Dokončení úspěšné zaklínačské povídky.
„Takže říkáte, že ležel tady?“
Nicodemus stál ve vlhké, špinavé a především slepé uličce, jejíž ústí bylo zaházeno odpadky tak, že se dala snadno přehlédnout. Nacházela se v jedné z těch okrajových částí města, které už léta sloužily především jako veřejná skládka – domy v okolí byly oficiálně neobývané, neoficiálně se pak staly útočištěm hrstky místních žebráků, zlodějů a raubířů. Odtud se valilo nejvíc onoho pověstného smradlavého kouře, který si romantici, jež zavítali do Liddiche poprvé, tak často pletli s tajemným mlžným oparem, a odtud také přicházela většina špíny, ulpívající na dobrém jméně Liddichských občanů. Především se však z tohoto místa na svých malých cupitajících nožkách rojily krysy. Ať už ty malé, čtyřnohé, nebo ty velké, vzpřímené. Rozdíl to byl vskutku nepatrný.
„Přesně tak, ctihodnej pane,“ odvětil zajíkavým hlasem první ze dvou domorodců, kteří sem dnes časně ráno lovce upírů zavedli – malý, trochu shrbený hubeňour s hřívou černých rozcuchaných vlasů, které mu trčely z hlavy na všechny strany jako nějaké pokroucené ostny. „Přímo tady, jak leží ta mrtvá krysa.“
„To je potkan,“ opravil ho Nicodemus automaticky, prohlížeje si se zachmuřeným pohledem slepý konec uličky, ruce založené na prsou.
„Dyk říkám. A byl celej rozdrásanej, ctihodnej pane, teda ten vědmák – tuhle Guthlaf ho ponejprv nemoh ani poznat, jak byl zrychtovanej. A že byste si takovýho panáčka jako byl von jindy těžko splet…“
Guthlaf, druhý šťastný nálezce, zarytě mlčel. Znal zaklínače už ze hřbitova a viděl, jak rychle tasil meč i jakou měl ten meč čepel. Proklínal se za to, že mu ho nechal, a koneckonců i za to že vědmáka hned na místě nepodřízl, neukončil jeho trápení, jak se to už naučil nazývat. Jako většina obyvatel této čtvrtě, byl i Guthlaf odborníkem na slovo vzatým, pokud se jednalo o podobné akty milosrdenství, mezi něž patřilo například ulevení od leckdy nezměrné tíhy hmotných statků.
„Dobrá, dobrá,“ opakoval si spíš pro sebe Nicodemus, poklepávaje si ukazováčkem o bradu. Pomalými, těžkými kroky obcházel kaluž zaschlé krve, kterou tu po sobě zaklínač zanechal. „Takže vy jste na nic nesahali a nechali ho být, je to tak? Nikoho jste nezavolali, nikomu jste o tom neřekli…“
„No… když von vypadal jako že není mrtvej, pane. A znáte takový jako je von… nechtěli sme… nevěděli…“
„Báli jste se. A štítili.“ Nicodemus při těch slovech nezvedl zrak, naopak – poklekl a zkoumal zkrvavenou dlažbu zblízka.
„Jo, přesně,“ promluvil konečně Guthlaf. Mohutný vousáč stál se založenýma rukama opodál a tohle byla za poslední hodinu jeho první slova, rozhovoru se dosud neúčastnil. Byl to Rittleho nápad, říci lovci upírů o zaklínači, to on si myslel že bude mít ctihodný pán – nebo „ten zazobanej kretén“, jak zněla neoficiální verze – radost, že bude možná sto i nějaký ten měďáček utrousit. Guthlaf tomu nevěřil, nechtěl s tím mít nic společného. Přesto šel. Člověk nikdy neví, že.
Nicodemus se nepatrně pousmál, ale žádný z mužů to nemohl vidět – byl teď shrbený až k zemi. „Chápu,“ řekl. „Také na mne neudělal zrovna nejlepší dojem. Říká si zaklínač, a neví ani jak zabít upíra. Ale myslím, že se z jeho chyb můžete všichni poučit,“ lovec upírů zvýšil hlas a vstal, oprašujíc si plášť, „a už nikdy se nepokoušet o nějaké hrdinské vylomeniny, pokud není nablízku profesionál. Protože s vampýry, pánové, nejsou žádné žerty.“
Rittle horlivě pokýval, Guthlaf něco souhlasně zabručel. Nicodemus se na ně usmál.
„Nebojte se,“ řekl. „Zítra ráno se vydám na zámeček a učiním tomu přítrž. Dnešní noc, pokud vám mohu radit, se zamkněte ve svých domovech a nikomu neotvírejte. Ani kdyby vám cokoli sliboval, žadonil, vyhrožoval. Ani kdybyste ho znali. Pokud neuděláte chybu, nemáte se čeho bát – jak jistě víte, vampýr, který není do domu pozván, nesmí překročit jeho práh.“ Lovec upírů mluvil rázně a sugestivně. Bylo vidět, jak mu Rittle přímo visí na rtech.
Guthlaf byl o něco skeptičtější. Pochyboval, že kdyby se ho nějaký vampýr rozhodl navštívit, obtěžoval by se klepáním na dveře. Především proto, že barabizna ve které žil ani pořádné dveře neměla.
„A o tom vědmákovi povězte všem,“ pokračoval Nicodemus. „Řekněte, že byl pravděpodobně pokousán upírem, kterého se mu nepodařilo zahubit, a že kdokoli ho uvidí, má prchat jak nejrychleji může – nejlépe do kostela. Je hanba, že jste mu nepomohli když byl v nouzi, ale nešť – to se nějak zamluví, nemám pravdu? Každý to přece nakonec musí pochopit. Že je to tak, pánové?“
Rittlemu se hlava na krku rozkývala jako dřevěné loutce. Guthlaf pokývl jen jednou, pomalu a neochotně – v jeho případě se však jednalo o vrchol zdvořilosti. Nicodemův úsměv se rozšířil.
„Dobrá, jsem rád, že jsme si to tak pěkně vyjasnili. Ach ano, abych nezapomněl – tohle máte od cesty. Užijte to k ušlechtilým účelům. Těšilo mne, pánové, a děkuji vám.“ ledabylým gestem hodil na zem několik mincí. Zatímco se na ně Rittle nedočkavě vrhnul a jal se je sbírat z vlhké dlažby, Guthlaf jen stál a pozoroval odcházejícího Nicodema – věděl, že jeho společník se s ním nakonec bude stejně nucen podělit. Ten lovec upírů se mu ale nelíbil. Samozřejmě, měl spousty česneku, a všichni věděli že tohle na upíry zabírá, měl samostříl, posvátný symbol na krku a dřevěné kůly, což na ně přece platí ještě víc, přesto si ale Guthlaf nemohl pomoci – mnohem víc věřil stříbrnému zaklínačskému meči. A své sekyře.
***
Geralt se probudil. Od té doby, co ležel na lůžku v Eleniině rezidenci, byl při vědomí už několikrát – naposledy v poledne – ale až nyní měl pocit, že je skutečně opět plně vzhůru a ve své kůži. Pravda, byla to kůže značně děravá, ale lepší než cizí.
Rozhlédl se. Místnost, ve které ležel, byla díky zataženým záclonám zšeřelá, jeho oči však v tuto chvíli tmu dokonce vítaly. Ležel na čistém, pohodlném lůžku přikryt bílým prostěradlem, hned vedle stál dlouhý dřevěný stůl – jednoduchý a strohý, bez ozdob, jen čtyři kůly a několik stlučených prken. Na stole spatřil zaklínač řady baněk a zkumavek, sady blyštivých nožíků, pinzet a kleští, několik neprůhledných nádob a dva větší lavory.
Zbytek vybavení místnosti už by se v žádném případě nedal nazvat strohým – tlustý vyšívaný koberec, velká, všelijakými kudrlinkami a andělíčky zdobená skříň, elegantní noční stolek ze světlého dřeva. Velké okno zakryté mohutnými rudými závěsy, lemovanými zlatavými střapci.
A dál už nic. Žádná rozházená líčidla, hřebeny a zrcátka na nočním stolku, žádné křeslo či alespoň židle – nic z toho tu nebylo. Byl tu jen prach – na skříni, na nočním stolku, na zemi. Dokonce i závěsy působily jaksi pobledle. Vsadil by se, že kdyby po nich přejel prstem, zčernal by mu od usazeného prachu.
Pomalu se mu v hlavě kupily vzpomínky – Pohřeb, zámek, vampýr… pak ten studený podstavec, bolest a odpor… a pak? Vzpomínal si jen matně – na temnou ulici, na měsíc v úplňku, na podivné, cizí hlasy v hlavě. A na vanu plnou krve.
Povzdechl si a posadil se na posteli, rozhlížeje se po svém oblečení – nikde však nespatřil vůbec nic, pokoj zřejmě dlouho nikdo nepoužíval. V chodbě zaslechl vzdálený zvuk kroků, chvatně si tedy opět lehl a přikryl se prostěradlem.
Do pokoje vešla ta žena s tmavými vlasy, jak že se to… ano, Elenia. Měl zavřené oči, avšak vnímal její pohyb podle zvuku kroků – pomalu se blížila k posteli, zaslechl sametové šustění šatů. Vzpomněl si opět na hřbitov, na bělostnou nohu vystupující z širokého rozparku. V místnosti zavanul exotický parfém, snad orchideje… ale nebyl si jist. Ta vůně měla mnoho kladů a mnoho skrytých kvalit.
Došla až k posteli a pak veškeré zvuky ustaly. Promluvila prakticky ve stejnou chvíli, kdy otevřel oči a chystal se začít rozhovor sám.
„Už je ti lépe?“ zazněl příjemný, klidný hlas.
Spatřil její ostře tvarovanou, pěknou tvář – opět měla tmavou rtěnku a už snad posté ho zaujala podivná hloubka a temnota jejích očí. „Ano, je to lepší,“ zašeptal. „Kde to jsem?“
„Nevíš? Vzala jsem tě k sobě, když jsi v noci klepal na dveře. Ošetřila jsem tě, a provedla i jisté zákroky k eliminaci…“ odmlčela se, „… k eliminaci infekce. Možná víš, o čem mluvím.“
„Možná. Děkuji, paní… Elenie. Jsem vám zavázán a samozřejmě se s vámi vyrovnám… jen co mi vrátíte šatstvo a meč.“
Usmála se. „To zatím nebude třeba,“ řekla. Měl bys ještě nějakou dobu ležet, zranění jsou vážná – žádné zlomeniny, zato ale nesčíslné množství pohmožděnin a vnitřních zranění. A pak je tu ta další věc.“
Ta další věc – ale ano, zajisté. Jak by mohl zapomenout.
„Jaká další věc?“
Její úsměv působil trochu posměšně a vševědoucně, oči však byly stále jaksi smutné. „Byl jsi v zámečku, že ano? A narazils na to, co jsi tam hledal. Nebudeme si nic nalhávat, oba víme dost o povaze toho, kdo tam sídlí – a oba také víme, co dokáže. Ty ses o tom přesvědčil na vlastní kůži a já měla možnost tu kůži náležitě prostudovat,“ nemohl si nepovšimnout jak mírně pozvedla obočí, když pronášela tato slova, „takže jsem s případem obeznámena skoro stejně dobře. Prostě a jasně, Geralte – mohu ti tak říkat, doufám – jsi byl pokousán upírem. Se všemi následky, které z toho plynou.“
Chvíli mlčel. Nezmohl se na víc než na „Vypadá to tak.“
Elenia zvážněla, pohlédla mu teď do očí a on pocítil podivnou tíseň.
„Tak už věříš tomu, co se o upírech říká, zaklínači? Věříš že jsem měla s Ardelií pravdu?“
Opětoval její pohled. „Věřím. Věřím vám… věřím ti bez nejmenších výhrad. Po posledních dvou dnech už uvěřím čemukoli.“
Chvíli ho jen tak pozorovala. „Nemáš se čeho bát,“ řekla potom. „Dělala jsem co jsem mohla a myslím, že to zabralo – podcenil tvůj organismus, nebyl připraven na odpor, se kterým se setkal. Nevím kde jsi vyrostl ani kdo jsou tví rodiče, Geralte, ale tvá genetická výbava je obdivuhodná.“ Opět se usmála. Na chvíli si nebyl jist tím, jak to vlastně myslela.
„Jak je vidět,“ řekl váhavě, „měl jsem štěstí. Ale stejně… zatraceně, jak je to možné?“
„To ví asi jenom Erthaes sám.“
Zarazil se. Jak může znát jeho jméno?
„Pochopitelně že vím, jak se jmenuje,“ odpověděla na nevyřčenou otázku, když spatřila výraz v jeho obličeji. „Musela bych být hodně hloupá, abych neznala rodovou linii Radstromů. Erthaes se narodil ještě v době, kdy se nevědělo o povaze jeho rodiny. Většina pamětníků zná jeho jméno.“
„Mně to nikdo neřekl,“ prohlásil stále trochu podezřívavě zaklínač.
„Asi ses neptal,“ odvětila s úsměvem. „Místní nejsou zrovna sdílní, pokud jde o cizince.“
Chvíli mlčel. Uvažoval. „Potřebuju svoje věci…“ řekl potom tiše.
„Jestli tam půjdeš teď,“ Elenia mluvila klidně a věcně, „zahyneš. Věř mi, nebo věř alespoň svým zkušenostem. Měl by ses přece umět poučit z chyb, spočívá v tom tvá profesionalita.“
Podíval se na ni podrážděně, ale s pochopením. „Nehodlám se s ním znovu střetnout,“ řekl odevzdaně. „Chci jen svoje oblečení, chci zaplatit a odejít… prosím.“
Zkoumavě si prohlížela jeho oči. „Proč jsi tak nedůvěřivý?“
„Jsem jen profesionál. Takový, co se učí ze svých chyb.“
***
Nicodemus si nezaujatě prohlížel láhev kořalky. Byla plná, nedotčená, zapečetěná. Nemělo to trvat dlouho.
„Tak povězte, velebný pane, kdy už se vydáte na toho vympejra?“ Hostinský, který otázku položil, byl nízký, podsaditý a upocený. Oholený trpaslík, napadlo lovce upírů výstižné přirovnání.
„Nebuďte netrpělivý, pane Stoker – přece nepůjdu vampýra lovit večer. Pohleďte, vždyť slunce právě zapadá… jsem profesionál, ne sebevrah. Neučím se z chyb – ve svém povolání si to nemohu dovolit.“
Nevypadalo to, že by tahle odpověď hostinského Stokera nějak uspokojila – od stolu v protějším rohu lokálu ho však zavolal rozjásaný, zajíkavý hlas, musel tedy Nicodema chtě nechtě nechat na pokoji.
Lovec upírů si před sebe přisunul plechový kastlík a odzátkoval lahev. Pozoroval, jak se malá nádobka plní průzračnou tekutinou, a už z jejího lihovitého zápachu soudil, že dnes ke zpovědi nejspíš nepůjde. Snad zítra, ale možná taky až pozítří…
Jakmile byla nádobka plná, Nicodemus se pohodlně opřel, vytáhl zpoza pasu jeden ze svých dřevěných kůlů a několikrát ho obrátil a prohlédl. Pak tasil ostrý lovecký nůž a s pomalou teatrálností začal upírobijecký nástroj ostřit. Všiml si, jak se po něm hostinský ohlédl, všiml si směsice údivu a obdivu v jeho tváři. Sám pro sebe se usmál.
Tohle bude dlouhá noc. A ještě delší ráno.
***
Přes svůj počáteční spěch se Geralt stále neměl k odchodu. Jakmile se oblékl a vstal, seznal, že s jeho tělesnou kondicí je to horší než předpokládal. Šrámy se sice rychle hojily, díky upírské „infekci“ dokonce mnohem rychleji než obvykle, přesto se však cítil oslabený a zmatený. Poté, co mu jeho hostitelka přinesla šaty, nechala ho o samotě – od té doby se ji neodhodlal zavolat zpět. Nechtěl se loučit. Něco ho tu drželo.
Proč došel právě sem? Teď, když se na události předchozího večera podíval zpětně, bylo mu jasné že to nebylo z vlastní vůle. Neovládal se, nevěděl o sobě, netušil co chce udělat. Ale proč by ho chtěl Erthaes dovést právě k léčitelce – k jediné osobě, která ho mohla infekce zbavit? Že by tu bylo ještě něco –
Do místnosti vešla Elenia. V ruce nesla svícen, který teď postavila na stůl. Usmála se na zaklínače, zamrkala.
„Jsi už tedy připraven odejít, Geralte? Myslím, že – přestože mi to má lékařská etika více méně nařizuje – nemám právo tě tu déle držet.“
„Zaplatím ti…“
„Peněz mám dost, neobtěžuj se.“
Nechápal, co mu brání se prostě rozloučit a odejít. Něco mu tu nesedělo…
Elenia pozvedla obočí. „Chceš se snad ještě na něco zeptat? Něco mi říct?“
Jistě, když o tom teď měl čas přemýšlet, ta žena ho dost přitahovala. Bylo v tom ale něco dalšího, něco co způsobovalo jeho nejistotu…
Elenia přešla k oknu, rozhrnula závěsy a zadívala se na liduprázdné náměstí. V tutéž chvíli Geraltovi došlo několik věcí naráz. Srdce se mu na kratičký okamžik zastavilo a jeho ruka vystřelila k pravému rameni – nenašla tam však nic.
„Meč máš na židli, zaklínači,“ promluvila léčitelka. „Posluž si. Ale předtím uznej, že jsem ti to dost usnadnila.“
Skutečně nezaváhal a sáhl po svém stříbrném meči, v tomtéž zlomku vteřiny už jej držel napřažený tak, že se jeho špička dotýkala Eleniiných zad. Prudce vydechl. „Proč…“
„Proč nejsou v místnosti žádná zrcadla? Nebo proč tvůj medailon nereaguje, ačkoli by měl? Na kterou otázku mám odpovědět dřív, Geralte?“ Poprvé teď zazněl v jejím hlase náznak afektu.
Zaklínač zíral na svůj vlastní odraz v okenní tabuli. Viděl svůj trochu zkoprnělý výraz, viděl špičku meče, která se ani nezachvěla. A před ní už nic. Nikoho.
„Chci vysvětlení,“ řekl tak klidně, jak to jen v tuto chvíli dokázal. „Chci vědět kdo jsi a co se to tu u všech čertů děje…“
„Kdo jsem?“ mluvila už opět klidně, emoce z jejího hlasu vyprchaly tak rychle, jako přišly. Chvíli nechala tu otázku viset ve vzduchu, a pak se náhle prudce otočila, až její dlouhé černé vlasy zavířily ve vzduchu. Geralt o krok couvl, meč stále připravený k smrtícímu výpadu. Smrtícímu jen pro smrtelníky, napadlo ho.
„Jsem upírka. To ale už jistě víš, že? Asi bych se ti mohla představit svým pravým, celým jménem, ale myslím že to nebude potřeba. Stejně jako není potřeba ta zbraň ve tvé ruce, zaklínači. Uvažuj chvíli.“
Kdybych tě chtěla zabít, už dávno bych to udělala. Kdybych se chtěla napít tvé krve, mám jí plnou vanu. Uvažuj, zaklínači.
„Telepatie.“ Pronesl to slovo téměř znechuceně. „To mne neohromí, ani nepřesvědčí…“
„A tvůj rozum, ten tě přesvědčí?“ Měla špičku jeho stříbrného zaklínačského meče jenom několik coulů od hrdla, přesto se její hlas ani trochu nezachvěl. Má pravdu, uvědomil si. Ať už je to opravdu můj rozum nebo jen sugesce, vím že má pravdu. To dá přece…
Sklonil meč. „Omlouvám se,“ řekl. Zbraň však neodložil, jen ji už nedržel v tak výhružné poloze. „Je mi líto, jednal jsem instinktivně. Stále však žádám vysvětlení, paní Elenie… nebo jak se vlastně jmenuješ.“
„Když ti jej poskytnu, budeš mi věřit?“
„Pokusím se.“
***
Nicodemus doplnil kastlík a notně si přihnul. Pálenky v lahvi už trochu ubylo, stále však byla z větší části plná. Všiml si, že u protějšího stolu sedí jeho staří známí, Guthlaf a Rittle. Propíjeli poctivě vydělané peníze. Malý vlasáč se na něj už nějakou dobu vesele křenil, Nicodemus mu tedy s úsměvem zamával. To bylo dřív, než začal ostřit čtvrtý kůl.
Teď právě naostřil šestý. „Je důležité,“ poučoval Stokera, který zametal z podlahy dřevěné piliny, „aby byly všechny kůly řádně ostré. Jeden nikdy neví, na kolik vampýrů narazí. Někdy jich bývají celé rodinné hrobky, řady a řady nebožtíků, co již nějakou dobu, ehm, nebožtíky nejsou.“
Stoker se ušklíbl. „Na tolik vampejrů ale nemáte, pane, dost kolíků. Ať počítám jak počítám, dycky napočítám jenom do desíti…“
„Je jich devět,“ usmál se Nicodemus, oceňujíc tak hostinského na zdejší poměry skutečně nebývalé počtářské schopnosti, „a tím spíš máte pravdu, že by to na upíří rodinnou hrobku ani zdaleka nestačilo. V takových případech je totož třeba postupovat zcela jinak. Musí se najít, abych tak řekl, hlava rodiny, vůdce klanu. Ten, u kterého to všechno začalo. Jeho rakev bývá většinou zajištěna celou řadou pastí, které mají případného vetřelce zastavit ve dne, kdy je upír v komatu a nemůže z rakve vstát.“
Podsaditý, trpaslíka připomínající hostinský zaujatě poslouchal. „A to se nebojíte? Vážně ne, ctihodný pane?“
„Nebojím,“ řekl Nicodemus s falešným sebevědomím ve tváři a nalil si další dávku průzračného nápoje. Nebo alespoň po pár dalších panácích nebudu, dodal v duchu.
***
Elenia začala své vyprávění poněkud zeširoka.
„Upíři, ač to o nich většina lidí netuší, mají pečlivě organizovanou společenskou strukturu. Vy lidé si myslíte, že jsme jen dravými netvory, v lepším případě pak zvrhlými bohémskými démony, kteří provádějí nevázané orgie na svých opuštěných přepychových sídlech. U mnohých by se nemýlili, musím tě však ujistit, že dnes už se jedná o menšinu – většina upírů jsou totiž uzavření puritáni, kteří si cení jediného – pohodlí, soukromí a v neposlední řadě pak vlastního bezpečí.“
„Zajímalo by mne,“ zabručel zaklínač, „jestli si stejně cení i bezpečí svých obětí.“
„Krev si zajišťujeme různě,“ nenechala se Elenia vyvést z míry, „od dobrovolných dárkyň a dárců, kterým tento akt přináší jisté perverzní uspokojení, až po obyčejný dobytek a skot. Já osobně patřím do skupiny těch, kteří, abych tak řekla, nepohrdnou horší značkou.“
Geralt si pobaveně odfrkl. Upírka si toho nevšímala.
„Pak jsou tu také upíři – abstinenti. Musím přiznat, že takových je velmi málo. Krev je totiž velmi návyková a její konzumace přináší opojný pocit moci a uspokojení, v tomto ohledu se pro nás jedná o mnohem silnější drogu, než je například pro vás alkohol. Proto se také mnozí členové naší rasy uchylují k praktikám, které jsou jim ze své podstaty odporné, jen aby tento nápoj získali. Ale abych neodbočovala od tématu… jak jsem říkala, upírská aristokracie si cení svého utajení před lidmi, a ti vyšší upíři, kteří svými činy tuto tenkou ochrannou pavučinu poruší brutálními, až zvířecími činy, jsou pro nás zločinci, vyvrhelové. Zdůrazňuji že pod náš zákon spadají právě a pouze vyšší upíři, tedy nikoli například Alpové a Bruxy, tvorové od kterých se lišíme zhruba stejně jako lidé od opic. Erthaes ovšem není ani opice, ani Alp. Je to vyšší upír, který se mnohokrát různými způsoby provinil proti svým vlastním lidem, porušil i tak dost volné konvence a stal se v našich očích hrdelním,“ opět jí neušel zaklínačův posměšný úšklebek, „hrdelním zločincem.“
„A ty jsi tu,“ dovtípil se Geralt, „abys ho zatkla?“
„Přesně tak. Existuje zvláštní řád, organizace – skupina jedinců, která se snaží zachovat křehkou rovnováhu v našem divokém společenství. V naší řeči se nazývá Ghai – marhelle, ve starší mluvě je to Cae’marilla. Lidé pro nás zatím slovo nemají.“
„Kam ten svět spěje,“ zaklínač se už ani nenamáhal ironickým tónem, „už i upíři mají své zaklínače… připadám si kvůli tobě zbytečný, Elenie. Netvoři si loví své vlastní netvory… tedy, nic ve zlém.“
„Takové přirovnání odmítám,“ řekla upírka s úsměvem. „Zaklínači jsou cvičeni k tomu, aby zabíjeli vše, co je cizí, příčí se lidskému chápání. Jste vrazi nočních můr, vymítači pověr, zabijáci mýtů. Jste tím nejnázornějším důkazem lidského strachu z neznáma – vše, co ve vás vzbuzuje nejistotu a strach, musí zemřít. Nic ve zlém. My nezabíjíme, a tím míň příslušníky jiných ras – my pouze trestáme zrádce ve vlastních řadách. Kdyby byla vaše rozvědka tím, za co se vydává, možná bychom snesli srovnání s ní – ačkoli jsou tu, jak jistě chápeš, nemalé rozdíly ve způsobu a druhu práce.“
„To jistě. Ovšem jestli jsem to správně pochopil, žiješ ve městě už nějakou dobu. Proč sis už dávno své účty s Erthaesem nevyřídila?“
„Je příliš mocný, jen ho sleduji a čekám na svoji příležitost. A jak je vidět, on taky. Nenapadá tě, proč tě poslal právě sem? Když jsem tě našla na zápraží, měl jsi v ruce tasený meč, Geralte. Ten stříbrný. Chtěl tě využít proti mně, poslat na mně zaklínače. Byl by to přesně jeho styl…“
„Teď už to dává smysl… přiznám se, že ti začínám věřit. Asi jsem nepoučitelný. Nebo…“ zadíval se zkoumavě do jejích očí. Byly hluboké a černé jako brána do nicoty.
„Neboj se, nevyvíjím na tebe žádný tlak – nechci tě hypnotizovat. Chci tvoji upřímnou důvěru, Geralte. Potřebuji tě.“
„Chceš na něj poslat zaklínače. To je tvůj styl, styl té vaší Camarilly?“
„Chci pouze pomoc, a totéž nabízím tobě. Sama na něj nestačím – ale ve dvou… jsi přece profesionál. Nezapomínej na to.“
„Nezapomínám. Proto nemohu spolupracovat s upírem.“
„Ani proti jinému upírovi?“
Zkoumavě se na ni zadíval. Mohla ho jen slabě postrčit, vnuknout mu myšlenku, přinutit ho aby udělal, co chtěla. Neudělala to. Anebo ano?
„Ne. Věř mi.“
Stále ještě stáli naproti sobě. Elenia teď pomalu natáhla ruku, tak aby ho svým pohybem nevyprovokovala ke zbrklé reakci, a jemně vzala jeho dlaň do své. Ucítil slabé mravenčení, vůbec ne nepříjemné, a tělem mu projela vlna tepla.
„O upírech se říká…“ začal.
„O upírech se toho říká hodně,“ nenechala ho domluvit. „O zaklínačích taky. Záleží na tom, čemu chceš věřit.“
Stiskla jeho dlaň pevněji, jeho pocity ze znásobily. Všiml si, že se k sobě za ten krátký okamžik znatelně přiblížili. Ví co cítím, napadlo ho. Snaží se mne svést. Nic jiného už nezabralo, a tak…
„Ty se nikdy nepoučíš,“ usmála se. „jsi tak naivní a zároveň tak nedůvěřivý… ale nejsme na tom stejně? Pro mne jsi byl vrah, stroj na zabíjení, kterého za mnou poslali zabíjet. Dokázala jsem překonat své předsudky.“
Uchopila i jeho druhou ruku, tu ve které držel meč. Povolil sevření, zbraň mu vyklouzla z dlaně a se zařinčením dopadla na podlahu.
„Dokážeš číst mé myšlenky, já tvoje ne. Nediv se…“ řekl zaklínač, ale neznělo to příliš přesvědčivě. Její oči byly černé a hluboké a nedalo se z nich vyčíst vůbec nic.
Usmála se. „Tvůj dotyk je… zajímavý, Geralte. Podivný a přitom příjemný. Myslím, že mezi dotykem upíra a dotykem zaklínače není až takový rozdíl. Oba se stejně lišíme, jsme genetičtí vyvrhelové. Přečteš teď mé myšlenky?“
Objal ji kolem pasu a podivné pnutí mezi nimi zesílilo, měl pocit jako by byl vzduch nabitý statickou elektřinou. „Snad… těžko říct…“
Její parfém měl mnoho kladů a mnoho skrytých kvalit. Byl tak jiný, dal zapomenout na šeřík a angrešt. Její vlasy připomínaly temné vodopády.
Přimhouřila oči a pomalu se naklonila k jeho šíji. Srdce se mu zastavilo, jeho tělo se na okamžik celé napjalo. Očekával odporné bodnutí upířích špičáků a věděl, že teď už se nedokáže bránit…
Jemně ho políbila na krk. Pak ještě jednou, výš, pod ucho. Přivinul ji k sobě těsněji a přivoněl k jejím vlasům, vychutnával tu vůni a sexuální energii, která mezi nimi pulsovala. Pak oba současně na okamžik přestali a podívali se navzájem do očí toho druhého.
Usmívala se a do tváře jí trochu stoupla barva. „Nějak se nám prokrvuješ, zaklínači,“ řekla vesele.
Geralt se tázavě podíval dolů, načež se upírka rozesmála. Taky se usmál, ani nevěděl čemu.
„Mluvila jsem o tvém obličeji… chtěla jsem říct, že jsi zrudl ve tváři…“
Tentokrát políbil on ji, na ústa. Když se jejich jazyky setkaly, necítil z ní už nic nadpřirozeného – a když ho jedním ze svých špičáků jemně kousla do rtu, ani si to neuvědomil. Začala mu rozepínat kazajku a on horečnatě uvažoval, jestli si může dovolit roztrhat její drahé šaty. Pomalu zacouvali k posteli, Elenia byla vděčná za to, že předtím odnesla lucernu – jistě by ji teď byli shodili.
„Vzpomínáš… “ zašeptala mu do ucha, když se konečně vypořádal s jejími šaty a nedbale je shodil na zem vedle postele, „vzpomínáš co se ještě říká o upírech?“
Vzpomněl si jen na jedno: musí se do nich vrazit pořádný, pevný kůl.
***
„Osika,“ poučoval Nicodemus suverénně, „jedině osika, pánové – to je to správné dřevo na kůl proti vampýrovi. Dřív se hodně používal dub – je to pevné dřevo, silné a zdravé, myslelo se proto také, že bude účinnější. Jenže osika… ta má v sobě něco víc. Upíři ji nesnášejí, účinkuje mnohem rychleji. Píše se to v mnohých moudrých knihách…“
Společnost okolo lovce upírů se rozrostla – už mu nenaslouchal jen hostinský, teď se přidali i jeho dva kumpáni, vousatý Guthlaf a vlasatý Rittle. Všichni tři si právě připili a obrátili do sebe po kastlíku pálenky každý – v Nicodemově láhvi už skoro nic nezbylo. K čemu taky, vždyť skoro svítalo. Lovec upírů to věděl.
„Poslouchejte mne teď pozorně, pánové,“ řekl, doprovázeje svá slova teď už trochu neohrabanými gesty. „poslouchejte mě… ten vědmák, myslím že je někde tady ve městě. Ptal jsem se, viděl jsem stopy. Říkám, že je u té ženské… u té Elénie… a říkám, že je to vampýr. A ona, ona je jistě čarodějka, vědma co se s vampýrem spřáhla, nebo ji možná sám uhranul. To tak totiž bývá, víte? Vampýři mají často lidské slouhy a společníky, kteří za ně ve dne, kdy vampýr nemůže z hrobu vstávat, dělají jejich špinavou práci.“
Rittlemu to z neznámého důvodu přišlo k smíchu, Guthlaf jen něco zabručel. Oba raubíři už byli trochu podnapilí, ale Nicodema stále vnímali tak pečlivě, jak to jen v tuto chvíli šlo.
„Chci,“ pokračoval upírobijec, „abyste vědmu zdrželi, zastavili… potrestali. Mám teď úkol, musím se vydat na zámeček. Nechci, aby mi ve snaze uchránit své pány – vampýry způsobila nějaké komplikace. Rozumíme si, pánové?“ Nicodemus při těch slovech zachrastil měšcem. Rozuměli si.
Rittlemu se hlava na jeho tenkém krku rozkývala ještě vehementněji než jindy, i Guthlaf vypadal spokojeně – byl teď v té nejlepší náladě někoho ztrestat. Rázně vstal, zvedajíc jednou rukou ze židle i svého společníka. „Jasný,“ řekl. „jasný, pane. Půjdem tam hned teď…“
„Díky, pane Guthlafe. Díky a nashledanou. Mám též svoji práci.“
Na dně láhve zbývalo pálenky na jeden necelý kastlík. Nicodemus ho dolil, postavil na stůl a chvíli se na něj díval. Pak se podíval z okna, kde se přes chuchvalce mlhy a kouře již daly spatřit první sluneční paprsky. Práce nepočká, pomyslel si.
***
Leželi zpocení vedle sebe, dívali se do stropu a tiše oddechovali. Venku už svítalo.
„Ty… vampýrko…“ zašeptal vyčerpaně.
„Vědmáku.“
Leželi tak hodně dlouho.
„Nikdy mně nenapadlo,“ řekla Elenia, „že to bude s nějakým člověkem takové.“
„Nejsem standardní vzorek.“
„Přesto… ještě včera to vypadalo, že už nevstaneš, a teď tohle…“
„Vidíš, málem bych zapomněl. Myslím, že mi trochu luplo v zádech. Asi budu potřebovat felčara.“
Usmála se a zavřela oči, poznal však, že nespí. Chvíli oba vychutnávali teplo toho druhého.
„Elenie?“
„Ano?“
„Proč jsi mi pomáhala, když jsi věděla, že… že mne ovládá on?“
„Lékařská etika. A navíc, doufala jsem že se něco dozvím o té jeho nové metodě.“
„Co ta dívka ze hřbitova? Z té by ses nic nedozvěděla?“
„Ardelia? Samozřejmě mě to napadlo. Dokonce pro mě dva místní pobudové otevřeli její hrob…“
„A?“
„Nebyla tam, Geralte. Odnesl si ji.“
Chvíli oba mlčeli. Pak se k němu upírka přivinula a povzdechla si. „Neboj,“ řekla. „Neregeneruje tak rychle. Ani ona ne. Doufám…“
Právě v tu chvíli zařinčelo sklo a do místnosti vlétl kámen. Oba zvedli hlavy a podívali se za zdrojem hluku. Okno bylo rozbité, po podlaze se válely střepy, a – a pak okenní tabule praskla podruhé a uprostřed místnosti přistál těžký, dřevěný kus klády. Naostřený.
Elenia beze slova vstala a vyhlédla z okna. Následoval ji. Původně měl v úmyslu ji od okna odstrčit, ale když viděl její postoj a výraz v obličeji, upustil od toho.
Po náměstí se potáceli dva pobudové, sbírajíc vše, co jim přišlo pod ruku. „Příšero!“ křičel ten menší z nich, „Svině! Vampýrská kurvo!“
Mohutnějšího muže Geralt znal – byl to ten, který na hřbitově uťal Ardelii hlavu. V každé ruce držel dlažební kostku, a jednu z nich teď právě mrštil do okna. Mířil přesně – rovnou do upírčina obličeje.
Zaklínač nestačil postřehnout, kdy se její ruka pohnula – pouze viděl, že v jedné chvíli tam ještě stála, opřená o parapet, a v další už svírala v ruce vržený kámen. Byl velký jako její dlaň.
„To by stačilo,“ řekla sama pro sebe a uvolnila sevření. Dlažební kostka dopadla zpět na dláždění a rozbila se na dva kusy, z nichž jeden přistál kousek před Guthlafovýma nohama.
„Mrcho! Děvko!“ křičel Rittle a obsypával stěny domu hrstmi štěrku. Několik kousků vlétlo též do okna. Každou chvíli se tu musí objevit dav s vidlemi a pochodněmi, napadla Geralta absurdní myšlenka. Pak náhle pocítil, jak atmosféra v pokoji zhoustla, bylo v ní rázem cosi nepřirozeného. Položil Elenii ruku na rameno, ta po něm překvapivě prudce šlehla očima. Hořel v nich rudý plamen. Opodál, na dřevěném stole, zaklínačův medailon několikrát poskočil.
Venku Rittle pisklavě vykřikl. Zaklínač se vyklonil z okna a vyhlédl na náměstí.
Nebýt svého zaklínačského zraku, pravděpodobně by si jich na tu vzdálenost nevšiml. Přibíhaly odevšad, ze všech uliček a děr, a na svých malých cupitajících nožkách se sbíhaly se ke dvěma mužům jako špinavý, opelichaný roj. Krysy. Zalézaly do nohavic, vrhaly se na lýtka a šplhaly po zádech až za krk, kousaly svými ostrými zoubky a doháněly raubíře k nepříčetnosti.
Rittle opět zaječel a strhl ze sebe už tak dost orvanou kazajku. Guthlaf se pokoušel odehnat hlodavce sekerou, ale neměl nejmenší šanci – byl trochu neohrabaný a jich bylo příliš mnoho. Rozeběhl se pryč od domu, a křičíc ty nejhorší nadávky, jaké znal, utíkal pryč z náměstí.
Rittle stále ječel a válel se po zemi. Roj krys teď pokrýval téměř celé jeho tělo, některé z nich se skrývaly v jeho bujné kštici. „Guthlaféééé!“ zařval, „Au, kurva, Guthlafééé, kde seš!!“
Guthlaf byl pryč. Už dávno.
Geralt se podíval na upírku, ale neosmělil se nic říct. K jeho úlevě přestala sama – plamen v jejích očích pohasl, ovzduší v místnosti se vrátilo do normálu. Hlodavci začali pomalu, jeden po druhém odbíhat z Rittleho zakrváceného těla. Ten to už nevnímal – omdlel.
Elenia se odvrátila od okna a přešla k posteli, aby zvedla ze země své šaty. „Promiň,“ řekla, jako by se nic nestalo. „ale jak vidíš, měli bychom si pospíšit. Nesmíme ztrácet ani minutu. Jsi pořád se mnou, Geralte?“
„Ano. Jsem s tebou.“
„Tedy pojďme.“
***
Nicodemus vstoupil do rozhlehlé, temné síně. Byla tu zima, zatracená zima – lovec upírů se třásl po celém těle.
Stěny vypadaly, jako by byly pokryté sazemi. Nicodemus učinil tři váhavé kroky vpřed, směrem k dlouhému, vysokému oknu – jedinému zdroji světla v téhle rozlehlé hale. V pravé ruce již nějakou dobu svíral kladivo, levou teď vytáhl zpoza opasku osikový kůl. Byl pečlivě naostřený.
Na konci haly, hned pod oknem, stál podstavec a na něm rakev. Vzdálenost k rakvi překonal upírobijec za nekonečně dlouhou dobu, rozhlížeje se obezřetně na všechny strany. Kořalka mu téměř vyprchala z hlavy, místo toho se nečekaně objevil strach. Už aby to měl za sebou…
Stanul nad dubovou rakví a naposledy se rozhlédl – hala byla stále stejně prázdná, otevřenými dveřmi za jeho zády sem vanul skučící vítr. Nicodemus si dodal odvahy, popadl okraj víka a jediným mocným zátahem ho shodil na zem. To, co spatřil uvnitř, ho vyděsilo natolik, že ztuhl na místě, neschopen jakéhokoli pohybu.
V rakvi ležela Ardelia. Tenké bílé šaty měla uprostřed hrudi roztrhané a zakrvácené, dřevěný kůl byl však tatam a pokožka byla zdravá, bez poskvrnky. Kolem krku se jí táhla dlouhá, zarudlá jizva – avšak nic víc. Nicodemus zajíkavě zalapal po dechu, dřevěný kůl mu vypadl z roztřesené ruky, následován těžkým kladivem. Dívka měla otevřené oči, její panenky byly stále tak rozšířené jako předtím – možná ještě víc.
Usmívala se.
Odněkud ze tmy se ozval hlasitý potlesk. Lovec upírů leknutím málem nadskočil, když ho uslyšel.
„Vítej, ctihodný pane Nicodeme z Hengforsu,“ ozval se sytý, žoviálně přehrávající mužský hlas. „Vítej na mém panství. Jsem Erthaes Radstrom Vollmont Terzieff-Godefroy. Se slečnou Ardelií se již znáte.“
Nicodemus se zatočil kolem dokola, obhlížeje celý sál, původce hlasu však nespatřil. Když upřel své oči zpět na Ardelii, zjistil, že se dívka dala do pohybu.
„Prosím,“ promluvil opět neznámý, „Nač čekáš? Opustila tě rozvaha, ztratils všechnu moudrost načerpanou z moudrých knih? Cožpak nevíš, co máš dělat, slavný lovče vampýrů? No tak, kohout už třikrát zakokrhal. Není se čeho bát.“
V rozporu s tímto tvrzením Ardelia vstala, či se spíše vznesla z rakve. Nepohnula jedinou končetinou, jediným svalem – jen se z polohy horizontální přesunula do polohy vertikální. Nicodemus učinil tři kroky zpět a roztřesenou rukou sáhl po samostřílu.
„Ano, tak je to správné! Do toho, hrdino! Stříbrnou šipku rovnou do srdce, pamatuješ? Ale řekni mi pravdu, Nicodeme z Hengforsu – myslíš si, že to stihneš? Podívej, nevypadá že by se tě bála. Zato ty se třeseš jako… nu, jako osika.“
Ardeliiny oči připomínaly oči dravce. Rozevřela ústa v ještě širším úsměvu, její dlouhé špičáky byly teď víc než zřetelné. Cenila je jako divoká kočka.
Nicodemus se pokusil do samostřílu založit šipku, ale vypadla mu z roztřesených rukou. Srdce mu bilo tak rychle jako nikdy předtím. Znovu zkusil nabít, tentokrát úspěšně, z posledních sil natáhl tětivu…
Vzápětí už žádný samostříl v rukou nedržel. Aniž by hnula brvou, švihla Ardelia paží tak rychle, že ten pohyb stačil ztěží postřehnout, a vyrazila mu zbraň z rukou. Zaslechl, jak samostříl klouže po podlaze do vzdáleného koutu haly.
„Nezabralo to, co? Co ti ještě zbývá, Nicodeme z Hengforsu? Jakou zbraň použiješ teď? Myslíš, že by mohl zabrat česnek? Vypadá to, že všechno co jsi o upírech kdy slyšel, bylo špatně. Anebo jsi možná jen zapomněl jít ke zpovědi… chyba, lovče upírů. Velká chyba.“
Nicodemus v posledním zoufalém pokusu o přežití uchopil krucifix, který mu visel na krku, a začal šeptavým hlasem odříkávat exorcismus. Těžko se mu však teď hledala jednotlivá slova…
Ardelia přimhouřila víčka, zaklonila hlavu a opsala jí kruh, až krční obratle zapraskaly. Když pak opět upřela dokořán otevřené oči na Nicodema, její drobná, dívčí ústa se rozevřela do šíleného šklebu a odněkud z jejich nitra se ozval mrazivý, zvířecí zvuk, něco mezi sykotem a zavrčením.
Vrhla se na něj s takovou vervou a silou, že oba společně ulétli několik sáhů vzduchem a po dopadu dál ze setrvačnosti klouzali po podlaze, její štíhlé ruce jako pařáty zaseknuté do jeho ramen, její drobná ústa trhající pokožku na jeho šíji dravčími pohyby. Ozvalo se praskání a mlaskání, a odněkud z hloubi sálu také hlasitý, vřelý potlesk.
Rozkutálené stroužky česneku orosila sprška krve.
***
Od předchozího dne jako by se na té pusté, skalnaté krajině zhola nic nezměnilo. Na bezlistých pahýlech stromů stále hřadovaly ukřičené vrány, mezi osamělými, k nebi trčícími skalisky pořád skučel ten stejný mrazivý vítr.
Stanuli před branou do zámečku, upírka a zaklínač. Působili kontrastně – ona, s oblou ženskou postavu zvýrazňujícími černými šaty a dlouhými havraními vlasy, které vítr cuchal tak, že ji obepínaly jako závoj. On, vlasy bílé jako sníh, vysoký a hubený, na zádech dva meče, visící na kovovými cvočky posázených popruzích.
Podívali se na sebe.
„Tak jsme tady,“ promluvila Elenia. „Děkuji ti za všechno… i za to, co se teprve stane. Sbohem, Geralte.“
„Proč ten fatalismus? Můžeme ještě vyhrát.“
„Sbohem, ať už vyhrajeme či ne. Rozumíš?“
Sklonil hlavu. „Rozumím. Sbohem, Elenie. Bylo to… poučné.“
Na chvíli to vypadalo, že podlehne sentimentu, že ji obejme a políbí na rozloučenou. Pak ale místo toho tasil stříbrný meč a prudkým kopancem rozrazil dveře. Přepadl ho silný pocit deja-vu.
Oba dva, bok po boku, vstoupili do tmy.
***
Hned jak vešli do prostorného sálu, všiml si zaklínač, že se tu něco změnilo. Tak zaprvé, jak se neopomněl ujistit, zmizeli netopýři. Zaujala ho však i další věc – na kamenném podstavci, který byl při jeho předchozí návštěvě prázdný, nyní ležela rakev. Byla otevřená, a něco mu říkalo, že také prázdná.
Pomalu, krok po kroku postupovali úzkým pruhem světla, který sem vrhalo jediné okno. Všiml si, jak se Eleniiny pohyby zrychlily, jak pečlivě zkoumá pohledem každý kout sálu. Zastavila se a zadržela i Geralta.
„Erthaesi!“ vykřikla. „Přišla jsem! Neprodlužujme to, ukaž se!“
Poslechl. Vyšel zpoza sloupu, černá silueta na pozadí denního světla za oknem, které téměř zastínil. Pomalu došel doprostřed sálu, zastavil se asi deset sáhů od nich a otočil se k nim čelem. Geralta při pohledu na jeho bledou tvář přepadla zlá předtucha.
„Aelinno,“ řekl Erthaes. „Tak jsi konečně sebrala dost odvahy… a našla sis společníka, jak vidím. Nepředpokládám, že jsi mi přišla pogratulovat k mým vědeckým objevům.“
„Přišla jsem tě odvést, Erthaesi. Nebo zabít, vyber si.“
Upír se teatrálně zasmál. „Zabít. Už začínám mít strach, vážně…“
„To věřím.“ Elenia – nebo Aelinna – mluvila teď chladně, nepřátelsky.
„Cha!“ upír rozhodil paže. „Podívej se na sebe, proboha! Jsi zdegenerovaná, Aelinno, děláš ostudu našemu rodu! Tvé dědičné charakterové kvality tě opustily. Zbyla vysušená troska, bez moci, bez života. Bez krve.“
„Přizpůsobila jsem se. Ovládla jsem ty, jak říkáš, charakterové kvality, kterými v takové míře disponují naši draví předci – Alpové, Bruxy… těm se chceš přiblížit, Erthaesi? Vyrazit do noci, lovit a pít? Tomu já říkám degenerace…“
„Nerozumíš tomu. Nesmíme dovolit, abychom byli ze světa vytlačeni podřadnými tvory. Je to tak… nesmyslné! Proč se máme schovávat, proč si máme hrát na pohádku, na mýtus! Jsme přece mnohem silnější, mocnější, dokonalejší než ostatní rasy… podle zákonů evoluce bychom měli být dominantní, měli bychom vládnout. To je… to je přece přirozené! A s mým plánem, s mojí vizí a technikou, toho můžeme snadno dosáhnout. Stačí jenom obrátit jejich vlastní mýty proti nim, a podřídíme si je přesně tak, jak se to vypráví v jejich báchorkách a strašidelných zkazkách… stačí jen chtít. Jenom chtít, Aelinno. Vyber si. Druhá alternativa, jak jistě rozumíš, je smrt pro tebe a podřízení pro tvého nového přítele. Další možnost už tu nevidím.“
„Já ano. Tvoji smrt.“
Erthaes se usmál. „Budeš se divit, ale přesně to jsem chtěl slyšet. Výzvu. Výhrůžku. Teď už mám plné právo… započít rej!“
Upír tleskl do dlaní. V tu chvíli zpoza jednoho ze sloupů vyplula Ardelia, na tváři šílený úsměv, s potrhanými šaty vlajícími v cárech za její křehkou postavou. Přes látku nebylo vidět chodidla, podle plynulosti jejího pohybu a strnulosti nohou se však zdálo, že místo aby šla, spíše se vznáší nad zemí. Zastavila se vedle Erthaese, paže mírně od těla, a jakoby koketně naklonila hlavu na stranu, měříc si Geralta a Elenii lačným pohledem. Zaklínač si všiml, že její tvář teď vůbec není bledá – vypadala zdravě, ruměně. Napila se, došlo mu.
Od protější strany sálu se potácela další postava. Byl to muž, vychrtlý a vysušený, v šedivých chuchvalcích z něj visely cáry šatů. Pohyboval se pomalu, ale zato s jakousi až strojovou přesností a silou, hlavu měl mírně skloněnou. V ruce svíral těžké truhlářské kladivo. Když došel až doprostřed haly a stanul po boku vyššího upíra, poznal v něm Geralt Nicodema. Lovec upírů na něj upíral prázdný, tupý pohled, jeho pokožka byla bledá a svraštělá, veškerá barva z ní zmizela. Ironií osudu bylo, že se mu na krku stále ještě houpal posvátný krucifix.
„Připrav se,“ řekla Elenia zaklínači. Zbytečně.
Pak náhle, k překvapení obou, začala Ardelia zpívat. Otevřela ústa, její špičáky se zaleskly a ona začala libozvučným sopránem vyluzovat podezřele povědomou melodii, krásnou, leč zlověstnou…
Nicodemus – upír tleskl do dlaní.
„Má milá nemeškej,“ recitoval Erthaes s úsměvem svým sametovým hlasem, „a do tance se dej…“
Tlesk!
„Co to má znamenat?!“ zašeptal zaklínač.
„Dnes večer pod mraky, chytá se rej!“
Elenia byla napjatá. „Nevšímej si toho. Snaží se rozptýlit naši pozornost. A pobavit se. Zůstaň ve střehu.“
„Hej!“
Nicodemus tleskal, Ardelia zpívala.
„Měsíc je krvavej, bledej a zkroušenej -“
Tlesk!
„tak tanči, má drahá,“
Tlesk!
„Teď, Geralte…!“
„Nechť započne rej!“
„Hej!“
Vyrazili proti sobě téměř současně. Ardelia vystřelila nadlidskou rychlostí proti Geraltovi, následována pomalejším Nicodemem. Erthaes bleskově tasil své dlouhé dýky a ukročil stranou, mezi sloupy, pronásledován překvapivě rychlou a mrštnou Elenií. Zaklínač nechtěl, aby se rozdělili, neměl však teď čas jakkoli strategizovat – právě se na něj vrhla dívka se slámovými vlasy, dlouhými špičáky a jako pařáty zahnutými prsty. Kryl se a couval.
Hej!
Erthaes vyskočil zpoza jednoho ze sloupů, zavířil v piruetě a vodorovným výpadem ťal dýkou po Elenii. Odskočila, či se spíše vznesla do vzduchu. Oči jí rudě zaplály a vznášejíc se zhruba dva sáhy nad zemí, vrhla se s výkřikem proti upírovi. Uhnul, zatočil se, provedl protiúder. Úspěšně.
Hej!
Geralt odskočil a chystal se tít po upírce, ochromila ho však nečekaná rána do zad. Netušil, kdy se Nicodemus dostal za něj, fakt však byl, že se mu ho teď nelidsky silným kopancem málem podařilo srazit na zem. Zaklínač se zapotácel, otočil se a naslepo sekl tam, kde předpokládal útočníka – a natrhl vampýrovi špičkou meče seschlou pokožku na hrudi. Ozvalo se zacinkání a krucifix, jehož řetízek přeťal, spadl na zem. Nevypadalo to, že by to Nicodemovi vadilo. Mocně se napřáhl, máchl dlouhou šlachovitou paží, v níž svíral kladivo – a přišel o ni. Zaklínačský meč byl vždy dobře nabroušen, tak jak se při lovu na upíry sluší.
Hej!
Elenia padala na zem, odrazila se však a po téměř atletickém kotoulu vzad doskočila zpět na nohy. Rozparek se jí roztrhl až někam k pasu, v boku jí zela hluboká rána, ze které vytékala krev. Rána se nezacelovala – Erthaes věděl lépe než kdokoli jiný, co na upíry platí. Zavrčela a upřela na svého soka onyxově černé oči. Opětoval její pohled. Dvě hlubiny se střetly a oba aktéři mentálního souboje se vznesli do vzduchu, rotujíc společně okolo neviditelné osy. Upír se divoce smál, jeho jindy pečlivě sčesané vlasy se teď chvěly, jako by je cuchal vítr. Nic to však nebylo oproti Eleniiným divoce rozvířeným temným vodopádům… soustředila se.
Hej!
Upír, jež býval lovcem upírů, zavrávoral, bez emocí zíraje na nevzhledný pahýl, jež byl ještě před chvílí jeho rukou. Geralt by ho byl snadno dodělal, náhle se však musel přikrčit a v bolestivé křeči si zakrýt obě uši. Ardelia, ústa otevřená dokořán a oči křečovitě zavřené, se vznášela ve vzduchu a ječela. Ten zvuk se nedal popsat, byl vyšší a bolestnější než cokoli, co si zaklínač dokázal představit. Za ním praskla okenní tabule a jeho záda zasypalo roztříštěné sklo. Z posledních sil složil prsty do znamení Aard a vrhl proti upírce tlakovou vlnu. Neodmrštil ji sice příliš daleko, ale alespoň ji umlčel. Právě včas, aby se stihl vyhnout Nicodemovu útoku, dostat se piruetou z dosahu jeho zbývající ruky a tít mu po krku.
Hej!
Byla lepší. Erthaes odvrátil zrak, na okamžik paralyzován. Chtěla toho využít, nalétla na něj s napřaženýma rukama, avšak přesně na to čekal. Ve chvíli kdy její ruce sevřely jeho hrdlo, bodl – a zanořil jí obě dýky hluboko do břicha. Elenia vykřikla a zaťala nehty do jeho šíje, Erthaes vítězoslavně zaryčel a otočil dýkami. Takto spojeni, zřítili se oba na zem.
Hej!
Nicodemova hlava se odkutálela do tmy, ve tváři stále tentýž tupý výraz, tělo kleslo na kolena, poté padlo naznak. Zaklínač se otočil k Ardelii a postavil se do střehu právě ve chvíli, kdy na něj upírka s potrhanými šaty vlajícími za ní jako závoj nalétávala. Nastavil meč, doufal že se na něj Ardelia, opojená krví, nabodne z vlastní setrvačnosti. Místo toho však v poslední chvíli uhnula stranou a švihla jemnou ručkou po zaklínačově paži. Uslyšel, jak jeho zápěstí slabě křuplo, viděl jak mu odmrštěná zbraň vylétla z ruky. Upírka neváhala a vrhla se po něm, škrábala jeho mu tvář kočka, až konečně zaryla spáry do jeho hrudi a srazila ho na zem. Geralt se nemohl pohnout, dívka mu vyrazila dech a teď ho silou, jíž nebyl schopen vzdorovat, přitlačila k podlaze. Zuřivě šátral pravou rukou po studených dlaždicích, doufaje že najde svoji zbraň. Nenašel. Ardelia položila kolena na jeho břicho, zaklonila se, odhalila špičáky a chystala se mu je zatít do hrdla. V tu chvíli na zemi cosi nahmátl. Popadl to a bodl vší silou.
Hej!
Elenia dopadla na zem a pocítila, jak jí dýky zajely ještě hlouběji do těla. Teď už nebylo pochyb – byly stříbrné, či alespoň ze slitiny stříbra. Cítila, jak ji kov pálí, jak ji opouští vědomí. Povolila sevření okolo Erthaesova hrdla, dovolila mu vstát. Neměla už sílu.
„Tak takhle to tedy končí,“ řekl. „Přece jsi slabší. Ale neboj se, to ještě není úplný konec. Blíží se závěrečná pointa…“
Popadl ji za vlasy a zvedl na nohy, to vše jedinou rukou. Připadala si jako hadrová panenka probodaná špendlíky, určená pro nějaký temný obřad. Upír na ni vycenil zuby.
„Malá lekce, lidská felčarko. Jestlipak víš, proč se upíři živí cizí krví? Zdali jsi někdy slyšela co se stane, když upír pije krev jiného upíra? Máme totiž zcela unikátní krevní strukturu, má milá. Naše krev je do jisté míry… nezdravá. V moudrých knihách se píše, že kdo vypije upírovu krev, stává se horším než upír sám, stává se nečistým, navždy prokletým… moudré knihy skrývají mnohá tajemství.“
Nato přitiskl její ústa ke svému rozdrásanému hrdlu, přitlačil k sobě její hlavu tak, že nemohla dýchat. „Pij,“ řekl. „Pij to, co sis tak dlouho odpírala. Vidíš, jsem velkorysý. Dám ti napít. Pij, Aelinno…“
Pokusila se vykřiknout, ale nešlo to. Nešlo se ani nadechnout, nešlo se pohnout, Erthaesova ruka byla jako z oceli. Zkusila zaškubat hlavou – marně. Přesto se nenapila. Jeho krev jí sama stekla do hrdla, cítila její kovovou pachuť v ústech… a neuvěřitelný odpor po celém těle.
Odtrhl ji od sebe. Zavrávorala, ale ještě na chvíli udržela rovnováhu. Na takovou chvíli, aby si stačila uvědomit bolestivou reakci která jí probíhala v těle, aby ucítila praménky cizí krve stékající po její bradě, aby si stačila povšimnout, že z jejích dlaní i z celého těla stoupají pramínky kouře. Aby stihla zoufale, zvířecky, s vyceněnými zuby a vytřeštěnýma očima zařvat.
Pak spadla po zádech na zem jako kus dýmajícího hadru.
Hej!
Zaklínač nevěřícně zíral na dřevěný kůl, trčící z Ardeliiny hrudi. Zasáhl přesně místo, kam tentýž předmět pronikl před několika dny. Tkáň evidentně nestačila ještě zcela zregenerovat a zpevnět, osikové dřevo tedy zajelo do upírčina srdce až překvapivě snadno. Z rány teď vytryskla krev, dívka se zvedla z Geralta, vytřeštila oči a zavrávorala. Tak přece to funguje, pomyslel si.
Beze spěchu se postavil, ušel několik kroků a pozvedl ze země svůj stříbrný meč. Upírka se mezitím marně snažila vytrhnout kolík ze své hrudi, vydávajíc sípavé vzdechy. Její šaty už byly spíš rudé než bílé, i slámové vlasy se slepily krví. Zaklínač k ní přistoupil, postavil se do vhodné pozice a naposled se jí zadíval do očí. Teď mu jejich výraz připomínal kočku, které někdo právě přišlápl ocas.
Provedl ukázkovou otočku a jedinou mohutnou ranou uťal upírce hlavu.
Hej!
Jejich pohledy se znovu střetly. Upír právě vytahoval své dýky z Eleniina stále ještě doutnajícího těla, když k němu přistoupil zaklínač. Oba byli rozrušení – Geralt vztekem z pohledu který se mu naskytl, Erthaes rozjařením ze svého triumfu.
„Tedy si přeješ podruhé zemřít, Geralte z Rivie,“ zašklebil se. Jeho hlas už nebyl sametový. Teď sípal a chraptěl, mnohem víc než předtím připomínal pravého, krvelačného vampýra. „Splním ti tvé přání. Budeš můj… nechť započne -„
Větu už dokončit nestihl.
Geralt zavířil v piruetě a ťal vysokým obloukem na upírovu hlavu, ten byl nucen ránu vykrýt překříženými dýkami. Stříbro zařinčelo o stříbro.
Buď je pomalejší než dřív, nebo jsem já rychlejší, napadlo zaklínače. Skutečně, jeho reflexy ho poslouchaly lépe než kdy předtím. Možná za to mohly zbytky upířího jedu, možná se z něj právě teď jeho organismus snažil vytěžit maximum.
Erthaes byl však stále dost pohotový. Opět se pustil do svého tance, opět uskakoval, otáčel se, zasazoval nečekané výpady. Tentokrát to však byl Geralt, kdo nutil upíra k ústupu. Když jeho soupeř učinil známé gesto, složil zaklínač prsty do znamení Quen a stačil včas tlakovou vlnu odrazit. Jakmile se Erthaes pokusil zachytit Geraltovu ruku v půli úderu, změnil zaklínač rychle směr výpadu a sekl vampýra do boku.
Upír nevypadal, že by mu to nějak zvlášť vadilo. Stále byl přesvědčen o svém vítězství. Proto ho velmi překvapilo, když se čepel jedné z jeho dýk při pokusu krýt další z Geraltových výpadů vpůli zlomila.
Teď už měl zaklínač jasně navrch. Tlačil svého soupeře ke zdi, nenechal ho soustředit na nic jiného než na úhybné manévry a odskoky před kmitajícím ostřím. Erthaes byl po souboji s Elenií značně tělesně i duševně oslaben a Geralt byl, koneckonců, profesionál. Učil se rychle.
Tak se stalo, že se vampýr na okamžik odkryl. Byl v nevýhodné pozici, za ním byla zeď, po pravici též, po levici sloup – zaklínač ho zatlačil až do rohu. Když viděl, že už nedokáže přicházející úder odrazit, pokusil se zmizet – pozdě. Stříbrný meč se mu zasekl mezi šíji a pravé rameno, bylo slyšet křupnutí lámané klíční kosti.
Erthaes zavyl.
Geralt vytrhl meč z jeho masa a úsporným pohybem bodl, noříc ostří do žaludku ochromeného vampýra.
Upír vykřikl a napřáhl paže, na zaklínače však nedosáhl – byl nabodnut na jeho stříbrném meči a cítil, jak je jeho tělo postupně kovem paralyzováno. Všechny jeho svaly se křeečovitě napjaly – a povolily.
Geralt se ošklivě usmál a levou rukou tasil svůj druhý meč, obyčejný, ocelový. Říkalo se, že tenhle meč je na lidi.
„Jak vidíš,“ pronesl mrazivě, „na upíry platí ledacos. V moudrých knihách se píše, že zranění obyčejnou ocelí regenerujete, že je na vás třeba stříbra. Žádný zaklínač by na upíra nevzal obyčejný meč, máme zase svoje knihy. Ale já už teď knihám nevěřím. A jsem zatraceně zvědav, jak zregeneruješ tohle.“
Erthaesova hlava byla třetí, která v tu hodinu nadobro opustila své tělo. Neschopen se pohnout, musel sledovat, jak se mu obyčejný meč – meč na lidi – blíží ke krku. Ten pohyb se mu jevil zpomaleně.
Když upírův trup dopadl bezvládně na zem, zapřel se o něj zaklínač nohou a vyrval z něj svůj stříbrný zaklínačský meč. Pak se zadíval na Erthaesovu hlavu, ležící opodál. Bílý plamen v upířích očích nadobro pohasl.
„Hej,“ řekl Geralt tiše a odplivl si.
***
O zaklínačích se říká, že nemají emoce. Světáci světem protřelí, vysedávající po hostincích a putykách, vyprávějí všelijaké historky. O vědmácích, kteří necítí vlastní bolest, o to víc však pociťují bolest jiných, neboť je vzrušuje jako nic dalšího na světě. O zaklínačích, kterým srdce nadvakrát prokláli, přesto však dál tančili svůj vražedný tanec. V moudrých knihách studovaných učenců se zase píše, že zaklínačské oči jsou jako oči hada, že díky rozsáhlým mutacím u nich došlo k zakrnění slzných žláz. Že zaklínači, už jenom z čistě biologického hlediska, nemohou plakat. A za chladných, temných nocí si zkušení starci vyprávějí u táborových ohňů ještě strašnější historky: o temných, krvavých rituálech, které bosoráci po nocích na svých opuštěných hradech provádějí, o proměněncích, kteří kradou novorozence rovnou z kolébky, aby z nich učinili další sobě podobné, o paktech s vampýry, démony i ďábly, díky kterým vědmáci své nadlidské schopnosti získávají.
Světem kolují nejrůznější pověry, báchorky a mýty. A o mýtech se zase říká, že na každém z nich je kus pravdy.
Pravdou například je, že zaklínači nikdy nezvrací. Nezvrací ani, když musí nanosit mrtvá, zohavená a sťatá těla svých obětí na jednu hromadu, ani se nezadáví když jsou nuceni zapálit hranici a pak se dívat, jak mrtvoly hoří, cítit jejich odporný zápach. Dokonce ani nemrknou, když třeba některá z hlav – dejme tomu hlava mladé dívky se slámovými vlasy – náhle otevře své krví podlité oči a upře na ně skrz plameny zoufalý pohled. Ne, to zaklínači nedělají. Stojí a dívají se do ohně, dokud z mrtvol nezůstane jen horký popel.
Pravdou také je, že žádný zaklínač by nikdy neušetřil upíra, ať už by mu dotyčný vampýr jakkoli pomohl, ať už by mu byl jakkoli blízký. Nemohlo by se stát, aby zaklínač nepřidal ostatky některého upíra na hranici k ostatním. Bylo by nemyslitelné, aby místo toho jeho – nebo její, kdyby to náhodou byla upírka – propálené, stále ještě doutnající tělo vzal do náruče a pečlivě uložil do rakve, aby rakev pracně, dlouze táhl po strmých schodech do chladné rodinné hrobky, aby ji důmyslně skryl před očima případných vetřelců. Žádnému zaklínači by nikdy nečinila potěšení naděje, že by mohl nějaký upír třeba za sto, dvě stě let opět ožít a vstát.
O výjimkách se říká, že potvrzují pravidlo. Jednu takovou výjimku toho dne Geralt udělal.
Epilog
Procitla. V podzemní hrobce rodu Radstromů byla tma, přesto jí oproti temnotě kterou prožila připadala téměř oslnivě světlá. Odstrčila víko rakve, až se zaduněním spadlo na kamennou podlahu, vznesla se do vzduchu a pomalu přistála bosýma nohama na studených dlaždicích. Byla tu zima, ale to nebylo nic oproti mrazu, kterým prošla.
Ale to bylo dřív. Teď žila.
Měla žízeň. Už dlouho měla strašlivou, neodolatelnou žízeň.
Ze zámečku zbyla jenom zřícenina, musela využít svých upířích schopností, aby se dostala přes haldy suti, kterými byl zavalen vchod. A to nebylo všechno.
Svět se změnil. Jak scházela po skalnatém úbočí do města, zdálo se jí mnohem větší. Domy byly vysoké a kamenné, ulice dlážděné, hromady odpadků zmizely. Namísto toho se vprostřed města tyčila monstrózní, temná stavba, tvořená především dvěma vysokými, obřími komíny. Tak velké komíny nikdy v životě neviděla. Bez ustání vypouštěly do ovzduší oblaka hustého, šedožlutého kouře, který teď pokrýval oblohu nad městem.
Byl večer, snášely se červánky. Na rudé obloze se už dal matně zahlédnout měsíc v úplňku. Za ta desetiletí, možná staletí strávená ve tmě jako by úplně zapomněla, jak chutná vzduch – špatně se jí tu dýchalo, rozkašlala se. A měla příšernou, neodolatelnou žízeň.
Opřela se o zeď v jedné úzké temné ulici, vyčerpaná a zmatená. Byla v šoku z toho náhlého procitnutí, ze všech těch nových vjemů, pocitů. Připadala si poněkud mimo sebe.
Zpoza rohu vyšel mladík. Trochu se potácel, asi byl opilý. Když ji spatřil, zašklebil se, zamrkal a po chvilkovém zaváhání zamířil k ní. Něco vykřikl, ale nebylo mu rozumět. Došlo jí, že šaty které má na sobě jsou už roztrhané a zetlelé, že nestačí ani na zakrytí toho nejnutnějšího. A náhle, naprosto neadekvátně situaci, jí v hlavě zazněl jakýsi dávno zapomenutý, prastarý popěvek.
Mladík došel až k ní. Na chvíli
Tak to bylo moc pěkný….Moc.
Pesos
ad rej
velmi uspokojive…je videt, ze autor dukladne studoval styl sveho vzoru.krome nekolika drobnosti/napr.”strategizovat”!!!-priserny novotvar/ se to moc prijemne a nenasilne cetlo.oakuji – velmi uspokojive.
hezké
Pěkně jsem si početl. Dost se mi líbil ten souboj zaklínače a upíra. Fakt hezké!
No comment
musím říct jenom jedno..je to to nejlepší co jsem poslední dobu tady četla..jinak no comment.
Četl jsem to až dnes. Ano, opravdu dobré.