Oheň

Pergamen mého osudu se začal psát před mnoha věky,
kdy  moře bylo modré a příbojová pěna bílá,
tehdy,  když  o Zemi soupeřily síly  zla a dobra,
tehdy,  když k lidem přišel oheň dvojí,  světlý a tmavý. 
Z božích hor sešel Mistr, vyvolený z rodu lidí.
         
Stanul vysoký a kudrnatý.
Bílý vous vlál mu kolem ramen,
přinášel tajemství drahých kovů a oheň.
Zářil zdravím a odrazoval vážností,
byl  tak moudrý a starý, tak starý.
         
Shromáždil učedníky, deset mladých mužů věrných,
ukázal jim světlý oheň,  holou rukou  sáhl do něj,
vytáhl misku a v ní z prutů roztavených, stříbro.
Nepálil tehdá oheň tento, byl k práci vytvořený.
Učil je, jak tvořit věci pro všechny  lidi.
Za deset let je rozpustil  v strany světové,
sám se vrátil do hor,  kde kdysi zrodil se.

Tehdy také, z propasti, vylezla žena,
ani stará, ani mladá,
černá  hříva splývala jí kolem ňader,
kolem beder, pás z vlasů mrtvých panen,
ďábelská svůdnost, rudá ústa  rozevřená,
tak tohle byla celá ona.
V pravé ruce, v hubce,  doutnal tmavý oheň,
v levé pak, bože…., vždyť to je černá ocel. 
Chraň své děti, Pane, před zkázou, co padá na Zem.

Svým nabízela dlouhý život, chlípnost a bohatství,
utrpení, otroctví a smrt, to pak těm ostatním.
Lidé  hrnuli se ke snadnému živobytí,
desítky tisíc a stovky, skoro všichni.
A  tehdy se objevili ti Bílí, staří a přece mladí,
zralí ale nezkušení.

Věděla to a tažení namířené proti nim,
zahubilo čtyři z nich.
Postavila proti kráse,  nestoudnost,
proti světu stříbra, krvavý lesk oceli,
tmavý oheň proti moudrosti,
jeho žáru padlo vše kromě stříbra a bolesti.
Když zlý oheň mířil ke hranici,
Na které stáli další  čtyři,
zapálili pod sebou svůj oheň čistý,
roztavili okovy.
Na hranici se snoubil temný se světlým,
a jelikož světlo je absence tmy
a tma je tam, kde světlo není,
zmizela barva ohně, zůstal jenom žár,
který  naplnil se rudou krví.

Ozvěna bolesti a vykoupení dostihla
ty co zbyli, jen  dva poslední,
ze všech deseti.        
Jejich duše naplnili výkřiky a potupení,
strach, ubohost a malost, nad tím co kdy byli
moudrost je už taková.
       
Jeden rozhodl se  nalézt na vše odpověď,
Zmizel někde ve světě  a hledá,
kámen mudrců, tajemství života.
kdy skončí?  Snad  někdy  teď,
a nikdy.
Taky možná.
 
Osamělost,  strach, zoufalství křeče,
To je vše co poslednímu zbývá.
Ale to stačí snad jen na smrt, tak co ještě?
Ano, nechybí mu Víra.  
V prsou mu buší vědomí Předurčení .
Tehdy, rozhodl se  k zkoušce mistrovské.

Naposledy vzplál oheň světlý,
do stříbrné  kovadliny  perlík těžký buší,
skovává stříbro do podoby dýky.
Velké množství stříbra v podstatu svou se hutní,      
Devět dní a devět nocí,
plane oheň, prší jiskry,
Čepel se  v odvarech z bylin kalí,
magie světla  dává sílu  rukojeti,
nakonec je dýka vysvěcena.
Vyhasl oheň a jeho duše vstoupila do nového těla.
 
Zrodila jsem se.

Jsem tak pěkná,
dlouhá, štíhlá, skoro něžná,
čepel  je jak světla stín,
jako boží hněv ostrá,
kalením zlatě zažloutlá,
plná mocných světlých sil.
přechází do rukojeti  
pod runovým poselstvím.
    
Jílec tvoří magická podstata,
snoubí se se stříbrem a s duší,
před dotekem ruky ji chrání
přejemná síť kroužkovaná.
Ten kdo by se za ni zahleděl,
spatřil by stříbro živé,
a to je jen pro nevinná srdce.

Taková jsem já, snad jen bohu podobná.
Krása v jednoduchost vtělená.
     
Když duše vstoupila do mého těla,
Světlo zaplavilo nebe světa,
noc na chvíli zahynula
a temná paní zaúpěla .
Znejistěla.

Proti mně postavila celou svou sílu krutou,
na jedná straně se mnou bílá postava,
druhý pól  je pokryt tmavou masou ,
uprostřed je tráva  zelená,
pod zemí vládce s myslí černou,
a nad ní Bůh světla přebývá.  

Na plání kde jsem čekala,
hřmotným dupotem vzrostla skaliska,
statisíce tvorů bídných, cizí vůlí ovládaných
vtrhly na mě..
      
Bláznovství, místo smrti jsem rozdávala poznání,
místo bolesti moudrost,
světlo místo nečisté oceli.
cizí masy kolísají, tají jako jarní sníh
a mizí z boje pryč.
Ne všechny jsem mohla změnit,
Ten, kdo zlo vyznával z přesvědčení,
mi odolal,
Ty rozmetla jsem v světa kraj.
Poslední  boj se odehrál
mezi mým tvůrcem a ďáblicí,
On zahynul, Ona v propast zmizela,
a já jsem tady zůstala,
abych víru roznesla.
     
úsměv nebe zahalil
a rudý oheň  země se rozvsteklil.
Tak začal nový věk.
 
Kolik zla jsem změnila,
kolik pokolení viděla,
ale vím že někde číhá,
snad v podzemí,
ta nenávist sytá.

Pak upadla jsem v zapomnění,
stále někde ležím a čekám,
zase temné mraky  stahují  se nad krásnou zemí,
zase se zlo vzmáhá.
Najde se někdo,
kdo v srdci najde mne a pozdvihne proti němu?
Nebo se zase chystá zkouška,
předehra k temnému věku?