Ve svém románu Takový jiný svět nám americký grafoman přináší kvalitní science fiction, ve kterém využil svou snad nevyčerpatelnou fantazii.
Těžko se dá najít podobná scifi kniha, ve které by autor skutečně tak velkoryse popustil své fantazii uzdu. Harry Turtledove v knize vytvořil nejen svoji vlastní alternativní historii posledních let 20. století, ale v duchu hesla “Ve sci-fi slovo nemožné neexistuje” upravil i naši Sluneční soustavu. Nejbližší planetou Země už není Mars, ale Minerva, planeta, která se svým chemickým složením podobá Zemi. A jak ukázaly snímky americké vesmírné sondy Viking, existuje na ní i život.
Autor ve svém rozsáhlém románu vytvořil science fiction s prvky politického thrilleru, s psychologickými dramaty, neřešitelnými etickými rozpory, s kapkou freudovské analýzy intimních vztahů, a to vše se odehrávající na hlavním dějovém schématu – konfrontaci našeho technicky vyspělého světa s primitivní společností Minervanů. Můžeme říct, že Turtledove se zde snažil vytvořit sci-fi obdobu Velkého Amerického Románu.
Hlavními hrdiny jsou členové vesmírných výprav USA a SSSR, mezi kterými vládnou nepsaná pravidla Studené války. I když se děj odehrává v 90. letech 20. století, díky autorovu zásahu do běhu dějin (demokratizaci ruské společnosti – glásnosť – ukončil dobře mířenou střelou KGB do týlu M. Gorbačova) je svět stále rozdělen na socialistický a kapitalistický blok. Zde bychom mohli autorovi vytknout jeho očividnou snahu heroizovat americkou výpravu, např. Američané vyslali 3 manželské páry, které uvědoměle dodržují věrnost, zatímco Rusové složili výpravu z 5 mužů a jedné ženy, doktorky, z níž autor udělal stranicky schválenou společnou děvku. I jediná ruská “lidská charakterní” postava Gruzínce Šota Rustaveli by se v reálné výpravě neobjevila, protože Rusové, silně xenofobní národ, by nikdy žádnému divochu z Kavkazu nesvěřili úlohu v tak důležitém podniku. Nebo to, že Američané přistáli u uvědomělého kmene Minervanů Omalů, na rozdíl od Rusů a jejich Skarmerů, agresivních divochů snažících se zlikvidovat Omali. Samotní Minervané jsou patriarchální společnost na feudální úrovni, s osobitými fyziologickými prvky, jako šest očí, šest rukou, s krví připomínající fridex (na planetě díky její vzdálenosti vládne krutá zima, a i když expedice přistály v minervském létě, kdy teploty dosahují pro domorodce nesnesitelných –1 až 5 stupňů, zvláště choulostivým Američanům to zde připomíná mrazivé peklo) a s krutými rozmnožovacími procesy. Tím mne autor potěšil, nesnažil se z vytvořit Minervany coby naivní slintající debily, ani přehnaně mazané agresivní vetřelce.
Samotný děj se skládá z několika vedlejší příběhů, které se ale nevyhnutelně řítí ke svému cíli, válce Skarmerů s Omali, čili konfrontaci USA a SSSR. Po technické stránce se Turtledove snažil dodržet úroveň odpovídající této době, a proto se zde nesetkáte ani s laserovými zbraněmi, plazmatickými minami, ani s antigravitací, ale zato se tu objeví populární kalašnikov.
Příběh je napsaný velmi čtivě, jak jsme u tohoto autora už zvyklí. Osobně jsem si velmi pochvaloval jeho dostatečně časté opakování jmen a funkcí hrdinů, protože u takového rozsáhlého příběhu často ztrácím orientaci v postavách. Redakční práce je na klasickém standardu Classicu, smysl si každý doplňte sám. Osobně mám velké výhrady k tomu, proč knihu Classic vložil do edice Classic Fantasy, když jde o čistou science fiction. A volba obálky s dominantní tváří čerta mi připadá zcela scestná. Závěrečné hodnocení knihy je dost pozitivní, nejde tu o žádné oddechové počteníčko na letní večery, ale o dobře napsanou science fiction.
Tenhle román mě dokonale dostal. Už dlouho jsem se tak nebavil. A na rozdíl od recenze jsem odvařenej i z obálky. Jak jsem pochopil – čert dokonale vystihuje a evokuje strašidlo komunismu.
me se obalka taky moc libi. Jen ta kniha je dle meho nazoru prumerna a nic noveho v ni neni…
Recenze pro Ramax
Kdyby. Kdo z nás někdy nesnil o tom, co by bylo kdyby. Popichováni však staršími a zkušenějšími, kteří na podobné úvahy obvykle reagovali slovy, že kdyby jsou chyby a že kdyby se v jisté intimní části těla nacházeli živočichové náležející k třídě pisces, nebylo by zapotřebí mělké vodní nádrže k chovu výše jmenovaných sloužící, brzy jsme svých úvah zanechali.
Někteří paličatí jedinci se ovšem odradit nedali, načež vzniklo sci-fi alternativní historie.
To máte tak: kdyby místo Marsu byla nějaké větší planeta, třeba Minerva, mohl by na ní být život.
Kdyby byl na Minervě život, sonda Viking vyslaná ke čtvrté planetě sluneční soustavy by tento život našla. Nebo by on našel ji.
A pak by se začaly světové velmoci předhánět, kdo bude na Minervě první…
Harry Trutledove se rozhodl postavit proti sobě dva týmy: Američany, jejich digitální displeje, znechucení federální vládou a více či méně upřímnou snahu o manželskou věrnost a Rusy, kteří odečítají důležité údaje z předpotopně vyhlížejících budíků, špehují jeden druhého a zastávají názor, že sexuální tenze je zdravotní problém a tudíž by jej měl řešit lékař, jímž je “shodou okolností” jediná žena výpravy.
Svůj ke svému, říká se. A tak náhoda či vypočítavý trik Houstonu pošle Američany na jednu stranu kaňonu k “hodným” minervanům Skarmerům a Rusy – jak jinak – k vypočítavým a agresivním Omalům.
Následující tři čtvrtiny knihy jsou pak už jen přirozeným následkem této konstelace.
Rusové nakonec odtáhnou z Minervy jako spráskaní psi a Američané zmizí v zeleném minervském nebi provázeni zavlhlými pohledy vděčných, šestinohých, šestirukých a šestiokých domorodců mávajících kapesníčky.
Příběh končí, a čtenář, byť navyklý neztrácet čas marným přemítáním, se jen těžko brání úvahám, co by se stalo, KDYBY – tato kniha nikdy nespatřila světlo světa. S největší pravděpodobností bohužel dojde k názoru, že nic a může jen marně přemítat, proč autoru tak renomovanému stálo za to publikovat knihu, která je stěží něčím víc než sbírkou klišé.
Rusové, včetně jejich lékařky, jako by vypadli z amerických špionážních filmů a jejich poněkud zjednodušené charaktery slouží coby kulisa hrdinným astronautům ze Spojených států, kteří přes překážky kladené mocichtivými politiky opět zachrání – nu, tentokrát ne lidstvo, ale „pouze“ jeden domorodý kmen.
Zbylo i dost místa na manželské problémy a “true love story”, jen místo romantického polibku v záři zapadajícího slunce plánují Lamra s Reaturem zcela pragmaticky další potomstvo.
Knihu jsem z nedostatku času četla rychle, takže o překladu a redakční práci mohu říct jen to, že nijak zvlášť neruší a na patřičných místech pobaví.
Dávám 5,5 z 10, neboli „o malounko víc než průměr“