Falešný mág

 Kapitola 1.

 

   Erstan kráčel lesní cestou a přemýšlel. Vzpomínal na své začátky a jak je ten svět krutý, že člověk obdařený magií má tolik trápení. Kůže mágů je jednou z nejcennějších trofejí a mnoho šílenců pořádá sebevražedné útoky na každého, kdo má nějaké tetování na těle. On sám má, kromě obličeje, polovic rukou a nohou, krásný obraz jestřába. Když vyleze z vody, třpytí se na jeho zádech nádherné hnědé peří a na břiše malá bílá peříčka. Na rukou se mu pomalu začínají objevovat křídla. Byl na sebe hrdý. Jen málo kouzelníků dosáhlo takového stupně moci. V historii bylo několik jedinců, kteří byli opravdovými mistry a měli obraz svého zvířete po celém těle. Nejznámější byl chameleóní mág. Ten díky tomu mohl nepozorovaně procházet, kde se mu zachtělo. Erstan sám zjišťoval, že dokáže skokem plavně překonat vzdálenost dvaceti sáhů. Chvěl se při pomyšlení, že by dokázal létat.

   Ovšem cena za to být mág… Mnoho obyčejných lidí závidělo a pokud dokázali kouzelníka zabít, mohli si z něj strhnout kůži. Pokud ji přiložili na sebe, stala se jejich součástí a získali trošičku té moci, kterou se chlubil původní majitel. Bylo nepsané pravidlo, že pokud kouzelník potkal takového vraha, musel využít všech svých schopností, aby ho zabil. Kůže musela být samozřejmě zničena. Tito lidští netvorové byli obrovským rizikem mágů – začátečníků, kteří teprve zjišťovali své schopnosti a měli jen malé tetování. Nedokázali se účinně bránit a mágů je v dnešní zlé době tak málo. Po celém Aleonu, ve kterém dle odhadů žije milion a půl obyvatel, je pouze tři tisíce kouzelníků, kteří jsou ve spojení a jednou ročně se setkávají na tajném místě.

   Erstan se vrátil v myšlenkách ke svému mistrovi. Aderon byl hodný člověk a pomohl mnoha začátečníkům. Obyčejně trvalo pět let, než naučil vše, co mohl. Aderon byl medvědí mág a vše co uměl, mohl naučit jen dalšího medvědího mága. Ostatní, jako třeba on sám, jestřábí mág, mohl přijmout jen základ a potom už musel zjišťovat své schopnosti sám.

   Proto také teď cestoval. Snažil se zdokonalovat a hledal moudré knihy, které by mu pomohly. Byl rád za každý centimetr tetování navíc, který se mu objevil na kůži. Znamenalo to vzrůstání jeho moci. Jen se trochu bál, co bude, jestli bude mít tetování i na obličeji. Každý hned pozná, o koho se jedná a bude v neustálém nebezpečí. Snad bude umět tolik, aby se ubránil. Vždyť už teď dokáže s větrem takové věci, jako žádný ptačí mág.

   „Získat tak všechny schopnosti jestřába, létat…“ povzdechl si. Už teď viděl do obrovských vzdáleností. Začíná trochu chápat, proč se najdou lidé, kteří jsou ochotní pro trochu moci zabíjet. Ale to si neuvědomují, že zabitý kouzelník je menší ochrana v době války pro obyčejné občany? „Obyčejný“ člověk nikdy nemůže dosáhnout takové moci, jako pravý mistr. Jsou sice zkazky, že dříve byla obrovská bitva, ve které bojovali všichni kouzelníci proti netvorům. Byli to lidé, kteří měli ukradená tetování od mnoha z nás a dokázali strašné věci. Měli trochu moci od mnoha zvířat a tato kombinace je velice nebezpečná. Mohli být dokonce stejně silní jako opravdoví mistři. Proto jsou také všichni takoví zabíjeni na potkání. Pomyšlení, že by se našel další vyvrhel, který by dokázal rozpoutat novou válku, bylo noční můrou mnoha králů a jejich kouzelníků.

   Erstan byl na sebe hrdý. Už ve svých dvaceti třech letech dokázal, že moc může růst opravdu rychle. Mnoho mágů zemřelo stářím a neměli tak rozsáhlou sílu jako on. Měl také jen málo přátel, protože závist byla cítit na každém kroku.

   Ale nevadí, byl mladý, urostlý, mnoha dívkám zaplesala srdíčka při pohledu do jeho souměrné tváře lemované černými vlasy a jeho mírně zkosený nos vypadal jako zobák. Měl trochu divoký výraz, který při přímém pohledu dokázal zastrašit a pokud se mu změnily oči do jestřábích, teprve potom se začaly dít věci. Vzpomínal na jednu hospůdku, kde dcera hostinského, trochu starší a určitě mnoho nápadníků neměla, se snažila zapůsobit jakýmkoliv způsobem. Asi po třech hodinách neustálého dotírání jí měl dost. Byl unavený z dlouhé cesty a tato „slečna“ by ho stěží nechala vyspat. Problém byl v tom, že když trochu popustil uzdu své moci a moc pěkně se na ni podíval, spustila takový povyk, že stejně spal nakonec v lese. Ale na její výraz vzpomíná stále s úsměvem.

   Už několikrát si říkal, že by se měl přestat ukazovat na veřejnosti, nemusí se mu to vyplatit. Ale pokušení je často obrovské a byl ještě mladý. Tak na to snad měl právo, ne?

   Rozhlédl se kolem. Ponořil se tak do vzpomínek, že zapomněl dávat pozor. Je už pátý den na cestě bez jídla a teplého noclehu. Což o to, jídlo není problém. Dokázal vidět králíka na dva kilometry, potom už stačilo dopravit ho vzduchem až k němu a rychle mu zlomit vaz. Ovšem spánek v teplé místnosti, to je jiná. Daleko vepředu viděl nějakou vesničku, konečně si na chvíli odpočine.

   Najednou před ním seskočili dva muži s nabitými kušemi.

   „Kampak máš namířeno, příteli?“

   „Předpokládám, že do vesnice, která je pár mil odsud, je to snad problém?“ Odvětil.

   „Záleží na tom. Problém máš ovšem ty. Nemáme rádi cizince a už vůbec ne takové, co se chovají jak idioti! Dělej, ukaž co máš, pokud se vzdáš dobrovolně, možná tě pustíme zpátky. Bez oblečení.“ Podíval se na svého společníka a hlasitě se zasmál.

   „Rane, běž se podívat na našeho hosta. Určitě ho tíží jeho pěkný hnědý plášť a nemůže se dočkat, až se ho zbaví.“

   „Víte, pánové, nerad bych dělal problémy. Máte štěstí, že jsem v dobré náladě a nechám vás jít. Když se teď otočíte a odejdete, bude to lepší pro nás všechny, nemyslíte?“

   „Cha, tak to je vtip. Dělej, sundej ten plášť, nemáme na tebe celé odpoledne. Rane, ukaž mu, co se patří.“ S tím se Ran pohnul a s napřaženou dýkou se přibližoval k Erstanovi.

   „Máte poslední možnost, běžte dělat problémy jinam!“ V té chvíli se před něj zarazila šipka z kuše. „Tak to stačí!“ Erstan rozpřáhl ruce a v náhlém závanu větru se začal třepat jeho plášť.

   „Rane, dělej, je to kouzelník! Sejmi ho!“

   Erstan mávl pravou rukou dolů a nahoru a Ran se najednou vznášel pět sáhů ve vzduchu.

   „Gorine, pomoc!“ V hlase byla jasně znát panika.

   K jestřábímu mágovi najednou letěla druhá šipka. Erstan, pravá paže vzpažená, udělal levou rukou rychlé gesto a střela se otočila zpět o sto osmdesát stupňů. Gorin stihl jen krátce vykřiknout a potom se zhroutil s prostřeleným krkem.

   „Gorineee!“

   „Tak a teď se můžeme pobavit my dva. Proč tu okrádáte pocestné? Nemyslím si, že je to povolání, na které by byla vaše matka pyšná. No?“

   „To ti stejně nemůžu říct! Už teď jsi mrtvý! Jestli chceš žit ještě pár dní, otoč se a utíkej zpátky. Tělo mého mrtvého bratra je tvůj rozsudek smrti.“ V tom okamžiku se odněkud přiřítila další střela a Ran zůstal viset mrtvý ve vzduchu.

   „Sakra!“ Erstan spustil paži a rychle se rozhlížel kolem. Když se otočil, uviděl, jak k němu cválá na tucet jezdců s meči v rukou. „Proč musím být vždy po krk v problémech?“ Nato se přikrčil a silně odrazil. Skokem přeletěl asi deset sáhů do lesa a vzápětí se odrazil znova přímo vzhůru. Přistál na silné větvi v koruně borovice. Jezdci už byli jen pár desítek sáhů vzdáleni. Erstan kolem sebe pevně sevřel plášť a začal potichu šeptat. Oči pozvolna měnily tvar a jestřábí mág se dostával do tranzu.

   „Musí tu někde být. Prohledejte okolí. Riko, podívej se na mrtvoly. Musíme zjistit, co se tu stalo.“

   „Nikdo tu není. Žádná stopa. Jakoby se vypařil. Máme tu určitě dalšího mága, viděl jsi, Tobiasi, jak Ran visel ve vzduchu? Musíme ho dostat! Za ty dva zaplatí smrtí a mistr nás odmění. Tak silný mág se tu už dlouho neobjevil.“

   „Drž hubu! Může tu někde být. Prohledejte úplně všechno. Ty dva vezměte na koně, předáme je rodině. Riko, zůstaneš tu se třemi chlapy, kdyby se objevil, sledujte ho. Ale držte se bokem. Nechci, aby zabil i vás. Jedem!“

   „Jasné, pojedeme kousek do lesa. Jestli se objeví, tak půjde opět po cestě,“ ozval se Riko.

   „Tak to začíná být zajímavé. Takže tak silný mág se tu už dlouho neobjevil? Děkuji za poklonu.Tak na to se tady budu muset pěkně podívat. Mistr, cha, určitě nějaký šarlatán, který si hraje na mága. Podíváme se mu na zoubek. Ach jo, vypadá to, že se zase nějakou chvíli pořádně nevyspím. No co, tito mě ještě neviděli, snad je nějaká šance, že zůstanu v anonymitě.“

   Pomalu se přestal soustředit na iluzi jestřába a na větvi byla najednou vidět postava zachumlaná do pláště. Erstan začal pomalu vydechovat a zároveň kroužit dlaněmi dokola.

   „Riko, dívej!“ Kolem čtyř postav začaly pomalu létat větvičky a listí v malém víru. Větrná smršť se začala zvětšovat a začala do sebe nasávat vše z okolí.

   „Zpátky, jedem do města! Nenechám se tu zabít. Na koně, rychle.“ Jak to dořekl, přiblížil se vír k jednomu z mužů a začal ho nasávat. „JEDEM! Dělejte!“ Tři postavy ujížděly pryč.

   „Tak co s tebou?“ pomyslel si Erstan, když se díval na posledního ze čtveřice. Jemně ukázal směrem k západu a vír unášel ječícího muže do dáli. „No, k večeru se objeví pár desítek mil od své rodné vesnice,“ pousmál se Erstan. Vzápětí nato plavně seskočil z vršku stromu do měkké lesní půdy. „Co teď? Ve vesnici na mě budou čekat. Ale neví, jak vypadám. Možná, když budu hrát někoho jiného…“ Na tváři se pomalu usadil škleb.

   Přistoupil k vystrašenému koni, sundal sedlo a pár tahy prstů ve vzduchu změnil na několika místech černou srst na bílou. „Tak, perfektní.“ Trochu se začernil zeminou, vyzkoušel si několik vyděšených výrazů a nasedl na koně. Nebylo to moc pohodlné, ale aspoň něco. Pobídl koně vpřed a začal se řítit lesní cestou směrem k vesnici.

   Na náměstíčku bylo shromážděno už několik desítek rozčilených vesničanů. Ozývaly se výkřiky hněvu a Tobias stál jako skála uprostřed bouře. „Ticho! Maty, omlouvám se ti, ale tví synové byli neopatrní. To, že jsme tu narazili na mága naposledy před několika měsíci, neznamená, že by se tu nemohl objevit další. A tato lehkomyslnost je zabila. Tak běž pěkně domů, připrav pohřeb a já budu muset podat hlášení mistrovi, že tu má další kůži.“

   Najednou se z konce davu začaly ozývat výkřiky. „Někdo jede, někdo jede!“

   „Udělejte místo, třeba jsou to naši.“ Dav se rozestoupil a doprostřed přicválal uřícený hřebec a na koni seděla s vyděšeným výrazem ve tváři mužská postava.

   „Pomoc, prosím…“ S tím se sesula k zemi.

   „Rychle, vodu,“ vykřikl Tobias. Přistoupil k mátožné postavě, která se snažila postavit. „Co se stalo?“

   „Vítr, listí, můj kůň! Hrůza, já, já…“

   „Na, napij se, uklidni se a řekni nám, co se stalo.“

   „Díky.“ Erstan se s chutí napil studené vody. „Jel jsem po cestě, když jsem najednou slyšel zvláštní zvuky. Opatrně jsem tedy jel dál a najednou jsem viděl, jak proti mně letí někdo ve vzduchu. Byl to nějaký muž a točil se pořád dokola v nějakém víru. Na jeho výraz nikdy nezapomenu…“ Erstan stěží zadržoval smích, je pravda, že na tak krásně vyděšený výraz několik dní nezapomene.

   „To byl Tom,“ ozval se Riko. „Dostal ho! Hajzl!“

   „No a když jsem projížděl dál, tak mě něco praštilo a shodilo z koně. Nevěděl jsem, co mám dělat a když jsem se podíval na mého koně. Bože! Vypadalo to, jako by z něj nějaké neviditelné ruce strhávaly sedlo. Když byl kůň za chvíli mimo nebezpečí, nasedl jsem a rychle ujížděl sem. Všechno jsem ztratil. Mé peníze, můj svatební dar, áách. Měl jsem se za týden ženit a teď nemám nic. Má žena mě zabije. Za co??? Proč já?“

   „Riko, doveď ho do hospody a dej mu najíst. Začíná se to komplikovat. Chlapi, všichni zůstanou na svých místech ve vesnici a já zajedu za mistrem. Pokud se cokoliv stane, nevyjíždějte z vesnice. Na všechny z vás si netroufne. Ženské, vy zalezte domů a držte tam děti. No tak! Co bude! Dělejte, není moc času. Už teď může být ve vesnici.“ Dav se začal pomalu rozcházet a chlapi si vytahovali šípy a brousili meče. „My ho dostaneme,“ ozývalo se z mnoha úst.

   Erstana dovedli do hospody U černé kůže a dali mu vynikající guláš s pivem. „Ach, to mi chybělo, díky, hostinský, vaříš opravdu jako mistr.“

   „To nikdy neříkej! Nikdy nevyslovuj slovo mistr, nebo špatně skončíš. To je dobrá rada. Radši odtud rychle zmiz.“

   „Proč? Co se tu děje tak strašného? Vy jste už museli bojovat proti mágům? Vždyť ti se obyčejně do věcí nás, chudých, nepletou,“ podotkl Erstan, když vytíral zbytky guláše chlebem.

   „Ano, už se to tu párkrát stalo a vždycky to bylo strašné. A moc nevyzvídej, mohl bys špatně dopadnout. Jestli chceš ještě pivo, tak řekni, půjdu teď do kuchyně. Jo, a pokud se chceš vyspat, dám ti jeden pokoj na tuto noc zdarma. Vím, že jsi přišel o všechno, takže to ber jako dárek na rozloučenou a zítra ráno tě tu nechci vidět, jasné?“

   „Jasné, díky moc. Dám si ještě jedno pivo a potom půjdu do pokoje. Můžu ještě požádat o koupel? Mám na sobě prach už dva týdny.“

   „Dobře, pošlu dceru, rozehřeje ti vodu.“ A s tím hostinský odešel z výčepu.

   Do hospody se po pár minutách začali trousit vesničané, co měli volno, a zvědavě se na nového návštěvníka dívali. Když jim pohledy bez strachu vracely veselé oči, začali se uvolňovat a povídat. Erstan chvíli seděl, ale když zjistil, že nic nového se nedozví, šel nahoru a vstoupil do svého pokoje. Chvíli jen tak hleděl na dívku, která mu právě nalívala horkou vodu do vany a pozoroval křivky její ladné postavy. Dívka najednou vykřikla, když si všimla, že není sama a po Erstanovém pohledu, který ji prozkoumal od hlavy až k patě, samozřejmě s pár přestávkami, dívka zčervenala a vyběhla z pokoje.

   „Škoda, velice pěkné děvče,“ pomyslel si. Zkontroloval okna a dveře a vlezl do vany. Úleva to byla nepopsatelná. Ležel tak asi deset minut, když se najednou ozval zámek a dveře se začaly otvírat. Panika Erstana úplně ovládla a on zůstal ztuhle sedět. Dovnitř vstoupila ta hezká dívka a přes matrace v rukách neviděla dopředu. Přistoupila k posteli a hodila je na ni. V ten moment se Erstan vzpamatoval a gestem zavřel dveře. Když to dcera hostinského uslyšela, polekaně se otočila a vykřikla.

   „To snad ne, já se snad nemůžu ani vykoupat, abych si odpočinul,“ pomyslel si. Rychle mávl rukama a kolem úst hezké blondýnky začal vát vítr. Zkusila vykřiknout znovu, ale přes vítr se žádný zvuk nedostal. Jen ten malý kolotoč kolem její hlavy začal trochu bzučet, jak vstřebal všechen zvuk.

   „Neboj se, nechci ti ublížit. Teď mě dobře poslouchej, kdybych tě chtěl zabít, už bys byla mrtvá, rozumíš? Ale já tě zabít nechci. Copak bych mohl ublížit tak hezké dívce, jako jsi ty? To mi tvůj otec neřekl, že tu v hospodě má tak hezkou dceru. Neměla bys být radši v nějakém městě? Určitě by tě nějaký bohatý muž chtěl do své domácnosti. Byla bys opravdovou ozdobou. Nechci, abys teď trpěla. Když tě nechám znovu mluvit, nebudeš křičet? Jsme přece rozumní, ne?“ Dívka přikývla a strach pod sladkými slovy pomalu odezníval.

   Erstan nechal kouzlo odeznít a zvedl ruku, aby zabránil přívalu slov. „Počkej, napřed mi řekni, jak se jmenuješ.“

   „Inuka a já se tě nebojím.“ Její slova zrazovala roztřepaná kolena.

   „Posaď se, můžeme si chvíli popovídat, nemyslíš? Napřed by mě zajímalo, co je to tu za povyk ohledně toho vašeho mistra. Kdo to je?“

   Inuka vyjekla. „Nemluv o něm. Je zlý a může tě slyšet.“

   „Slyšet? Vždyť jsme v místnosti, kde nikdo jiný není.“

   „Může, umí moc věcí a jednou z nich je, že má velice dobrý sluch.“

   „Takže je to mág? A proč se ho bojíte?“

   „Není to mág. Je to válečník, ale má na sobě už mnoho tetování. Myslím, že kromě hlavy už má tetování všude. Ale není tak hezké jako to tvoje. Je zde už asi dvacet let a my mu musíme oznámit, když se objeví jakýkoliv cizinec. A pokud je to mág, tak ho musíme zabít a donést k němu. Pokud bychom ho chtěli zradit, tak zabije náhodně jedno dítě z vesnice. Minulý rok zkoušel můj přítel odejít do vedlejší vesnice a všechno ohlásit. Druhý den se k nám vrátila jen jeho hlava a v poledne dojel mistr. Vešel do domu naší švadleny, vzal jejího tříletého synka a přede všemi mu utrhl hlavu. Tělíčko pohodil na zem a potichu odkráčel zpět do své tvrze na kopci. A teď se tu objevíš ty a my zase máme problémy. Myslíš, že ho můžeš zabít? Tak silného mága jako ty jsme tu ještě neměli. Co je to za ptáka, sokol?“ vyrazil z ní proud slov.

   „Ne, jestřáb. A počkej, musím přemýšlet… Budeš tak hodná a neprozradíš mě? Za ty dva, co jsem zabil, se omlouvám. Myslel jsem, že jsou to lupiči. A ten třetí, co jsem ho poslal pryč, tak ten to přežije, jen se probere asi třicet mil daleko. Možná, že to bude možnost, jak bude moci kontaktovat ostatní. Každopádně ti slibuji, že odsud neodejdu, aniž bych zkusil toho vašeho mistra zničit. Je to moje povinnost.“

   „Jsi opravdu statečný,“ vydechla zbožně Inuka.“Nechceš umýt záda? Ještě jsem se nedotýkala tetování a to tvoje je překrásné.“

   „Dobře, ale jen pod podmínkou, že mě uděláš i masáž. Souhlasíš?“ To už Inuka na nic nečekala a začala Erstanovi masírovat ramena.

 

Kapitola 2.

 

   „Takže falešný mág,“ přemýšlel v posteli a pohladil po vlasech Inuku. „To je vážné. A pokud už dokázal zabít tolik mágů, aby měl tak velké tetování, bude to velice nebezpečný protivník. Potřeboval by proti němu nějakou výhodu.

   „Inuko, vstávej. Už je ráno.“

   „Ještě ne, stejně tak brzo ráno ještě všichni spí.“

   „Musím něco zjistit, dobře vzpomínej, jaké kouzelníky mistr zabil, jaké má na sobě zvířata? Je to moc důležité.“

   „Hm, nevím přesně, myslím, že jednou přišel vlčí mág, potom taky vrána, medvěd a jelen. Ach, a ještě si vzpomínám, že asi před půlrokem procházela liščí mágyně, té je mi opravdu líto, byla velice milá a hezká. Nenávidím ho! Ničí životy naše i cizí. Kéž by byl mrtvý.“

   „To je velice silná kombinace. Doufám, že budu dostatečně silný. Myslíš, že bys mohla přemluvit otce, ať mě tu ještě jeden den nechá, musím se připravit a nabrat síly.“

   „To nebude problém, řeknu, že jsi onemocněl a nemá tě nikdo vyrušovat. V poledne bych ti donesla něco k jídlu, souhlasíš?“
   „To bys byla hodná. Tak a teď se obleč, nebo nás tu někdo najde a budeme mít problémy. Copak nevíš, že se mám ženit?“

   „Ty se máš ženit?! Nic takového jsi neříkal, chlípníku,“ Inuka od něj odskočila.

   „Ale ne, to jsem jenom řekl na náměstí, musel jsem mít nějaký příběh, věříš mi?“

   „Dobře, ale víckrát to na mě nezkoušej.“

   Když odešla, vybalil si Erstan několik bylinek a rozetřel si je mezi prsty. Potom začal meditovat a zhluboka dýchat. Vzduch a vítr byli jeho spojenci a musel do sebe nasát co nejvíc to šlo. Včera se trochu vyčerpal a tentokrát bude muset mít maximální množství energie. A ani to není jistota výhry. Bál se. Ještě nemusel bojovat s někým tak silným. Ale byla jeho povinnost to zkusit. Kdyby ho ovšem zabil a ukradl i jeho kůži, modlil se, aby ten muž, co ho poslal pryč, měl dost kuráže a vše řekl ve vedlejší vesnici, která pošle pro pomoc. Začíná to být vážné. Ponořil se hluboko do sebe a nevnímal svět.

   Po pár hodinách se probudil a uviděl vedle sebe sedět Inuku a tác s jídlem na stole. „Jak dlouho jsi tu? Kolik je hodin?“

   „Čekám tu už přes dvě hodiny, je skoro večer. Vrátil se Tobias, říká, že mistr přijde do vesnice a připraví se na tebe zde. Chce mít svědky, kteří se ho budou bát a má rád obecenstvo. Nebojuj s ním zde, tady má výhodu, prosím, odjeď, doveď pomoc. Nechci, abys umřel.“

   „Neboj, nebudu bojovat podle jeho pravidel. Ale taky neuteču. Kdy má přijít? Chci se na něj připravit v jeho tvrzi, tam budu mít výhodu překvapení já. Pomůžeš mi s něčím?“

   „Zítra ráno, pomůžu ti se vším, co potřebuješ?“

   „Chci, abys šla hlídat jeho příchod a jakmile uvidíš, že se blíží, doběhni mi to říct. Já se teď najím a ráno tě budu čekat. Spoléhám na tebe.“

   „Neboj, budu se pozorně dívat. Musím jít dolů a pomáhat, máme dnes hodně návštěvníků. Chtějí si užít, dokud tu není mistr. Ráno mě čekej.“ S tím ho políbila a utíkala pryč.

   Erstan se najedl studeného obědu a chvíli přemýšlel. Taktika byla jasná, když falešný mág bude ve vesnici, on bude v jeho tvrzi a připraví na něho pár překvapení. Možná tam najde i něco, co mu pomůže.

   Když nastala noc, otevřel okno a nechal se ovívat chladným vánkem. Všude už bylo ticho a to mu dodávalo sebedůvěry. Přece je relativně hodně silný mág a jeden falešný ho nemůže zastrašit. Měl chuť být chvíli sám a cítit vítr na svém těle. Vystoupil na okenní římsu a podíval se, jestli někdo není venku. Když nikoho neviděl, seskočil pomalu na zem a rozběhl se pryč z vesnice na volné prostranství. Rozevřel svůj plášť a tváří vzhůru stál jako v extázi. Vítr kolem něj vál ohromnou rychlostí a Erstan po chvíli zpozoroval, že se vznáší asi deset sáhů nad zemí a stále stoupá. Jeho mysl byla ohromena a ztratil koncentraci. Najednou přestalo foukat a on pomalu klesl k zemi. Podíval se na ruce a zjistil, že tetování se mu rozšířilo o dobrých šest centimetrů a nyní mu sahalo až do spodní poloviny rukou. Sáhl si na krk a pocítil jemné chvění pod kůží, teď už bude velice těžko skrývat, že je mág. Ale ten pocit rozrůstající moci byl všepohlcující. Asi hodinu jen tak stál a chvěl se pod tíhou neočekávaného přívalu síly. Přemýšlel, proč zrovna tuto noc mu byl dán takový dar. Nikdy předtím se mu to nestalo. Každému mágu tetování rostlo pomalu a prakticky si nikdy během chvíle nevšiml takové změny. Musí to mít nějaký důvod. Možná ta hrozba není tak malá, jak si myslel, možná magie jako taková dokáže obdarovat své věrné. Ani by se nedivil, kdyby to tak bylo. Většina mágů se snaží pletichařit a myslí si, že čím více mágů budou ovládat, tím větší sílu získají. A druzí jen čtou a čtou, sice získávají moc rychleji než ostatní, ale je to velice zdlouhavé. Erstan právě pochopil, že magie je síla, která se sama rozhoduje, kdo bude schopný unést větší moc a nebude škodit jiným. Sice si o sobě nemyslel, že on je ten pravý, ale byl velice potěšen za důvěru, kterou v něho magie vložila. Teď by potřeboval tak dva týdny na vyzkoušení své síly a odhalení nových věcí, kterých je schopen. Ale to mu nemůže být dopřáno. Musí se spolehnout na vše již naučené a mít důvěru ve svou moc. Pochopil, že tento boj bude jeho velkou zkouškou a v případě neúspěchu to bude katastrofa.

   Rozhlédl se kolem sebe a pomalu šel nazpět do hostince. Do prvního patra se vznesl pouhým mávnutím rukou. Začínal to brát jako samozřejmost. To by se mu mohlo vymstít, musí svou sílu trochu více ovládat a nezneužívat. Pokud zítřek přežije, bude se věnovat po dlouhou dobu jen sám sobě.

   Než šel spát, nechal po místnosti kolovat vzduch, aby ho probudil, kdyby se něco dělo. Když usínal, vzpomínal na své začátky. Kdyby ho tak teď viděl jeho učitel. Možná se ještě někdy uvidí.

 

 Kapitola 3.

 

   Probudilo ho jemné polechtání po hlavě. Ještě ve spánku se ohnal a když nic nenahmatal, otevřel oči. Nikdo tam nebyl a zmizel i jeho vítr. Problémy. Rychle vstal a podíval se do ustupující noci. Někdo běžel ke dveřím. Inuka. Otevřel okno a jemně vykřikl. Inuka na něho mávla, že mistr přijíždí. Erstan neváhal a seskočil ven. Krátce ji políbil a spěchal z vesnice směrem k nepřítelově tvrzi. Viděl, že pár mil odsud se řítí kůň. Zalehl k zemi a nechal ho přejet kolem něj. Zahlédl postavu, která měla tetování i na obličeji!

   „Sakra! Koho ještě zabil? Nezačíná to vůbec dobře,“ zaklel a rozběhl se na opačnou stranu než jezdec. Při běhu kolem něj vířil vítr. Cítil jeho sílu a byl rád za jeho společnost. Po pár hodinách se blížil k padacímu mostu.

   „Hm, teď je otázka, zda má nějaké služebnictvo nebo žije sám. Měl jsem se zeptat.“ Tvrz byla jednoduchá čtvercová stavba ze starého kamene, kterou chránil vodní příkop a otevřená brána přímo zvala dovnitř. „Asi se nebojí nezvaných návštěv,“ řekl si Erstan pro sebe. Obešel budovu a podíval se na ni z druhé strany. Když neviděl žádné otevřené okno, vyskočil až na střechu. Z vrchu se podíval pozorně na zem. Nikde nikdo. Zatím vše dobré. Snesl se na menší balkón a vešel dovnitř.

   Pocítil záchvěv zimy. „Ten asi moc tepla nepotřebuje,“ prolétlo mu hlavou. „Ono pokud je i medvěd, tak se není co divit.“ Začal kolem sebe mírně dýchat a nechal se obestřít štítem ze vzduchu. Když začal vystupovat po schodech do nejvyššího patra, ucítil v zátylku nepříjemné mrazení. Rychle se otočil a civěl do očí netvora, kterého ještě nikdy neviděl. Dříve to možná byl pes, ale někdo mu odstranil srst a vložil na něho lidská tetování. Takovou zrůdnost ještě nikdy neviděl a pocítil záchvěv zlosti.

   Pes zavyl a vyskočil mu po krku. Teď si Erstan nadával, že si nevytvořil větší štít. Ten současný psa jen mírně odklonil od dráhy a proletěl mu kolem hlavy. Rychle se otočil a napřáhl paže s dlaněmi obrácenými na psa. Rukama začal opisovat kolečka a snažil se psa uzavřít v kouli nehybného vzduchu. Pes ovšem najednou vyskočil přímo vzhůru a začal vrčet. Normální vrčení pouze znervózňuje, ale toto začalo rozechvívat zem a kolem Erstana se najednou začala tvořit jinovatka. „To není možné, zvířata nemohou čarovat!“ Zařval a začal na psa vyfukovat oblaka teplého vzduchu. Když se tyto dvě síly srazily, pocítil Erstan nápor moci, která se mu snažila vysát všechnu teplotu z těla. Zesílil úsilí a ždímal ze sebe veškeré teplo, co mohl, a posílal ho na psa. Když už pomalu cítil, že mu začínají omrzat uši, ozvalo se zavytí a psovi najednou vzplála kůže. Během pár sekund z něho nic nezbylo.

   Erstan se zmámeně sesunul k zemi a zhluboka dýchal. „Nemožné, nemožné, nemožné.“ Opakoval si pořád dokola. „Jak se budu moci bránit člověku s podobnou silou, když jen pes dokáže takové věci?“ Po půl hodině se zvedl a začal opatrně vystupovat nahoru. Doufal, že to byl jediný strážce. Jestli ne, tak asi vážně uteče.

   Došel k chatrným dveřím a pozorně si je prohlédl. Proč jsou na vrcholku takové chabé vrátka? Když jimi nechal proudit vzduch, pocítil varování. Past. Erstan odstoupil několik desítek schodů zpět a začal dlouhými mávnutími kolem sebe sbírat všechen vzduch a vítr. Když už tuto sílu nemohl udržet, pustil ji po schodech směrem nahoru. Ozvalo se ohlušující praskání a kolem proletělo několik třísek. Když se vše uklidnilo, začal vystupovat. Jakmile uviděl následky toho, co udělal, pocítil záchvěv pýchy. Vyrazil dveře a dokonce i kusy kamenů. Pozdvihlo se mu sebevědomí.

   Opatrně vstoupil dovnitř. Místnost byla čtvercová a asi čtyři sáhy široká. Na jedné straně byl stoleček s mísou nějaké kaše a na druhé matrace, na které se krčila nějaká žena. Třásla se strachy a byla celá zabalená do zbytků pokrývky.

   „Neboj se, neublížím ti,“ zkusil to Erstan se stejnou strategií jako na Inuku. Žena na něj vystrašeně pohlédla pak se mu vrhla do náruče. Když vstala, viděl Erstan, že na sobě prakticky nic nemá a že je to mágyně!!! Měla skoro stejně velké tetování jako on a byla opravdu nádherná. Celou kůži měla mírně rezavou jako liška a stejně jí zářily i vlasy. Byl zároveň potěšen ale i zhrozen, že mágyně takové síly byla jako nějaké zvíře zavřené kleci.

   „To bude dobré, nic se ti už nestane. Nedovolím mu to.“ Žena se pomalu uklidňovala a začala pravidelně dýchat.

   „Kdysi mi říkali Elion. Tady mi říkali děvko. Prosím tě, utečme, rychle, než se vrátí. Prosím!“

   „Nemůžu, Elion. Já jsem Erstan, jestřábí mág a přišel jsem sem, abych ho zabil. Nemůžu dovolit, aby někdo takový zůstal naživu. Jak tě dokázal chytit a udržet zde? Vždyť máš určitě taky ohromnou moc.“

   „Máš pravdu, ale sem jsem došla z vesnice v přesvědčení, že zde bude vlčí mág, který by mě mohl naučit více o magii. A když jsem tady přišla, napadla mě ta psí bestie a on. Nemohla jsem se jim ubránit, překvapili mě. Jsem zde už asi pět měsíců a to peklo, co jsem si prožila, to ti nepřeji. Myslíš, že dva ho můžeme zabít? Roztrhám ho na kousky a ty potom pověsím po lese, aby se všichni mrchožrouti mohli nažrat!“

   „To nevím, vůbec jsem nedoufal, že tu najdu pomoc, ale myslím si, že pokud dokázal vytvořit takového psa, tak musí být opravdu silný a uvítal bych i tvé síly. Pojď, najdeme ti něco na oblečení a musíme si udělat nějaký plán.“

   Když ho dovedla do hodovní místnosti, na chvíli odběhla. Po jejím návratu ztratil Erstan dech. Takovou ženu ještě nikdy neviděl. Nesla se jako opravdová liška, vznešeně, přezíravě a vždy ve střehu. Musel se rychle napít vody, nebo by na ni zůstal zírat jako hlupák. Elion si sedla vedle něj a podívala se mu do očí.

   „Řekni, jsem ještě stále schopná se ubránit a taky zaútočit?“

   „To, to tedy opravdu jsi. Úplně jsi mě vyvedla z míry. Ale k věci, falešný mág odešel do vesnice, protože si myslí, že tam se se mnou utká a vyhraje. Prý má rád obecenstvo. Ale myslím, že určitě se velice brzo objeví tady. Musíme se rychle nachystat.“

   „V tom s tebou souhlasím. Vesničané mu nebudou lhát a pokud jsi odtamtud najednou zmizel, dojde mu to. Pojď, nejlepší bude, když se připravíme venku.“ Najednou se rozběhla a během pár sekund byla venku.

   „Neuvěřitelné.“ Erstan pocítil záchvěv závisti. Rozběhl se za ní a když se objevil u vchodu, vyskočil do vzduchu a pomalu doplachtil k Elion a přistál vedle ní.

   „Působivé,“ usmála se na něj a ukázala na vysoké zdi. „Vidíš nahoře ten vypadlý kámen, schovej se tam a pozoruj, jestli už nejde. Já se schovám tady někde a zaútočíme na něj, jak bude vstupovat. Doufejme, že bude překvapený a rychle to skončíme. Dej mi vědět, jak ho uvidíš. Dobře?“ Podívala se na něj tázavě.

   „Spolehni se, nenechám tě v tom. Takže pojďme na to.“ Vyskočil do vzduchu a zachytil se na vrcholku zdi. Skrčil se do díry po vypadlém balvanu a usmál se dolů na Elion. Ta zaběhla za vůz a oba dva začali čekat na svého nepřítele.

   Estan si právě protahoval nohy, ono sedět tři hodiny na jednom místě není nijak pohodlné, když najednou za sebou zaslechl tiché vrčení. Rychle se otočil a viděl, jak ze vstupních dveří vystupuje falešný mág. Úsměv na rtech a sebejistota v krocích. Elion měla chuť mu ten obličej dokousat do krve. Erstan si nebyl jistý, jestli o nich ví, tak zůstal tam, kde byl. Falešný mág došel mezi ně a kývl na pozdrav napřed Elion a potom i Erstanovi.

   „Takže o nás ví, to není dobré,“ zavrčel na vrcholu zdi.

   „Zdravím vás, takovou návštěvu jsem tu už dlouho neměl. Jsem rád, že se vám tu líbí. Jenom jste mě trošičku nazlobili tím, že jste mi zabili pejska. Nevadí, stejně to byla rozmazlená potvora.“ Usmál se a otočil se k Erstanovi. „Příteli, rád bych se představil. Mí přátelé mi říkají Pán tvorstva, mí nepřátelé, hm, ti už jsou mrtví, takže mi neříkají nijak. Smutné. A ty jsi, předpokládám, ten velký jestřábí mág, mám pravdu?“

   „Tak to teda máš a mám pocit, že dnes už tvé jméno nebude říkat vůbec nikdo. Smutné! Jsi úplně zvrhlý. Copak si myslíš, že mágové by tě nechali žít? Blázne. Už dnes zemřeš!“

   „Tak s tím bych tak nepočítal. Podívej se dobře na mě. Vidíš? Tetování úplně všude, myslíš si, že mě nezkoušel nikdo zabít? A to byli zkušení mágové, ty nemáš na tváři vůbec žádné tetování a tady naše milá Elion, ta se mě bojí. Můžeme se domluvit, ty můžeš jít, nechci jestřába, mám vránu a ta mi stačí. Ale tady naše lištička, to je jiná věc. Ta je opravdu cenná. Víš, že od Velké války na světě žádná liška nebyla? To už něco znamená, nemyslíš? Co ty na to? Běž pryč, zachraň si život a budeme dál přátelé. Souhlasíš?“

   Erstan se podíval napřed nevěřícně na něj a potom na Elion. Když viděl její zoufalý výraz, vyschlo mu v krku. Pomalu na ni kývl a když viděl, že pochopila, vyskočil do vzduchu a rychle, jako dravec, se začal snášet na stojícího falešného mága. Elion vyskočila a rozběhla se mu na pomoc. Najednou jejich oběť vyskočila do vzduchu a Erstan měl co dělat, aby se nesrazil s Elion. Rychle přistál a otočil se na nepřátelského mága. Už v otočce začal formovat vzduch v rukou do koulí a když se otočil, vrhl je na něj. Protivník byl odražen dozadu a když dopadl, zabořily se mu do boku malé šipky, které vystřelila Elion. Když vstával, jeho výraz mluvil za vše. „Teď jste mě opravdu rozzlobili a zabiji vás oba! Pěkně si vás vychutnám.“ Potom začal zaříkávat a zároveň mávat rukama. Jeho obraz se třpytil a v jednu chvíli byl medvědem, druhou vránou, třetí vlkem atd. Bylo to neuvěřitelné. Erstan varovně vykřikl a sám začal dělat kolem sebe to nejsilnější ochranné pole, kterého byl schopen. Elion nabrala do ruky trochu prachu, vrhla ho do vzduch a když začal padat, začala ho magicky zachytávat a vytvářela kolem sebe jiskřící částečky, které před ní vytvořily neprůhlednou zeď.

   Když falešný mág dokončil své kouzlo, vyrazilo z jeho rukou, očí i úst obrovské černé mračno, které se velkou rychlostí vrhlo vpřed. Když narazilo do Erstanovi ochrany, pocítil vlnu síly, která ho chtěla rozložit a úplně zničit. Elion měla větší problémy, protože měla ochranu jen ze předu a trochu mračna se přes ni dostalo. Upadla v křeči na zem a začala sebou házet ze strany na stranu. To Erstana rozzuřilo k nejvyšší možné hranici a začal rotovat kolem své osy, až se mírně vznesl a vysokým hlasem vykřikl jako pravý jestřáb. Když výkřik dozněl, rozletěl se Erstan jako šíp přímo na užaslého falešného mága. Když do něj narazil, pocítil Erstan, jak něco křuplo a potom upadl do bezvědomí.

   Pocítil na své tváři, jak ho něco lechtá. „Už zase?“ Pomyslel si a ohnal se rukou. Když se ozval výkřik, otevřel oči a viděl, jak na něho uraženě hledí Elion.

   „Tys mě praštil,“ řekla mu vyčítavě.

   „Promiň, myslel jsem, že jsi jen vzduch. Uch, omlouvám se, tak jsem to nemyslel, jen, no, to je jedno. To bys nepochopila,“ zčervenal Erstan. „Co se stalo našemu známému? Naposledy si pamatuji, že jsem do něho vletěl a pak se probouzím zde. Kde je?“

   „Podívej se tam na tu hromadu masa. Projel jsi jím jako dobře nabroušený meč a moc toho z něj nezbylo. Děkuji ti. Když mě dohnala ta černá vlna, myslela jsem, že umřu. Ale když jsi ho zabil, jeho kouzlo přestalo účinkovat a pak jsem měla strach jen o tebe.“

   Erstan se postavil a podíval kolem. Bylo to jako po nějaké bitvě. Krev byla úplně všude. Sklonil pohled na své šaty a zděsil se. „Musím se převléct, nemá tu nějaké šaty, co by mi padly?“

   „Pojď za mnou.“

   Když byli v půli cesty do tvrze, pocítil známé vrnění na kůži. Elion se na něj překvapeně podívala a bylo jasné, že to cítí také. Když se jí díval do tváře, viděl, že jí po krku stoupá tetování, až za chvíli vypadal její obličej jako liška a ona na něj zírala v tom samém údivu. „Je to možné?“ Ozvala se. „Nikdy jsem nic takového nepocítila, je to úžasné. V životě jsem neslyšela, že se dá moc získat tak naráz.“

   „Mně se to samé stalo už včera, ale tentokrát je to úplné, cítím, že jsem dosáhl maxima. Teď jen bude potřeba se měsíce a měsíce učit a zkoumat naši novou moc. Budeš ochotná cestovat se mnou a učit se dohromady?“ zeptal se dychtivě Erstan.

   „To se vsaď, že půjdu s tebou. Zachránil jsi mi život a věř tomu, že mě na ochranu budeš potřebovat. Stačí, aby ses jednou proletěl jako dnes a kdo tě bude budit, hm? A teď pojď dovnitř, vypadáš strašně.“

   Za půl hodiny z pevnosti vyběhl obrys ženy, který se velice rychle změnil na obraz lišky a nad ní letěl muž, který vypadal jako jestřáb. Mířili směrem na sever, území dosud neprozkoumané a čekající na objevitele. Možná to nebyla náhoda. Ze severu přicházely zkazky, že se blíží nějaké velké zlo, které se jeví stejně nebezpečné, jako falešní mágové ve Velké bitvě. Nebyl tento jeden falešný mág jen předvoj, který měl chystat půdu pro ostatní? Není někde na severu mnoho takových jakoby mágů, kteří chtějí moc a sílu těch pravých? A kdo bude tím štítem a mečem, který proti nim bude bojovat? Ještě to sami neví, ale doufám, že si těch pár zbývajících klidných měsíců užijí dosytosti. Budoucnost nebude jednoduchá…