Kniha z pera spisovatele, o kterém jsem nikdy předtím neslyšel mě příjemně překvapila. Nejen velice originální zápletkou, ale hlavně výtečným uměleckým provedením. Pojďme se tedy podívat do trochu odlišného 20.století!
DARWINIE – TROCHU JINÉ 20.STOLETÍ
Konec světa, jak jej lidé po staletí znali, nastal v roce 1912. Jedné březnové noci spolykala tmu oblohy nepředstavitelná světelná hradba, viditelná snad ze všech koutů zeměkoule. Ta hradba oddělila Evropu od zbytku světa. O několik hodin později utichl transatlantický kabel. Ve stejnou chvíli se navždy odmlčely i pozemní rádiové stanice Starého kontinentu. Co se stalo? První zaoceánské parníky, mířící do evropských přístavů, brzy poskytly vysvětlení, byť se toto vysvětlení vymykalo zdravému rozumu. Evropa totiž zmizela. Obrysy pobřeží sice zůstaly stejné, ale po lidech a jejich sídlech i po známé přírodě, nezůstalo ani stopy. Celý kontinent ovládly divoké lesy, tvořené stromy, o nichž věda netušila, že by vůbec mohly existovat, a obydlené stejně neznámými, zato však smrtelně nebezpečnými zvířaty.
Darwinie, takto nazvali nový světadíl náboženští fanatici, coby výsměch evoluční teorii a moderní vědě vůbec. Jakpak asi vysvětlíte něco takového, páni vědci? Vždyť jedinou možností je považovat celou událost za Zázrak, za jasný důkaz Boží existence. Hospodin prostě smetl prohnilou, bezbožnou a hříšnou Evropu, což měl ostatně učinit už dávno. Sodoma a Gomora. Nyní je na Spojených Státech, aby znovu kolonizovaly staronový kontinent. Do vnitrozemí Darwinie je vyslána průzkumná expedice, jejímž členem je i fotograf Guilford Law, hlavní hrdina knihy. Žádný z členů výpravy netuší, jak překvapivá odhalení jim nitro kontinentu přinese. A také kolik se jich vrátí zpátky…
Prvních zhruba sto stran knihy mi silně připomnělo staré sci-fi romány, myslím ty opravdu staré, pocházející například z pera Edgara Rice Burroughse (o němž je v knize ostatně několik zmínek). Jak typické, odvážní průzkumníci se vydávají do světa, plného neznámých hrůz, ale také tajemství, jež je mu potřeba vyrvat. Ale jak budete číst dál, začnete zvolna zjišťovat, že vám tady něco nesedí, že by ony hrůzy mohly být ve skutečnosti ještě mnohem hrůznější a tajemství mnohem tajemnější, nežli si vůbec dovedete představit. Protože ve světe Roberta Charlese Wilsona není o překvapení nouze a vše může být ke konci úplně jiné, zcela odlišné od vaší počáteční představy. Ne, Darwinie není žádná dobrodružná sci-fi. Je to velkolepé dílo mistrovského vypravěče, zvolna a pečlivě skládajícího jednotlivé střípky mozaiky příběhu, aby ke konci vytvořily Finále, o němž nemohu psát bez velkého „F“ a které mu většina sci-fi knih může jen tiše závidět.
Víte, možná není celá ta mozaika úplně bez kazu. Možná do sebe některé ze střípků nezapadají tak dobře, jak by měly. Možná je zápletka příliš složitá, možná klade na čtenářovu fantazii příliš velké nároky. A přesto, nebo snad právě proto, nutí Darwinie o sobě přemýšlet. Spousta knih se mi záhy po dočtení vytratí z paměti. Tahle ne. Ještě dlouho ji nebudu moci vyhnat ze své hlavy. Že by důkaz celkové kvality i hloubky myšlenek v knize obsažených?
Samostatnou kapitolou této recenze by asi měla tvořit obálka. Mně osobně se líbí moc a moc, i když na ní není zobrazena nahá žena, netvor ani vesmírná loď. Trochu mi připomíná obálky starých dobrých verneovek a rozhodně k sobě v knihkupectví přiláká pozornost.
Kniha je dle mého názoru přeložena kvalitně, jediné, co bych jí mohl vytknout, je několik málo překlepů, ale to se prostě někdy stává. Do očí mě neuhodila žádná děsivá pravopisná chyba, ačkoliv musím podotknout, že pokud mě nějaká kniha doopravdy chytí (a to se Darwinii rozhodně povedlo), nepřiláká mou pozornost ani vyložená hrubka.
Co říci závěrem? Geniální, byť značně složitá zápletka. Dobře propracované postavy. Mnoho neotřelých myšlenek a nápadů. Na druhou stranu tu však je „dobrodružná“ první třetina knihy, která mě po pravdě řečeno až tak nenadchla. Jak tedy ohodnotit toto dílo, jež by se pro všechny příznivce dobré sci-fi mělo stát opravdovou lahůdkou? Osm a půl bodu, jež by Darwinii v mých představách nejlépe vystihovaly, udělit nemohu. Proto si k osmičce, kterou pod tímto článkem vidíte, přimyslete půlku.
A hlavně si zapamatujte jméno Roberta Charlese Wilsona a doufejte, že v češtině vyjdou i jeho další romány. Protože jestli se ve svých novějších dílech ještě zlepšil, tak se máme opravdu na co těšit.
