Syn řeky – MCAULEY Paul J.

Yama, hlavní hrdina této knihy, je mladíček, jehož jako
nemluvně nalezli obyvatelé skomírajícího městečka Eolie v bílé loďce na prsou mrtvé ženy. Nepatří do žádné ze známých ras, proto ho obyvatelé Eolie chtěli nechat supům, ale chlapec v horách přežil a ujal se ho místní
správce, edil, který ho vychoval společně se svým synem Telmonem. Zajímá se o něj zfetovaný apatikář, který ho nakonec unese. Ve změti následujících událostí se Yama vrací ke svému otci a čtenář zjišťuje, že celou půlku knížky četl zbytečně a kdyby ji přeskočil, rozuměl by ději naprosto stejně jako já, jenž jsem to poctivě přečetl. Edil ho posílá do města Ys proti proudu velké řeky, doprovází ho prefekt Corin. Když už to vypadá, že se Yama podvolí prefektovi Corinovi a stane se podle přání svého otce písařem, naskytne se mu možnost útěku a on toho využije. Souhra náhod z něj nakonec udělá žoldáka. Ve světě si nadělá mnoho nepřátel, přičemž vypořádání se s nimi zabírá v knize zbytečně mnoho místa, především na úkor toho, co se zdá být hlavní myšlenkou děje: hledání Yamovy pokrevní linie. Závěr prvního dílu
této trilogie o Konfluenci byl nemastný neslaný.

Jisté jste pochopili, že se jedná o dílo, které stojí skoro na hranici fantasy a scifi, krůček blíž však ke scifi. Vcelku dobrý začátek, kde autor použil všechny tradiční prvky fikce, by možná mnohé navnadil ke koupi. Všímavý čtenář už ale dozajista ví, že autor v úvodu nepoužil prakticky žádnou novou myšlenku, jen pořád omílá staré dobré vyzkoušené. Nelidi nebo lidské rasy vyšlechtěné z nejrůznějších zvířat tu byli už mockrát, stejně tak nalezenec v loďce nebo vysychající planeta. Zkrátka nic nového pod sluncem. Autor se navíc obrací k římským a také středověkým dějinám (aedil, prefekt, cechy, apatikář, Město mrtvých), aniž by v tom byl nějaký smysl nebo podobnost. Autor prostě ukradl názvy z historie, stejně jako vykradl jiná sf, f díla. Děj je poněkud plytký. Měl jsem co dělat, abych udržel osnovu příběhu, a musel jsem se několikrát vracet, abych pochopil některé činy hlavního hrdiny. Především však jsem se zadrhl v několika bodech, kdy došlo k nečekaným zvratům, které ve mně ovšem místo překvapení vyvolaly zmatek:

3.V kapli je mu andělskou bytostí nabízena záchrana světa. Odmítne. Proč? Intuice.

Nesmyslnost zřejmě v tomto díle triufovala, zatímco zdravý rozum dostal dovolenou. Intuice a náhoda jsou hlavními hybateli děje, nikoliv logika, nebo dokonce nedej Bože, aby hlavní hrdina začal trochu myslet. Ještě jedna věc mne zarazila: v knize vystupuje nespočet postav. Hlavní hrdina je odhazuje jako ponožky bez jakéhokoliv ladu a skladu. A tak úplně každá od začátku očividně hlavní postava v příběhu se stává epizodní a jediným pojítkem mezi nimi je hrdina. S takovým zacházením s postavami jsem doposud neměl tu čest. Je to jedna z mála originalit v tomto díle, i když
osobně si myslím, že není o co stát. Další políček vnímavému čtenáři zasadil autor způsobem líčení postav. Tak se například dovídáme naprosto všechno o člověku, jenž se na scéně ani nestačí ohřát, zatímco citové pochody hlavního hrdiny, až na několik málo výjimek, zůstávají čtenáři záhadou. Jedinou vlastností hlavního hrdiny, která je
skutečně zřetelná, je paličatost. Na druhou stranu lze v knize nalézt i něco zajímavého. Děj je skutečně bohatý a nelineární. Svět, vylíčený autorem, je barvitý a živý. Zajímavá je i myšlenka o existenci člověka coby boha nebo Ochránce. Jiné myšlenky zůstávají nerozpracované pro příští díly. Jedním z nich je třeba válka, proklamovaná na zadní obálce knihy, která se ovšem v ději neobjevuje žádným přímým způsobem. Nakonec i hlavní myšlenka, tedy spíš jediná myšlenka, která se táhne od začátku do konce, na tolika místech zatlačovaná do pozadí, je téměř vysvětlena. Další kladnou věcí je vcelku povedená obálka i překlad téměř bez chyb.

Shrnutí: Chatrný děj a nelogické jednání postav, neúplná charakteristika a také nevyslovitelná a nezamapatovatelná jména (Jen si zkuste říct třikrát za sebou Yamamanama!), zbytečnost čtyř pětin knihy, bez nichž by se čtenář obešel velice dobře s ohledem na hlavní děj, odhalená tajemství, která zřejmě mají šokovat čtenáře, jsou spíš k smíchu nebo naopak k pláči nad jejich nesmyslností, těžko může vyvážit hezká obálka a dobrý překlad. Jediným výrazně dobrý faktorem knihy je dobrodružství, kterého je zde nadbytek. Já osobně jsem tuto knihu dočetl spíš ze zájmu, zdali tentýž řídký děj autor konečně nevystřídá pevnou páteří správného děje. Nestalo se tak. Proto tuto knihu doporučuji těm, kterým nevadí, že hlavní hrdina má “místo mozku z
piva kostku”, kteří milují dobrodružství a nepotrpí si na citové problémy hrdinů. (Těch je tady skutečně jen pár, přičemž devět z deseti jsou zbytečnosti nebo hlouposti.) Těch pár originálních myšlenek, na které autor snad ani nemohl přijít vlastní hlavou, je, spíš než skvělých, průměrných. V celé knize mne kromě zacházení s dějem a logikou jako s hadrem na podlahu zaujala jediná myšlenka: spojení středověké a antické teorie “zlatého věku”, skvělé minulosti a dnešní teorie “lepšího zítřka”, báječné budoucnosti. Použití obou současně ale působí zmateně.