TROLLEEG (2.část)

ČÁST 2.

TROLLEEG

3. Kapitola

Nirmissen ret Silten se probouzel dlouho. Měl to ve zvyku, když věděl, že ho čeká příjemný den. Sluhové se kolem jeho postele hemžili jako krysy, hladovějící po zbytcích. Vstal a rukou odbyl nabízený čaj, málem služku porazil. Přešel k oknu, natáhl ruku, ale to již otevřeli dva sluhové. Cítil se mizerně, tak dlouho utíkal před otcovým vlivem a nyní ho zastihne právě
na místě kde by to nejméně čekal. Utekl před povinnostmi v krásném a úrodném Vrchním království aby se svými nejvěrnějšími zažil dobrodružství, což se mu zatím nedařilo. Kromě dvou nocí ve vězení za neoprávněný vstup do města se zatím žádného vzrušení nedočkal. A otec, otec je prostě fanatickým vůdcem klanu, dobrým vůdcem, ale přece jenom fanatickým
vůdcem. Horký vzduch mu ovanul tvář, nikdy při tomhle pocitu nezapomněl pomyslet na chladivou zeleň svého domova. Tak, povinnosti zde jsou stejně naléhavé jako kdekoli jinde, alespoň pro Nirma ano. Ten kudůk z vězení se má dnes poprvé utkat v aréně, no, třeba na otce udělá dobrý dojem. „Cand tes nurde!“ poručil všem sluhům, kteří se okamžitě odebrali na chodbu, nevěděl, co tím chtěl otec předvést, ale po tak dlouhém životě poutníka se mu přítomnost sluhů zdála jako zrada své vlastní cti, a na té Nirmovi vždy záleželo.
        Sešel dolů po točitých schodech a objal se se svým právě dorazivším otcem, „Nirme, synu, tvá pouť za zkouškami života mě již přestala bavit a proto jsem tě dal vyhledat“ ha, to je pro otce typické, útěk syna před diktátem království označí za pouť za zkouškami života, jak netrpaslické, jak ohavné z úst tak mocného válečníka. „Věř nebo ne otče, začalo se mi stýskat.“

Gart se vydal za trolem  brzy ráno, málem šlápl na past u prahu, skoro na ní zapomněl.Ráno pouštní město vypadalo jako vnitřek čerstvého chleba, světle hnědé domy s oblými tvary vrhaly stíny tvořící dojem oddělených bublinek vzduchu. Gigantické zdi města Parnaku v dálce kontrastovaly s vycházejícím sluncem. Efekt kompaktnosti a ticha vymizel s ránem a prvními prudkými paprsky slunce, okolí Velké brány, plné mostů, lávek a provazů nyní ožilo
V plném slova smyslu, v této části města žilo nejvíce kudůků, skřeti sem měli zakázaný vstup a vysoké rasy se zde cítili nejistě. Naopak Gart byl mezi svými, u svého příbuzného stánkaře si vyzvedl peníze a zamířil do stájí, kde čekal jeho trollkek.

„Nirme, synu, nemohu se dočkat, jsem hrdý na to, co jsi zde vybudoval, ne každý má právo stát se jedním ze Soudců arény Drápu, velmi jsi mě potěšil svou oblíbeností ve městě.“ Nirm měl z otcových poklon opravdovou radost, ještě ráno by při pomyšlení na to, že zde teď bude s otcem řval, nyní byl rád, byla to dobrá reklama pro jeho nově kvetoucí otrokářský obchod.
„Otče, dnes jsem připravil prvotřídní program, zajisté budeš spokojen.“

Hospoda byla stejně temná, jak si ji pamatoval, naštěstí se v ní žádní lidé nevyskytovali, jen pár koboldů obdivovalo jednoho vzrostlého rutguse v malé kamenné aréně pod úrovní podlahy, zvíře nervózně pobýhalo a neustále vrčelo, kdyby se tam dole octnulo něco velikosti člověka, za pár sekund z toho je kaše, pomyslel si Gart.Trola našel tam, kde ho nechal, spal,
tak jak Gart čekal. Pětimetrové monstrum podřimovalo a na břiše usychala kaluž slin, obrovské tesáky se vysunovali stejně jako tvor dýchal. Opodál leželo žrádlo se vzkazem od Nirma, o trola bylo postaráno, jak slíbil, na leegtus prý slyší dobře. „ Murnes te rinak barjak kek, kek!!“Trol otevřel jedno oko, pak druhé, zorničky se mu rozšířily, když uviděl svého
pána, opřel se dolní pár rukou a postavil se, pak si sedl, natáhl ruku a Gart se pohodlně usadil. „Runat, kek!“, trol si protáhl dlouhé, ale velice slabé nohy, posadil si Garta na rameno a vyšel ze stájí svým typickým klátivým způsobem. Pouštní trolové jsou zvířata narozená pro boj, jejich čtyři ruce drtí těla nepřátel jako oříšky a dlouhé nohy s drápy rozseknou i plátová
brnění. Se svými pěti metry výšky a asi dvěma tunami jsou impozantními zbraněmi. Naštěstí jsou naprosto tupí, nemají skoro žádnou inteligenci, proto také mají naprostou závislost na svém pánovi. Když se trol najedl, vyšli do ulic. Obrovští sitanové se trola báli, jejich ještěrkám podobní jezdci na Garta pokřikovali, zboží z boků zvířat padalo jako žehnající déšť pro gobliny, kteří se pod nimi stále proplétali. Gart se usmál, jeho trol je pečlivě pěstěný,
kdyby se Gart rozhodl, z města by snad možná utekl, ale co by pak dělal na poušti, to si představit nedokázal. Pokus o útěk zavrhl, alespoň mu došlo, proč s ním z Drápu nikoho neposlali. Trol zbíral ze země všechno co našel, krysy, zbytky z jatek, chytil si i kočku, Gart jej sledoval se zalíbením, pak si upravil popruhy na trolově rameni, lehl si, hlavu opřel o srolovaný plášť a pokyny usměrňoval trola k aréně. Jeho strach už trochu ustoupil,
koneckonců, kdo by si troufl na zkušeného trolleega?

4. KAPITOLA

Skrz mříže viděl arénu Drápu, byla největší z šesti arén komplexu, nad gigantickými tribunami se tyčili čtyři kamenné drápy, obepínající oválnou písčitou plochu, osm dveří na stranách bylo předzvěstí obrovských krveprolití v aréně, o šílenosti zde konaných zábav už Gart slyšel, a on sám je bude muset zažít, aby se vykoupil. Přebíhal mu mráz po zádech už jen
nad tím, že budoucí zúčastnění měli volný přístup ke sledování všech soubojů, po stranách byly strmé stěny opatřené bodáky, první patro byla terasa s lukostřelci, druhé se sítěmi a třetí speciálně pro budoucí zúčastněné – Garta a ostatní.     Malými okýnky sledovali dění, právě měl začít první zápas, takzvaná hra o vlajku. Trubači a bubny oznámili začátek hry. Na scéně se objevil otrok – poznali se podle tetování na zádech, a nesl vlajku, kterou zapíchl na značku uprostřed arény, pak vytáhl krátký meč a
začal kolem ní kroužit, přikrčený, jako by nevěděl, odkud nepřítel zaútočí. Na tu dálku se to nedalo posoudit, ale zdálo se, že má v druhé ruce ještě dýku. Pak se otevřelo všech osm dveří, z každého podle pravidel vyběhla třicetičlenná jednotka, která měla dostat vlajku. Čtyři jednotky byly složeny z k sobě přikovaných orků a čtyři z řetězem spojených elfů, cestou
k vlajce si vzájemně blokovali cestu a krev začala stříkat v podstatě okamžitě, hadi bojovníků se měnili v pospojované krvavé nudle, otrok u vlajky dostal ránu orkským palcátem do ramene a v gejzíru krve se skácel k zemi. Podle pohybů Gart poznal, že jde pouze o lesní elfy, vyzbrojené buď dvěma krátkými meči, nebo kopím. Nakonec jedna jednotka orků dostala
vlajku, ale trubači stále mlčeli, vítězný ork mával rudobílou vlajkou nad hlavou, pak ji zapíchl do země, zvedl ruce a něco řval, nebylo mu rozumět přes stále panující boj, ale nakonec jej probodl elf svým dlouhým kopím, vlajky se zmocnil jeden z elfů a spěchal s ní do kruhu své jednotky, ta ale za chvíli podlehla palcátům a sekerám orků, takže se jí zmocnila jiná skupina,
řev z tribun nabral na nespoutanosti, Gart sledoval boj se zatajeným dechem, nakonec zůstala vlajka v rukou elfů, pouze jeden ork zůstal s řetězem pod hromadou těl, když se elfové oháněly vlajkou a vydaly se na pochod okolo arény, došli k němu a rituálně jej odzbrojili, pak mu vlajku vrazil jeden z nich do krku, ve chvíli kdy bodec vlajky prošel zády orka se Gart otočil a zamířil beze slova kolem pokřikujících bojovníků do svého pokoje, cestou se stavil u trola, ten, na rozdíl od Garta vypadal, že se nemůže arény dočkat.

„Synu, takovou podívanou jsem ještě neviděl!“ Nirm se podivil, jak je otec rozzářený, když den boje teprve začal, „ Počkej na další čísla otče, tohle byl přeci jenom začátek.“

Člověk vypadal nesmyslně nervózní, Gart si až myslel, že se z čekání zbláznil. Zrovna tenhle Lidský tvor Garta učaroval svou podobností jeho vlastní rase, byl podlí, byl zloděj a začínající alchymista, rozhodli se v rámci přežití spolupracovat, a tak mu Gart připravil povzbuzující látky, boj bude krátký, pomyslel si Gart, ale pokud se bude čekat ještě o chvíli déle, bude
krátký pro člověka, látky z těchto lístků maratiku totiž fungují jen omezenou dobu, pak následuje totální vyčerpanost. Snad to u člověka vydrží déle, protože za chvíli má bojovat proti mistru elfského Tanečního umění boje. Včerejší masakr pokračoval až do noci, u toho ale Gart nebyl, ozvala se jeho kudůkská povaha a spřádal plán na útěk, k tomu se tenhle člověk nesmírně hodil, je tady, protože se vloupal do městské pokladnice, a pokud dokázal to, poradí si s jakýmkoli zabezpečením. A teď nastala chvíle, kdy mohl o svého spojence přijít „Neměj strach, maratik přestane působit až za dost dlouho po smrti tvého protivníka,“ věděl, že lže, schválně člověku dal menší dávku, aby pokud ho zabijí moc brzo, se maratik stihl vstřebat. Kdyby jej v těle člověka našli, byl by to Gartův konec, všichni tady totiž vědí, proč
tady je on, naneštěstí to komplikuje situaci při použití maratiku nebo jiných látek, až půjde do arény on sám, ale s tím si teď nedělal starosti. „ Deme na to, nechť mě Sharund provází,” člověk vyběhl chodbou vstříc Železné aréně. Železná aréna byla vytvořena speciálně pro boj muže proti muži, je to čtvercová hala s dírou ve stropě, aréna je ohraničená mřížemi, vstupuje
se do ní z podzemního labyrintu. Gart se vydal do hlediště, tohle si nenechá ujít.  

 Člověk se ze začátku motal jako kotě, až měl Gart strach, jestli maratik nemá nějaké vedlejší účinky na lidský organismus. Pak ale do arény vešel jeho protivník, lesní elf v zelených kalhotách, tělo pobité kroužky a stříbrnými ozdobami, v rukou dva meče s rytinami padajícího listí. Kolem stříbrných ozdob měl popáleniny, jako všichni v aréně bojující lesní elfové se snažil své tělo zvykat na kov, magická podstata elfů totiž jejich těla spaluje v přítomnosti jakýchkoli kovů. Lesní elfové jsou blázni, v dobách míru hledají mladíci této rasy slávu mimo svou mírumilovnou komunitu a končí na místech jako je tohle, s těly zohyzděnými jako má tenhle chudák s vlasy až na zem. Člověk vypadal pobaveně, přitom z něho pot tekl v proudech „To budu bojovat se ženskou?!“ na to se elfský mladík vrhl do boje, tančil kolem člověka jako motýl, jen občas útočil jako pavouk, postupně se rychlost jeho
pohybů nedala stíhat, údery se člověku dařilo nějak vykrývat krátkým mečem a malým kulatým štítem. Pak ale začal ochabovat, člověk jakoby ztrácel sílu, elf toho využil a z jeho zad udělal třemi seky rudou mozaiku, skrz košili a na nohy člověku tekla krev, barvil zemi arény a začal řvát v podivném jazyce. Elfův útok člověka probudil, začal útočit, přesto dostal
rány do ramene a do stehna, klesl na kolena a elf mu přišlápl meč. Člověk se na něho podíval a plivl mu na bosé nohy. Následovalo kopnutí, které člověka porazilo na záda, elf se na chvíli obrátil zády, odkopl opodál ležící zlodějův meč a pak vítězoslavně zvedl ruku a druhý meč položil člověku na krk „ Kterou rukou jej mám zabít, pravá je pro zbabělcea druhá pro slabé,“
dav začal pokřikovat, Gart uslyšel i odpověď „ a kterou máš na elfy? Asi obě!!!“, pak ale člověk popadl svůj štít oběma rukama a vší silou ho mrštil po elfovi, když narazil na dlouholícou lebkulesního bojovníka, ozvalo se křupnutí a exploze rudé krve a úlomků lebky se rozletěla po aréně. Při tomto pokusu o záchranu si člověk probodl rameno o elfův meč, ale přežil. Elfovo tělo ještě chvíli stálo, pak upustil jeden meč, sesul se na kolena a poté co kus hlavy visící jen na kůži spadl se zaduněním na zem, se po aréně rozehrál křik přihlížejících. Do arény vtrhly otroci a za jásání diváků odnesli člověka za léčitelem. Gart šel za ním, pospíchal vedle nosítek, „ Nebylo to špatný, na člověka.“ Muž se usmál a padl do mdlob.Gart si nevybral špatného spojence. Teď už stačí jen rozprostřít síť svého vlivu všude kam to bude možné, a možná se dožije příštího týdne.

KONEC 2. ČÁSTI