Falčina cesta

Z barevných šatů jen hromádka popela,
na zemi meče, luk i vlčí medailon,
pokřtěná ohněm, co vpálil se do těla,
sama se ubírá v mlčící Brokilon.

Divoký pohled, vzdor a hlava vztyčená,
pyšný smích, odvaha bránit se, útočit
zůstaly na cestě; chvějí se ramena,
pokora píše se do stínů u očí.

Do nahé kůže se vytíná trnoví,
zrazují kořeny i kámen pod nohou,
jen slzy na rány solí svou odpoví,
pálivá šlehnutí k výkřikům pomohou.

Napjatá tětiva ukryté dryády
bezděky skloní se a ruka poprvé
mine cíl, šíp spadne bezpečně za zády
té, která přichází omýt se od krve.

Kořeny rozpletou dusivé objetí,
povolí sevření trnů a bodláčí,
v laskavé náruči mechu se vzápětí
ocitne tělo, když síly už nestačí.

Do lesa přišla si pro pomoc, pro víru,
v pokleku do hlíny vyrývá znamení,
svěřuje listoví strach z lidských upírů,
bolest a zklamání zasype kamením.

V chrámoví spleteném z doteků v korunách
mlčky jí odpustí stromy i hladina
hořkost, co ulpěla čepeli na runách,
nenávist, když s mečem v náruči usíná.

A Falka, souzená, k jezeru zamíří,
donaha svlečená vítá se s hladinou,
v odvěkém tanci jí u nohou zavíří
tisíce kapek, co v mlze se rozplynou.

Noří se do vody – po těle mrazení,
čistý chlad objímá paže i ramena;
ve vodě procitá, voda je zrození,
voda je smrtící, ve vodě usíná.

Jak smutná rytina z elfského příběhu
– jezero rozkvetlo bělostí leknínů,
tajemné dryády sešly se na břehu
posvětit paprsek na cestě ze stínů.

Voda se rozlila po bílém okvětí,
v zázračné vteřině osud se zastavil,
rozpjatá křídla se váhavě rozletí,
stříbřitá vlaštovka blíží se k hloučku vil.

Čas není naplněn, ještě je naděje,
v doteku se zemí opět se změnila:
to v ptačím srdíčku lidské se zachvěje,
z vlaštovky povstane Zirael – Cirila.

…

Jasně se odráží v neklidné tváři sen,
v sevřené dlani meč, na prsou medailon.
Falka se probouzí…kdo byla Ciri jen?
Maně se zadívá, kde tuší Brokilon.