Sedm pekelných ran – Donaldson, Stephen R.

Tímto úvodem bych ti chtěl, milý čtenáři, naznačit, že knihu Sedm pekelných ran skutečně nemá smysl číst a tím méně snad ještě ztrácet čas s recenzí na ni.

Ale nechci utrácet svůj ani tvůj drahocenný čas planými plky a proto se rovnou pustím do snad nepříliš obsažného vylíčení tohoto přímo ukázkového exempláře brakové literatury (kterou bohužel většina lidí  přímo spojuje s pojmem fantasy literatura – a právě kvůli takovým, jako jsou „pekelné rány“ se tato představa drží v povědomí a ještě hlouběji zakořeňuje) Sedm pekelných ran je třetí částí již druhé trilogie, kterou autor věnoval hrdinovi Thomasovi Covenantovi. Dějová linie je prostá a snadno odhadnutelná: naprosto standartní skupinka dobrodruhů v čele s malomocným, který sice neumí, ale snaží se ovládnout jisté síly jemu vlastní, se snaží zastavit strašlivého pána Zlora, který nechce nic menšího než ovládnout svět. Naprosto typická a ničím nepřekvapující zápletka. Většina autorů fantasy literatury staví na podobném základě, který není těžký na stvoření, protože jej stačí prostě opsat od Tolkiena. Ale většina autorů, tuto základní kostru ověsí a obohatí buď gejzírem dalších originálních nápadů, hrdinů a prostředí (Goodkind, Duncan, Williams) nebo dobrým, čtivým jazykem (Eddings, Brooks) nebo obojím (Sapkowski) Na rozdíl od výše zmíněného Donaldsona. Ten se bohužel zabývá pouze pokusy o nástin charakterů hlavních hrdinů (které by už měl mít dávno hotové, ve třetím díle trilogie!) a jejich vnitřních kolizí a duševního života, který vyvolá jako nejsilnější reakci úšklebek nad naprostou naivitou a neschopností autora. Takže tu máme hlavní hrdiny, vybavené komplexem a nějakými magickými předměty, hodíme je do pár situací, vyřešíme je za ně a knížka je hotová.

Dobře. Uznávám, je to odpočinková literatura. Nemůžete vyžadovat nějaké úžasné myšlenky a hlubokou filosofii od knihy s vystouplými písmeny na obálce a s jasně Classikovským původem. Ale i brak se musí dát číst, což o „pekelných ranách“ neplatí. Sloh je nejen naprosto primitivní (vyrovná se slohové práci žáka páté třídy, odvažuji se tvrdit) ale navíc strašným překladem ještě více zprzněn, takže děj se vleče v závěsu za obtížně nepochopitelnými větami, častokrát naprosto nepochopitelně a složitě a neesteticky popisující takové poetické události, jako je východ slunce. Často jsem měl problém s rozeznáním „akční“ části od pasáží „nebojových“ a chvíle, kdy Covenant používá divokou magii, jsou ukázkou tvorby člověka, který by měl být od psaní literatury odrazován olověnou trubkou.

Co říci závěrem? Komu se můj názor nelíbí, pokládejte ho za negativní reklamu. A vám ostatním říkám jen: nečtěte to, jsou lepší a hezčí knihy a věci na světě.