TROLLEEG (6.část)

    TROLLEEG 6.část: Válka

Kapitola 11.

Kolem arény se uzavřel kruh zelených těl, nebylo nic, co by mohlo přežít mimo její zdi. Skřeti začali proudit do ulic, z tajné základny v poušti navázali na katakomby pod Starým Parnakem a goblini našli východy do center města, vše bylo připraveno už dávno před tímto temným dnem. V ulicích se začaly otvírat díry a záplava útočníků mohla začít. Jelikož goblini byli součástí města a pohybovali se úplně všude už desetiletí před tímto útokem, bylo jich v ulicích dost, aby doplnili ztráty v řadách skřetí armády. Ozbrojené složky města byly dezorientovány a jediná naděje – rebelové, byla rozprášena. Nad Parnakem se stahují mraky v podobě hadů, vyvolané černou magií, rudé blesky bičují střechy domů. Poslové, zoufale se snažící opustit město branami, byli zabiti do posledního. Současně se v Bažinách severovýchodně od Vrchního království formují síly druhé vlny skřetů a tam, kde poušť přechází v hory, se na pochod daly armády vedené gurthskými generály, aby rozprášily ostatní města v poušti. Jakou úlohu v tom všem má vyvolávačský kabaal a skřeti, vědí snad jen vládci Prokletého ostrova, domovské země gurthů.

“Připravit!” všichni mušketýři zacílili na přibližující se regiment obrněných orků. “Pal!” všech šest set hlavní vystřelilo v jedné smrtící salvě. Střely prosvištěly metry mezi střelci a útočníky a první řada orků se ve změti těl poroučela k zemi. Další ale šli bez zjevného strachu dál, se sekerami a kyji v pohotovosti. “Druhá řada připravit!” první si vyměnili pozici s dalšími, s čerstvě nabitými zbraněmi, “Pal!” další skřetí brnění se rozpadala a krev barvila stále postupující armádu. Kapitán se podíval přes bojiště na poručíka, zadávajícího rozkazy své jednotce kopiníků, zaujímající pozici před těžkou pěchotou. Kopiníci za neustálého svištění střel z pušek nad hlavou tvořili chabou ochranu z kopí. Mezi nimi pobíhali inženýři a koordinovali hustotu kopí podle terénních nerovností, zbývalo pár minut, než se dostanou na dostřel nuskům. Už teď se z nebe snášely kameny, vrhané v mlze schovanými obry, řev wyvern napovídal, že daleko za světly pochodní rozprostřených před bojem průzkumníky se skrývají ta nejobávanější stvoření, proti kterým jsou orčí obrněnci jen pamlskem. Škubání v ruce mu na klidu nepřidalo, chytnul si zápěstí druhou rukou a mnul si dlouhou jizvu, vzpomínku na věznění goblinními lovci-průzkumníky. Malíček mu tenkrát visel jen na kusu kůže, a to jen aby měli skřeti kam zachytit lano. Otřásl se při vzpomínce na šamana, kterému po svém útěku rukou vytrhl průdušnici a nechal ho, aby se udusil vlastní krví. Pak mu dali Řád a odstartovala se jeho kariéra “Skřetobijce”, jen díky nenávisti vůči zelenokožcům se dostal na svůj nynější post. Všiml si, že goblini již zahájili frontální útok, a nadiktoval Flagmanovi příkaz k postupu lehké pěchoty. Muži s širokými meči a potetovanými těly se vrhli kupředu, měli za úkol zabít co nejvíce goblinů, aby malí skřeti nezničili val z kopí. Měli jeden z nejtěžších úkolů, protože se dostali pod déšť nuskských oštěpů, které byly nepříjemně přesné. Muži měli ochránit tmel v příkopu a pak se nějak dostat zpátky, většina z nich ale zůstala “na druhé straně” až do konce, což byl vždy příchod orčích obrněnců. Kapitán sledoval, jak se hrdinní válečníci ze severských hor mistrně vyhýbají foukačkám a kosí jednoho goblina za druhým, rána nuskským oštěpem ale byla většinou smrtelná a minul málokterý. Tentokrát se zpátky nevrátil nikdo a muž vedle kapitána, zástupce severských kmenů, zatroubil na roh neznámého zvířete. Zvuk vyburcoval ostatní seveřany k vítěznému povyku. Seveřan se na kapitána podíval s hrdým úsměvem. “Kdyby tak bojovali všichni lidé, skřeti by již na našem světě nikdy nestanuli, černá nečerná magie,” a významně třikrát za sebou naznačil sek mečem, doprovázený napodobením čištění čepele, místo vyždímání symbolického hadru si plivl do ruky a pak si plivanec otřel o podrážku kožené boty. Kapitán se usmál, ale v duchu litoval, že se bez barbarů neobejdou. Mušketýři znovu zahájili palbu do obrněnců a již zasáhli i několik nusků, což se dalo poznat podle pronikavých výkřiků, ostře kontrastujících s tupým mručením orků a umírajících goblinů. Výstřely se nesly jako oslava lidské technologické převahy, bohužel jejich počet neodpovídal přesile skřetů. Přes kopí se nuskové dostávali ladnými skoky, stejně tak přes tmelový kanál. Horší byla situace pro orky a jejich menší bratříčky, na kopích se jejich těla zasekávala a se škubáním a řevem byla posunována dál po dřevci zadními řadami, až se mrtvoly dotýkaly obličeji země a uvolňovaly bodce dalším obětem inženýrského snažení.
Ve tmelu se zase stávali lehkým cílem pušek i barbarských šípů. Když tmel přešly první tři řady, zapálili ho barbaři ohnivými šípy. Těžká pěchota, muži s dlouhými meči a obrovskými štíty, se připravila na nápor nusků, těch pár oštěpů nepůsobilo žádná zranění a nuskové nebyli zas tak rychlí, aby uhnuli třem letícím mečům najednou, takže brzy byli nuskové jen dlážděním pro orky. Ti se ve svých plátech, neuměle naplácaných a pospojovaných kůží lidských obětí, již mohli s lidskými vojáky měřit. Štíty pukaly pod kyji a těla se rozdělovala pod náporem seker. Kapitán sledoval jednoho orka, měl rudé pláty brnění i bez krve nepřátel a zdál se mu už od začátku jako nějaký vůdce. Právě se probil jedním vojákem, střeva muže přehozená jako zvrhlou dekoraci přes rameno, pak rozdrtil kyjem nohu dalšímu a ukousl mu kus hlavy, jeho běsnění ukončil na kapitánův rozkaz jeho osobní střelec. Muž zacílil svou dlouhou zbraň, upravil mušku a pak jednou střelou prostřelil hlavu domnělého vůdce i hrudní plát orka za ním. Kapitán ukázal na dalšího a tak pokračoval vždy na místech, kde bylo nejvíce potřeba. Vyžíval se ve sprškách krve a bezmocnosti orků.
Z mlhy se vynořovaly stále další zástupy skřetů, ale nikde ještě neviděl šamany, trolly nebo jiné bestie, kromě občasných kamenů, které stejně padaly jen na bahnitou pláň před valem. Wyverny sice bylo slyšet, ale ne vidět, takže se kapitán prostě připravil na to, že se bude zabývat rutinní skřetí taktikou: nacpat mezi nepřítele nezformované orky, a až bude jistota, že zemřeli, bombardovat nepřítele tak dlouho, dokud neustoupí nebo nezaútočí. Těžká pěchota se stále držela, každá druhá řada orků padla rukou mušketýrů, každá jiná byla alespoň zraněna luky barbarů. Vše se dalo korigovat bez problémů a Flagman si dokonce dal trochu vývaru ze včerejška. Vše šlo bez problémů, dokud se nedostavila úplná tma.  Obrysech postupujících

 Gart si v zápalu připravování balíčku od Gesttana ani nevšiml, že se náhle setmělo. Jeho nepřítel si toho ale všiml a začal svého trolla usměrňovat, aby zápas rychle ukončil. Gart složil stříbrný předmět a pak hrot zapíchl do ramene svého trolla. Zvíře si toho ani nevšimlo, malá ranka nebyla nic proti zranění na nohou a poškrábaném břiše. Okolo dírky se vytvořil hrubý strup – za chvíli bude mít Gartův troll gigantickou sílu. Nepřítel využil Gartovy nepozornosti, aby použil svou tajnou zbraň, hodil na zem malý kovový předmět. Malý kužel dopadl do písku, pak vystřelil do vzduchu a vybuchl za zády Gartova trolla, malé střepinky nechaly na těle bestie jen nepatrné jizvičky. Tahle zbraň měla být hozena proti trollovu obličeji, ne za jeho záda. Gart už ale nepřítelovu neprozřetelnost neocenil, protože se jeho troll samovolně rozhodl vše skončit. Neustálý proud ran nepřítele ustal, když se Gartův troll zapřel dlaněmi o pěsti svého oponenta a hlavou mu vyrazil vyčnívající tesáky. Smrtící objetí dvou trollů bylo doprovázeno neuvěřitelným puchem jejich pižma. Prokletý váček spadl opět mezi oba trolly a Gartův svěřenec se rozzuřil tak, že nad ním trolleeg ztratil moc. Za normálních okolností by se Gart zděsil, ale nyní se pohodlně opřel o kožené popruhy ve své kleci na rameni trolla a čekal. Pěsti nepřítele sebou trhaly, ale nemohly ani tam, ani zpátky, rány čelem a kousání nahradil zoufalý řev a Gartův troll vykousl nepříteli oko. Pak pustil jednu ruku a zarazil s neuvěřitelnou silou svou mohutnou tlapu do mozku nepřítele. Troll ochabl rychle, Gart dal povel pusť a nechal svého trolla, aby se vypořádal s nepřátelským trolleegem. Kudůk byl zalezlý na dně klece. Zesílený troll klec utrhl a pak rozbalil jako drátěnou hračku. Malý kudůk se s řevem držel, když ho troll vytahoval, ale pořádné škubnutí ho přesvědčilo, že dělá špatně. Gart si všiml, že kudůk, kterého troll drží, není ten, který s ním měl bojovat, další úskok Soudců. Pak troll kudůkovo tělo zvedl a vší silou s ním švihl o zem. Už jenom zrychlení roztrhalo kudůkovi vnitřnosti, ale náraz z něho udělal kaši. Troll znechuceně tělíčko odhodil a vítězně zařval. Bohužel, nikdo již Gartovo snažení nevnímal. Trolleeg se ohlédl, černé mraky posílaly na město kolem Arény rudé blesky a zář ohňů byla viditelná i přes vysokou zeď. Na tribunách probíhal masakr, všude se válela těla a skřeti zabíjeli bezmyšlenkovitě. Gart viděl, jak zabili jednoho ze Soudců, usmál se, poznal v něm kudůkského vůdce. Kudůk, který měl s Gartem bojovat, tam byl také, skočil někam za tribunu a běžel pryč. No nic, pomyslel si Gart, vyřídíme si to jindy. Pak si všiml spěchajícího Nirma, jak rozsekl goblina před sebou. Otočil trolla a vydal se k bráně.
 
 Nukt a Warnu se probíjeli zpátky do arény, skřetů bylo málo a vevnitř jich ubývalo, když se dostali k následkům masakru, připojili se k nim všichni, kdo neměli zelenou kůži. V chodbách se to hemžilo elfy, kteří zabíjeli vše, co se hýbalo, vysvětlovat nebylo co, a ani nabyl čas, proto je zabíjeli, každý, ať člověk nebo ostrovan. Každý, kdo chtěl žít, šel s nimi a zabíjel elfy a skřety. Za chvíli se oba stali jen součástí chumlu, už nešli, byli tlačeni. Další nápor skřetů již byl silnější. V malé chodbě se setkali s několika orky a řady lidí prořídly. Warnu ukončil chrčení jednoho zelenokožce šipkou do krku, další dostal ránu od opodál stojícího barbara, se kterým Warnu často pořádal pitky, Nukt se oháněl svým novým mečem a drtil jednoho skřeta za druhým. Když se chodba pročistila, všem došlo, že se skřeti z druhé strany dostali do kleští, ale kdo byl na druhé straně?
Chvíli sledovali boj, pak, až nezbyl žádný ork, se připravili na boj s lesními elfy. Bylo jich málo, asi osm, lidí bylo kolem patnácti. Warnu vystoupil, obě kuše namířené na dva elfy s lukem. Naproti mu vyšel jiný elf, se dvěma meči v úrovni Warnuova krku. “Nabízím tvým lidem pomoc, přežijeme společně.” Elf se zamračil a zaútočil, Warnu se vyhnul útoku. “Jsem Warnu a toto jsou muži, kteří ti zachránili život!” “Nepotřebuji pomoc od těch, co se paktují se skřety!” Zloděj se uchechtl: “Právě jsme jich zabili dvacítku! Copak bychom zabíjeli svoje spojence?!” Elf ale nevěřil. “Posedlí černou magií jsou schopni všeho!” Warnu uskočil dalšímu výpadu bohatě zdobeného meče. “Nemáme čas na vybavování, přidej se a přežiješ!” Elfa se opovrhování jeho zkušenostmi s bojem o přežití asi dotklo, protože znovu po zlodějovi máchl mečem, výpad však nedokončil, padl na zem, s Nuktovým mečem v hrudi. Warnu se otočil na elfy, kteří se přeskupili na nadcházející boj. “To nebylo chytré, chlupáči.” Nukt odklidil kopnutím tělo goblina a odtáhl kašlajícího elfa, aby si udělal místo. “Měl si pravdu, nebyl čas na vybavování,” Warnu rukou pokynul lidem za nimi a přikrčil se. Elfové mlčky přihlíželi umírání svého druha, elf tápal po zemi a z úst se mu řinula krev. Chtěl něco říct, ale jeho větu ukončil náraz barbarské sekery. Elfí hlava se odkutálela o pár centimetrů a podivně přesně uťatá páteř se zablýskla, než ji zaplavila krev. Barbar se napřímil a podíval se přímo na ošívající se elfy. “No, ten váš nebyl takovej tvrďák.” Warnu nenápadně nabil svoje dvě opakovací kuše a namířil je na elfy. Ve světle pochodní se jejich těla leskla a podivné odrazy od stříbrných ozdob si hrály na krví potřísněných svalech. Dva z elfů na sebe pohlédli a jeden z nich kývnul. “To náš byl vůdce, teď vůdce já, já přijímat váš nabídka a jít s vámi proti zelenokožcům.” Nukt si hlasitě odfrkl a barbar se zachechtal. Warnu sklonil kuše a podal elfovi ruku, ten se obezřetně prodral zástupem svých druhů, a jako by si z nich osud vystřelil, ve chvíli, kdy si podali ruku, se za zády elfů začaly ozývat hlasy skřetů. První se ozval barbar: “Začínám mít ty malý parchantíky rád, dem, chlapi! Ostří žízní.”

“Nirme! Rychle, musíme se dostat pryč dříve, než se vše zvrtne.” Nirm sledoval souboj trolleeegů i přes zuřící boj. Gart podváděl, což se dalo čekat, věděl o tomhle plánu a dal mu to vědět tak nehorázným způsobem, měl tu drzost poslat mu soupis příkazů od gurtha, a dokonce poslal muže v uniformě Arénní stráže! Starý trpaslík se rozhodl zůstat a “pohrát” si se skřety. Nikdo samozřejmě nevěděl, co se děje. Nirm nechal všechny osudu a vydal se nejkratší cestou ven z Arény – podzemními tunely. Vchod do chodeb v aréně byl přímo pod jeho lóží. Když odhrnuli koberce, temné mraky už vytvořily nad Arénou vír a všechno se zahalovalo do tmy. Otec usekl ruku dotírajícímu goblinovi a skočil za Nirmem a Gaürnickem do šachty. Vyděšeného člověka, který předtím předčítal program Her, i ostatní členy dvora nechali napospas skřetům. Gaürnick zažehl pochodeň a vytáhl svou sekeru, Nirm postupoval za ním. Pro trpaslíky byla tahle chodba perfektní, člověk by šel o mnoho pomaleji. Vlhké stěny a zrezivělé mříže vypovídaly o zchátralosti této části Arény. Po nějaké době slyšeli zvuky goblinů, Nirm se nejdříve jejich vůdci představil jako posluhovač gurthů, pak mu usekl hlavu. Přísahal přece, že do tohohle bahna nezabředne. Boj byl krátký, kusy těl byly ještě i v okolních chodbách. Na křižovatce potkali další, tentokrát elitní jednotku goblinů. Byli to ti z Prokletého ostrova, kde byli speciálně trénováni. Někde blízko je jeden z gurthů. Jejich černé brnění se stylizací gurthského drápu by nahánělo jakémukoli člověku strach, ale ne trpaslíkovi, skřet jako skřet. Gaürnick se vrhl do boje s řevem, Nirm ani nestačil použít diplomatické lsti. Trpaslík zabil dva skřety, pak dostal ránu šavlí a jeden z goblinů mu probodl hrudník. Bojovník Modrého štítu s klidem ve tváři padl. Nirm zoufale zavolal za svým přítelem, ale bylo pozdě. S očima plnýma nenávisti se vrhl mezi černá brnění.  Darik ret Silten se vrhl za ním, jejich totožná roucha vlála v tanci boje a vyhýbala se gejzírům krve. Nirm zasadil skřetovi před sebou ránu do hlavy, další skřet přišel o nohu a třetí se nevyhnul rozpárání břicha, když se pokusil o chabý výpad. Nirmovi zasekl šavli do ramenního krytu jeden z elitních goblinů, kterého pak ale otcova rána zbavila obličeje. Ve vrstvě těl se poškubávalo Gaürmickovo tělo.
Nirm přistoupil a odtáhl skřeta, který si bezhlesně snažil zastavit krvácení. Darik goblinovi rozdupl hlavu. Nirm klekl a zvedl trpaslíka. Krev na modrobílé košili se srážela a Gaürnick stěží dýchal. ” Dál ne… se… skřety,” pak zavřel oči, jeho věčný pohrdavý úsměv se vytratil a Gaürnick zmizel. Nirm jeho obličej zahalil pláštěm a překulil ho na místo, kde nebylo moc skřetích zbytků. Ucítil otcovu ruku: “Jsi dobrý válečník, dobrý přítel i dobrý syn, Gaürmick to věděl a nechtěl, aby ses paktoval se skřety. Dbej mých a jeho slov, složíme nyní Slib.” Nirm se vymrštil a setřásl otcovu ruku: “Slib? Ale co když nejsem připraven? Co když neodolám Pokušení?” Darik položil svou sekeru a odepnul znak Modrého štítu na svém rameni. “Je čas, synu, je čas, abys našel správnou cestu pro náš lid a vedl ho tak, jak uznáš za vhodné ty, já nemám moc času. Nyní jsi prokázal obdivuhodné schopnosti, a proto jsem se rozhodl.” Pak připevnil znak na Nirmův plášť. ” Já, Darikumen Bereden Hurden ret Silten, syn Murdehaje Beredena Hurdena ret Narkhena, odevzdávám svou zbraň, stav a znak svému synovi.” Nirm poklekl mezi těla mrtvých skřetů, koleno zarazil do vrstvy mozkoviny vytékající z jedné z lebek “Já, Nirmissen Bereden Hurden ret Silten, syn klanu Modrého štítu a nástupce Darikumena Beredena Hurdena ret Siltena, přijímám všechnu odpovědnost stavu, sílu zbraně a  výsostnost znaku svého klanu se vší ctí a klidnou duší.” Darik zvedl sekeru, krásně zdobenou práci, předávanou po desítky generací, a vyměnil ji za Nirmovu jednoduchou zbraň. “Tímto jsi vládcem a dědicem Modrého štítu a jeho lidu. Nechť tě Proroctví, odlišující nás od ostatních naší rasy, provází a střeží celou svou mocí a nechť je dáno, aby se naše krev dočkala jeho splnění!” Nirm se postavil a kývnul ve stejnou chvíli jako jeho otec. “Děkuji, ponesu svůj osud jako tvůj syn a vyvaruji se Pokušení, jež přináší Proroctví.” Darik se usmíval, Nirmovi se hlavou honily všechny možné myšlenky, nevěděl, co má čekat nebo říct. Otec poručil: “Jdeme, dost zelenokožců čeká venku.” Nirm udělal pár kroků do chodby. “Co když Proroctví má být tohle, tma za dne, velcí nepřátelé, skřeti lezoucí ze země a bestie drtící armády?” Když neslyšel odpověď, otočil se, bohužel pozdě, otec se podíval zakrvácenýma očima, z jeho hrudi trčely dvě čepele a tělo již ochabovalo. “Ne!!” Nirm vykřikl a zachytil otce, právě když se svezl z šavlí. Uslyšel jen chrčení, starý trpaslík mu jen věnoval úsměv, pak zaklonil hlavu a zemřel. Nirm se prudce otočil a sesmažil skřeta před sebou pohledem. Každý normální i elitní goblin by při pouhém pohledu na takovou zlobu a křečovitě se stahující svaly na Nirmově těle utekl, ale skřet, který před Nirmem nyní stál, nebyl jen tak nějaký.    
Měl proříznuté hrdlo, vnitřnosti z něho visely a odhalené kosti se posouvaly mezi potrhaným svalstvem. Byl to jeden z těch, které skolil Gaürnick, teď mu ale rudě svítily oči a mluvil démonickým hlasem, i když neměl hlasivky. “Ááá, Nirm se tedy stal vůdcem Modrého štítu, Darik již nebude představovat problém a ty, jakožto naivní trpaslické mládě, jsi napáchal dost zla, aby tě již nikdo po tvé smrti za potomka hodného následnictví nepovažoval, že ano? Mohu tě uklidnit, Proroctví se nenaplní ještě hodně dlouho a ty u toho nebudeš, no, ty už neuvidíš ani sluneční světlo, pokud ho vůbec někdo v tomto městě spatří, nyní, když je pod mou totální vládou!” Ironie v tom hlase Nirma jen nažhavila. “Zemřeš, gurthe, i celá tvá prašivá rasa a všichni, kdo v tu chvíli budou na její straně!” Pak rozsekl goblina vejpůl. Tělo se ještě hýbalo, jako by se nic nestalo, a hlas pokračoval: “To, že jsi odhalil můj úklad tě zabít společně s ostatními Soudci, neznamená, že přežiješ! Nejen že se nedostaneš zpátky ke svému klanu, ani tví lidé se už nikdy nedostanou k tobě, tvé sídlo lehne popelem stejně jako celé Vrchní království – ty bys měl vědět velice dobře, jaký potenciál skrývají armády v bažinách, a i kdyby skřeti neměli dost sil, lidskou rasu rozpráší sám Eorkan. Má magie ovládne tuto část Kontinentu během dní! Byl jsi někdy na Prokletém ostrově? Ne? Ani se nedivím, tak krásně prosycenou krajinu jsi ještě neviděl, každé stéblo trávy v sobě má tolik černé magie, že by se z toho nevzpamatoval ani Nejvyšší nějakého cladu těch nechutných mágů, uctívajících Čistou magii, pche, jak neuvěřitelně naivní! Měj se, Nirme, a pozdravuj v záhrobí, bude se ti tam líbit, věř mi.” Pak se goblin rozpadl na prach v ozvěně hlasu: “Zemřeš, brzy zemřeš, nicotný trpasličí tvore, společně s ostatními v tomhle kutlochu.”  Nirm položil otce vedle Gaürmicka a vyběhl chodbou vstříc další jednotce goblinů.

 Brána vydržela většinu trollových ran, ale Gart to nevzdával, tribuny už zaplavila zelená těla a boj se pomalu začal uklidňovat. Nakonec brána povolila pod nějakou vnitřní silou a Gart a troll vběhli do připravovací místnosti plné mrtvých těl. Gesttan jim vyběhl naproti, šli s ním léčitel, Kudrach a ostatní, kteří se k nim přidali. Viděl i elementárního mága, který právě rušil jednu z ohnivých koulí, jimiž nejspíš otevřel bránu. Tři démoni se netečně zabývali mrtvolami skřetů. Gart se nechal spustit ze zad trolla: “Kde je Warnu?” Léčitel pokrčil rameny: “Šli něco vyřídit, máme se prý setkat u Brány Mučených, vzal s sebou hodně bojovníků.” “Dobrá, všichni teď musíme držet pohromadě, každého, koho potkáte a nebude mít zelenou kůži, se pokuste vzít mezi sebe. Pokud nepůjde, zabte ho dřív, než z něho gurthové udělají loutku.” Kudrach se opřel o zeď. “A my teď půjdeme také k Bráně Mučených, že ano?” “Ne,” vyvolávač svěsil ramena. “Toho jsem se bál,” pokračoval trolleeg, “musíme zabít celkem tři gurthy, jinak Parnak nemá cenu bránit ani se snažit schovat jinde v celé Poušti, za jedním z nich se vydal Warnu, druhého máme my a třetí bude u popravy hodnostářů u Brány Mučených.” Elementární mág se vložil do rozhovoru: ” Takže musíme zabít gurtha? To je nemožné, a i kdyby to šlo, je to proti zákonům…” Už jen podle toho, jak se na něho Gart podíval, člověk pochopil, že má ztichnout. “Dobrá, pokusím se vám jakkoli pomoci.”  “Tak za mnou, první z vůdců je nyní v severní části Arénního komplexu, měl by vést útok na kasárny. Proto máme jako prioritu jeho, stačí, když půjdeme podle mrtvol. A ještě vám vysvětlím, o co jde: Gesttan mi mnoho vysvětlil – rebelové dlouho bojují proti nadvládě gurthů, bohužel jejich síly v Parnaku byly rozdrceny. Rebelové mají něco, co gurthové chtějí, a my to musíme najít dříve než oni. V Aréně byli všichni významní lidé města, teď je to jenom hromada mrtvol.” Vzpomněl na utíkajícího trolleega a Nirma, jak uniká útočícím skřetům. “Pokud chceme přežít, je čas začít jednat. Na vojáky se spoléhat nemůžeme, v kasárnách byly vedeny první a největší útoky.”
Kudrach si odfrkl: “Nevím, jakou úlohu v tom hrají vyvolávači, nevím, proč se paktují s gurthy nebo proč to dělají skřeti.” Gart mávl, aby se dali na pochod, pak navázal: “Zdá se, že útok byl plánován již dlouho předtím, podle spisů, které Warnu našel u Soudců, to vypadá, že gurthové podplatili snad všechny významné osoby města, a ty, které nepodplatili, zabili.” “Dobře, myslím, že řečí už bylo dost, jdeme.” 
 
 Západní val se tyčil několik mil odtud. Kapitán Georf dostal rozkaz zastavit skřety, než se k Valu dostanou, aby zajistil více času jednotkám Nordaqu na přesun. Celá Zeď se prohýbala, jak pod nápory skřetů, tak pod vahou lidské armády. Ruka skřetobijce se třásla, na bahnitou scénu vystoupili trollové. Jásot barbarů mu na klidu nepřidával. Strašná stvoření drtila první řady těžkooděnců a střely neměly ten účinek, jaký očekával. Pokud troll nedostane ránu do hlavy, nezastavíte ho. Zatím viděl jen lesní trolly a asi šest pouštních. Lesní trollové se velice rychle léčili, malé ranky jim zarůstaly během minut, větší během dní. Zabít jednoho z nich byl těžký úkol, ale rána claimorem většinou znamenala smrt i pro takové bestie. Horší to bylo s pouštními trolly, tam, kam měli namířeno, kapitán raději stáhl vojáky a soustředil palbu z mušket a píšťal. Důstojník Vrchního království tohle nerad přiznává, ale val ze štítů se začal pomalu, ale jistě hroutit. Nad obrysy postupující skřetí armády se posunovala mlha. Zdravou rukou si protřel oči, ale výjev se neměnil. Mlha začala tvořit jakoby mráčky, které pomalu dosedaly na pochodně a hasily je. Ohlédl se a zjistil, že vlhkost vzduchu všude kolem klesá k zemi a zhasíná ohně po celé ploše, kterou zabírala lidská armáda. Šamani již rozpoutali svá kouzla. Muž stojící vedle kapitána bezmocně sledoval malý obláček, jak se snáší na jeho pochodeň, druhý po něm mávl, ale byla to mlha jako každá jiná. Kousek mlhy klesl a ohýnek na pochodni se se zasyčením vytratil, uvolňuje cestu temnotě. Vyděšený obličej nosiče pochodně zmizel ve tmě, a jako na zavolání se za kapitánovými zády ozval řev. Rychle se otočil a spatřil jen tmu, s občasnými záblesky pušek a pistolí a magického jiskření šamanských triků. Chytil si třesoucí se ruku a přimáčkl ji ke stehnu. Tohle nebude regulérní manévr, tohle je invaze.

 Gurthovy kroky byly těžké a pravidelné, na podlaze kasáren zanechával otisky svých tříprstých nohou a za sebou nechával spoušť z mrtvol a hořících budov. Jeho rudě planoucí oči se setkaly s pohledem muže v brnění. Člověk právě ukončil tažení dvou goblinů tím, že jim rukama v železných rukavicích rozdrtil krk. Když odhodil jejich těla před stojícího gurtha, posměšně zařval: “Vybral sis špatné kamarády, gurthe! Jsou to zelenáči, já to řikal vždycky!!”
Pak ze země zvedl širokou obouruční šavli a vyběhl s křikem proti gurthovi. Gurth pokynul nuskům kolem sebe a ti muže nechali proběhnout až k němu. Muž se ale zastavil dva metry před ještěří nohou pána skřetů. Gurth roztáhl prsty ruky a pak ji dlaní natočil proti člověku.
Muž máchal šavlí, ale ta narážela do rudočerného magického štítu mezi rytířem a gurthem, který se objevoval na místech, kam gurth namířil svou tlapu. Ještěr zvedl druhou ruku a udělal prstem ve vzduchu podivné znamení.
Z pohledu mužů bojujících kolem arény to byl jen další rudý blesk, který měl zapálit další důležitou budovu ve městě, pro gurtha to byla rutinní záležitost a jedno z nejlehčích kouzel, pro asimureonského rytíře to byl poslední okamžik života. Tělo muže dostalo přímý zásah výbojem čisté černé magie která vyšlehla z tlamy jednoho z hadů kteří tvořili mrak nad městem. Brnění se roztavilo a uzavřelo lidskou mrtvolu v podivné křeči při máchnutí šavlí, maso se v podstatě seškvařilo a kosti se skroutily, ale člověk si zachoval svou podobu, když blesk dozněl, sesunul se k zemi odlitek masa a kovu, krev ještě bublala a skrz mezery v brnění protékalo maso které se v milisekundě změnilo v kaši. Člověk samozřejmě nic necítil, tak strašlivě rychlá smrt je osvobozením od krutostí které by ho čekaly kdyby se gurth rozhodl si sním pohrát, ale neměl moc času si hrát a tak to ukončil rychle, teď měl namířeno k něčemu, co bylo příliš důležité. Šlápl na hrudní plát seškvařeného torza muže a ten pod jeho váhou praskl, obličej jeho oběti, znetvořený žárem k nepoznání praskl pod náporem mozku na který se tlačilo to co zbylo v těle muže a lebka se propadla do helmy. Když gurth zvedal nohu, na prstě mu ulpěl zbytek vnitřností. Nuskové se na svého pána dívali s neskrývaným strachem. Nyní měl zajistit smrt generality ve městě: a kde jinde než v hlavních kasárnách Parnaku.

 Stalo se to rychle, a hlavně nečekaně, wyverny nalétly přímo na zadní řady střelců a barbarů. Jedna přeletěla jen několik metrů nad kapitánovou hlavou, její tělo se vlnilo proti noční obloze a křídla vířila vzduch nad jeho hlavou. Překrásná, ale zároveň hrozivá stvoření.
Nálety byly cílené, pušky provrtávaly těla a křídla, šípy zůstávaly v jejich tělech ale přesto byly ztráty na straně lidí obrovské a wyvern bylo zabito jen několik. Někteří jim říkají létající lvi, jsou chlupaté a mají jakousi hřívu, asi jsou i savci, ale to je jediné společné s majestátními vládci pahorkatin pod Jižním masivem. Jejich blanitá křídla mezi silnými končetinami byla zčásti průhledná. Jedna z wyvern nyní sedla mezi dav barbarů jenom kousek od kapitána. Prošla jimi jako řekou krve a létajících zbytků těl a mířila si to přímo na kapitána. Dělilo je asi dvanáct metrů. Kapitán si s klidem sobě vlastním uvolnil plášť a ten se sesunul k zemi za ním. Odhalil tak řadu vyznamenání na hrudi a znak Nordaqu. U pasu mu vysel zdobený kord a dýka, na zádech dvě pistole a na stehně dvouhlavňová píšťalová pistole. Dal povel svému osobnímu střelci a ten přesnou ranou sestřelil goblina na zádech wyverny. Ta se s běsněním rozeběhla a svými tesáky rozdrtila jednoho z mušketýrů.
Kapitán byl rád, že je na vyvýšené velitelské plošině, takže se k němu bude bestie muset dohrabat. Z pouzder na zádech vytáhl obě pistole najednou a zamířil na hlavu zvířete. V příští sekundě se wyverna válela v bahně pod plošinou a z hlavy jí vysely cáry masa, kapitán si nebyl jistý, jestli jsou to posmrtné křeče, nebo tvor stále ještě žije, v tu chvíli musel uhnout cílenému náletu jiného letícího přízraku, vytáhl píšťalovou pistoli a proměnil goblina usazeného ve hřívě létajícího lva v cukající se hromádku masa, přepadl přes hlavu svého létajícího oře a odpadla mu ruka a hlava. Zvíře se rozzuřilo a přistálo ve změti bojujících, kde se dostalo do soustředěné palby mušketýrů. Kapitán se zvedl z kleku a pohlédl na bojiště před sebou, val byl nenávratně prolomen, řev bitvy se prolínal s křikem wyvern. Stíny ve tmě prolétávaly a vytrhávaly z masy pluků své oběti. Trhaly je a ve vzduchu se o ně rvaly. Kapitán se podíval dolů, kde se zvedala postřelená wyverna, s nechutí na ní ukázal prstem a otočil se, uslyšel výstřel a to jak si jeho osobní střelec zanadával, pak kapitán beze slova vytrhl z ruky mrtvého Flagmana trubku a začal troubit  na ústup. V dálce se formovaly dvanáctimetrové stíny obrů a na všech stranách okolo plošiny se lesklá brnění těžké pěchoty ztrácela v útocích skřetů.
Vytáhl svůj kord a obřadně se uklonil na svého prvního zeleného protivníka dnešního dne, pak zaútočil a rozsekl hruď řvoucímu nuskovi, s obratností vytříbenou nejlepšími školami ve Vrchním království a roky boje se vyhnul dalšímu útoku a zarazil dýku do krku jiného útočníka. Goblini před ním prchali a kapitán postupoval se svými muži směrem k Západnímu Valu. Cesta bude dlouhá i bez skřetí armády v zádech.

 “Rychle, zavřete dveře!” muži se snažili zabarikádovat dveře, důstojník městské stráže
se postavil za stůl ve své pracovně a vytasil meč, který dostal od svého otce a ten ho dostal od svého otce. Byl připraven střetnout se s čímkoli. Hala byla uzavřena nábytkem a mrtvými těly skřetů. Na dveře narážely tupé kyje orků a dřevo praskalo pod náporem jejich seker, ale zatím se přes bránu nedostali. Nyní důstojník litoval že odmítl nabídku gurthů ke spolupráci na jejich prohnilých plánech a zároveň že podlehl jejich výhružkám a nic nedělal když se ve městě začali formovat první šiky skřetů. A on přeci vedl tu razii v hnízdě rebelů- nakonec gurthům přecijenom pomohl, ani o tom nevěděl.   
Lidé v hale byli většinou hodnostáři, ženy a muži ze šlechtických rodů. Nárazy a řev z druhé strany dveří najednou utichl, stejně jako lidé uvnitř haly. Pak se obrovské díly brány rozletěly a poslední co muž zvolený vůdcem armádních složek uviděl byl výbuch a letící těžká skříň, která byla do vzduchu zvednuta strašlivou silou, o které nyní krvavý flek za důstojnickým stolem neměl ponětí. Gurth vešel se sebejistě zvednutou hlavou, nuskové se okamžitě dali do zabíjení lidí kolem, temný mág ještěří rasy pohnul rukou a odklidil si tak rudým zábleskem z cesty nepříjemné ozbrojené stráže a citlivým mávnutím obou rukou zvedl do vzduchu stůl na konci místnosti. Uviděl cukající se ruku generála a tak se vydal zjistit, zda člověk ještě žije. Dalším gestem odklidil skříň a pod ní nalezl rozdrcené tělo zdejšího vůdce. Kašlal krev a do jeho těla byl se zvláštní přesností vtisknut roh skříně. Měl rozdrcenou spodní část těla, pánev mu jakoby odskočila a pravá ruka byla sedřená na kost. Zavolal jednoho z vyvolávačů “Tohohle chci živého, zařiď, ať přežije.” Člověk přispěchal a ihned se bez řečí dal do práce. Gurth mezitím sledoval jak se vyvíjí masakr v místnosti. Bohužel už nebylo co sledovat, jen pár goblinů okrádalo mrtvoly o cennosti. Když se otočil, málem se mu udělalo špatně, muž ležel a v jeho útrobách se pohyboval nespočet rudých tělíček, která ho udržovala při životě. Vyvolávač vstal “Tak pár minut, pak zemře vlivem bolesti.” Gurth mávl rukou a poslal vyvolávače pryč. Udělal znovu podivné gesto a zvedl tak rebela do vzduchu. “Tak, kam zmizeli?” muž neodpovídal, kapala z něho krev a dýchal přerývavě “Jdi do hajzlu, špinavče!” Gurth se usmál, pokud je to u těchto stvoření možné “Hmm, líbí se mi tvůj přístup, ale můžu ti prodloužit život jak dlouho chci, dokud mi neřekneš, kam šli!” Temný mág potřeboval zabránit Rituálu dříve než bude pozdě “Proroctví se naplní a ty s tím nic neuděláš, to dítě existuje, ale já sakra nevím kde je, tohle je jediné co jsem z rebelů dostal!!!” Ještěří oči se zatočily v pohrdavém gestu ” Nevíš, ano, proč bys to věděl, ale Smrště stejně vše ukončí než dítě schopnost získá a ty se toho nedožiješ!” “Ty víš že jsem si vědom co dokážete, ale bude pozdě, gurth..e.ee.chřšř..” Ještěr tělo pohodil, muž mu toho moc nepověděl, bude se muset podívat po rebelech nebo jiných kteří s nimi přišli do styku.  Vyšel ven z místnosti a usměrnil své pomocníky k Bráně Mučených.

 “Garte! Je pozdě!” trolleeg se sklonil nad vyžranou mrtvolou generála, tak zohavené tělo ještě neviděl, strašná grimasa v obličeji vypovídala o hrozné agónii kterou muž prožil před svou smrtí. Všude se válela těla, stopy boje byly po stěnách i na stropě. Skřetů bylo všude dost a tak se Kudrachovi miláčci mohli vyřádit. Elementární mág, jakýsi Jore, se ukázal být výborným spojencem, pár dalších lidí s nimi šlo z nouze, chtěli se stát součástí větší skupiny a získat tak více času. “Gesttane, je tohle ten člověk kterého jsi viděl v doupěti rebelů? Je to ten muž který vedl útok?” Kudůk si klekl vedle znetvořené mrtvoly, “Ano, je to on, ale jestli vyhladil rebely, proč ho tedy gurthové zabili?” “Nevím, ale měli bychom jít, a pospíšit.”
 Přes několik málo skřetů se brzy dostali na prostranství navazující na ulici která vedla k Bráně Mučených. Tam ho zahlédli, sesílal blesky na všechny strany a křičel svým strašlivě dunivým hlasem pokyny skřetům, jeho těžké tělo nechávalo v zemi díry a tak nebyl problém ho sledovat, ale musí ho dostat dříve než se dostane k Bráně. Ulice kolem té kterou kráčel gurth byly plné mrtvol s rudě svítícíma očima. Gart se oddělil od skupiny a se svým trollem gurthovi nadběhl, ostatní se rozmístili po prostranství, tma zahalující město probleskovala rudými záblesky a Parnak se koupal v krvi, tam kde ještě včera stál pulzující trh nyní ležely trosky a těla skřetů. Gart neváhal a rozeběhl se na domluvený signál letící ohnivé koule proti gurthovi. Jeho společníci už v tu chvíli pokud možno nenápadně zbavili ještěra jeho pomocníků a tak mohl začít početně nevyrovnaný boj.

 Nukt následoval elfy do podzemí Parnaku, Warnu hned po něm a barbar se svým smrdutým dechem za nimi. Ostatní odráželi útoky skřetů před vchodem. Když vešli do prastarých chodeb, překvapila Nukta jejich vzdušnost a velkorysost. Oblouky nebyly z žádného stavebního slohu, který znal, byly neuvěřitelně složité a různě se prolínaly a tvořily fantaskní tvary. Některé vystupovaly ze zdi, jiné končily uprostřed chodby, takže tam byly úplně zbytečně a to všechno jen kvůli dodržení bizarního estetického vzhledu. Podlaha byla zanesená prachem, ale jinak vypadala skoro jako nová, stěny pokryté zakončeními oblouků tvořily další ukázky umění pradávných stavitelů. Elfové si architektonických krás kolem sebe nevšímali, stejně jako barbar. Warnu šel vpředu a využíval výstupků ze zdí ke schovávání ve stínech, zároveň s kontroloval stěny s jakýmsi cárem pergamenu v rukou. Za chvíli se za nimi objevili ostatní, mezi nimi léčitel a Poznamenaný elf. Rozdělili se, elfové a jejich skupina pokračovali chodbou, ostatní, bojovníci, žoldáci, mágové, strážní, služky a vůbec všichni kdo se k nim přidali šli na druhou stranu, směrem ke kanálům a Bráně Mučených.
Elfové byli zřetelně rádi, že nemusí jít ve stejné skupině s hlučnými plebejci a Warnu byl rád že on a jeho přátelé jsou se zkušenými elfými válečníky. Nyní měli najít podzemní tábor gurthů, kde má být druhý ze tří vůdců útoku na Parnak. Po několika křižovatkách došli na místo, kudy se do města prokopali skřeti. Připravovali útok už po dlouhou dobu a podle toho to už v těchto chodbách vypadalo. Posádka několika goblinů právě konzumovala něco co asi považovali za oběd. Nad jejich hlavami bylo dírou vidět na rudě se blýskající nebe a oni v klidu plnili své žaludky, bez obav nad nebezpečím probíhajících bojů nad sebou. Horší to bylo se strážemi zvenku. Před dírou stáli dva gigantičtí démoni a procházel se tam jakýsi vyvolávač. Warnu zastrčil hlavu a otočil se na Nukta a elfy. “Máme problém, je tam pár skřetů co budou při boji ječet jak ženský a nahoře vyvolávač v pohotovosti a dva masitý démoni.” Elf se zamračil a prohrábl si dlouhé vlasy   “Rychle je zabít, dřív než stačí zakřičet jako ženská při boji, to mi udělat,” barbar položil svojí sekeru a prstem něco začmáral do prachu “Tady sme mi, že jo?” Warnu kývnul “A ta chodba je takhle,” barbar udělal dvě rádoby rovnoběžné čáry a pak na ně udělal ještě dvě kolmé. “Tak, prostě se ta chodba točí doleva,” Warnu zase kývnul “No, skřeti sou tady, východ ven tady, démoni támhle a volná cesta je teda tady, že jo?” Tentokrát kývnul Nukt “Hmm, to je těžká situace, chceme je teda zabít aby nekřičeli?”  Zloděj ztratil trpělivost, “Hele, uděláme to tak, já a Nukt se přesuneme za támhle ty bedny, elfové a ty zůstanete tady. Pak ty hodíš kámen mezi ty gobliny, když si toho nevšimnou, tak to uděláš znova, no a pak až se půjdou podívat, tak zaútočíme.” Elf pochopil “Tiše a jemně, jako ženskou.” “Přesně tak.” Barbar zamručel a uznale si odplivl.
Mezitím si nevšimli goblina, který se oddělil od svých druhů sedících okolo ohně a vydal se za roh chodby, došel na místo, kam se chtěl schovat Warnu a za bedny začal vyprazdňovat obsah svého močového měchýře. Snědý zlodějíček se otočil když ho upozornil jeden z elfů, hned na to vyskočil a pár metrů mezi goblinem a skrčenými elfy překonal kotoulem a neslyšným během. Goblin o ničem nevěděl, ucítil jen chlad oceli pod krkem a pak mu Zloděj zkušeně vyřízl maso na krku až k páteři. Skřet se bezhlesně svezl k zemi, k proudu moči se přidal proud krve. Nukt zavrtěl hlavou a usmál se “V tomhle je ten parchant dobrej.” Barbar se zvedl a potěžkal sekeru. “Nevykašlem se na to a neodděláme i ty démony?” Nukt i elfové se zvedli ve stejnou chvíli, “Tak dem, bude sranda.” Jakoby barbar pronesl nějaké zaříkání, všichni vyběhli za ním.
Warnu pečlivě promýšlel jak se stejně neslyšně zbavit ostatních skřetů, když ho z přemýšlení vytrhl válečný pokřik barbara a zpěv elfů. Zvedl se a v běhu vystřelil z každé kuše tři šipky. Během chvíle nebyl na živu jediný skřet a bylo ticho. Warnu se podíval k východu z podzemí a překvapeně zjistil, že vyvolávač pije z nějaké lahve a v klidu se dál potlouká kolem. Barbar si otíral sekeru do hadru. “Pěkně jsme jim vydělali vnitřnosti, že jo?” v tu chvíli se otočil jak vyvolávač, tak oba démoni.  

  Gart pobídl trolla a ten se s řevem rozeběhl proti třímetrovému gurthovi. Strašná síla trollova těla nemohla být zadržena ani magickým štítem černé magie. Gurth se v mžiku ocitl uprostřed palby obrovských pěstí. Vyhnul se prvním ranám, ale pak jednu dostal přímo do hlavy a na chvíli ztratil vědomí. Když se mu vrátilo, letěl zrovna mezi mrtvoly skřetů na náměstí, po dopadu slyšel vibrace blížícího se trolla. Sebral všechnu svou magickou moc aby odrazil jeho útok a tím jej zmátl, ale neměl již dost sil k magickému protiútoku. Zvedl se a mezitím co před jeho očima pableskovaly záblesky rudočerného štítu pod náporem trolla, vytáhl drápy, otočil se a vyskočil na kamennou stěnu za sebou. Dlouhý ocas mu sloužil dobře jako protiváha. Za chvíli byl na úrovni střech a mohl se tak dostat rychle kamkoli chtěl, přeskočil mezeru mezi dvěma domy a propadl se dovnitř. Vyhrabal se z dřevěné střechy a pak se rozhodl vybírat si jen stabilněji vypadající budovy.
Pohyboval se s lehkostí ještěrky, kterou vlastně byl, ale ještěrkou vážící jednu a půl tuny. Chvíli se zastavil, aby se zorientoval, blesky sršely z nebe stále, ale s menší intenzitou než když se ničení účastnil on. Rozeběhl se a skočil znovu, jeho stín přeletěl nad hlavami bojujících skřetů pod ním, nezastavoval se. Obratně uhýbal věžičkám a balkónům, pak zpomalil a se zděšením zjistil, že skrz temné mraky prosvítá slunce, snad ještě nespustili Rituál, panebože to snad ne! Vydal se přímo k Bráně Mučených, stále to může být jenom důsledek jeho magické vyčerpanosti. Pevně v to doufal, Smršť kterou vyvolali by byla moc silná aby se proti ní dalo bojovat kdyby jí ovládlo to dítě. Musí být vymazáno rychle a beze stop. Když seskočil ze střech na ulici, se zděšením zjistil, že ho sledoval ten dotěrný troll. Stál uprostřed uličky a díval se přímo na něho. Gurth neváhal a pokusil se znovu vylézt na stěnu domů, ale utrhl se sním kus omítky zničené bleskem.
Zkusil to znovu, ale oheň který zuřil v této čtvrti mu připravil jen drolící se zdi. Troll se rozeběhl a jěštěr zjistil, že jeho magie je zbytečná, otočil se a pokusil se o útěk, ale troll ho chytil za ocas a praštil s ním o zem. Čtyřtunová bestie se nad ním skláněla a vzala ho za hlavu. Uslyšel podivně tenký hlásek “Kde je váš vůdce! Kde jsou rebelové!” Něco mu to připomnělo, jenomže tu nebyl vyvolávač aby ho udržoval při životě. “Mluv!” Gurth mlčel, pak ucítil nesnesitelný tlak a jeho ruka se s podivným zvukem oddělila od jeho těla. Postřehl jak se k jeho krku blíží dlouhé zahnuté zuby toho strašného stvoření a nakonec ucítil nesnesitelnou bolest.

 Gart honil toho gurtha dost dlouho a i troll se na něho začal těšit, nyní nezbývalo než jeho bídnou existenci ukončit. Děsivý řev který stvoření vydalo když z něho unikal život se rozletěl po celém městě, mával ocasem a rukama v křečích, trolleeg si vzpomněl na legendy o stvořeních sajících krev, o upírech, žijících prý v dalekých zemích za Erlgadorem, v území Za Jezerem. Utrpení z řevu ještěra a jeho nelidskost jakoby zajela až do srdce každého jiného tvora, tón toho zvuku jakoby rezonoval v dutinách celého těla. Když gurth zemřel, vyběhl Gart k Bráně Mučených, kam se již vydal Kudrach a všichni ostatní. Ulice byly plné utrpení, řev a cinkot zbraní umocňovaly strašlivost scén totální destrukce,  Gartův troll proběhl davem lidí s rudě svítícíma očima a prorazil nízkou dřevěnou stěnu, mumlání lidí posedlých černou magií mu znělo  zádech a on si už představoval co se stane jak zemře další gurth. “Rik kek, Rik!” Zařval na trolla a ten ještě přidal na rychlosti.

 Nuktovi se stáhl žaludek když viděl jak se k němu blíží první z démonů. Hrozivý zjev byl umocňován tím, že stvoření nedýchalo ani nevydávalo žádné jiné známky života. Všichni se poschovávali do beden, pytlů a dalšího provizória rozházeného všude kolem stejně jako tomu je v každém jiném vojenském táboře. Vyvolávač si asi nebyl vědom nebezpečí, protože postavil démony před východ z díry aby zablokovali cestu a sám postoupil mezi mrtvoly goblinů. Nemohl vědět, že jednou z nich je Poznamenaný. Elf ležel nehnutě, s šíleným výrazem v očích. Vyvolávač otočil jedno z těl a pak se vrátil k oběma démonům. Rozpřáhl ruce a z fialovobílé koule vystoupili dva vysocí démoni s dlouhýma rukama a velkýma očima, prohlíželi si okolí a vyzařovali jakousi zvrácenou inteligenci, jako právě probodnutý člověk, překvapení, ale i krutost a žal mísený s utrpením.
Začali prohledávat mrtvé. Vyvolávač je usměrňoval, pak jednomu přikázal, aby se šel podívat za roh, kde, jak Warnu doufal, byl ve stínu připravený barbar a jeho chladné sekery. Nebyl slyšet žádný zvuk, ale démon se už nevrátil, nebo ano, ale jen jeho část v podobě cíkence černé tekutiny. Vyvolávač zakřičel do tmy a pak tam poslal i druhého, ten se svou podivnou chůzí vydal za prvním démonem, ale to už na světlo ohně vyšel barbar. V jedné ruce rozpůlenou hlavu prvního démona, v druhé jednu ze svých seker. Černá krev dopadala na podlahu a nabalovala na sebe prach. Druhý rudý přízrak poskočil a s vysokým zvukem snesl své dva drápy na jedné z rukou na barbara, ten ale uhnul a uzemnil démona přímou ranou. Démon si kleknul a jeho krev prýštila na barbarovo tělo. Stvoření se bezmocně dívalo jak se barbar otáčí na jeho pána. Seveřan vystoupil z černé břečky na podlaze a se soustředěným výrazem se vydal k muži ohromeně stojícícho proti němu. Upustil hlavu démona a pomalu, s rozvahou a hlavou přikrčenou jako dravec, uvolnil druhou sekeru. Vyvolávač vykřikl nějaký nesrozumitelný povel, když se najednou zvedl do vzduchu a jeho ruce začaly bláznivě mávat kolem sebe, z úst mu létaly úseky vět a nohy sebou trhaly, za ním se zvedl Poznamenaný se zavřenýma očima a skrčenýma nohama, levitoval nad zemí a usmíval se. Vyvolávač se ve vzduchu otočil k démonům a něco žbrblal.     “Běž…te…pryč,…prostě….pryč….už vás….nepotřebuju…..ehh. nééééé ….počkejte ….. ticho, buď zticha, teď mám tenhle mozek já………nééééé….ehh……Takže vy  dva! …… pryč…..odvolávám vás………..rozpadněte se nebo co to děláte když vás člověk odvolává…….néééé…..nech toho, ticho…….pryč……..” Démoni se otočili a vyšli ven, čekali znovu před vchodem. Vyvolávač pak začal škubat celým tělem a z úst mu tekly sliny, potom spadl k zemi jako uschlá švestka a z očí měl jen vypálené důlky, kůže na obličeji byla svraštělá a z uší se mu vydraly stužky krve. Poznamenaný se postavil na nohy a s klidem prohlásil “Vyřešeno, jdeme,” barbar chtěl něco dodat, ale ihned ho umlčel dloubanec do žeber od jednoho z elfů, prevence proti seveřanským projevům, barbar elfovi postrčení oplatil s úsměvem a na bojovníkově těle zanechal otisk svého velkého lokte potřísněného matnou démonickou krví. Tiše prošli za zády démonů a zmizeli v šeru chodeb. Poznamenaný pronesl větu která všem zněla v uších jako krásná píseň “Příště je na řadě gurth”.

 Brána se tyčí nad náměstím, není to přímo brána jako portál, spíš čtyři oblouky, které se stýkají nad kamenným blokem. Na každém z oblouků vyseli trestanci nebo vězni v klecích, za kůži, hlavou dolů, prostě vše na co si kat ve chvílích opilosti vzpomene nebo co si v tu chvíli vymyslí. Strašná pověst Brány Mučených je proslavená po celém Kontinentu. Je pozůstatkem kočovníků kteří jednou tuto část města obývali. Nyní na obloucích viseli nejdůležitější  představitelé Parnaku, které nestrávila bitva v Aréně.
Hrozivý jekot umírajících nebo mučených, což nebyl takový rozdíl, působil na sluch temné sešlosti pod Branou jako balzám. Gurth poletoval mezi svíjejícími se těly, zakrvácené oči visících lidí se na něho upírali s bolestí zastřenou nenávistí. Ocas mu volně visel jak se jeho tělo přesunovalo v prostoru. Podle toho jak pohyboval rukama, tak poletoval mezi čtyřmi oblouky a prohlížel si zkroucené obličeje mužů a žen před sebou. Hledal rebely, podle spojení se svými
strašlivými pány z Prokletého ostrova analyzoval rysy jejich obličejů. Rudá záře jeho očí měla na zdrcené vědomí odsouzených stejný vliv jako rudé blesky kolem na dřevěné budovy města.
Gurth sletěl dolů k právě příchozímu skřetímu šamanovi. Jeho nohy zadunily na dláždění náměstí. Dva rytíři v brnění ze kterých vysely kořeny, byly to výtvory zakázané šamanské magie, výkonností se skoro vyrovnali rudookým loutkám vytvořených černou magií, nyní ale jen tupě zírali na obrovské tělo ještěra před nimi. Šaman se konečně ozval “Nemůžeme žádného z nich najít, pane, nejspíše nějak unikli z města, jestli tu vůbec to dítě bylo.” Gurth zavrčel a promluvil hlasem zastřeným strašnou silou kterou jeho tělo absorbovalo “Víš, co se stane, pokud dítě nenajdeme?” Šaman zakroutil hlavou “Nevíš? Hmm, proč mne to nepřekvapuje, SKŘETE? Vidíš to peklo nad našimi hlavami?” goblin se zahleděl na černé mraky tvořící podivné tvary jakoby hadích těl, proplétajících se, otevírajících své hrozivé tlamy a šlehajících rudé blesky ze svých chřtánů, děsivý pohled na gigantické masy hmoty zapříčinily že se skřet otřásl “Vidíš to, šamane? Je to jedna z nejmocnějších zbraní našeho světa, a má svou vlastní hlavu, slouží jen těm, kteří mají dost oddanosti aby riskovali použití černé magie. Před tisícem let, kdesi v Černých horách, tam kde teď leží pláně Erlgadoru, žili naši předkové. Když byli vyhnáni lidskými špinavci, opustili své krásné stavby a byli skoro vymíceni. Nikdo neví zda nějaký z nich přežil, jisté je, že pár jich šlo daleko na jih, prý až za hranice této pouště, na místa kde se skloubí Poušť a jižní pralesy, na místo kde tenkrát vzkvétalo Stříbrné království, a tam započali stavět novou zbraň, se kterou by vyhnali lidi ze své domoviny.” Goblinova zelená hlava se podívala nahoru, nějaký člověk visící za kůži na zádech právě sletěl na dlažbu náměstí, po těch dvaceti metrech letu z něho moc nezbylo, čvachtnutí se rozlehlo po ploše, jen ztěží letícímu tělo unikl jeden z nusků hlídající se svým kopím svého ještěřího pána a šamana své příbuzné rasy, nyní zkoumal rozdrcené tělo člověka .
Gurth pokračoval “Tou zbraní jsou Smrště. To, co vidíš nad sebou, nebeští hadi, zmije Proroctví.” Skřet v dunivých slovech gurtha slyšel podivnou fascinaci “Naši předci vyhladili bagurny kteří obývali Parnak právě těmito Smrštěmi. Aby Smrště získali, obětovali většinu svých lidí bohům Chaosu a Černé magie. Stále to však nestačilo, chtěli ze svých nebeských hadů udělat víc než válečné stroje, chtěli z nich udělat myslící bytost se stovkami těl, behemotha ničení.” Skřet se začal obávat toho, co přijde. “A tak obětovali celou svou rasu, věděli, že bez Nexů, zdrojů černé magie, jejich těla dlouho nevydrží, přesto se obětovali a celé své životy sledovali jak jejich těla slábnou. A stavěli dál, dál budovali hnízda pro své zmije Proroctví. Těmi byly podivné černé pyramidy, ztracené daleko na jihu, v nedostupných pouštích, tvořily dokonalé působiště pro jejich černočerné plány. Nexy, krystaly obrovské moci, byly klíčem k probuzení Hadů. V každé pyramidě leží obětní místo, na kterém se dá Nexus spustit. Poté dává energii Smrštím, které se nekontrolovatelně pustí do zabíjení všeho živého.” Skřet nemohl tušit, k čemu gurth míří, ale přesto jakoby cítil jeho zášť vůči všemu živému. “Umírali, jeden po druhém, dříve nesmrtelné bytosti se obětovali pro věčnou pomstu. Ale byla to jen část jejich rasy, další odešli neznámo kam a jiní se rozhodli pro ještě úctyhodnější poslání- stvořili nás, gurthy, z primitivního ještěřího druhu v poušti vznikla rasa, která ovládla postupně celý Jih. Jsme jejich potomky, přímou manipulací přenesla Stará rasa své znalosti do našich těl, naprogramovala nás tak, že nyní jen čekáme, až se narodí další z nás s dalšími vědomostmi Staré rasy.” Gurth se otočil a zakřičel nějaký povel na pár vyvolávačů, ti začali vyvolávat rudobílé koule a létající démoni začali nosit všude rozházená těla někam pryč, daleko od tohoto místa, někteří zvedali stále živé a věšeli je mezi další oběti na Bráně mučených. 
“Teď se naplnil můj čas, získal jsem společně s ostatními ze svého hnízda schopnost ovládat Smrště. Bohužel, mluvil jsem o třetí části Staré rasy, která odešla neznámo kam. Oni se SPOJILI s živými bytostmi, SPOJILI svůj osud s nimi, s lidmi a elfy a s ostatní pakáží. Začali studovat cesty jak odčinit to co spáchali v Erlgadoru spuštěním Pasti. Smrště nebyly jedinou zbraní Staré rasy.” Šaman si vzpomněl na vyprávění o namodralé mlze která zahalila prosperující království Erlgadoru a následné bitvy s nemrtvými, otřásl se při představě pochodujících mrtvol a plání plných strašlivých spletenců těl. “A tak začali studovat opačnou cestu než jakou nabízí Černá magie, tak vznikli rebelové. Jsou to příslušníci Staré rasy v podobě jiných bytostí. A mi je budeme muset vyhladit, protože se snaží o to, získat moc nad Smrštěmi.” Zelenokožec se nadechl “Máte těžký osud můj pane, ale nenašli jsme ani lidské dítě se svítícíma očima, ani žádný z Nexů.” Gurth zavrčel a mávl rukou “Nezbývá než hledat dál nebo město zničit dříve než se objeví nějaký Arne-digo a překazí naše plány.” Pak se Gurth otočil a odcházel pryč od zahanbeného skřeta. Ten se podíval na své dva němé posluhovače v lesklých brněních a společně s několika jinými skřety se vydal za ještěrem. “Pane, co když zde dítě opravdu není, a o co  vlastně jde, proč prostě nezničíme celý Parnak?” Mág se otočil a z nozder se mu vyhrnula pára “Pak by bylo o starost méně, ale mé zdroje z Erlgadoru mluví o silných aktivitách rebelů. A stejné důvěryhodné zdroje mi napověděly abych na rebely dával pozor. Proto vyhladím každého z nich a následně tedy nebude nikdo kdo by zde dítěti zajistil přežití. Ale zároveň je důležité si Parnak udržet jako hnízdiště- protože jedině to že osídlíme místo výskytu další černé pyramidy nám dovolí pokračovat v evoluci a stát se tak pokračovateli Staré rasy, kdyby naše evoluce skončila moc brzo, bylo by jenom otázkou času kdy nad námi rebelové, nebo Arne-digo, jak jim říkáme mi, budou mít jak vědomostní, tak početní převahu, jsou i jiné okolnosti proč nechat Parnak jakžtakž obyvatelný, ale ty nemusím vysvětlovat skřetovi. Teď běž za Druhým do podzemí, uvidíš jak se probouzí Smršť. Hlídej jej, nikdo nesmí proces narušit. Smršť která z něho vzejde bude příliš silná.” 

 Kudrach pomalu přelezl zídku a pohlédl na náměstí. Výjev hořících budov a pohybujícího se nebe s hrozivými mraky dodával scéně pekelný nádech. Skřeti a démoni tahali mrtvé pryč od Brány a živé k ní, lana se napínala a posunovala jak pohybovala klecemi a háky na obloucích. Mezi nimi poletovalo to strašlivé stvoření, gurth se zastavoval u každého z lidí a každého zvlášť ohledával. Kudrach se pomalu přesunul, v doprovodu dvou démonů a elementárního mága se snažil vypadat nenápadně v chaosu kolem sebe. Bylo to lehké, vyvolávači měli dost práce s tím udržet alespoň nějaký systém v hledání rebelů. Kudrach byl ve službách kabaalu jen krátce, přesto pochopil, že vyvolávačům jde o něco víc než jen o upevnění svého místa tady v Poušti, pokud porušují svůj neutrální statut. Co přesně má být cílem jejich snažení, to nevěděl, ale měl v plánu to zjistit, i když už teď něco tušil- slyšel že jeho kabaal se chce dostat z pod vlivu kabaalu ze Stříbrného království, na severu už se něco takového podniká, možná že už i bylo realizováno, ale zde, v Poušti, se oba kabaaly střetávají.
 Přeběhl malé prostranství mezi sežehnutým krámkem a zbytky stanů na náměstí a schoval se v potrhaných plachtách. Rozdrcené kočáry a cáry plachet tvořily jakoby útroby nějakého mrtvého zvířete, rudé blesky probleskovaly skrz plátna a Kudrach pobídl své svěřence a Joreho, v očích elementárního mága viděl stejné vzrušení jaké cítil on sám z nastávajícího boje. Od Brány mučených a gurtha je dělilo jen pár desítek metrů posetých troskami stánků, kočárů, drožek, mrtvol a rozházeného zboží. Kolem Brány byly dva kruhy- jeden sloužil jako trh a druhý jako stáje, uprostřed byla Brána Mučených jako připomínka co čeká podvádějící obchodníky. Proběhli za zády hlídkujícího orka a schovali se ve změti dřevěných trámů a stínidel. Vítr si pohrával s plachtami nad jejich hlavami a vytvářel tak podivnou kakofonii pleskavých zvuků. Kudrach se zastavil a napřaženou rukou varoval Joreho. Pod malým dřevěným stánkem stálo nebo posedávalo asi osm nusků, o něčem se horlivě bavili ve své hnusné hatmatilce. Našli asi stánek prodejce vína, protože se kymáceli a do pusy si každou chvíli pouštěli z měchu proud načervenalé tekutiny. Kudrach dal povel démonům, oba se pomalu vydali každý jinou cestou k nuskům.
Skřeti se plácali po zádech a vydávali zvuk vzdáleně podobný smíchu. Pak se Kudrach zvedl a vyšel klidným, vycházkovým  krokem k nim. Skoro si ho nevšimli, až když byl několik kroků od nich, jeden znich se otočil. “He, škyt….maso! Škyt….člověk sem…škyt….nemít…he….dobrý čas…škyt…na něj! Nigdyróóó!!” Ve stejnou chvíli kdy nusk dořekl poslední slovo svého složitého proslovu dostal zásah ohnivou koulí a odletěl někam mezi trámy trosek kolem. Ostatní se hned vrhli na vyvolávače, ten zamířil čtyři prsty každé ruky na dva ze skřetů a pronesl jakési podivné zaříkadlo, pak mu z každého prstu vyletěl rudý bodec. Salva bodáků odhodila oba nusky daleko od vlny útočníků. Jako na povel se do boje vrhli i oba šestirucí démoni. Jeden skřet se ani nestačil ohlédnout když mu démon oddělil od těla obě ruce, nohy i hlavu jedním rychlým útokem. Další skřeti se dali na útěk, dva zastavil ohnivými šípy Jore a o další se postarali démoni, jeden nusk skočil a zakopl o položený trám, když se zvedl, zmizel ve změti rukou jednoho démona. Kudrach se rychle rozhlédl, jejich počínání snad nikoho nealarmovalo. Vyběhli tedy dále k bráně. Když se dostali k místu kde byli svázaní lidé kteří byli potencionálními rebely, zbavili se dalších dvou nusků  a začali rozvazovat zajatce. Všichni hned brali zbraně a začali zabíjet skřety, boj se začal přenášet přímo před nos gurthského vůdce.

 Nukt běžel, už ani nevěděl jak dlouho běží, barbar vedle něho už skoro nemohl a oni stále běželi. Warnu NĚJAK věděl, kam mají namířeno, věděl to díky plánům od Garta, věděl, co je čeká a co mají hledat, tak mu Nukt věřil. Proběhli velkou halou a pomalu začali nacházet hořící pochodně, byli blízko, gurth je někde tady společně se svou skřetí ochrankou, zloděj stále studoval jakousi mapu hieroglyfů. V prachu vyšlapaná cesta je dovedla až k díře ve stěně tunelu, hlídané orky. Poznamenaný si s nimi pohrál a narychlo je zvedl do vzduchu a zabil s nimi gobliny, kteří se přišli podívat co se děje. Elf již vypadal vyčerpaně, ale stále ještě dokázal orky odhodit do tmy strašlivou rychlostí, zvuk který vydali při dopadu byl jen předzvěstí hrozné ozvěny jak klouzali po zemi a narazili do protilehlé zdi. Jiný zvuk slyšet nebyl.
Warnu nakoukl do díry a kolem hlavy mu prosvištěla šipka z foukačky. Když se otočil, měl jednu v rameni. “Sou tam, hajzlíci.” Vytrhl šipku a vystřelil dvakrát do díry ze své kuše. Pak se tam všichni nahrnuli. Barbar dodělal skučícího goblina s šipkou v krku. Elfové začali ohledávat stěny, smrad skřetích těl byl silný a jakoby varující. Chodba byla vykutaná do skály, ale ne skřetími nástroji, byla to práce magií nadaných rukou. Vedla do velkého prostoru ve kterém se všichni zastavili s úžasem a čelistmi sklopenými. Ať už čekali cokoli, nebylo to tohle.

    Gurth se snesl dolů a něco povídal menšímu skřetovi, pak se otočil a vylétl znovu nahoru ke své předešlé činnosti. Kudrach se rozeběhl vstříc goblinovi, kterého považoval za šamana podle tetování. Nikdo si jich zatím nevšiml a toho hodlal Kudrach bohatě využít. Má zabít co nejvíce skřetů a pak dát jako obvykle signál Gartovi a ostatním. Osvobození lidé se probojovávali skrz skřety s nemalými ztrátami, démoni vyvolávačů si s chabě vycvičeným měšťanstvem většinou poradili, ale i mezi zajatci se občas objevil někdo kdo dokázal projít skrz jednotku skřetů bez škrábance. Gurth si už asi nenadále silného ruchu kolem Brány všiml, protože začal horečně létat od jedné skupinky skřetů ke druhé a zadávat jim rozkazy. Jeho magická moc musela být strašlivě obrovská když ji dokázal využívat k takovému plýtvání jakým je let. Bleskem sežehl několik útočníků a poté se vznesl vysoko do vzduchu, pár metrů nad Bránu a něco křičel. Jeden z mraků, připomínající hada, sletěl mezi zástup bojovníků a vysílal ze svého těla výboje rudé energie. Pak Gurth sletěl a postavil se na nohy, ocasem rozsekl nějakého elfa a dvěma skoky se přenesl k šamanovi který bojoval opodál. Kudrach už nečekal a kývnul.  “Spusť to, Jore!” Elementární mág rozpřáhl ruce a začal šeptat slova magických formulí. Nad jeho hlavou se začala tvořit obrovská ohnivá koule, která se poté rozbalila do podoby ohnivého serpentinového draka. Pak Jore ruce natáhl před sebe a zařval z plných plic jakési magické slovo. Drak zařval a vrhl se mezi skřety, proletěl náměstím a nechal za sebou vypálenou cestu o průměru dvou metrů, na konci náměstí se otočil a vyletěl do vzduchu, metr nad Jorem zmizel v záblesku ohně, Jore napřáhl