod krunýřem bláta, také těžko hledali.
 “Co budeme dělat ? “, zeptal se Nett a sklíčeně se rozhlédl po jejich nynějším útočišti.
 “No, nejdříve bychom měli odklidit těla a připravit uvítání, dokud v chodbě hoří olej a my jsme v bezpečí.”
 Nett se sklonil nad skřety a začal jim prohledávat kapsy.Bylo vidět, že se vyzná. Předměty třídil na několik hromádek, cenné předměty , zbraně a ostatní krámy. Elsinor zatím nabil vystřelené kuše mířící do chodby a u vchodu do zadní místnosti rozložil nalezené dýky. Potom odtahal těla stranou.
 Sedli si vedle sebe a Elsinor brzy usnul. Nett ho s úsměvem  přikryl vlastním pláštěm. Potom se zachmuřil a začal procházet,  jako by tu něco hledal. Jejich úkryt měl podobu dvou místností, o stranách asi osm krát devět sáhů. Přední se směrem k vstupním  dveřím zužovala.Mezi sebou je spojovala jeden sáh široká i dlouhá  chodba s vyraženými dřevěnými dveřmi.
 Tento komplex se nacházel v kasematech starého hradu.Byl jen  neuměle vytesaný ve skále a veškeré jeho vybavení pocházelo  z vypleněných místností nahoře. Vlhké stěny připomínaly rozpadají cí se hrobku a tento pocit ještě umocňoval pohled na páchnoucí  mrtvoly.Nett se otřásl a k dohořívají-címu ohni přivalil poslední  ze tří sudů oleje, který tu našli. Opatrně nakrmil malý plamínek a  zase vrátil sud na místo.
 Uplynuly asi tři hodiny a Elsinor se , značně odpočatý, probudil.
 “Zdřímni si chvíli Nette, budeš to potřebovat “.
 Sotva hobit usnul, sedl si na zem se zkříženýma nohama. V této pozici setrval nehybně asi deset minut. Potom i on začal přecházet místnost , aby chránil svého druha před nebezpečím. Zamyšlen si ani nevšiml, že oheň začíná nepřirozeně rychle skomírat a místnost se halí do neproniknutelné tmy. Když si to uvědomil , stačil jen zažehnout lucernu, drcnout nohou do Netta a už se na něj začouzenou chodbou s křikem valí první nepřátelé….
 <<<<<<<<<<<<<<<<>>>>>>>>>>>>>>>>
 “Levým hákem do něj , jo to je vono ” se ozývalo vřavou v hostinci U domácího sladu. To jeden statný trpaslík krotil příliš drzého goblina. Okolo se davem kibiců protahoval tělnatý hostinský a s medovinou ve džbánu dělal mezi ochraptělými diváky přímo skvělé obchody.
 “Ano , ať si dá příště pozor na jazyk, ochmelka jeden nevycválanej”. To se právě projevil jeden z hostů, který vypadal asi jako  podomní obchodník, nebýt jeho zbraní a obličeje ,který vyhlížel,jako by si jeho majitel z půl sáhu zvědavě prohlížel zapálenou  bombu, kdy si vlastně ráčí bouchnout.
 K ránu už tu nebylo tak nabito a hosté se k sobě chovali daleko  přátelštěji. Spíše než snášenli-vost se zde uplatnila jako hlavní  “míra krve v alkoholu”.
 ” Tak dej si ještě. Na vítězství, přece neurazíš Argona,” nabízí  skleničku nejhlasitější z přihlížejících vítěznému trpaslíkovi.
 “Dobře , ale sháníš nocleh “.
 “Jasně. Tak na vítězství “.
 Na druhý den dopoledne se trpaslík , jmenoval se Thorgal, probudil ve stáji s Argonem po bo-ku. Notně ho pobolívala hlava a kručelo mu v břiše.
 “Vstávej ,” kopne do Argona,” tomuhle ty říkáš nocleh ?”.  Láskyplně vzal svoji obouručnou sekeru a pohladil ji se slovy:  ” Tak pojď holka, budeme potřebovat najíst “.
 Načeš se odebral do hostince a objednal si vepřovou kýtu – dobře  prosmaženou.
 “A má náš gladiátor čím zaplatit? “.
 “Vždyť jsem včera vyhrál deset zlatek !!!”
 “No a čím myslíš že zaplatíš rozbité židle a nádobí?”
 ” Vyděrači,” procedil mezi zuby Thorgal a hodil mu na zem zlatku.
 Potom si sednul ke dveřím. Najednou jeden z přítomných vstal od  nedopitého džbánu a chtěl odejít. Byl to takový vysoký muž,  v ošuntělém plášti, co vypadá spíš jako žebrák.Když však procházel  kolem stolu, za nímž seděl nevrlý trpaslík a díval se kde je  hostinský , zakopl Thorgalovy natažené nohy. Zařinčelo to tak jako  když na zem spadne pytel a vněm je spousta mincí. Chlap si stoupl  a úplně nepříčetný zlostí se chystal vyběhnout ze dveří. Hostinský  najednou zařval.” Chyťte ho “, nezaplatil za jídlo. “
 Když o tom potom přemýšlel, nedovedl trpaslík pochopit, proč se  zachoval, jak se zachoval. Když se totiž neznámý chystal otevřít  dveře, kopnutím mu je před nosem přibouchl. Vysoký muž se otočil a  zároveň s povýšeným úsměvem tasil odněkud dýku. Zaútočil, Thorgal  automaticky vykryl předloktím a potom jeho zaťatá pěst navštívila  oblast břišní krajiny protivníka. Onen následně vysekl Thorgalovi  hlubokou poklonu, načeš inkasoval pěstí za ucho. Tiše, jako dítě,  se svezl na zem.
 Kdesi vzadu se na sebe podívali dvě hlavy, obě souhlasně při kývly.
 Hostinský přišel ke zhroucenému a nohou ho odvalil. Na zemi se  začervenala malá skvrna ved-le ní zůstal ležet velký váček a dýka.
 Jakmile hostinský spatřil váček, vykřikl, rychle ho sebral a vyběhl ven. Za pár minut se vrátil následován dvěma biřiči. Ukázal  na zem, kde se začínal vzpamatovávat postižený. ” Veliteli u toho to muže byl nalezen můj váček s penězi. Okradl mě asi v noci, měl  pokoj hned vedle skladiště. ” Biřič muže nešetrně popadl za rameno  ” tak za toto budeš viset ” a vyvlekl ho ze dveří.
 Hostinský ještě sebral dýku, zastrčil ji za pás a přikročil  k trpaslíkovi.” Hej, díky, máš u mě účet do 20 zlatých “a rozhlédl  se po osazenstvu. Někteří muži souhlasně zamručeli. Thorgal se  zvedl a zeptal se ho.”Nebyla by pro mě někde nějaká taková práce?”
 a ukázal na skvrnu.” Hmm u mně ne, ale poptám se u známých”
 Asi za dvě hodiny, když se osazenstvo již vystřídalo, přistoupil k trpaslíkovy malý chlapec a něco šeptem mu sdělil. Thorgal pomalu dopil a pak zamířil k zadnímu stolu, kde mlčky seděli dva pocestní. Přisedl k nim. ” Prý by jste pro mně měly džob ” “Jde o to jaké bys měl podmínky.” “Slušný pravidelný plat a místo pro silnou paži.” “Tak to nenabízíme, je nám líto.” Oba se sklonili nad korbelem. Trpaslík si je mlčky prohlížel. Dva pocestní, jakých je spousta, široké pláště. Až na to, že jeden byl hobit a oba dva měli pod plášti zbraně.
 ” Co nabízíte? ” “Hledáme pár odvážných, co by nás doprovodily na jednu výpravu, s možným vysokým výdělkem, zbraně jistě v pochvách nezrezaví.”
 ” Jak vysokým výdělkem ?”
 “Kolik si nabereš a uneseš” Trpaslíkovy zasvítily očka. ” Kolik vás je ?” Hobit mlčky zvedl pravici a odpověď nahrazovaly dva vztyčené prsty. ” Neumíš počítat.” A na Thorgalově ruce se zvedli prsty tři.
 Ten co zatím neřekl ani slovo podotkl. ” Málo !”
 Trpaslík zvedl oči a oznámil. Neznám to tady dobře, ale včera jsem strávil skvělý večer s jed-ním maníkem. Má skvělou sílu a dobré zbraně.”
 ” Je spolehlivý ?”
 Thorgal si vzpomněl na slibovaný nocleh. “Hmm. Skočím pro něho”
 Po nějaké době, když Argon cekem ochotně souhlasil, zeptal se hobit. ” Ostatní ?” Ve středu stolu se setkaly tři ruce. Číslo které vyjádřily velmi jasně, neslo jen krátké jméno. Čtyři.
 Potom se větší z obou pocestných sklonil a něco jim pološeptem vysvětloval.
 Zanedlouho je Argon opustil a šel si připravit věci. Hobit na stůl hodil pár stříbrných.
 V okamžiku, kdy blyštivé mince dopadly na stůl, vznesla se z něj s tichým zabzučením moucha – moucha s něčím, čeho si dobrodruzi rozhodně všimnout nemohli. Byla to drobná lebka vytetovaná na jejím zadečku.
 Vyšli z opuštěné hospody, která stála na vrcholku malého, blátivého náměstíčka, které vzniklo zřejmě stržením šibenice. Není jisté, jak dlouho to náměstíčko vydrží, protože lidé zrovna začali stavět druhou. Otočili se k ní zády, a vyšli z vesnice. Za chvíli je dohonil Argon, který měl na rameni asi těž-kou truhlici.
 “Kam s těmi krámy, nejedeme do města” , diví se Thorgal .
“Uvidíš “, suše ho odbude Argon. Nett a Elsinor, Neboť jsou to oni, se na sebe podívají a pokrčí rameny .
Dobrodruzi jdou vedle sebe po široké, trávou porostlé planině.Tráva, v tomto měsíci neobyčejně bujná a svěží, jim ostrými konci rozdírá oděv. Sluce nepřetržitě vysílá své životodárné paprsky vstříc zemské půdě pod nohama cestujících. Hodiny a hodiny postupují vstříc mraku, který halí protější obzor.
 Na noc se utábořili u malé studánky obklopené malým hájkem suchomilných stromů. Elsinor se asi před hodinou ztratil ve vysoké trávě a když se našel, v jeho výbavě se navíc nacházely asi čtyři ko-roptve. Výborně zaplnily žaludky a všichni byli rádi, že nemusí sáhnout po sušeném mase, které sotva dokázala rozmělnit sekera, natož pak zuby.
 Nett postavil hlídku, která se měla střídat po dvou hodinách a vděčně se natáhl do tepla své houně, přestože její váhu přes den proklínal.
 Noc minula klidně a po snídani, kterou tvořily zbytky od večeře, naplnili vaky vodou a vydali se vstříc věcem příštím.
 Slunce se v tmavém mraku schovalo již brzy odpoledne a zelená tráva se změnila v zežloutlý troud. Na obzoru se objevili krkavci.
 Kolem páté hodiny došli k vypálené usedlosti.Pohled na zpustošené stavení a kosti rozházené kolem něj jim rozhodně na náladě nepřidal. Obešli je širokým obloukem a zamířili dál. Při pohledu na vypálený srub Elsinorovy klouby zbělely. V dálce se ozvalo vlčí vytí, tísnivě podmalované basovou kytarou a bicími.
 Večer se na pusté planině táboří čtyři dobrodruzi a nad nízko plápolajícím ohnišťátkem se pekl zajíc. Vůně se nese daleko do kraje.  “Argone máš první hlídku, Už jsi to někdy dělal,” s předstíranou starostlivostí se zeptá Nett. Odpovědí je mu pádná nadávka a ujištění, že ji prováděl ještě dřív, než se narodil.
 “Tak jo , po dvou hodinách mě vzbuď….. “
 Za chvíli všichni tvrdě spí a Argon se hrabe ve své truhle ,
když tu náhle zbystří , vrhne se k zemi , chvíli poslouchá a vzbudí ostatní:” Hej,vstávejte .Myslím , že dostaneme návštěvu.”
 Zahasili oheň a každý si lehl do trávy na jiném místě. Asi dvacet minut se nic nedělo a pak…. Ozvalo se vytí a jasnou úplňkovou nocí se rozběhly stíny.
 “Vlci útočí ! ” zvolal Nett a jeho dvě obratně vrhnuté hvězdice zhasly první svítící pár očí. Smr-telné zavytí působilo jako polnice. Trpaslíkův bojový řev jako by zvýšil sílu a chuť zabíjet .
Elsinor mrštěnou sekerou sundal jednoho zvlášť zuřivého vlčího zabijáka, který skákal po Net-tově hrdle, ten sebou obratně hodil do trávy. Argon štítem odrazil jiného vlka a vbodl mu meč do srdce a trpaslík štědře rozdával rány na všechny strany. Nett se takříkajíc zjevil za hřbetem posledního ze skupiny a jeho pravice ukázala zázračnou schopnost zabíjet. Jenže nepřátel bylo stále víc a víc. Nepo-mohl ani hrdinský čin Elsinora který skočil za prchajícího Netta a místo jeho malého krku nastavil kousnutí svou ocvočkovanou pravici.Asi by to nedopadlo dobře, kdyby Argon, kopnutím omračujíc vlčici, nevytáhl z opasku svazek bylin a nešvihl jím největšího z vlků přes hřbet. Ten se se zoufalým zaskučením obrátil na útěk a všichni zbylí vlci za ním. Udýchaní a zakrvavení dobrodruzi rozdělali oheň, posadili se a zachmuřeně se dívali do plamenů.
 “To nebyli obyčejní vlci. Alespoň vůdce ne”, promluvil Argon. Všichni se na něj s překvapením podívali.
 “Musím vám něco důležitého oznámit .Ty rostliny, po jejichž šlehnutí jejich vůdce zbaběle prchl, se jmenují vlčí mor a působí na vlkodlaky.”
 To jim vyrazilo dech. Všichni už věděli, že na ně zaútočili vlci pod vedením vlkodlaka, a že po jeho kousnutí se dotyčný stane též vlkodlakem. Zraky všech se neúprosně obrátily na značně pocucha-ného trpaslíka.
 “Neblbněte, vždyť to jde vyléčit, ale jestli mi chcete ublížit, prodám svůj život draho “, zaškr-ceným hlasem promluvil Thorgal. Elsinor se usmál:”Jestli ti jde jen o to, tak to spravím během chvil-ky.Pojď sem .A bez sekery “, dodal, vida trpaslíka připraveného k boji. Thorgal si sedl, Elsinor přistou-pil blíž, dotýkal se jeho hlavy a trpaslík se uklidnil.
 I když teď Elsinor vypadal velmi sebejistě, stejně podezíravé pohledy ještě hodně dlouho ne-klidně dopadaly na znovuzrozeného Thorgala, který suverénně šlapal vpředu.
 Slunce se z oblohy ztratilo s diskrétním mlčením.Jeho svit se na odchodu s dobrodruhy rozlou-čil krvavě zeleným zábleskem.Hned potom ho zákeřně zezadu umlčel cár temného, brunátného mraku.
 Thorgal se zamyšleně zastavil a stoupl si na špičky. Potom si pod nohy postavil tornu. Konečně se jeho oči objevily na úrovni vlnící se trávy a on uviděl, že nebe potemnělo.
 Vítězoslavně se otočil na ostatní, jeho úsměv však náhle ztvrdl do ztvrdlé masky. Jeho výkon nikdo nezaregistroval.
 Další noc je přepadla na vrcholu jednoho nejmenovaného kopce.
 Věren zásadám, které ve své mysli za ta léta nashromáždil, vydal se Elsinor pro dříví. Zjistil však, že tak učinili všichni a přitom se někteří, obezřetně se plížíce po malé pasece (samozřejmě bez dříví) omylem přepadli. To vyburcovalo jejich hrdost. Představa, že svým schopnostem navzájem ne-důvěřují, je nemile překvapila. Ale jak se tak na sebe dívají… Každý zřejmě tento strach nesdílel. Došli svorně k ohništi, kde se u malé hromádky paliva a navíc líně protahoval naprosto nevzrušený Nett. Hluk malé potyčky však slyšel. Pobaveně totiž předtím sledoval jednotlivé dobrodruhy, kteří se pod různými záminkami typu, odskočím si vedle a poohlédnu se po nějakém dřevě, vytráceli po Elsinorovi do okol-ního šera. Dotyčný se klidně položil vedle Netta a pohodil do trávy pár haluzí s čistě zastřeleným kusem srnčího. Thorgal s Argonem se na sebe zahanbeně podívali a odklusali do křovin pro pár klacků na oheň.
 “Nette, nastal už čas ?”
 “Jak vidíš tak ne.”
 Nízký plápolající ohýnek čekal na poškrábané navrátilce s vyčítavým mlčením. Dusivé ticho, podporované cvrlikáním sarančat ze zákulisí, umocnil malý hobit hlubokým basem.
 “Pánové. Po dnešním dni jistě každý pochopí, že bude plně důvěřovat tady odborníkovi ve sto-pování a přes naší bezpečnost ve volné přírodě. Jasný ? “
 “Jasný ” Otráveně prohodí ostatní.
 ” Elsinor právě prozkoumal okolí a my můžeme klidně spát.
 “Dobrý večer pánové, neruším vás při večeři ?”
 Ještě než dozněl tento hlas, snesl se na místo odkud zazněl pár hvězdic, jedna dýka a těsně za nimi se jako zeď postavil stín dvou bojovníků.( Bylo zajímavé sledovat jak se srnčí kýty, které se před okamžikem potily v umaštěních pravicích, třesou zimou v záři plamenů táboráčku asi půl sáhu nad zemí. Když si po chvíli uvědomily, že je ve vzduchu drží jenom zemská přitažlivost , spadly.)
 Stín zahalující postavu vyšel do ozářeného prostoru přesně na druhé straně než stál strom, ve kterém se chladně a vypočítavě leskly projektily.
 “Já to věděl, že jste amatéři. Asi by bylo lepší vyhnat sem svou bandu zlobrů (jak všichni víme, zlobři jsou velcí a zlí obři, kteří na čerstvý vzduch chodí zásadně za svitu luny, neboť za světla slunce záhy a trvale, nicméně nedobrovolně, mění svou fyzickou podstatu v kámen.) Jenomže já si nikdy ne-můžu odpustit to potěšení…” vychutnával svoji převahu neznámý.
 “Zatímco moji miláčkové” plácal spokojeně dál, ” by vás svázali a dopravili do chládku….
 Samolibá slova neznámého byla náhle prudce přerušena. Snad to způsobil prudký pád jeho těla do písku (alespoň autor považuje tuto možnost za nejpravděpodobnější). Za ležícím tělem stál malý hobit s velkým obuškem.
 ” …nebo by si společně s námi vychutnali romantický pohled na východ slunce”, dokončil cy-nicky.
 Nastalé ticho, přerušovalo jenom mlaskání černé mouchy. Právě si pochutnávala na krvavé pod-litině na mužově zátylku a vychutnávala tak první vteřiny právě nabyté svobody. Na vysvětlenou k ostatním, kteří nyní připomínali Lottovu ženu, která se již ohlédla, dodal Nett ” Každý holt někdy udělá chybu.”
 <<<<<<<<<<<<<<<<<<<>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>
 Nett se částečně probudil. Hořce si zrekapituloval situaci,která nastala asi dvě hodiny po skvě-lém zajmutí nepřítele. Tomu totiž zapomněli zavázat oči, což se ukázalo jako chyba. Neznámému stači-la tři slova a jeden dlouhý pohled. Po něm se dobrodruzi tápavě odebrali ke stromu, kde se s veselým výrazem v očích začali navzájem svazovat. Když se pak Nett probral z omámení, mohl jenom zoufale poslouchat praskot křoví, který tvořil jeden větší a jeden menší obr.
 Chlápek seděl opřený o strom a s chutí si okusoval nehty.Hobit si potom zapamatoval je velikou pracku a smrad ještě většího pytle…
  <<<<<<<<<<<<<<<<>>>>>>>>>>>>>>
 “Každý někdy udělá chybu, tak tak”, prohodil konejšivým tónem neznámý (již v pravé podobě černého hábitu lesknoucího se ve tmě), který se z bohorovným klidem opíral o portál tvořený 74% kamene, 11% uhlí, 0.05% zlata, 0.95% pórů a 14% špíny. Bylo by záhodno se zmínit, že tento portál se ještě s jinými portály nacházel někde ve vysoké místnosti, kterou pravděpodobně podpíral. Mimo již zmíněného tvora se zde nacházeli ještě svázaní dobrodruzi, jeden obětní kámen, jedna louč, která se snažila seč mohla aby do nynější situace vnesla trochu světla a trojice obelisků, které trochu, ale jen velmi vzdáleně připomínaly trojici zlobrů. Thorgal se pokusil housenkovitým pohybem odplazit stra-nou, ale jednak mu v tom zabránila pouta a taky pohled na pavouka, který si slavnostně tkal síť mezi malým kamínkem a černou kachličkou.
 “Brr, pavouci. To radši dva zlobry než toho odporného bezobratlovce.”
 “Máš je mít, frajere”, zavibroval hlas neznámého pavučinou.
 Pavouk, který ji s nesmírným úsilím dobudoval se nešťastně díval jak se jeho výtvor zvolna po-roučí ke kachličce. Práskl o zem stavem a zahrozil směrem k neznámému rovnou čtyřmi malými pěstič-kami najednou. Na usměvavé tváři velkého pavoučího boha se začaly prohlubovat první vrásky.
 “Jak jsem říkal, ale obřad se musí vychutnat až do konce.

 “My vám to nebereme,” ujistil ho za všechny Nett,” ale rádi bychom věděli, čeho se vlastně máme zúčastnit, když už jste nás tak mile pozval pane… pane …”
 “Storm, ty trpajzlíku. “
 “A jak byste, pane Storme, nazval můj obušek, taky trpajzličí ?”
 “TY půjdeš první, malý zmetku ! Ty MĚ budeš urážet ?! “
 “Klidně, pane Storme, co vy MĚ můžete udělat ?”
 “Já tě …”,sípal vzteky hlas a společně s tělem popošel ke svázaným balíkům.
 “To chce klid, to chce klid”, a nervózní Storm drtil nohou na prach žulový kamínek. S tímto kamínkem však rozdrtil i malého pavoučka, který pod ním právě odpočíval po namáhavém napnutí sítě na místo. Thorgal si ulehčeně oddychl. Ale tvář velkého pavoučího boha se každým okamžikem halila do temnějšího chmuru, který mohl signalizovat jen jedno jediné .POMSTU ….
Černý pan Storm neznámý však s klidem sobě vlastním ukázal na tři zlobry. ” Ty, ty a ty. Vemte pytle, nezapomeňte na jejich věci.”
 A s fanatickým leskem v očím dodal: “Budete obětováni Bohu Strrwnutggktu.”
 V černém pytli se rozproudila čilá konverzace na téma co je čeká.
 “No vypadá to bledě”, prohlásil Argon a prohlížel si vnitřek pytle. Byla by tam taková tma, že nebylo vidět na špičku nosu. Ale tma nepočítala s možností řidšího lněného pletiva. A tak Argon jasně viděl kde se to vlastně ocitli. Jedním slovem podtrženo a sečteno – byli v pytli.
 “A neví někdo, co znamená ten Strd..ble..ble aby ho husa kopla,aby si na tom bohovi trpaslík zlomil jazyk.”
 Nett nasadil profesionálně profesorský výraz.
 “Ten tvůj Strrwnutggkt je starý bůh Tmy, byl uctíván a nenáviděn hlavně starými pohany. Jeho kult až po několika tisíciletích oživil jakýsi…, teď mi to jméno vypadlo z hlavy… ,no nevadí, tomu bohovi se musela předkládat 1 lidská oběť týdně, aby bůh nezatměl slunce.”
 Asi dvě hodiny natřásání vystřídalo pětiminutové vytřásání. Po tomto krkolomném (alespoň pro dobrodruhy) výstupu z “dopravního prostředku”, se ocitli na ještě suché trávě. Obloha na východě zača-la blednout.
 Pracka, která je tak nešetrně vytřepala, patřila menšímu zlobrovi.Ten potom začal mluvit, při-čemž poněkud těžce hledal slova a pečlivě (a hlavně neuvěřitelně pomalu) je poté vyslovoval:”Za pár hodin začne padat mlha a potom …”
 “… se nachladíme.” věcně dokončil jinak na slovo skoupý Elsinor.
 “Ano”, přikývl vážně zlobr.
 “Totiž vlastně ne !” zarazil se překvapeně přesně ve stylu, co to vlastně říkám.
 “No i když …”,tápal, zmatený složitými zákrutami náročného monologu
 “Potom”, nalezl náhle obr ztracenou nit ,”budete obětováni!”
 “Až napadne rosa a uschne.”
 “Ne, než uschne “, opravil je dotyčný a podivil se jak někdo může být tak nechápavý.
 Jak tak leželi na zelené trávě, jen tak je napadlo podívat se kolem sebe. Chvíli upřeně pozorovali okolí. Ne že by na něm nebylo něco zajímavého. Právě naopak.
 Středem paseky se stal velký plochý kámen. Kámen byl ve středu čtyřúhelníkové hranice. Hra-nice stála uprostřed mýtiny. Mýtina byla lemována řadou stromů. Stromy měly tvar kamenných portálů a asi podpíraly nebe. Nebe shlíželo na paseku. To ale nebylo vše. Každý strom, který tvořil alej kolem obětního kamene (bylo jich asi šedesát ) měl kolem obvodu zaraženo deset dýk. Na většině z nich byla pověšena lebka. A to nebylo jen tak. Ty lebky totiž byly lidské.
 Za dlouhý okamžik, ve kterém někteří dobrodruzi hledali (a nenalezli) důvod, co tu vlastně dě-lají, se na pěšince, která jako by říkala, já tady nejsem, objevila menší karavana tvořená několika skřety a panem Stormem. Na hranici vysypali obsah pytlů. Obsah tvořila kompletní výbava našich dobrodru-hů.
 Nett si při pohledu na tu směsku zavzdychal. ” Ach, kdybych tak měl svůj meč.” Meč na hro-madě sebou trochu zacukal a natočil se směrem k Nettovi.
 “… nebo alespoň svoji dýku.” Dýka vylezla z hromady a unaveně se zastavila asi tři sáhy od udiveného hobita.
 “Úplně by stačil i můj perořízek,” slevil netrpělivě Nett. Malý nožík, nijak zvlášť ostrý, sebou mrskl a skočil k hobitovi, žel nedoskočil.Zabodl se do země asi sáh od bezmocného malého a zoufalého hobita.
 “Prosím tě, pojď k páníčkovi, dostaneš masíčko”, lákal Nett perořízek. Zdálo se však,že čas zá-zraků už skončil.
 Černý Storm se postavil před dobrodruhy a blahoskoně pronesl.
 “Že jste to Vy, povím vám co vás čeká. Vidíte ty lebky ?” A nečekaje na odpověď dodal:” Až jich bude plný počet, stanu se velmi mocným.”
 “To nám toho teda řekl”, utrousil Argon.
 “Chtěl bys vědět víc, že ?” Známej černej se s potměšilým úsměvem naklonil blíž.
 “Jo !” nadzvedl se Argon.
 “Já bych toho chtěl”, usadil ho Storm a odešel k oddechujícím skřetům.
 “Hej, vy tam, bando jedna prohnilá .” Skřeti se na něho se zábleskem v očích podívali.
 “No neberte to doslova. Ty a Ty tu zůstanete, dáte pozor na zajatce a nasbíráte další dřevo. My ostatní jdeme.”
 A směrem k zakuklencům ( dobrodruhům) dodal:” Za dvě hodinky jsme tu, tak se moc nehýbej-te.”
 Karavana neočekávaně infiltrovala do lesa. Zůstal tu po ní pouze zápach a dva buci. Právě mezi sebou zahájili duchaplný rozhovor.
 “Blife, jak to uděláme ?” zahájil debatu menší skřet s křivýma očima.
 “No já navrhuji,” začal zřejmě autoritativnější ( protože měl křivou hubu, nohy, ruky, vla-sy),”abych tady zůstal a pohlídal zajatce a ty…”
 “Jo a já se budu trmácet po lese a sbírat roští. Tak tos uhodl.”
 “Klid,” smířlivě začal Blif. ” Tak dobře. Já půjdu do lesa pro dřevo a ty pohlídáš zajatce jo ?”
 “To víš. Ty budeš někde na pasece vybírat červy a mě tu ti svázaní podříznou. Ani náhodou.Já chci, abysme si hodili lebkou.”
 “Tak dobře.”
 Sňali jednu z lebek a vysoko ji vyhodili, kupodivu dopadla na spodní čelist.
 “Vidíš …” hrdě oznámil Quido,” čelist, to znamená….”
 “To znamená, že jsme se nedohodli, co se stane, když padne čelist”, s klidem dodal Blif.
 “Už mě s tou asertivitou štveš. To, žes dochodil jesle ještě neznamená, že seš chytřejší než já.”
 “Tak teď už toho mám dost. Teď oba půjdeme na dříví, a pak oba budeme hlídat zajatce. Hezky spravedlivě.”
 Quido souhlasil.
 Sotva se dotyční ztratili v lese vpravo, omotané mumie zaslechli z leva tichý zpěv. Hned za ním vyšla na paseku malá, ještě nedospělá lesní víla. Nett okamžitě zareagoval s hbitostí sobě vlastní.
 “Hej, ty tam, Fiónko , pojď prosím tě na moment k nám.”
 Víla se nerozhodně zastavila.
 “Já jsem Amálka”, špitla a zvědavě si prohlížela svázanou čtveřici.
 “Jaké krásné jméno, Amálka, Amálka…”, nedal se překvapit zkušený dobyvatel dívčích srdcí (vílí nevyjímaje).
 “Když ona maminka říkala, že se nemám bavit s cizími lidmi.”
 “Ale my nejsme cizí.”
 “Ale jste”, prohlásila víla obviňujícím tónem ,”vždyť o mě nic nevíte.”
 “Jakpak to, ty jsi přece Amálka !”
Amálka strnula s pootevřenou pusinkou a naprosto nechápavě očarovaným výrazem v obličeji. Když se jí po dlouhé chvíli podařilo ústa zase zavřít, vyrazila ze sebe jen :”Jé, fakt.”
 “Vidíš a teď bys nám mohla podat tu malou rybičku”, řekl Nett a  výmluvným pohledem ukázal na perořízek. Víla přistoupila k nožíčku  a s určitými potížemi ho vyndala z drnu. Všichni zúčastnění viseli  očima na ruce, která objímala kovovou věc,jež se zove Záchrana.
 Amálka přistoupila blíž a podívala se na strnule se usmívajícího milého hobita. Náhle červeň se rozlila po průsvitných líčkách sklopila zrak a ručku, ramínka ohla, světlo hrálo si na jejích víčkách nohou hloubila důlek seč mohla (he ?!).
 “Když já se stydím.”
 Úsměv na Nettově tváři se změnil. Hobit zoufale zarazil nos do země a vzniklému kaňonu svěřil strašlivé tajemství o tom, jak příšerně nenávidí víly…
Okamžitě začalo rašit rákosí….
 ” A co mě, mě bys ho nepodala ?” Nahradil Elsinor Netta, který stále ještě plnil kaňon urážka-mi.
 Víla se podívala do jeho černých, přehlubokých očí. A zamyšleně položila perořízek Elsinorovi k ruce. Potom odcupitala do lesa.
 Po několika minutách se připloužila hromada chrastí. Cestou se neustále ztenčovala, asi proto, že ji nesl skřet. Druhá hromada, která ji trhaně následovala se úměrně s úbytkem první zvětšovala. Dříví se s úlevou položilo na hromadu jiného.
 “Běž zkontrolovat zajatce, jestli mají utáhnuté pouta,” řekl Blif.
 “A co když tu nejsou vůbec ? ” stupidně se zeptal Quido.
 “No když tu nejsou, tak… Co ?” Zhrozil se Blif.
 A když se začal zoufale shánět po přesýpačkách, aby zjistil, jak dlouhá (či spíše krátká) doba zbývá do pánova návratu, právě dorazivší Storm mu je s milým a všechápajícím úsměvem podal.
 <<<<<<<<<<<>>>>>>>>>>>
 Jeden den byl vyplněn dvoumílovým pochodem na jih a zlikvidováním asi deseti pronásledovatelů (ASI deseti znamená, že stopu úmyslně zavedli před ústí jeskyně, kde se podle nepotvrzených Elsinorových slov nacházelo doupě grizzlyho. Později, po odchodu medvěda, se podle roztrhaných zbytků přesný počet nepřátel již zjistit nedal.) Argon se sice snažil přemluvit Thorgala k přerušení hanobení mrtvol, ale ten si nedal říci. Vyčítal skřetům tu drzost,které se v očích trpaslíka dopustili tím, že dali jeho sekyru do kontaktu s hobitovým špinavým prádlem.
 Nazítří došla družina ke kopci na jehož vrcholku se varovně tyčila zřícenina kdysi strážní pev-nůstky.
 ” Je zbytečné se drápat nahoru , protože vchod, ze kterého občas skřeti vyrážejí je na západní straně kopce”. Zarazil nadšené horolezce Nett. Odpoledne strávila družina přípravou ke vstupu do pod-zemí, sekání pochodní , plnění měchů s vodou.Potom propátrali západní úbočí hory a konečně v kame-nitém svahu narazili na dveře, které dokonale splývaly s divokým okolím. Poslední noc před vstupem dovnitř, si Nett tajně, během vlastní stráže, odskočil ke dvířkům a něco tam dlouho kutil s nějakým nářadím.
 “Tak teď jsme se ocitli před začátkem,” pronesl ráno Nett,
 “ještě je čas odejít. Chce někdo opustit družinu ?” Zakoulel divoce očima a všichni ostatní se smíchy málem popadali za břicho.
” Dobře “, zmáčkl jakýsi výstupek a dveře se bezhlučně otevřely. ” Jak nato přišel zrovna ten malý hobit ” , pomyslel si Thorgal. Ale už na něj dýchl vlhký chlad katakomb a nedočkavě vykročil kupředu. ” Stůj !”,vykřikl hobit ” ty chceš hned na začátku zemřít “, Hobit vzal jednu louč a dotkl se jí malého kamenného prahu.
Z pukliny ve zdi vyletěly dvě malé šipky a neškodně pleskly o protější zeď. Trpaslík zesinal a o krok ustoupil.” Musíš mít oči otevřené a všímat si i takových maličkostí ” Nadutě prohlásil Nett a roz-pleskl se o ten inkriminovaný práh.
 <<<<<<<<<<<<<>>>>>>>>>>>>>
 Do podzemí první vešel Thorgal s připravenou sekerou, za ním Nett s pergamenem a lampou , potom s lukem Argon a nakonec Elsinor s mečem v jedné a štítem v druhé ruce.
 Vchod se jim již ztratil z očí a jediné světlo které skotačilo po třpytících se chodbách zářilo z olejové lucerny.Opatrně krok za krokem postupovali přátelé do nitra skal, Nett si hrubě na pergamen značil chodby a často kontroloval směr pomocí magnetovce zavěšeného na silné niti. Před nimi se náhle objevily dvě chodby ,jedna z nich byla přehrazena starou, silnou rezatou mříží. Nett se protlačil do-předu, požádal o klid a lucernu. Dlouho si pak prohlížel zámek. Mezitím Elsinor procházel ústí chodeb a něco hledal na zemi. Za chvíli se oba téměř naráz obrátili na znuděné kamarády.
 ” Tato chodba v pravo je rozhodně dlouho nepoužívaná”, prohlásil Elsinor.
 ” Zámek se dá snadno otevřít. Kudy půjdeme? ” Utrousil Nett.”
 “Já si myslím, že jsme sem přišli za poklady a ty opuštěné nikde ležet nebudou”, Já bych šel do brány a Thorgal dál s tím divným pohledem kontroluje chladné ostří sekyry.
 ” Kam jdete vy jdu i já ” a těžká truhla mlčky změnila své místo z pravé plece Argona na levou. Hobit potichu otevřel skřípající bránu…
 Světlo ozářilo malý výklenek ve zdi a v něm vyhaslé ohniště .
” Není to dávno co tu hořel oheň ” Promnul popel mezi prsty Elsinor
Po několika sázích došli do místnosti ze které ústily tři chodby. Z té mířící na severovýchod za-zněly jakési hlasy.Jako by se dohodli zamířili se zakrytou lucernou právě k tomuto vchodu. ” jsou to skřeti.” nenávistně procedil Thorgal. a jako první vkročil do tmy .
Bylo jich pět a pili v malé místnosti s čadící lampou jako duhy.
” A jak jsem ji krásně zařízl” sadisticky se chlubí vyhublý skřet.
” Zítra zase vyrazíme do planin. Musíme dostat ty pacholky co tenkrát poranili pánova mazlíčka “, tiše dodal druhý, jako by se bál, že je někdo slyší.
 Malé kývnutí a opeřený šíp ukončil černý život, dýka rozrazila lebku a do čela třetího se z křup-nutím zasekl stříbrný tomahavk. Ze smrtící tichostí dvojité mávnutí sekery oddělilo od krků další dvě k výkřiku nadechující se hlavy. Zahynuli snad ve třech vteřinách a nestačili ani pochopit, co se děje.
Do osvětleného kruhu vstoupili čtyři postavy, očistili zbraně a prošacovaly tuhnoucí mrtvoly. Výsledek nebyl valný, pár měďáků , zlatá spona, a zrezivělé šavle. Nett cenné věci schoval do svého vaku a se slovy ” venku se možná rozdělíme ” začal prohledávat místnost. Thorgal se nějak divně nade-chl ale pokračoval celkem nenávazně.” Svým způsobem mám vlastně skřety rád , jsou malí jako já, memaj rádi ostré světlo jako já, vidí ve tmě jako já”,při těchto slovech se významně podíval na Netta,” a jak krásně zazní pronikání ostří do nechráněného špinavého krku to je prostě nádhera… Dodal se skrytým významem. Nikdo ho ale moc neposlouchal a každý se hrabal v nějakém koutě místnosti.
 Byl to spíše jen paskvil dobré místnosti, táhlo tu ze všech stran a svým tvarem připomínala roz-šlápnutou houbu. Do ní vedly tři chodby. Vybavení se skládalo jen ze sudu lihu a staré lampy.
 ” Kam půjdeme “. ” Jen se neohlížet , poklady jsou vpředu “
 ” Tak hodíme si měďákem kam půjdeme ? ” ozval se nerozhodný Thorgal.
 ” Ty ještě nějaký máš ? Zlatá střední cesta říkával můj pradědeček, jdeme tou chodbou v pravo ” Rezolutně prohlásil Nett.S chápavým výrazem ve tváři vešli za ním do chodby.
 Velmi dlouho dobu procházeli systémem chodeb, které se navzájem křižovaly. Vždy Nett zvolil přibližně severní směr. Tak se metodicky dostávali hlouběji do podzemí. Na jedné z odboček jim do chřípí narazil strašný puch. Jako by se rozkládalo nějaké maso. Elsinor se zeptal. ” Půjdeme se tam podívat ?” Ostatní mlčky přikývli. Cestou se ohavný zápach stupňoval a vycházel z chodby, která vedla po schodech dolů. Se zbraněmi připravenými k použití se vnořili do hlubiny. Vešli do celkem prostorné nízké místnosti. Světlo lucerny ozářilo desítky řetězů, které byly připevněny po obvodu ke zdi. A tam ještě přikovány v okovech ležely porůznu bezpochyby lidské kostry. Na pravo, leželi u zdi dva muži. Jeden tváří k zemi, a druhý se o ni opíral. Náhle muž, který se opíral o zeď otevřel oči. Okoralé rty ze sebe vypustily sotva slyšitelné zasténání.”Pít, pít. ” Argon vytrhl od pasu čutoru a přiložil ji k jeho rtům. Neznámý žíznivě polykal. Nett přistoupil k druhému muži a opatrně ho obrátil na záda. Hleděl do bez-tvaré masy, která se již začala rozkládal. Z vlhkého obtisku na podlaze se ze světla snažilo odlézt klub-ko červů. Při tomto hrůzném pohledu se Nettovy vnitřnosti obrátily. Začal zvracet. Thorgal se opíral o svou sekyru a v jeho zasmušilém pohledu se utvrzoval názor že jediný dobrý skřet je mrtvý skřet. Ar-gon se sklonil ke rtům umírajícího. Potom mu zatlačil oči. ” Skřeti vypálili vesnici Kopanice ” Konsta-toval suše.
 Zde již neměli co pohledávat. Zasmušile zamířili za svým cílem.
 Chodby byly stále méně používané a Elsinor hlásil ,že se tu skřeti vyskytují jen velice zřídka, a podle otisků soudí, že tu chodí jenom velmi malé druhy, nebo “mlíčnáci” Asi po hodině bloudění za-slechli podezřelé zvuky na jedné křižovatce, vydali se po nich a za chvíli narazili na místnost a v ní malou skupinku skřetů, kterou tvořilo sedm mladých a čtyři, zřejmě staří veteráni. Mladí skřeti měli šavle a svírali je s nejistou radostí zelenáče, který má svou oblíbenou a vysněnou hračku. Zato bělovlasí učitelé byli vyzbrojeni, jako do boje. V rukou svírali těžké mačety a štíty, přes ramena měli hozené těžké kuše, a dobré brnění prozrazovalo válečné zásluhy majitele.Byli také neobyčejně vysocí a svalna-tí. Naše družina zřejmě zaslechla nějakou bojovou přednášku. Staří před žáky ukazovali nějaké výpady , potom se otočili .” …ale ze všeho nejhorší jsou trpaslíci, ti vám vlezou úplně všude ” prohlásil varovně jeden k mladým. Thorgal se už neudržel , skočil do spoře osvětlené místnosti a drze prohlásil. ” Výji-mečně s tím souhlasím” . A teď nastal zmatek.
 ” To je trpaslík, na něéj !!!”
 “Kamarádi,na něé !!!;”
 “Je jich tu víc, zpátky pro posilu !!!”. Zařval jeden z učitelů a jako první opustil místnost. Další mistr a všichni žáci se začali úzkými dveřmi drát pryč. Poslední zbyli dva staří, kteří už nemohli dobře utíkat postoupil před stahující se žáky. V celkem úzké místnosti se veteráni postavili vedle sebe a tak kryli útěk svěřenců. Marně trpaslík sekerou zblízka dotíral, nebyli to žádní zelenáči .Nett v klidu shodil pytel ze zad, Napnul jednu s povalujících se kuší ,vložil do ní jeden z povalujících se šípů, pečlivě zamířil a ….trpaslík zařval bolestí i zmatkem, když se mu nevalný šíp z nevalné kuše zavrtal pod krouž-kovou košilí do zadnice.
Toho využil zkušený protivník a jenom své dokonalé přilbici a tvrdé lebce děkoval Thorgal, že neodešel ke svým předkům. Argon a Elsinor toho měli akorát dost. Elsinor výborně hodil sekerku. Skřet ji mistrovsky odrazil. Přímo do hlavy svého druha a když ji ten chtěl vyndat, tehdy si uvědomil,že je vlastně po něm a s neopakovatelnou nadávkou na rtech se skácel.
 Ovšem poslední s žijících nepřátel byl víc než tvrdej “vořech”. S jakýmsi zavytím se přes lou-pání v kolenou odhodlal k útoku. Argon se zastavil až na protější stěně. Zle tísněn pouze vykrýval přes-né a dokonale vedené seky nepřítele. Potom se zdrcený hobit proplížil za něho a s nejistým úsměvem vytáhl vrhací dýku. Když to viděl Argon, strachem málem nevykryl úder vedený na jeho levou ledvinu. Ale Nett dokonale ovládal svoje zbraně. Silně vržená dýka odhodila skřeta přímo na nastavený meč.
” Záviděníhodná spolupráce ” zavrčel Elsinor skloněný nad trpaslíkem.
 Argon něco vyndal ze své truhly .To něco byl opalizující lektvar ve flakónku. Nalil jej mezi rty svého těžce zraněného druha. Trpaslíka jako by měl roztavené zlato v krku. S jekotem připomínající šíleného berserkera začal skákat před pomalu ustupujícím hobitem. Potom se zastavil, zasnil se opřel se ohmatal si šíp zabořený do pozadí a ” ještě.”
 Argon ho s úsměvem poplácal po zádech ” Mám tu ještě jeden lektvar, ale po jeho vypití tvé tě-lo opustí všechny věci co tam nepatří. Chceš ? “
 ” Jo. “
 ” Tumáš “. Argon dal trpaslíkovy bílý lektvar. Ten ho s chutí vypil. Co se potom dělo se dá jen těžko vylíčit. Trpaslík stál a z něho lezly tyto předměty. Asi 6 hlavic od šípů, dva kousky šavle, pár šutrů, zubní protéza, čepel dýky…
 ” Do sšketa škaledého, moje žuby.” Vzal svou protézu a před udivenými přáteli si ji nasadil. ” To je památka na jeden silně vržený šutr.” se sklopenýma očima tiše řekl trpaslík. ” Poslouchej Argone, mám takovej dojem , že by tam měl být ještě kus obouručáku,kde je ?
” Nekecej,” odbyl ho Argon, ” za chvíli se přišourá trestná výprava, měli bychom zmizet. “
 Prozkoumali ještě šactvo padlích a k velké radosti si přivlastnili pár zlatých.
 <<<<<<<<<<<<>>>>>>>>>>>>>>>
 Již několik hodin prchali před hlukem který tvořilo asi třicet pronásledovatelů, když se před ni-mi ve tmě kovově zaleskly staré dřevěné dveře. Hobit poklekl a zašťoural se v zámku. Za okamžik něco cvaklo a Nett se pomalu otočí: ” Na tyhle dveře jsem krátkej ” a vzhlédne k Argonovi.
 ” Vyrazit nejdou ? “
 “Ne ,vzadu je kovová závora” Argon se sklonil k tajemné truhle, vytáhl z ní jako pěst velikou železnou kouli a položil ji ke dveřím.
 ” Co to máš, snad ne propustku na druhou stranu dveří.” S úsměvem prohodil Elsinor.
 ” Prosím ustupte do té druhé chodby.” řekl Argon a křesadlem něco zapálil. ” Propustku zrovna ne, je to spíš klíč,jenže je trochu hlučnej ,” utíkal se za nimi schovat do křižující chodby ” a navíc po použití už…. “
 Práásk, oslepující záblesk a tlaková vlna proletěla kolem jejich úkrytu a úlomky kamení bičova-li okolní stěny ,” nejdou zamknout dveře”, dokončil když se hnali očazeným kráterem místo dveří. Výbuchem vyburcovaní pronásledovatelé za nimi.” Do leva, vpravo, tam, rychle, rychle” ,pobízejí se ka-marádi navzájem.
 Potom se stalo to, čeho se v čele běžící Nett obával. Proti nim se v dlouhé, výdřevou zpevněné, chodbě objevily záblesky pochodní. Nerozhodně se zastavili.
 ” Je jich asi 10, jsou daleko, ale ti vzadu nás brzo doženou a stisknou nás jako kleště , nebo se spojí a potom …” ” Je podlaha koulatelná Kámo ? ” Argon již stál ze zapálenou bombou v ruce a se slovy ” zahrajeme si kuželky,” poslal železnou kuličku přibíhajícím skřetům v ústrety.
 Následné okamžiky se Thorgalovi hluboko vryly do paměti, Když tak leželi na zemi a rukama si chránili hlavy a pořád se nic nedělo, pozvedl ji právě v okamžiku ,když bomba vybuchla skřetům pod nohama.Vzduchem plachtili nádherně, bohužel i přes jeho hlavu. Zároveň však povolila výdřeva a chodba se sesula na přeživší pronásledovatele.
 ” Kolik těch věciček ještě máš ” zeptal se s nadějí v hlase trpaslík, kterému letící skřet málem urval hlavu.
 ” Ještě jednu” zařval ohlušený Argon.
 ” Tak zaval i tu druhou chodbu, vezmeme to tudyhle”.
 ” Nemůžu, nevíme kam ta chodba vede, mohli bychom se uvěznit” Stačil ještě odpovědět a už se jako velká voda valili do odbočky a tam se srazili s dalšími skřety. Náraz, pro obě strany překvapují-cí vychýlil Thorgala a Argona z dráhy a ti sletěli do hluboké jámy. Trpaslík se rozplácl o pochrouma-ného skřeta a na ně spadl ještě Argon a za ním jeho truhla.Pro ně nastala Tma.
 <<<<<<<<<<<<>>>>>>>>>>>>>>
 Netta s Elsinorem smetl koulející se chumel do jiné chodby. Hobit tak tak stačil zachránit lucer-nu. Rychle se vzpamatovali a dlouhou strmě stoupající chodbou prchali od vytí pronásledovatelů.
V první místnosti za sebou zabouchli dveře. Zaklapli závoru. Otočili se. Hvízzd a vedle hobita se do dveří zarazila šipka. Mihotavé světlo ozářilo dva skřety, kteří vyskočili od stolu a chladnokrevně na deset sáhů stříleli z kuší. Jeden právě znova zamířil. Naposledy.
Hvězdice vrhnuté z bezprostřední blízkosti od naštvaného hobita na dělají pěknou paseku. Jeden si ji se strašlivým klením vyndává  z oka, a druhému zabránila hodit sekeru. ” Máš výborné zpomalující  argumenty “, a Elsinor je už doráží.
 ” Rychle, ty dveře už dlouho nevydrží “, pohled patřil prohýbajícím se dveřím.. Z druhé míst-nosti se vypotácel zdrcený Nett.
 ” Je to slepé, slyšíš !! Je to slepé , nemáme kam utéct”, slzy jako hrachy se kutálejí z jeho očí. ” Svůj život prodáme draho. ” Tvrdě pronesl Elsinor.
 Probudily se reflexy nabyté v nespočetných bezvýchodných situací. Elsinor natáhl obě kuše a opřel je o stůl. Objevili vzadu tři sudy s olejem. Doplnili lucernu , přivalili ten poloprázdný sud ke
dveřím a vylili ho na zem. Pode dveřmi se louže rozlila na chodbu. Nett pouze stihl sebrat mrt-volám dýky a dveře nevydržely zuřivé nárazy.Přes roztříštěné prkna se na dobrodruhy hnali nepřátelé. Prvního Elsinor zabil šipkou, Druhého Nett pohladil dýkou a potom další šíp, a další dýky likvidovali nepřátele. Za chvíli byla chodba ucpána sedmi mrtvými skřety – Ostatní se stáhli. Zase nabít, sebrat dýky a ustoupit.
 Čekali dlouho. Potom se zpoza hromady mrtvých vylila s tichostí řeka nepřátel. Nastala řež. El-sinor stál uprostřed a jeho meč se s mlaskáním radostně utápěl v krvi svých protivníků a děsivě skřípal na jejich zbroji a zbraních. Hobit mu hlídal záda. A šipka ukončila život skřeta, který prošel podél stě-ny. Elsinor rozmachem rozpoltil lebku svalovci s dvěma šavlemi, štítem odrazil útok tesákem a Nettova dýka umlčela skřeta, který na Elsinora zaútočil sekerou. Hobit hodil zapálenou pochodeň a v chodbě vzplanul oheň. Teď tu bylo asi jen osmnáct skřetů.” Ty musíme zabít.”Pomyslel si Elsinor. Nemohl vytáhnout meč z lebky tak musel ustoupit a k Nettovy s připravenou kuší pronikla vlna asi čtyř s napřa-ženými šavlemi. Střela prvnímu pronikla průdušnicí a druhému uvázla v čele. Ostatní však zaplavili bezbranného Netta. Poslední Co Elsinor viděl byli jejich vlčí pohledy, sešklebené obličeje a napřažené šavle.
 Odtrhl ho však strašný úder vedený na jeho štít.Proti sobě měl stejně velikého skřeta s halapart-nou, druhá rána a štít se rozpadl na třísky. Teď není čas myslet na nic jiného než na boj. Nadskočil. Pod ním hladce projela halapartna. Levou pěstí vystřelil do obličeje takovou silou, až krev divoce vystříkla. Skřet odvrávoral. Ale vzápětí se vrhl celým tělem do útoku. Elsinor se vyhl elegantním obratem a zasá-hl vedle sebe probíhajícího protivníka mečem. Ostatní skřeti nebojovali. Rychle se otočil, zuřící velitel ho málem prošpikoval. Tím samým trikem se mu vyhnul a zasekl mu meč do zad. Bylo to málo. Zraně-ný kousek odvrávoral, ale jeho zbroj ránu celkem dobře zastavila. Ratištěm halapartny odrazil meč, ale kopanec do rozkroku ho vyhnal na nejvyšší stav zuřivosti. Z huby mu šla pěna. ze strašným rykem zaú-točil.Zuřivost ho naštěstí zbavila rozumu. Jeho mohutný rozběh skončil na napřaženém meči.
 Elsinor vytrhl kouřící, krví zbrocený meč, vzal ho do obou rukou, zvedl ho nad hlavu a chystal se zasadit vůdci smrtelnou ránu, když se před jeho nechráněnou hrudí objevila blýskavá šavle a její úder mu rozpoltil kožený pancíř. Naneštěstí se nezastavil a zajel hluboko pod kůži. V ten okamžik zaslechl Nettův výkřik. Otočil se. Viděl jak jeho přítel dostal ránu tesákem, stačil ještě vraha podříznout, ale pak se s ním ve smrtelném obětí svezl k zemi. Elsinor pocítil obrovský vztek. Pěstí uspal mlíčnáka. ” Já vás, vy smradlavý chlupatci, rozdrtím ” Vytáhl těžký tomahawk, s ním v jedné a s mečem v druhé ruce vykročil nepřátelům vstříc. Rozbili se o něj jako vlna o žulovou skálu. Stál tam rozkročen mezi vlnami útočníků a závějemi padlých jako dávný bůh. Jeho strašlivé údery drtily štíty, helmy, lebky jako by to byly ořechy.Znovu a znovu útočily a jako vlna za sebou zanechává vyplavené živočichy, nechávali skřeti u jeho nohou své umírající druhy.  Elsinorovi se před očima míhali rudé cáry.  Mozek už nepřemýšlel a tak bojoval zcela mechanicky. Buď padne, nebo zvítězí.
 <<<<<<<<<<<<<<>>>>>>>>>>>>>
 Jako starý žoldák ustoupil do boku a rozběhnutý skřet se už nestačil divit, jakože tam není Elsi-nor, ale letící dýka, které se už nedokázal vyhnout… Druhý v pořadí odvrávoral s krvavou fontánou ze svých krčních tepen, a tak byli bez emocí,klidně ukončovány skřetí životy.
 Poté co poslal jako pozdrav dopředu dýku, rozběhl se Nett do zadní místnosti a zalehl k dvěma kuším. Tu si všiml, že u vchodu  se začíná zvětšovat škvíra. Pochopil. Do zubů si vzal tesák, před sebe , do mrtvoly, zabodl dvě dýky, u pasu si uvolnil hvězdice a dělal mrtvého brouka. Mezi řasami víček sledoval jak se z uvolnivšího otvoru opatrně vyplížilo pět skřetů. Hobit se málem rozklepal. Takové potvory dosud neviděl. Byli to skřeti,jo, to jo, ale asi tak dvakrát větší. Měli dvojité drátěné košile, ocelové kuše a těžké mačety.U pasu. Nett chvíli zaváhal. Vzpomněl si na muže z Kopanice. Nahlédl do přední místnosti, odkud sem sporadicky dopadaly výkřiky, světlo, hlavy, ruky a ostatní odpadky.Potom zamyšleným pohledem potěžkal dýky a ještě jednou si prohlédl obrněné tanky. Tanci právě založili bytelné šípy. A zamířili do přední místnosti. Že to bylo přímo mezi lopatky Elsinora, o tom nepochyboval.
 Na další číslo Nett nečekal. Dobře mířené šipky se blaženě zavrtali do odkrytých špinavých kr-ků. Když se, trochu zmatení skřeti otočili, vyfasovali od čiperného hobita dvě dýky, které, jakoby vy-rostly vedle sebe z ohryzku jednoho z mutantů. Ovšem, nutno říci, byli to dobří mutanti. Šípy veliké jako malé oštěpy se ještě chvěly v mrtvole co sloužila Nettovi jako štít, a už ji začali výkonně na plátky porcovat obě mačety. On sám se ale inteligentně objevil za jejich zády. Tří sáhovou vzdálenost překo-nali dvě hvězdice s ďábelskou rychlostí. Jeden, co ji našel pravděpodobně zapíchlou v míše se už jenom stačil chvíli v agónii cukat na zemi, ale druhému tak dobře nesedla. Z klením si ji vyrval z krku a přesto, že odtud mírně stříkala krev, se vrhnul na prťavého nepřítele. Jenže, on tam zase nebyl. ” ksakru ” ulevil si. Opatrně se otáčel. Že ne dost opatrně, se přesvědčil, až si na zemi vyčítal, proč si nevzal ty plátované nohavice. Nett se totiž jenom přikrčil ke stěně a v nestřeženém okamžiku jedním švihem přeřízl tesá-kem skřetovy podkolení šlachy. Během chvilky dokonal velký skřet na zemi, protože pořádný hobit nesnášel nedokončenou práci. Ulehčeně si oddychl. Takový masakr ještě nezažil. Ne že by ještě nikoho nezabil. Ale to bojoval ve skupině a střílel z kuše. Teď však pocítil, že boj tváří v tvář, není právě jeho parketa.
 Cekem unaveně vkráčel do místnosti, kde Elsinor kopancem do zad vyprovodil posledního z prchající nepřátel.
 ” Řezník hadra”, uznale pokýval hlavou Nett, když zmerčil asi 14 dobře zabitých skřetů. Jeho pohled sklouzl z udýchaného Elsinora, na klesající chodbu a potom v něm zaplálo čertovo světýlko. “Hele kámo, je podlaha koulatelná”
 ” Ty máš bombu ? A to mi říkáš až teď ?” Opáčil dost naštvaný Elsinor.
 ” Kdo říká že bombu. Já mám něco lepšího.”
 ” No to jsem zjedav ! “
 ” Vidíš ten sud ?”
 ” Ale něé .”
 “Ale jóó !”
 “Ty jsi prostě génius !.”
 “Já vím”, odpověděl s kamennou tváří Nett. Potom se rozesmál. “Pojď mi pomoct.” Navrtali po-loprázdný sud, trochu oleje vyšplíchli do chodby, doplnili lucernu, připravili pochodeň a zase čekali. Dost dlouho.
 Když zaslechli pleskání nohou a řinkot zbraní, které se prolínal s vlčím vytím, poslali sud dolů. Cestou rozstřikoval olej na všechny strany. Potom, asi v jedné třetině chodby se srazil s útočníky. ” Teď ! ” a pochodeň zažehla olejovou cestičku. ” Mizíme ” a oba se protáhli tajnými dveřmi. Naštěstí přišli o pohled na vlnu útočníků, kteří se s těžkými popáleninami málem ušlapali.
 Dveře vedli do uzounké chodby vedoucí z zprava do leva .Sotva do ní vešli, z zprava se ozvaly výkřiky a ze tmy vyletělo několik šípů, které Nettovi něco připomněly. ” Myslím že to vezmeme tudy “, a oba se hnali na druhou stranu. Zahýbali do jakýchkoliv chodeb které se naskytly. Výkřiky, které je sledovaly je poháněly do ještě vyššího trysku. Potom seběhli po nějakých schodech dolů, doprava, do leva, do leva, rovně, dolů, až zjistili že už pronásledovatele není slyšet. Oba se vyčerpaně svezli na zem. Kupodivu vydlážděnou mramorem. Usmáli se na sebe, ale potom se najednou úsměvy rozplynuly do grimas. Ano unikli obrovským skřetům. Ale jsou ztraceni v rozsáhlém podzemí !!!
 <<<<<<<<<<>>>>>>>>>>>
 Aragon se probudil a zarazila ho naprostá tma. Chvíli si ohmatával bolavá záda a při té příleži-tosti našel svou truhlu. Zkušeným hmatem sáhl a vytáhl z ní dřevo co připomínalo louč. Zapálil ji a potom se svezl z zhluboka oddechujícího trpaslíka.” Stávej, už ses vyspal dost dlouho, nemyslíš ? ” a láskyplný kopanec okamžitě Thorgala probral. Vstal z pohodlného lože, které tvořil mrtvý skřet:
 ” Je to tu nějak divné “, prohlásil, když si prohlédl stěny čistě vyložené mramorem. A nejen to, i strop, který se ztrácel ve výši dobrých 9 sáhů. Propadli se sem zborcenou kachličkou, asi uprostřed místnosti.
 “Vedou odtud dvoje dveře. Půjdeme tam, nebo tam ? “
 ” Tudy “, naznačil jejich další cestu Aragon.
 ” Uhni ” Trpaslík se uraženě
 Vecpal do předu a otevřel dveře. Cvak. Z chodby vyletěl oštěp
 a se skřípavým zvukem HŮů, Hůů prorazil kroužkovou košili.  Trpaslíkovu. Odvrávoral.
 ” Díky ” a Aragon mu podával zelenou, malou lahvičku.
 ” Není zač,” ten ji s chutí ji vypil.Potom společně vytáhli  oštěp.” Budeme si muset dávat bacha na pasti. “
 ” Teď by se tu hodil Nett, kde je jim asi konec.”
 ” Podívej “, Aragon zakryl louč, ” V křižovatce se zablesklo  světlo. Opatrný pohled potvrdil je-jich nejtajnější sny. Tam v za táčce na zemi leží vedle sebe jejich druhové a svačí. Zavolali  ” Hoši jsme tu.” Tak tak, že Nett nevyhodil hvězdice. Stáli tam, a  světlo ozařovalo odpočinuté pohledy trpaslíka a Argona, na rozdíl  od nevyspaných, pobledlých a špinavých vizáží ostatních dobrodruhů.
 ” Pozvete nás na oběd ?”
 “To je spíš večeře,”unaveně odsekl Nett ,” my si zatím zdřímneme.”
 Asi po 10 hodinách.
 ” Nette stávej , kolik máš ještě lahví s olejem ?” Odpočatý Elsi nor budí hobita.
 ” Ááách ještě dvě.”
 ” No to si musíme pohnout, mám takový dojem, že jsou poslední.”  “Tak jdeme. Musíme se vrá-tit, protože tama to vede ke skřetům”,  odpovídá Nett.
 To ale nevěděli, že je skřeti dávno vypátrali, a že je stále  sleduje malá jednotka, která byla vy-cvičena na tiché pronásledování.Proč ale otálejí s útokem ….
V místnosti kam se tak krásně zřítili si hobit dlouho prohlíží druhé dveře. Pomalu ohmatává dře-vo, několikrát zmáčkne veřeje. Otočí se k trpaslíkovi : ” otevři je.”
 ” Ani náhodou ” ustupuje Thorgal ” otevřu je, zase z nich vyletí
 nějaký černý šajzák , udělá hůů a odchod na krchov !”
” No myslím,  že tentokrát ne, pokud se ale bojíš …”
 ” Tak jo ” Thorgal se sklonil a opatrně otevřel dveře. Cvak. Ale nic se nestalo.
 ” Tak vidíš “, trumfoval Nett. Nahlídli do druhé místnosti. Ova nul je smrad. Aragon se zamys-lel:
 ” Kruci, mramor je tu, ornamenty tu jsou, smrad tu je, sucho … no vypadá to jako hrobka !”
 ” Toto taky je hrobka !!! “, zazněl do ticha hlas připomínající  otevření kamenné desky, uzavíra-jící 500 let opuštěnou kryptu.  Zdálo se, že se plamínek lucerny schoulil aspoň tak jako všichni  ostatní.  Do osvětleného pruhu vstoupil kostlivec , který měl na hlavě  zlatý kroužek. Oblečen byl v rezaté rytíř-ské zbroji, přes níž by ly místy vidět jeho žebra a asi 3 další kostlivci za ním. Nett  zděšeně polkl. Všichni měli obrovské zubaté obouručáky. ” Porušili jste klid našeho krále ” mžouraly do světla oční důlky zvyklé  na staletí tmy. ” Zemřete a rozšíříte naše řady, jako kdysi já.  ” Smrťáci se jako temná stěna pohnuli k dobrodruhům. Aragon nebo jácně vystoupil :
 ” Moment, přišli jsme pouze vašemu králi donést malý dárek. “
 ” Cože ? ” Kostlivec se nevěřícně zastavil.
 ” No jak říkám, malý dárek “
 ” Donesu ho tam, ale žádné podrazy, nechám vás hlídat “
 Aragon mu opatrně položil do ruky zapálenou bombu. Ten se dvěma  kostlivci v patách odkrá-čel do protějších dveří. Poslední si před  ně stoupl a nahodil strnulou nevšímavou masku…
 Co se odehrálo za zavřenými dveřmi se potom stalo předmětem je jich častých sporů. Ozval se totiž zvýšený hřbitovní hlas…
 ” TY HŇUPE TO JE BOMBA VYPADNI S….. ” Práásk.
 Argon si s neviněnevěřícím pohledem prohlížel dveře, které o protější stěnu rozdrtily strážce, co před nimi stál. Na kostní  moučku. Za nimi plachtil smotek kostí v rytířské zbroji.
 ” Vždyť jsem vám říkal, že má smysl pro humor.” Hlásil se o svá  práva brunátný trpaslík. ” Jo, ale ten humor připomíná půlnoc ve  300 stop hlubokém podzemí zavřenou v železné truhle, co ??? ” brečel smíchy Nett.
 ” Nu co, stejně už jednou přežili svou smrt …” Naivně ukončil  Aragon, který si šel zvednout ten zlatý kroužek, co se odkutálel  od zdi.
 Opatrně nahlédli do zdevastované místnosti. Předně je zaujal  vyvrácený kamenný trůn, potom rozhodně malebně rozházené kosti, ale nejvíc zachovalá mumie, které chyběla akorát hlava. Místnost měla přísně kruhovitý tvar. Celá byla vyložena černým, leštěným mramorem, se zlatými reliéfy. Naproti zely vyvrácené dveře.
 ” Podívejte se “, a Elsinorův meč ukázal pod vyvrácený trůn.
 Jako žába na prameni stál mohutný stolec na hromadě velkých zlatých mincí.
 ” No to si dám líbit ” majetnicky pronesl Trpaslík.
 ” Královské dělení, pánové !!! ” a Nett si jen tak mimochodem pohrával s dýkou. ” No jóó, po-řát.” Ulevil si Thorgal. Pak už se místností rozléhalo jenom nadšené komentování nalezených pokladů. Mimo hotovost se zde nalézal ještě krásný, opravdu krásný široký meč v stříbrem kované pochvě. Dál. Jedna zvláštní lahvička a perletí vykládaný větší tesák.
 ” Tak jak to rozdělíme “, váhavě pronesl Nett šilhaje po tom te sáku.
 ” Já bych si přál ten meč ” srovnával Elsinor svou ubohou zbraň.”  “Víte co, každý si vezme to, co uzná za čtvrtinu pokladu.”
 ” Jasně losujeme, kolik kdo najde zlaťáků v mých rukách tolikátý je.” Nett dal do dlaní pár mincí. Rozlosovali se takto. První bere Elsinor, Vzal si Meč a asi 50 zlatých. Další si vybral Aragon dlouho váhaje nad lahvičkou nebo dýkou, zvolil lahvičku a do tlumoku si nasypal asi 140 zlaťáčků. Los padl na Netta a ten si rychle přivlastnil dýku a nějaké drobné. Černý Petr zbyl na trpaslíka, ale nebylo vidět, že by ho to nějak štvalo. S radostným vzdechem k sobě shrnul zbylých asi 800 mincí. ( pytel pak byl jen o málo menší než Thorgal) Nett si jen Tak mimochodem přivlastnil 4 zlaté se kterými se losovalo… Seděli u stěn, svačili a radostně vykřikovali svoje plány.

 ” Já se těším ” veselil se trpaslík,” jak přijdu do hospody U domácího sladu, podezíravý hostin-ský mě bude chtít vyhodit pro nezaplacený jídlo.a já mu pánovitě na zem rozhodím hrst mincí, které budou mít 3 krát vyšší hodnotu než ta hospoda s pozemkem, plus jeho maličkost s kompletním personá-lem.”
 Po malém oddechu si hobit dlouho prohlížel nakreslené ornamenty. ” Kluci, pojďte se na něco podívat! ” To něco byl docela kamenný, pěkně provedený velký had s beraní hlavou.Ležel u zdi mezi docela obyčejnými kostmi a měďáky. Velký je asi jako pěst. Nett si obratně cennou věc přisvojil. Ani nevěděl jakou že to důležitou věc v životě udělal.
 “To je divné …”
 “Elsinore, podívej se honem na svůj meč. ” Zděšení, které vzniklo  v družině při pohledu na ru-dě světélkující meč se nedá vylíčit.
 “Nette, tvoje dýka taky ! ” Hobit opatrně vzal do ruky svítící  meč.
 ” O tomhle jsem už slyšel, takové zbraně uměli vyrobit pouze umělci z dávných dob, ohlašují svému pánu, že se blíží nepřátelé. No nic, musíme dál. ” Unaveně konstatoval Nett. ” Moment, říkáš že signalizuje nepřátele ?”
 Nett se zarazil a dlouze n