Xar – 1. část

Xar 

Bylo nebylo (to je klasika). Kdesi v horách, kde lesy jsou tak husté, že se jimi skoro nedá projít, žil starý král Sarin. Jak už to bývá, žil král na svém hradě. Hrad to sice nebyl nic moc, ale pořád měl pár set návštěvních pokojů , hodovní síň, funkční hladomornu a nesmíme zapomenout na věž, která byla klasicky určena pro zlobivou princeznu. (A což teprve Faxovo strašlivé doupě)! 
Využitelnost věže podstatně klesla, když se král před dvaceti lety dozvěděl, že jeho potomek je syn a královna porod nepřežila. Král naprosto zdrcen touto skutečností počal truchlit (truchlením se v tomto případě rozumí neustálé požívání malých dávek alkoholu ve velkém množství) – až do dneška.
Král se probudil (poté co spadl z postele) a zařval: „do prdeléééé.“ Najednou bylo okolo jeho veličenstva plno služebnictva a za chvíli již jeho výsost král seděl na trůně. Byl zahalen do pláště, pokrytého bohatými výšivkami a působil tak velmi robustně a zároveň vznešeně, i když ve skutečnosti to byl dobrý suchar. V jedné ruce držel žezlo a jestli si myslíte, že v druhé měl jablko, tak se mýlíte. V druhé ruce držel flašku s chlastem, žeprej kvůli balancu. 
„Zavolejte mi mého syna,“ rozkázal král a své staré kosti přikryl těžkým královským pláštěm. 
Chvíli to trvalo. Prince našli na jeho oblíbeném místě – v hladomorně, jak mučí vězně – hoduje na pečené huse. 
„Princi, jeho veličenstvo král Sarin si vás žádá,“ s úklonem prohodila stráž. Princ Xar se udivil. 
„Král? aha, můj otec, že?“ dodal a nedojezenou husu hodil na zem, do předem pečlivě odhadnuté vzdálenosti od mříží. „Tak pojďme,“ pokynul strážím a vydali se do trůní místnosti. 
Mezitím si král krátil čas pozorováním dvorního šaška při jeho kouscích. Šašek byl již značně zpocený, ale král se pořád né a né zasmát. Právě dokončil své poslední kouzlo, když z rukávu vyndal holuba, který mu tam na oplátku něco zanechal, když se otevřely dveře a v nich stál princ. 
„To stálo za hovno,“ zhodnotil král šaškovo vystoupení a v duchu byl zklamaný, že šašek z rukávu nevytáhl novou flašku. „Ukaž něco nového!“ Šašek se tedy odhodlal k nouzovému triku, a vykloubil si rameno. 
„To je všechno?“ zabručel král a rukou pokynul šaškovi, aby uhnul stranou. Xar přešel sál a zastavil u šaška. 
„To docela ušlo,“ zhodnotil šaškův výkon a poklepal ho po rameni. Šašek zrudl a sesunul se k zemi.
„Tak co chceš fotře?“ pokračoval princ. Král silou vůle potlačil třetí infarkt a spustil: 
„Synu, můj drahý synu, dosáhl jsi věku, kdy je v našem rodu tradicí, že princové se vydávají do světa, aby tam vykonali hrdinské skutky.“ „Tím také dokážeš, že jsi hoden nastoupit na trůn, až tady já nebudu,“ dodal král a kývnul na stráž. Strážný poklekl před princem a s úklonem mu podával meč. 
„Tento meč je v našem rodu již po stovky let a mladí princové s ním vždycky o svých dvaceti letech vyšli do světa a konali hrdinské činy,“ dodal král. Xar se natáhl pro meč a v duchu odhadoval, za kolik by ho mohl střelit. 
„A jaký hrdinský čin máš na mysli?“ optal se krále. 
„Osud tě povede můj synu já ti mohu jen popřát, ať tě síla provází,“ a král se pokusil o povzbuzující úsměv, za který by se nestyděl ani Chuck Norris v reklamě na TotalGym. S osudem jdi někam, pomyslel si princ a cvičně máchl mečem. Meč to byl opravdu nádherný. Rukojeť mu padla do ruky jako ulitá a tam, kde začínalo ostří, byla tvarovaná do trojzubce, který byl pokryt vzácnými kameny. 
Je to pěkný kousek – pomyslel si princ. Meč měl po celé délce ostří tolik zubů, že se více podobal pilce na železo, než kalené čepeli, ale to byla dozajista známka toho, že jejich rod se s ničím moc nepáral. 
„Synu, nemarni drahocenný čas a vyraž do světa, moc času už mi nezbývá,“ prochlastaným hlasem dodal král a gestem pokynul synovi, ať mu zmizí z očí. 
„Klídek fotře, dyť už jdu,“ odsekl Xar, napodobujíc hlas krále a už byl na půl cesty ze sálu. 
Spratek jeden, ničeho si neváží – pomyslel si král a vší silou po Xarovi hodil žezlo. (Asi setinu vteřiny se rozmýšlel, zda hodit žezlo či flašku chlastu). Žezlo letělo vzduchem a mířilo přímo na princovu hlavu. Dopadlo však dva metry před trůn a rovnou šaškovi na hlavu. 
„Auuuu“….spustil šašek a držel se za hlavu, na které mu rychle vyrůstala boule. Král, který se ještě neovládal, luskl prsty na stráž a za chvíli už šašek ležel na lůžku. 
„Neboj za chvíli to přejde,“ chlácholil šaška dvorní kat a jedním sekem přeťal provaz od gilotiny. 
„Skvělé kouzlo šašku,“ neodpustil si poznámku princ Xar, který si šel zrovna kolem osedlat svého koně. 
Princ Xar znal okolí hradu jako vlastní kanady, a tak se hned po opuštění hradeb vydal směrem k lesní stezce, která vedla hlubokým lesem. Putoval asi týden, když se ocitl na pěšině, která vedla do skalního průsmyku. Bylo zrovna k poledni a supi se vznášeli Xarovi nad hlavou. Princ usoudil, že je čas k obědu a z brašny vyndal rotační kuši. Mečem si nařezal dřevo na podpal a za chvíli se vůně pečínky vinula do skalního průsmyku. A sup se vznášel Xarovi nad hlavou. Po vydatném dlabanci pískl na věrného koně Peugeota, jehož černá kůže přitahovala sluneční paprsky, ale ten nereagoval a stál nehybně na louce. 
„Peugeote, co je s tebou?“ zařval Xar, ale zvuk padajícího kamení ho přinutil, otočit se ke skalám. Xar nemohl uvěřit vlastním očím. Jedna ze skal se pohnula a začala padat dolů, směrem ke Xarovi. Princ si okamžitě rukou zastínil slunce a spatřil, že to není skála, nýbrž obrovský červený drak. První co ho napadlo bylo, že měl k pečínce příliš vína, ale to ihned zavrhl, protože s sebou měl jen jeden vak s vínem. On, který byl znám svou výdrží co se týče pití. Několikanásobný vítěz soutěže o zlatý sud, která se každoročně (oficiálně) pořádala na hradě a na kterou se sjížděli všichni šlechtici z okolí. Král Sarin většinou obsazoval druhé až třetí místo.
Drak mezitím přistál opodál a mávl křídly tak mocně, až zhasil oheň. A sakra, určitě ho přilákala vůně pečínky – pomyslel si Xar a pomalu se začal natahovat pro sedlo. Drak natáhl krk k doutnajícímu ohni a svým čenichem pátral okolo po mase, ale po supovi tu zbylo už jenom peří. Mezitím Xar využil situace a opatrně začal ustupovat k Peugeotu. V jedné ruce sedlo a v druhé meč. Drak si zlostně odfrkl a zvednul svou velkou hlavu. Pohledem stanul na Peugeotu, který neschopen pohybu, na toto reagoval tak, že pohřbil brouka hovnivála pořádnou dávkou stavebního materiálu. Zaskočen drakovým zjevným plánem, Xar nedbal na své bezpečí a zařval: 
„Ty třítunová potvoro, nech mého koně na pokoji!“ Drak otočil hlavu na Xara a z tlamy mu po náznaku zívnutí vyletěl fireball, mířící přímo na prince. 
Ten stačil v poslední vteřině uskočit, ale přitom upustil meč. Fireball explodoval přesně v místě, kde před okamžikem stál Xar a na zemi zanechal vypálený kruh. Drak, jistý si úspěchem svého útoku již déle nečekal a opět se vydal směrem k Peugeotu. Xar odhodlán bránit svého koně rychle sáhl po meči, ale ještě rychleji ruku stáhl zpět. Meč zasažen fireballem byl celý rozžhavený do červena. Co teď? Peugeot stál pořád nehybně jako socha. Do lesa, který měl za zády utéci nemohl, protože tady byl tak hustý, že se jím opravdu nedalo ani projít a před sebou vpravo i vlevo měl draka. Peugeot už byl smířen se svým osudem a před očima mu proběhl celý jeho život: …tehdy jak prince poprvé shodil, …tehdy jak ho kopl tam…, a další a další nezapomenutelné chvíle, prožité se svým pánem. Drak se stále blížil a sliny se mu sbíhaly, než se v žáru jeho tlamy rychle vypařily. 
Najednou drak ucítil něco cizího na čenichu. Už chtěl otevřít svou hroznou tlamu, ale to se mu nepovedlo. Nemohl ji ani malinko pootevřít. Škubnutí. Něco ho začalo táhnout doleva. Otočil hlavu tím směrem a spatřil Xara, jak vší silou napíná lano, na jehož konci byla dračí tlama ve smyčce. 
Drak který doposud nikdy nezažil okovy spoutání začal běsnit. V tu ránu zapomněl na oběd a divoce házel hlavou sem a tam. (Příběhy, kde má drak více hlav než jednu, jsou ve skutečnosti výplodem fantazie rytířů, kteří se před zápasem povzbudili alkoholem, nebo začali blouznit v důsledku nedostatku kyslíku, to když měli helmici neustále zavřenou). Xar se ale pevně držel a na konci provazu lítal sem a tam, jak drak škubal hlavou. 
Drak zpanikařil a máchl křídly. Najednou Xar ucítil, že už pod nohama nemá pevnou zem. Podíval se pod sebe a spatřil, jak se vzdaluje, čím dál rychleji od svého koně, od svého sedla, od svého….byl už tak vysoko, že svůj meč už ani neviděl. Pevně stiskl lano a začal se po něm drápat nahoru. Zničeno nic, drak náhle trhl hlavou. 
A to tak silně, že to Xara vyšvihlo, až nad draka. Na krátký moment nevěděl ani Xarův žaludek, co si má myslet. Nehýbal se ani dopředu, ani dozadu, nahoru, ani dolů. Byl to zvláštní pocit, který ale brzy skončil a Xar začal padat dolů, až dopadl drakovi za krk. Lano stále pevně držel a pokusil se obejmout i dračí krk, co to šlo. 
Drak mezitím vystoupal do letové hladiny a dosáhl také slušné rychlosti. Odpor vzduchu začínal být velmi nepříjemný. Xarovi se začalo dělat špatně, až to nakonec neudržel a hodil do éteru slušnou kosu. Fůůůj, odplivl si a zkoušel se zorientovat kudy vlastně letí. Xar se otočil nalevo a přitom nevědomky zatáhl za lano. Najednou začal drak měnit kurz doleva. Xar si uvědomil situaci a hlavou mu bleskl nápad.

„Tak co, vidíš ho?“ nervózně dorážel král Sarin na svého astrologa, který si říkal Spaceman. 
„Trpělivost můj králi, však já ho objevím,“ chlácholil Spaceman Sarina a svým čočkohledem pátral po lese. Král, který měl svého syna většinou rád, už měl o něj strach. Myslel si, že Xar vyjede za hradby a do večera bude zpátky, ale on vzal ty povídačky o hrdinských činech asi doslova. Už je to osmý den, co vyjel do světa a král mezitím zestárl o deset let. 
„A co ty, můj kouzelníku, pověz kde je Xar,“ obrátil se král na svého dvorního osobního mága. 
„Vzývám budoucnost,“ zaskřehotal mág a začal házet do vařící vody různé byliny a koření. Z kotlíku začala stoupat hustá pára. Mág neustále jednou rukou kroužil na kotlíkem a mlel jakési nesmysly. Nakonec se naklonil nad kotlík a začal z plných plic nadechovat páru.
„Tak co, už víš kde je můj syn?“ tázal se král. 
„Óóóó…mocný králi, syna tvého mysl má nespatřila, sic podařilo se mi objeviti kouzelnou páru, jež zahání nosní nachlazení“ otočil se mág na krále s úsměvem. 
„Lék na nosní nachlazení?“ zrudl Sarin. „Jeden už dávno znám,“ rozzuřeně dodal král a luskl prsty na stráž. 
„Óóó..óóóó,“ ozvalo se od čočkohledu.
„Spacemane, co vidíš? Je tam můj syn?“ přispěchal král. 
„Můj králi, vašeho syna jsem ještě nespatřil, ale podivnou věc mi zobrazuje můj čočkohled,“ zakoktal Spaceman. 
„Co zobrazuje ten tvůj …hled?“ nervózněl král. 
„Vidím veverku, králi.“ 
„Jakou sovu? 
„Né sovu, můj králi, ale veverku,“ očima koulel Spaceman. 
„Co to meleš?“ rozzlobil se král. 
Najednou se z nádvoří ozval podivný zvuk železného plátu. Král se otočil „já ti dám kouzelnou páru!“ 
„Vyneste někdo koš,“ ozvalo se z nádvoří. 
„Takže?“ obrátil se král zpátky. 
„Můj králi, je to podivná veverka, je celá poblitá,“ spustil Spaceman a okem koulel do čočky. „Moment!!“ přidal „a teď na ni ještě někdo plivl!“ ustoupil o krok dozadu a pokynul králi k čočkohledu. 
Ale to už měl král jiné starosti. S hrůzou v očích sledoval, jak se na hrad střemhlav řítí obrovský červený drak. 
„Poplááách“ ozvalo se ze strážní věže a strážný začal zběsile mlátit do zvonu. Lidé na hradě byli na možnost poplachu zařízeni a tak každý věděl, kudy má zmateně pobíhat sem a tam, aby to vypadalo věrohodně . 
Jen několik málo jedinců zpanikařilo doopravdy a hledali nějakou skrýš, kam by se schovali před tou bestií. Král vypadal jako socha. Bledý jako kámen, stál nehybně na balkóně a s hubou dokořán hleděl, jak se drak blíží. Né, že by chtěl draka zastrašit svým chrupem, ale byl strachy bez sebe, až mu klesla čelist. Hradní nádvoří zakryl stín dračích křídel a drak přeletěl nad hradem. 
„Xare !!!!“ hlesl král, když uviděl svého syna, jak sedí drakovi za krkem a pomocí lana ho naviguje. Ale to už drak udělal nedaleko hradu otočku a vracel se zpátky. Jeho rychlost se stále zmenšovala a drak držel směr – nádvoří. Byl asi sto metrů od nádvoří, když drak začal vysouvat přední a zadní nohy. Během okamžiku se přihodilo něco, na co nikdo z přihlížejících do smrti nezapomene.
Drak dosedl na nádvoří a okamžitě natočil křídla do brzdící polohy. Protější zeď nádvoří se ale nebezpečně rychle blížila. Drápy na nohách měl o kamennou zem už z poloviny obroušené, ale rychlost byla stále vysoká. Všichni přihlíželi se zatajeným dechem. 
„Odhaduju to na 40 km/h“ šeptl králi Spaceman a král upustil žezlo na zem. 
„Postavte mu do cesty povoz,“ duchapřítomně zavelel velitel stráže a tak se stalo. Král tento nápad v duchu pochválil a děkoval Bohu, že měl něco s jeho matkou. Za moment byl povoz na třísky a drak byl o trochu pomalejší. Xar projevil duchapřítomnost a vší silou zatáhl za provaz. Drak sklonil hlavu, až tlamou narazil na zem a svým čenichem začal šoupat o zem. 
„Óóó…výborně,“ zatleskal Spaceman „princ zvětšil třecí plochu, to znamená, že více zpomalí“ radostně oznamoval králi, pyšný na výsledek svého snažení, když učíval prince základům fyziky. Zeď byla na dosah.
Bummmm!!!!!!!….rána jako z děla. Drak vrazil do zdi hlavou, která prošla skrz. Těsně před tím se Xar odskokem katapultoval z drakova krku na stranu a skončil v povoze se senem. Bylo to hladké přistání a Xar stejně jako jeho otec si zhluboka oddechli.
Nakonec byly velké hody, kterých se svým způsobem zúčastnil i drak a lidé byli šťastni, že starý král nepropadl šílenství, když byl Xar pryč a že zase bude o čem vyprávět. A protože Xar při své výpravě za hrdinstvím ztratil rodinný meč, našla i stará hradní věž uplatnění. „Až se odsud dostanu, stejně mě nezastavíš“ řval princ z věže. „Půjdu a Peugeota najdu !“

*** 
Bylo navečer a Xar se úspěšně nudil. Byl už třetí den zavřený ve věži. Malá kruhová místnůstka se skromným vybavením a spoustou oken dokola. Docela útulné místo. Ale co je moc, to je moc! Ani sledovat z oken, co se děje na nádvoří už Xara nebavilo. Sliny mu došly už prvního dne, a tak začal mlít prsty. Už byl v pátém levelu, když ho vyrušil jakýsi zvuk. Save game. Nastražil uši a po chvíli analyzování, dospěl k jasnému závěru. 
Byly to skřípající dveře. Nu což, to by ještě nebylo tak zvláštní, na hradě tuto schopnost ovládaly každé dveře, ale tento skřípot Xara zaujal na nejvyšší míru. Ozýval se zespoda a byly to dveře od věže. Dobře si ten zvuk pamatoval, protože to nebyl jen takový obyčejný skřípot. Jak bych to jenom nazval. Byl to skřípot, který měl….hudební sluch. 
Nejprve začal zlehka vydávat pískavý tón horní pant. Střední se asi v polovině rytmu začal přidávat v techno stylu a postupně začal zesilovat. Už toto duo byla radost poslouchat. Když byly dveře zhruba ze dvou třetin otevřené, dunivým basem spustil spodní pant alias subwoofer. Tato nádherná melodie se nesla akusticky né příliš dokonalou, ale dostačující točivou chodbou věže. Stoupala čím dál víš, schod po schodu, až se nakonec na samém vrcholu věže vydala okny do různých světových stran. Koncert utichl a Xar věděl, že cesta ke svobodě je volná. 
Neváhal ani minutu. Vyskočil na nohy, nasměroval se směrem k točitým schodům a pro nabrání rychlosti se jednou nohou odrazil od stěny za zády. Odrazil se tak silně, jak to jen šlo a už se valil vstříc svobodě. A když říkám valil, tak valil a to doslova! Už první zatáčku nevybral a po nárazu do protější stěny, začal házet dolů po schodech jeden kotrmelec za druhým. Sem tam to proložil i nějakým parakotoulem a ve třetí zatáčce se mu povedla krásná hvězdice. Xar ještě nebyl ani v polovině cesty dolů a už byl ve stavu, kdy o sobě nevěděl. ….Zdálo se mu o jeho věrném koni Peugeotu a o tom, jak spolu jedou lesem. O tom, jak Peugeot hledí na svého pána, který se vozí na červeném draku a mizí daleko, daleko, až tam, kam ani Peugeot nedohlédne. A ve snu se strachuje, co bude Peugeot žrát, až spase tu louku na které zůstal a jistě tam doposud věrně čeká na svého pána….. Mezitím Xar neustále nabíral na rychlosti a ani pavučiny pavouků sklípkanů ho nedokázaly účinně přibrzdit. Cesta ke svobodě byla blíž a blíž. 
Doufám, že se král neprobudí – modlil se v duchu Rian, nejlepší Xarův přítel. Vyrůstali spolu od dětství. Xar si vážil Riana jako vlastního bratra. Ve skutečnosti byl Rian, Xarův nevlastní bratr. Rianova matka byla královou osobní masérkou a po nějakém čase se ti dva masírovali navzájem. Bohužel Rianova matka, stejně jako Xarova, zemřela při porodu a kdo je ve skutečnosti Rian, věděl jenom král Sarin. Král se Riana ujal a poskytl mu stejnou míru lásky a vzdělání, jako Xarovi. Ani Rian neznal pravdu o svém pravém otci a tak si vždycky vážil péče, kterou mu král věnoval. 
A teď je tady. Králi ukradl klíč a pouští ze zajetí svého nejlepšího přítele. Kdyby se tohle král dozvěděl, asi by ten třetí infarkt opravdu dostal. Rian to ale dělal s dobrým úmyslem. Byl zcela přesvědčen, že to co dělá, je pro správnou věc. Srdce se mu sevřelo při vzpomínce na Peugeota. Rian se v koních vyznal. Měl rád všechna zvířata. I tchoře. Ale ten poslední mu moc nechutnal. Rianovi se, co se týče koní, nikdo na hradě nevyrovnal. Osobně Xarovi pomáhal, když cvičili Peugeota, jak správně klusat, sprintovat, kam chodit srát, a podobné důležité věci, které by měl každý správný královský kůň znát. A teď je Peugeot pryč. Když se tohle Rian dozvěděl, byl velmi nešťastný. Modlil se k různým bohům, aby Peugeot našel cestu domů a aby se mu nic nestalo. Dokonce obětoval i několik slepic a jedno prase a kdyby se mu nesvezla noha na hnoji, v zoufalství byl ochoten obětovat i bezejmenného vesničana. 
Není to žádná sranda. Zdejší lesy jsou plné divokých šelem, o kterých se člověku ani nesní. Proto je také ještě nikdo nespatřil, ale určitě tam někde jsou a číhají. A pokud vám na záda nedýchají divoké šelmy, tak jsou to třeba goblini, kteří vás z lesa pozorují a čekají, kdy zaútočit. (Jistě se teď ptáte jak to, že mohou goblini procházet lesem, když je tak hustý, že se jím nedá ani projít. Inu vězte, že i jim to činí velké obtíže, ale posilněni divokými šelmami, které vám dýchaly na záda, se jim to jakš takš daří).
Rian začal stoupat po schodech, když uslyšel podivné zvuky, které se ozývaly čím dál blíž. Najednou se proti němu ze zatáčky vyvalila jakási koule a protože v úzké chodbičce nebylo kam uhnout, vzala ho s sebou. Rian jako brzda také za moc nestál a tak se tohle klubko zastavilo až o vstupní dřevěné dveře od věže, které neodolaly prudkému nárazu a úplně se rozladily. Rianovi se v roli žíněnky moc nelíbilo a po chvíli se mu podařilo vyškrábat se zpod Xara. Několika pohyby, připomínajícími jógu, se přesvědčil, že nemá polámané žádné důležité kosti a začal silně cloumat se Xarem, aby ho probral ze snění. 
“Co? co se děje?” znovu nabyl vědomí Xar. 
“To nic Xare, to jsem já Rian, poznáváš mě?” a pomáhal Xarovi sednout. 
“Ano, poznávám tě a co se děje?” nedal se Xar odbýt. 
“Přišel jsem tě tajně vysvobodit z věže,” šeptal Rian “králi jsem šlohnul klíč.” 
“Příteli, na tebe byl vždycky spoleh,” řekl Xar a pevně objal Riana, aby se s ním přestala točit zem. “Vydám se hledat Peugeota,” odhodlaně řekl Xar a podíval se Rianovi do očí. 
“Nemysli si, že půjdeš beze mě,” opětoval mu pohled Rian. 
“Pochybuju, že by jsi mě pustil samotného,” usmál se Xar a Rian mu pomohl na nohy. “Musíme spěchat, za chvíli se bude rozednívat. Jdi do kuchyně pro nějaké zásoby a já zatím napíšu králi dopis, že jdeme hledat Peugeota a rodinný meč. Sejdeme se u brány,” naplánoval Xar a tak se stalo. 
Za chvíli se ti dva setkali ve stínu strážní věže a hleděli na strážného, který hlídal ovládání visutého mostu, který byl přes noc z bezpečnostních důvodů zvednutý.
“Zdravím tě, jak to jde?” vystoupil Rian ze stínu a oslovil strážného. 
“Jo, dobrý,” odpověděl strážný, překvapen nečekanou návštěvou. “Copak tady děláte, teď, takhle pozdě v noci,” začal vyzvídat strážný. 
“Nemůžu usnout a tak jsem si řekl, že se pojedu projet na koni,” chtěl Rian strážného oklamat, “tak mi otevři bránu a spusť most!” dodal rozkazovacím tónem. 
“To ale nemůžu,” začal odporovat strážný. 
“Proč?” 
“V noci nemůžu otevírat bránu ani zvednout most, protože by sem mohli vniknout nějací nepřátelé,” začal vysvětlovat strážný, ale větu už nedokončil, protože ho Xar, který se zatím tajně dostal za strážného uspal mířenou ránou do přilbice. Strážný se podíval na Riana nepřítomným pohledem a sesunul se k zemi. Xar vystoupil ze stínu a v ruce potěžkal kost z dračího pařátu, umně upravenou jako kyj. 
“Dobrá, a teď pojďme,” povolil Xar spouštěcí zařízení mostu a brány, vyšvihl se na koně a pobídl ho ke klusu.

Asi za hodinu začalo vycházet slunce a jeho paprsky se vkrádaly do královi komnaty, kde se odrážely od prázdné flašky. Král Sarin se začal pomalu probouzet. Zabral vší silou a když se mu oči rozlepily, uviděl na nočním stolku nějaký papír. Byl si jistý, že ho tam nedal on a tak se po něm zvědavě natáhl a samozřejmě zase spadl z postele. 
“Do prdeléééé…..!!!” přivítal nový den jako vždy a už se kolem něho začalo točit jeho služebnictvo. “Stop!” zařval Sarin a ukázal na kus papíru, “podej mi to,” kývl na panoše. Král chvíli ostřil pohled a pak se pustil do čtení.
Můj fotře, jak jsem tě varoval, utekl jsem z věže a vydal jsem se hledat Peugeota a rodinný meč. Když budeš s námahou číst tento dopis, budu už daleko. Hoď se do klidu a neboj se o mě. Donutil jsem Riana, aby jel se mnou. Vrátím se co nejrychleji.
Tvůj syn Xar.
Král chvíli měnil barvy, pak rukama špinavýma od královské pečeti roztrhal dopis na kousky, zhluboka se nadechl, až ho píchlo na prsou a zařval…”censored!!”
V době, kdy Sarinův strašný řev vyplašil všechny ptáky v okolí hradu a jeho obsah uvedl několik slušných dam do bezvědomí, stál Xar s Rianem na rozcestí. Cesta vpravo vedla do skalnatého průsmyku, kde s největší pravděpodobností číhá nějaký drak a cesta vlevo nebyla ani tak cesta, jako spíš úzká pěšinka, vedoucí okolo skalního průsmyku. Rozhodli se, že nebudou ztrácet čas s drakem a vydali se po úzké pěšince, která kopírovala vnější obvod skalního průsmyku. Pěšinka byla široká tak akorát pro povoz nebo člověka vedoucího statného koně. Z druhé strany pěšinky byl absolutně neprostupný les. 
Xar šel první a za ním vedl svého koně Rian. Najednou se Xar zastavil. Před ním se objevil troll a na vodítku měl medvěda. Oba naši cestovatelé ztuhli a čekali co bude. Troll se zastavil a zvědavě si začal prohlížet naši skupinku. Byl to troll pískovcový – ti naštěstí nebývají tak agresivní, jako např. trollové žuloví či křemenoví. Byl asi 2.5 metru vysoký, okolo hrudníku tak 3 metry a měl světle písčitou “kůži”. Zřejmě jsme ho zastihli v dobré náladě, pohvizdoval si nějakou melodii a znělo to, jako když se sypou přesýpací hodiny. Když nás uviděl, přestal si pohvizdovat a drsným hlasem se zeptal, 
“Kdo vy?” 
Snažil jsem se udržet klid a pevným hlasem jsem mu odpověděl, “jsme poutníci.” 
“Kam putujete?” reagoval inteligentní troll.
(Že byl troll inteligentní jsem poznal proto, že během jedné minuty dokázal vyslovit čtyři různá slova). 
“Hledáme koně, černého koně, slyší na jméno Peugeot.” 
“Koně?, koně dobrý, koně mňam,” řekl troll a začal si prohlížet naše koně. Situace se pro nás nezačala vyvíjet nejlépe. Chtěl jsem rychle odvést pozornost na jiné téma, “máš hezkýho medvěda,” řekl jsem a ukázal na grizzlyho na vodítku, který nám po celou dobu ukazoval svoje bílý tesáky. 
Ruku jsem bleskově stáhl zpátky, v duchu se kárajíc za tu neopatrnost. Troll pohlédl dolů na 600 kg vážící stroj na zabíjení
“Tlapka….štěně,” řekl a vodítko si přehodil z malíčku na prsteníček. “Cesta úzká,” začal troll a já se začal modlit, jaké asi řešení trolla napadne. “Nemám čas,” řekl troll a tyto jeho slova pro nás byla rajskou hudbou. “Couvněte,” pokračoval troll a udělal krok směrem k nám. Rychle jsme začali couvat, abychom trollovi a jeho “štěněti” uvolnili průchod. 
“A kampak vlastně spěcháš?” prohodil jsem se zájmem. 
“K bylinkáři, Tlapka má zácpu. Asi zase sežral někoho i s brněním.” 
“Áha….,” a v duchu jsem to té bestii přál. A to už jsme byli na konci stezky. Za moment tu zbyl po trollovi a jeho “štěněti” jenom zvířený prach a my jsme se mohli vydat dál na cestu.
“To teda bylo něco, musíme být líp připravení,” spustil Rian. “Ten pískovcový troll byl určitě nějaké znamení. Nesmíme zapomínat na krvelačné šelmy, co se tu po lesech prohánějí.” Rian byl rozumný a uvážlivý. Věděl jsem, že to není žádný poseroutka, ale že rozumně argumentuje. Vzpomněl jsem si na červeného draka, kterého jsem posledně potkal. Ještě jsem měl v živé paměti, jak se mnou ta potvora cvičila. Ale byl to dobrý drak. Měl dobré maso. To jsem se tehdy přežral.
“A což teprve, kdyby jsme narazili na Faxe,” po chvíli dodal Rian. Chvíli jsme mlčeli a hlavami se nám honili ty nejhorší možné způsoby smrti, kterými podle pověstí Fax zabíjí na potkání. 
Fax byl opravdu tajemný týpek. Žil prý ve svém strašlivém doupěti někde v lesích a provozoval tam nejčernější magii. Dokonce i ostatní čarodějové černé magie se ho báli a nechtěli s ním mít nic společného. Bylo známo, že Fax mimo jiné cestoval i do jiných časů a do různých pekelných dimenzí. Slyšel jsem i povídačky o tom, že kdysi na nějaký čas zmizel i s celým svým hradem. 
Dny ubíhaly (Mezitím se stala velká spousta geniálních gagů, ale jejich popis by zabral mnoho místa, a tak jsem ho raději vynechal…pozn.Android) a my jsme se pomalu blížili k louce, kde jsem zanechal Peugeota samotného. Blížili jsme se a blížili, až jsme tam konečně dojeli. Rozhlédl jsem se po louce, ale po Peugeotu ani památky. Trávy tady bylo ještě dost, takže hlady netrpěl. Určitě se vydal hledat svého pána. Doufám, že ho neposnídala nějaká krvelačná šelma. Vydal jsem se k místu, kde jsem zanechal rodinný meč, ale po meči jako by se země slehla. Stále tu bylo kolo vypálené trávy, ale meč nikde. 
“Že by ho vzal Peugeot s sebou?” dumal jsem, ale pak jsem tuto možnost zavrhl. Peugeot přece nemá pochvu pro meč, neměl by ho kam dát. “Ach jo, kde ho teď budu hledat?” povzdychl jsem si a najednou se něco ozvalo přímo za mými zády na kraji lesa. Rychle jsem se otočil a zaměřil se na ten neznámý zvuk. S úžasem jsem sledoval tu událost. Byla to šiška! Ano šiška, takové jsem měl štěstí. A já byl toho přímým svědkem. Užasle jsem sledoval šišku a přemýšlel jsem jestli si ji vezmu s sebou na památku. 
(Abych Vám to vysvětlil. Vidět v těchto končinách spadnout šišku ze stromu na zem je velká vzácnost. Jak už jsem předtím zmiňoval, lesy jsou zde tak husté, že šiška tu padá ze stromu zhruba 14 dní. Jelikož hustota lesa je tak extrémní, viditelnost v lese samotném je velmi nízká a lesní zvěř často dezorientovaná velmi často vráží do stromů. Takže i když šišky díky otřesům padají velmi často, jen málokomu se poštěstí vidět, jak šiška spadne na zem.
A co se týče té hustoty lesa, zřejmou příčinou bylo dávné kvalitní a hojné hnojení půdy. Po desetiletí byly tyto oblasti zavlažovány krví hrdinů, kteří se zde účastnili válečných tažení. A mrtvoly těchto hrdinů, které zeminou pohřbil čas, vytvořily ono kvalitní hnojivo. S mrtvolami hrdinů zavál čas i jejich brnění a pod zemí se skrývají tuny kvalitní rytířské výstroje. Stává se, že vesničan při orání pole sem tam vyorá brnění nebo meč. To pak na černém trhu (jelikož majitelem veškeré půdy je král) prodá a za utržené zlaťáky může chlastat třeba celý rok. Někteří vesničané, kteří obdělávají lukrativní pozemky toho využívají a dokonce si otevírají second-handy s brněním. Jelikož má král mezi lidmi své tajné špehy, o tomto samozřejmě ví, a těmto vesničanům toto toleruje, ale tito zase platí vyšší daně)
Z louky vedli jen dvě cesty. Jednou z nich jsme přijeli a tak nám zbývalo, vydat se tou druhou cestou. Prošli jsme skalním průsmykem a putovali dál. Ponořen do kalných myšlenek na Peugeota jsem si ani nevšiml, že jsme vyjeli z lesní cesty na další louku. Mou pozornost však za chvíli upoutal nějaký zvuk. Vydali jsme se tím směrem odkud se zvuk ozýval a uprostřed louky jsme uviděli něco zvláštního. Na zemi ležela nějaká divná kovová věc a pod ní byl jakýsi mužík, který se ošíval sem a tam. Přijeli jsme blíž a mezitím se tomu mužíkovi podařilo zpod tý divný věci vylézt. Byli jsme od něho asi 10 metrů, ale on si nás vůbec nevšímal. Sotva se mu podařilo osvobodit se zpod tý věci, postavil se nad ni a silně a opakovaně do ní začal kopat a přitom nahlas řval: 
“Ty zkurvysynu!!…ty zmetku jeden zkorodovanej….ty ..ty Schimano jedno zkurvený!!!! Pravděpodobně to byla nějaká černá magie. Takovéto formule jsem v životě neslyšel. Snažil jsem se jich zapamatovat co nejvíc, abych s nimi mohl v budoucnu zastrašit nějakého nepřátelského mága. 
Mužík se po chvíli uklidnil a začal se osahávat po celém těle. Došel až k pravé nohavici a když zjistil, že ji má roztrženou až po koleno, začal opakovat předchozí rituál a do té věci kopal dvakrát rychleji. Raději jsme ani nemukali a vše jsme pozorovali se zatajeným dechem. Mužík po odříkání předchozí formule ještě jednou naposledy kopnul do tý věci a otočil se na nás. Začal pohybovat ústy, ale neřekl přitom jediné slovo. 
“Hoši, není nad to mít starýho dobrýho koně, že?” promluvil po chvíli a my jsme rychle přikývli a oddychli jsme si, že nezačal onen rituál provozovat na nás.
Poté ze sebe začal mužík oprašovat prach a špínu. Slezli jsme z koní a teprve teď, jsme si ho mohli celého prohlédnout. Byl to muž menší postavy, chvílemi působil inteligentním dojmem, ale jen do doby, než zase začal pohybovat ústy a nic přitom neříkal. Ale nejzajímavější na něm bylo jeho oblečení. Měl černé vysoké boty, černé kalhoty zvláštního střihu a na sobě měl divnou černou vestu. Nebyla to kroužkovaná vesta, ale naopak byla složená z malých čtverečků. Na hlavě měl nasazený nějaký šedý hrnec s kulatým dnem. Vypadal opravdu docela legračně. Poté co se zbavil špíny a prachu, se na jeho vestě objevil zvláštní znak “SWAT”. Pravděpodobně to bylo nějaké označení čarodějů černé magie.
“Člověče, kdopak jste,” sebral jsem odvahu a zeptal jsem se toho mužíka. 
“Fax, jmenuju se Fax” odpověděl mi mužík, “a Vy?”
Zůstali jsme civět jako opaření. Před námi stál Fax. Sám strašlivý čaroděj Fax. Hlavou mi rychlostí blesku proběhli všechny uvěřitelné i neuvěřitelné příběhy o něm a já se sám sobě divil, jaktože ještě neutíkám. Pohlédl jsem na Riana a ten rovněž cvičil kosti v třesu.
Už jsem myslel, že začnu i měnit barvy, když se Fax zeptal znovu, “jakže se to jmenujete?” Stejně bychom mu neutekli. 
“Já jsem Xar a tohle je můj přítel Rian,” pomalu jsem odpověděl a čekal co bude. 
“Těší mě,” odpověděl Fax a začal ze země zvedat tu podivnou kovovou věc. Už jsem opravdu nevěděl, co si mám myslet. Fax se choval úplně normálně. Určitě neměl žádné nekalé úmysly za lubem. Pomalu jsem se zase začal uklidňovat, ale najednou v předzvěsti něčeho, čemu se říká průser, začali oba naši koně řhát. 
“Něco se děje” otočil jsem se na Riana. Ten přikývl a snažil se koně utišit. 
Naše obavy se bohužel ukázaly jako správné. V lese na druhé straně louky to zapraštělo a najednou z něj vyskočili dva urostlí trollové. A když říkám urostlí, tak tím myslím 3 metry na výšku, 4 metry na šířku a minimálně 2 tuny každej z nich. Než jsem stačil vytřeštit oči, už se tyhle kolosy řítily na dvojku směrem k nám. Tihle dva, byli trollové žulový. S těma není nikdy žádná sranda. To by jistě pochopil každý, kdyby viděl, jak se na nás s šíleným jekotem valí a sekerami mávají nad hlavami. 
Podle mého, sekery používají hlavně v lese, aby jím mohli vůbec projít. Co se týče nějakého souboje, stačilo by, aby na mě jeden z nich spadnul a je po mě a jsem zároveň pohřbenej.
Jedinou naší šancí byl teď rychlý ústup. Už jsem chňapal po uzdě, ale mého koně tato možnost napadla dřív a byl už hezkých pár desítek metrů na útěku. Jak jsem viděl, Rianův kůň byl stejně pohotový. “Tak a jsme v pytli….”
“Co je zas tohle?” ozvalo se vedle mě. Po mém boku stál Fax, na kterého jsem úplně zapomněl a s rukama v kapsách sledoval, jak pokračuje trollý útok. “Tihle žulový jsou vážně natvrdlí, můžou dostat lekci za lekcí a stejně se nepoučí” kroutil Fax hlavou. 
“Ale dneska maj hoši smůlu, protože mám blbou náladu” a s posledním slovem mu od pusy začal růst růžový balón. Rian a já jsme úplně zapomněli na blížící se nedobrovolné a velmi bolestivé ukončení našich mladých životů a s údivem jsme sledovali, jak se růžový balón zvětšuje a zvětšuje. Najednou “práásk” a balón praskl, načež ho Fax rychle vcucl zpátky do pusy a zase začal pohybovat ústy, ale zase neřekl ani slovo. Dozajista to byl velmi schopný čaroděj. Rian i já jsme byli nadšení, že vidíme tak mocného čaroděje v akci. Trollové se blížili a byli čím dál větší a větší. Fax se zaklonil a s mocným výdechem vyplivnul malou růžovou věcičku, která se zakutálela někam do trávy. Čekal jsem co se začne dít. Nějaké kouzlo černé magie? Očima jsem v trávě hledal tu růžovou věcičku, ale pořád se nic nedělo. A trollové se stále blížili a byli čím dál větší a větší.
Najednou Fax vyndal ruce z kapes a v jedné z nich držel jakousi věc. Na první pohled to vypadalo jako jablko, ale bylo to celé tmavě zelené a ze železa. 
“Možná to je nějaká věštecká koule,” napadlo mě, ale když jsem ucítil, jak se země pode mnou chvěje pod dopady obrovitých tlap stále obrovitějších trollů, nepotřeboval jsem žádnou věšteckou kouli, abych se ujistil, co se stane v nejbližší budoucnosti. 
Fax si “jablko” přehodil z jedné ruky do druhé a já si všimnul, že místo stopky má “jablko” jakýsi kroužek. Patrně na zavěšování. Fax tím kroužkem prostrčil ukazováček a kroužek vytrhl. 
“Prosím tě, podrž mi to,” obrátil se na mě a podal mi kroužek. Kroužek byl ze studeného, ale lehkého kovu a já ho pevně stiskl v dlani. Dozajista to byl nějaký magický kroužek.
Fax se znovu zaklonil a vší silou hodil “jablko” proti trollům. 
“Lehněte si, hlavy dolů..!!!!!” zařval na nás a v mžiku byl na zemi a rukama si zacpával uši. Okamžitě jsme ho poslechli a udělali to co on. Z ničeho nic se ozvala ohlušující rána. Byla tak silná, že jsem cítil, jak mi v těle všechno nadskočilo. Pak následovalo pár menších otřesů a bylo ticho. Už nebyl slyšet ani dusot trollů. Pomalu jsem zvedl hlavu, abych zjistil co se děje. Po trollech nebylo na louce ani památky. Uprostřed louky jsem spatřil Faxe, jak sedí na kusu žulového balvanu a kroutí hlavou. Zvedli jsme se ze země a mezi kusy větších i menších žulových kamenů jsme kličkovali za ním. 
“A je klid,” řekl Fax a poplácal rukou po žulovém balvanu. 
“Díky mocný čaroději, zachránil jsi nás, nebýt tebe, tak je po nás,” zdvořile jsem poděkoval a podával mu jeho magický kroužek.
“Klidně si ho nech,” odpověděl Fax a mávnul rukou. Jaký štědrý dar, takový magický kroužek. 
“Děkuji mnohokrát” a pečlivě jsem kroužek uschoval do kapsy.
“Ale co si teď počneme?” napadlo mě. Utekli nám oba koně s veškerými zásobami vody a potravin a nám zbylo jen naše oblečení a meče. Uprostřed téhle divočiny to nejsou žádné růžové vyhlídky. Faxe zjevně napadlo to samé a nabídl nám, že můžeme jít s ním a až dorazíme k němu domů, tak nám dá nějaký proviant, aby jsme mohli pokračovat v cestě.
Tak tohle že má být ten strašlivý a strašlivě nebezpečný čaroděj temné magie, který zabíjí na potkání? (tedy aspoň krom útočících trollů) a který obětuje nevinné panny ve svých černých rituálech? 
(Nevinná panna, je ingredience nesmírně vzácná. Používá se v těch nejčernější temných rituálech. Dokonce existují kočovné tlupy banditů, kteří se specializují přesně na tuto činnost a čarodějům temné magie tyto nevinné panny dodávají za velmi slušné odměny. Na tomto trhu poptávka zvysoka převyšuje nabídku. I těm nejlepším tlupám se podaří doručit asi jenom 50% žádaného materiálu, z čehož je po dlouhé cestě k zákazníkovi použitelných pro černé rituály zhruba tak 20%. Zboží, které se po cestě “zkazilo” potom prodávají za o dost nižší sumy např. do cestovní kanceláře “Haremos-Pyramidos”) 
….a který znásilňuje potulné mnichy a domácí skot? 
….V žádném případě! Kdyby tohle všechno byla pravda, už dávno bychom byli přinejmenším mrtví. A navíc nás zachránil před trolly. Nyní jsem si uvědomil, co si lidi všechno nevymyslí.
“Tak pojďme,” řekl Fax a začal ze země zvedat tu podivnou kovovou věc, pod kterou předtím ležel. 
“Je to ke mě kousek, ale za chvíli se začne stmívat, tak raděj půjdeme,” a vyhoupl se na tu věc jako na koně. Vydali jsme se na cestu a šli jsme rychlým krokem, aby jsme s Faxem udrželi krok. Fax seděl obkročmo na té věci a pořád dokola zvedal jednu a druhou nohu. Nohama byl těsně nad zemí, ale nikdy se jí nedotkl a přesto se pohyboval rychle. Rukama tu věc držel vepředu za uši nebo co to bylo a taky pořád nadával na nějaké zubaté kolo. 
Putovali jsme slabou hodinku a asi sto metrů před námi jsem spatřil jeho strašlivé doupě. Řekl jsem si, že tomu přestanu říkat strašlivé doupě, protože je to moc dlouhý (A autora už z toho bolí prsty …pozn.Android), a taky proto, že to ve skutečnosti byl docela obyčejný hrad. Bylo známo, že Fax žije sám a nemá ani žádné služebnictvo (Kdo by taky chtěl sloužit ve strašlivém doupěti, i když je to jenom docela obyčejný hrad) a proto mě udivilo, že se dubová brána, když jsme od ní byli asi 20 metrů, začala sama otevírat. “No vždyť je to mocný čaroděj,” odůvodnil jsem si to a už jsem se o to dál nezajímal. 
Přecházeli jsme přes visutý most a já jsem si povšiml další zvláštnosti…….ve vodním příkopu nebyla ani kapka vody. 
“Faxi, kde máš vodu z příkopu?” neodolal jsem a s udiveným výrazem jsem se obrátil na Faxe. 
“Na co v příkopu, odvádím si ji na zahrádku k zavlažování kedlubnů,” odpověděl a přitom se oblízl. 
“Aha, a co to je ten “kedlubnů”?” zeptal jsem se s ještě udivenějším výrazem. Fax se na mě otočil, div nespadl z tý divný věci na které jel a prohodil, “zapomeň na to.” 
“Bude to asi tajné, pravděpodobně to je nějaká rychle rostoucí kouzelná hůlka nebo keř s růžovými bobulemi, kterou Fax předtím přežvykoval,” v duchu jsem hádal. 
A to už jsme byli na nádvoří a Fax o zeď opřel tu podivnou věc na které přijel (Asi tomu už konečně začnu říkat kolo, protože mě z psaní …té podivné věci… začínají bolet prsty víc, než z toho jak jsem furt dokola psal …strašlivé doupě…pozn.Android).
Vešli jsme do hradu, jehož interiér byl sice místy trochu více zaprášený, ale rozhodně nebyly na každém kroku mučící stroje, jak to popisovaly všechny příběhy o Faxovi. Došli jsme až do trůní místnosti, kde byl uprostřed obrovský stůl, který sahal až k…… , tam kde bývá trůn, byla jenom nějaká obyčejná židle s opěrkou pro nohy. Celý komplet byl sice potažen kůží, ale trůn je trůn. Na kraji stolu byla nějaká zvláštní černá bedýnka, ze které vedly nějaké dva dráty. Celou místnost teď osvětlovala karmínová záře od zapadajícího slunce. Fax se usadil do té židle a kouzelným dřívkem aktivoval tu černou skříňku. Skříňka začala vydávat zvuky, podobné muzice při oslavách a blikala Faxovi do obličeje barvami duhy. Sedli jsme si ke stolu a poté, co nám Fax pokynul, jsme si nalili víno a svlažili jsme naše vyprahlá hrdla řádnými doušky. Za chvíli Fax vypnul tu černou skříňku a přidal se k nám. 
Chtěl jsem se ho nejdřív zeptat, jestli to není nějaký druh hranaté věštecké koule, ale mezi řečí jsem na to dočista zapomněl. 
“A copak tady vůbec hledáte v těchto končinách?” ptal se Fax. 
“Hledáme Peugeota.” 
“Peugeota?” zbystřil Fax, “a kolikátku?” dodal.
“Jak kolikátku? tak se jmenuje můj věrný kůň,” odpověděl jsem mezi loky vína. 
“Ahá…..” usmál se Fax a rukou ukázal k oknu. V domnění, že jde o nějaký pozdrav, jsme také zvedli ruce a ukázali směrem k oknu.
“Ále né,” smál se Fax, “před pár dny mi přišel na hrad jeden kůň, celý černý” a zase rukou pokynul k oknu. Srdce mi začalo bušit, když jsem rychle vstal od stolu a nejistým krokem jsem se vydal k oknu. 
Nahnul jsem se z okna, což byla chyba, protože, rychlejší než můj pohled, byla slušná kosa, kterou jsem hodil na nádvoří. “Fůůůj…” odplivl jsem si a na protější straně nádvoří jsem spatřil dva černé koně. Bystřil jsem zrak a koně se začali vlnit a splývat do sebe, až tam nakonec zůstal stát jenom jeden. Byl to můj Peugeot. 
“Peugeote!!!!!!!!!” zařval jsem z plných plic. Peugeot se otočil a hlasitě vesele začal ržát. Pak se mi podlomily nohy a……..

*** 

V království bylo veselo. Nastal čas každoroční oficiální slavnosti soutěž “O Zlatý Sud”. Král Sarin se stále rmoutil nad tím, že jeho syn Xar je pryč z domova a v divočině hledá rodinný meč, ale starosti spojené s přípravami na slavnost, mu dávaly zapomenout. Také se mu ulevilo, když si vzpomněl, že princ Xar, byl vždycky jedním z jeho největších soupeřů. Teď, když je Xar pryč, má Sarin větší šanci na výhru. Soutěž byla jak se říká za dveřmi a na hrad se sjížděli urození i méně urození šlechtici ze širokého okolí. Největší starost Sarinovi dělal král sousedního království Notor VI. Byl to zkušený soutěžící a obvykle se na soutěž dostavoval den před jejím započetím, což bylo dnes.
A dnes byl také den, kdy král Sarin spojil příjemné s užitečným a pořádal konkurz na nového dvorního šaška a osobního kouzelníka. I přes všechna rizika spojená s tímto povoláním, se do konkurzu přihlásilo velké množství lidí. Vedle profesionálních šašků (o kouzelnících ani nemluvě – kouzelníkovi amatérovi, jestli takový někde existuje, určitě není slovo amputace cizí) se konkurzu účastnili i nadšení amatéři a laikové, kteří jen zkoušeli své štěstí. Fronta za dveřmi trůního sálu, kde Sarin konkurz pořádal, se táhla chodbami hradu, až ven, na nádvoří.
Král Sarin pokynul žezlem a konkurz mohl začít. Uchazeči o místo byli po jednom vpouštěni do sálu a tam předváděli své umění. První na řadě byli kouzelníci. Celkem se jich tady shromáždil úctyhodný počet a nejeden drak (ale max. dva) by při pohledu na ně vzal do zaječích. Když byl konkurz v plném proudu, v trůním sále se blýskalo, hřmělo, ozývaly se nelidské zvuky a okna zářila duhovými barvami. Z oken, která byla otevřená čas od času stoupal černý hustý dým. Magie kouzelníků byla silná a různorodá. Ještě nějaký čas po dokončení demonstrace síly magie se v sále uchovával její zbytkový náboj, který se mísil s jinými a pár pozorných sloužících by mohlo odpřísáhnout (kdyby nebyli ve středověku), že tu a tam se na moment otevřela malá (asi 2x2metry) časoprostorová trhlina, ze které na ně udiveně civěla jakási zelená stvoření s tykadly na hlavě. “Uf.., ó..,” vzdychali sloužící údivem.
Zrovna předváděl svá umění kouzelník věštec. Rukama mával všemi směry, až svou róbou zvedal prach ze země. Mumlal při tom nějaká slova, která by člověk, který má všechny zuby, nemohl nikdy vyslovit.
“Kolapsus….myokardus,” vyšlo z něho nakonec a tlaková vlna magie roztříštila flašku, co Sarin držel v levé ruce.
“Kliď se mi z očí!” zařval Sarin a smutně hleděl na rozbitou láhev. “Polední přestávka,” řekl nakonec a bočními dveřmi se odebral do své komnaty, následován zástupem svých poddaných.
Mezitím na hrad dorazil král Notor VI. s průvodem. Už zdálky bylo možné jej poznat. V čele kráčel muž s jeho erbem, na kterém byl sud s korbelem. Obyčejní lidé jim uhýbali z cesty, jak rychle to jen šlo. Ani né tak z urozenosti průvodu, ale protože celý průvod s králem Notorem VI. včetně, strašně smrděl chlastem. Hned za nosičem erbu šli tzv. udusávači, což byli sloužící krále, nesoucí královi osobní věci a vybavení pro cestování. Jejich hlavním úkolem ale bylo “udusávat” cestu, aby byla zbavena co nejvíce hrbolů, pro komfortní cestování krále Notora VI. Následovala malá skupinka stráže, uprostřed které jel královský kočár. Za kočárem šli královi nejvěrnější sluhové, poradci a trenéři, králem povýšeni z obyčejných sluhů na tzv. štamgasty. Na konci průvodu šli ti nejobyčejnější plebs, kteří soužili na cestách jako oběti pro krvelačné šelmy, které by průvod napadly.
Když průvod dorazil na hrad, vydal se král Notor VI. se svými štamgasty do trůního sálu. Fronta šašků a mágů jim uhýbala na strany (však už víte proč) a klaněli se.
Okamžik předtím, než Notor VI. vstoupil do sálu, se král Sarin vrátil ze své komnaty a zasedl zpět na trůn. Byl již znaven z dopoledního představení kouzelníků a osobám, které vstoupily, nevěnoval přílišnou pozornost. Král Notor VI. se vznešeně poklonil Sarinovi a překvapen náročností tohoto úkonu nahlas zasípal. Sarin přelétl Notora VI pohledem a začal se řehtat jako kůň:
“Hehe…to bylo skvělé! Beru tě šašku” a zatleskal Notorovi VI.
Král Notor VI. se s námahou napřímil a s tváří brunátnou hněvem se podíval na Sarina. Sarin poznal Notora VI a ztuhl. Úsměv na jeho rtech rychle přešel do překvapeného výrazu.
“Notore VI. to jsi ty? Já tě zprvu nepoznal,” nasadil Sarin nepřerušitelné tempo rozhovoru a nepustil Notora VI. ke slovu. Jakmile uviděl, že Notorova barva se vrací k normálu, polevil tempo a dal mu možnost konečně promluvit.
“Taky tě zdravím Sarine. Jsem rád, že jsem dorazil na soutěž včas. Tentokrát se připrav na porážku,” dodal s úsměvem.
“To se ještě uvidí,” dodal Sarin bleskově se stejně ďábelským úsměvem. “Nyní ale dovol, abych tě pozval na sledování mého konkurzu na dvorního šaška a kouzelníka,” zdvořile nabídl Notorovi VI. a pokynul mu, aby zasedl za stůl po levé straně trůnu, kde seděli vznešení dvořané. Když Notor VI. uviděl, jak se stůl prohýbá pod tíhou jídla a nápojů, v mžiku seděl v jeho čele.

Někdy v době, kdy král Notor VI. dorazil na hrad krále Sarina, princ Xar se začal probírat ze spánku. Ležel na posteli a hleděl do stropu. Cítil, jak jeho tělo bojuje se zbytkovým alkoholem a jak se mu ve střevech prohání silně hořlavé plyny. Hlava ho začala třeštit, jen když pomyslel na to, že by se pohnul. Pomalu si začal vzpomínat, že našel Peugeota a seznámil se s Faxem. Teď už ho čekalo, jen najít ztracený či spíše ukradený rodinný meč a vítězný návrat domů. Ale při pomyšlení, kde ho asi bude hledat, ho hlava začala bolet ještě víc.
Mezitím Rian ve stájích hřebelcoval Peugeota a s něhou mu poskytoval tu nejlepší péči. Peugeot byl opravdu skvělý kůň. Pobyt v divočině na něm nezanechal žádné stopy a vypadal stále skvěle. Byl to kůň – jeden z milionu. Jeho křivky byly ukázkové a jeho vlastnosti zrovna tak. Jedinou negativní drobností bylo to, že byl docela alergický na draky. Toto se projevovalo především neobyčejnou ztuhlostí těla a rychlostí střevních pochodů zároveň. Byl to naprosto nevhodný kůň pro drakobijce. Jinak byl vhodný pro jakoukoliv činnost. Každý znalec těchto zvířat by na první pohled poznal, že jeho rodokmen by zabral menší jednopatrovou knihovnu.
Čas ubíhal jako voda a když se Xarovi konečně podařilo vstát z postele, bylo už hodnou chvíli po poledni. Sešel po schodech o patro níže, do trůního sálu. Tam u stolu seděl Fax a probíral něco s Rianem. 
“Zdravíčko Xare,” usmál se Rian, když ho uviděl přicházet. “Vyspal ses dobře? Včera jsi trošku přebral, co?” dodal.
“Už mi bylo líp. Máš hezky silné víno Faxi. Rád bych dovezl vzorek mému otci králi Sarinovi. Myslí si, že je znalec, ale když mu dám tohohle napít, tak se bude divit,” pokýval Xar hlavou a zasedl k nim ke stolu.
“Právě jsme probírali s Rianem, jak budete dál postupovat,” promluvil Fax směrem ke Xarovi. “Máte jen jednoho koně a i když je to opravdu skvělé zvíře, tak oba na něm jet nemůžete. Ti dva koně co se Vám včera zaběhli, už to mají dávno za sebou. Noc v těchto končinách určitě nepřežili. Sám se divím, že Peugeot se dostal až sem, bez úhony.”
“Máš úplnou pravdu Faxi,” přitakal mu Xar a dlouze se zahleděl do dubového stolu. “Ale já už jsem na to taky myslel a vím jak to provedeme,” zvedl zrak od stolu a podíval se na Riana. 
“Riane, budeš muset jít pěšky,…… zpátky na náš hrad. Odsud je to kousek, když půjdeš kolem Shiggerského jezera. To je naprosto bezpečná a nejkratší cesta domů. I když půjdeš pěšky, tak se nemáš čeho bát a do setmění budeš doma. Nikdo tu cestu nepoužívá, protože je příliš blízko Faxova hradu. Lidé se tudy bojí chodit, a tak tam nejsou ani krvelačné šelmy nebo goblini, protože tam není nikdo, koho by mohli zabít nebo oloupit. Je to cesta, která vede přímo k našemu hradu. Jenom se celou dobu mírmě stáčí podél Shiggerského jezera.”
Rian se už nadechoval, aby začal Xarovi odporovat. Přece je to jeho nejlepší přítel a on ho nenechá samotného v divočině. Ale Xar zvedl ruku v utišujícím gestu a řekl: “Riane, vím co mi teď chceš povědět, ale oba víme, že by to bylo marné. Už jsem se rozhodl. Udělej přesně to, co jsem říkal a vyřiď Sarinovi, že se vrátím brzy i s rodinným mečem. Já tě o to žádám.”
Rian beze slova vydechl a pomalu pokýval hlavou. “Dobře, udělám jak si přeješ, ale musíš mi slíbit, že budeš opatrný. Vím, že jsi velmi dobrý válečník, ale přesto mi slib, že budeš opatrný,” upřeně hleděl Rian Xarovi do očí.
“To ti slibuju,” ujistil ho Xar a potřásl mu rukou jejich pozdravem.
Fax poslouchal tuhle jejich rozpravu a začal se nahlas smát: “Velmi dobrý válečník? HaHa Ha. Dovol mi, abych se zasmál,” plácl dlaní do stolu. “Viděl jsem jak jsi se klepal strachy, když na nás zaútočili ti dva trollové. Riane ty jsi byl to samé. Tak mi tedy promiňte, vy velmi dobří válečníci,” dokončil Fax a se smíchem se plácal dlaněmi do stehen.
“Nechápej to špatně Faxi,” začal mu Xar s klidem vysvětlovat. “My nejsme barbaři, kteří se hrnou do boje kdykoliv a bezhlavě. U nás se pozná dobrý válečník i podle toho, jak jedná. A když je šance se boji vyhnout, tak se mu třeba i vyhne. Nemá cenu se vrhat do zbytečného rizika. Ti dva trollové, o kterých se tu zmiňuješ, by si to stejně odnesli. Byl jsi ale rychlejší a zastavil jsi je sám. Strach, o kterém mluvíš, není známkou špatného válečníka. Kdo se nebojí je spíše šílený, než dobrý válečník. S takovým bojovníkem bych do boje nešel.”
“Mluvíš velice rozumně,” usmál se Fax. “Je pravda, že nejsi žádný hromotluk a vidím, že spoléhat na chytrost a rychlost je v tvém případě to nejlepší řešení.”
“To máš úplnou pravdu,” pokýval souhlasně hlavou Rian a zároveň pozvedl pohár s vínem. “Tak na chytrost, rychlost a štěstí v boji,” a všichni tři si přiťukli.
Zbytek dne strávili prohlídkou celého hradu. Fax jim ukazoval různé zajímavé věci, nad kterými někdy zůstával rozum stát. Ze začátku se Fax podivně šklebil, když jsme se zmiňovali o jeho silné magii, ale potom už na to nereagoval a jen přikyvoval. Dostali se až do sklepa, kde si prohlíželi úžasnou sbírku zbraní a brnění.
Zabírala celou obrovskou místnost, skoro tak velkou, jako byl trůní sál. Všude kam se člověk podíval, byly naskládány zbraně na hromadách a po stěnách viselo jedno brnění vedle druhého. Z toho co tu bylo, by se dala vyzbrojit docela slušná menší armáda. Louče, které hořely na stěnách, vrhaly záři na vyleštěná brnění, která se blištěla jako zrcadla. Byl to pravý ráj pro válečníka. Doslova poklad.
Xarovi a Rianovi přeskakovali oči z jednoho brnění na druhé a přitom si zkoušeli jednu zbraň za druhou. Potěžkávali si meče a cvičně se oháněli palcáty a válečnými sekerami. Byly zde zbraně vytvořené pro obdiv a noblesu, které diamanty jenom hýřily, ale také tu byly zbraně, o které by mnoho lidí okem ani nezavadilo. Jen zkušený válečník nebo zbrojíř, by si jich povšiml. Xar byl takovým válečníkem. Věděl, že zbraně jsou určeny k zabíjení, nikoliv jako doplněk opasku.
Fax seděl uprostřed místnosti na židli a s úsměvem pozoroval, jak se oba jeho nový přátelé se zatajeným dechem kochají této sbírce.
“Jestli by se vám něco líbilo, tak si to klidně můžete vzít,” řekl Fax a ozvěna jeho hlasu se odrážela od brnění a nesla se do celé místnosti. “Já to stejně nepoužívám, mě stačí má “magie”,” dodal tiššeji.
“To je skvělá nabídka,” zazářili oba, “ale nevím, jestli je přijatelná,” okamžitě dodal Xar.
“Jistěže je přijatelná,” pevným hlasem ho ujistil Fax. “Odmítnutí této nabídky, by mě velmi urazilo,” dodal a tím nedal oběma žádnou šanci na odmítavou odpověď. “Oba budete potřebovat dobré brnění i zbraně, když se někdy opět vydáte do divočiny. A tady máte na výběr z toho nejlepšího, co se dá ve světě nalézt, to mi věřte. Tak se rozhlédněte okolo a vyberte si co je vám libo,” rukou pokynul Fax oběma po místnosti.

“Xare, co bys řekl na tohle?” zavolal po chvíli Fax na Xara, který nevěděl, do kterého brnění dřív vlézt a kterou zbraň dřív vyzkoušet. Xar přišel za Faxem, který stál v rohu místnosti a rukou oprašoval jedno brnění, pověšené na nosném kůlu.
“Tohle brnění chtěl nosit jeden můj přítel, ale nějak se sem nedostal, a tak tu leží bez užitku.” 
“Pro mě je moc velké a mě stejně stačí vesta co mám na sobě a má “magie”. Myslím, že tohle je určitě to nejlepší brnění v celém světě. Jen si ho zkus,” pobídl Fax Xara a ustoupil stranou.
Xar přelétl brnění pohledem zkušeného znalce a uviděl na pohled masivní kus pancíře, který by pravděpodobně dokázal zastavit téměř jakýkoliv útok. Brnění bylo precizně navrženo a taktéž vyrobeno. Xar se začal soustředit na detaily, ale nenašel ani náznak chybičky. Bylo vyrobeno naprosto bezchybně. Tohle tedy ještě neviděl. I ti nejlepší zbrojíři a kováři, které znal by nikdy nedokázali vyrobit brnění takhle dokonale. Povrch byl tmavý a matnější a neodrážel světlo, což bylo dobré. Bojovník uvnitř tohoto brnění byl perfektně skryt. Nebylo jediného místečka, byť jen malé škvíry, kam by zkušený válečník zabodl malou dýku. Klouby brnění byly utvořeny z plátů kovu, které na sebe perfektně navazovaly a byly ohebné, jak bylo potřeba. Na předloktí brnění přecházelo do předem úmyslně vytvořených výstuh, mezi ktetými byly v prohlubni propleteny řemínky z nějaké pevné látky, a ve kterých se nacházely vrhací dýky. Na konci výstuhy přecházely plynule do rukavic. Byly to ale malé rukavice. I když byly pokryty plátky kovu brnění, nevypadaly dost na to, aby se v nich při boji dal držet velký meč a přitom nevyklouzl.
Celý zbytek brnění byl vyroben v této kvalitě. Tam, kde bylo zapotřebí, bylo brnění dostatečně ohebné a místa častých útoků byla chráněna více než dostatečně. I místa, o kterých věděli jen nejlepší bojovníci byla chráněna. Krk byl pokryt velmi ohebnými pláty kovu tak, aby v pohybu ani trochu nebránily. Přilbice, která kryla hlavu měla spoustu průduchů pro dýchání, ale byly dostatečně malé, aby jimi nepronikl ani nejtenší šíp a hlavně byly umístěny zešikma dolů, takže by to bylo i docela nemožné. Dále měla přilbice dva otvory pro oči, taktéž velmi dobře konstruované. Přední část přilbice byla výklopná dozadu na hlavu, takže se v případě odkrytí obličeje, nemusela celá sundávat. “Kalhoty” brnění, včetně bot, byly stejně kvalitní.

“No musím uznat, že už na pohled je to opravdu skvělá práce, ale je to moc bitelné brnění. V tom bych neušel ani deset kroků. Kdybych s tímhle usedl na kteréhokoliv koně, tak by se nehnul z místa. A Peugeot by taky daleko nedojel. Je to škoda. Tohle brnění se hodí pro nějakého barbara co chodí pěšky, nebo možná pro drakobijce. Bude prostě moc těžké. Rozhodně se nebude hodit na boj muže proti muži, kde je lepší být rychlý, než nedobytný,” zakončil zklamaně Xar a obrátil se na Faxe.
“Vyznáš se co je pravda, ale myslím, že v jedné věci pravdu nemáš,” šibalsky se usmál Fax. “No jen si ho zkus a potom uvidíme,” ukázal znovu na brnění. Xar pokrčil rameny a chystal se sundat brnění z nosného kůlu. Postavil se do pevného postoje, protože očekával dost velkou tíhu brnění. Jaké bylo jeho překvapení, když ho pevně uchopil a sundal z kůlu.
“Co? Vždyť je tak lehké!” zíral Xar střídavě na brnění a na Faxe. 
“Já ti to povídal,” zubil se Fax. “Nejlepší brnění ve světě. No tak, už ho na sebe hoď,” popoháněl Xara gestem.
Za chvíli měl Xar brnění na sobě a cítil se skvěle. Zvedl přední štít přilbice a postavil se před Faxe. “Tak co ty na to? Sluší mi?” zasmál se Xar. “Je to opravdu tak lehké. Jakoby jsem měl na sobě místo brnění jen promočenou koženou tuniku. A zevnitř má takový příjemný povrch,” chválil Xar brnění, které mu padlo jako ulité.
“Já vím,” přitakal Fax. “Je to takový komplet. Ten příjemný materiál zevnitř zabraňuje, aby jsi se zpotil nebo aby ti byla zase zima. Jak vidíš, součástí jsou vrhací dýky, které jsou umístěny všude možně po těle, aby byly za každé polohy těla některé z nich použitelné. Umíš házet s dýkami?” zvědavě se optal Xara. 
Xar místo odpovědi šáhl na předloktí po jedné z dýk a bleskově ji hodil proti zdi. Dýka přeťala provaz, na kterém viselo jedno brnění, které se s rachotem sesypalo na zem a zůstala trčet ze zdi.
“No, beru to jako ano,” hleděl Fax na jeho rychlost a zručnost. Asi to bude opravdu velký válečník – pomyslel si.
“Dále jsou na brnění všelijaké popruhy pro různé zbraně a takový ty věci, no však to znáš,” mávl Fax rukou. 
Xar se otáčel oproti nablískanému brnění, které viselo na zdi a používal ho jako zrcadlo. Na zádech mělo brnění toulec se šípy a do kříže byla usazena menší pochva na krátký meč, jehož rukojeť vyčnívala přesně nad jeho pravým ramenem. Souvisle s touto pochvou byl ze strany uchycen skládací luk. Na stehnech měl šikovné úchyty pro šípy do kuše a na boku pravého stehna byla další menší pochva se stejným krátkým mečem, jako měl na zádech. 
I se všemi těmito velmi praktickými vylepšeními, bylo brnění opravdu velmi lehké a hlavně absolutně tiché. Žádná součást brnění nebo některého z jeho doplňků, nedělala vůbec žádný rámus. Člověk by čekal, že při chůzi bude skřípat a vrzat jako jiná brnění, ale toto bylo naprosto tiché. Dokonce šípy do luku v toulci byly naprosto tiše uloženy. To Xara udivovalo ještě více, než jeho nízká váha.
“Jakto, že je tak lehké a absolutně tiché?” nechápavě se Xar zeptal Faxe.
“No je vyrobeno z velmi dobrých kovů, které ty asi nebudeš znát nap