Druhá recenze na knihu, která potěšila všechny fanoušky Goodkindovy ságy Meč Pravdy. Vydejme se opět po stopách Richarda a Kahlan, císaře Jaganga, sester světla i temnoty, čaroděje Zedda, Anny, Nathana a dalších. Vydejme se opět do boje za Pravdu a spravedlnost.
Děj ságy Meč pravdy plyne hladce jako voda. Občas se řeka změní v bouřlivý vodopád, jindy nás autor uchlácholí pomalým tokem neškodného filozofování. Ale v tomto dílu jako by se poprvé objevil vodní vír. Poprvé se totiž objevuje věc, ke které se dříve Goodkind nikdy zbytečně neuchyloval, a to je rekapitulace předchozího děje. Už to není ta od prvních stránek se valící akce. Kahlan, která se léčí ze svých zranění, jichž nabyla na konci minulého dílu, nám postupně „odhaluje“ základní informace. Každý čtenář celé ságy si však právě všechny tyto základní věci přece pamatuje, a proto to slouží pouze čtenářům, kteří si zvolí k četbě jako první díl tento. A předem říkám: nedělejte to! Začněte pěkně od začátku.
Opakování předchozích událostí trvá více než padesát stránek, kde se teprve začne rozjíždět nová dějová linie, ale i potom se neustále vracíme do minulosti. Goodkind se nestyděl zopakovat v celém znění příchod Richarda do Paláce proroků, což je situace z knihy Kámen slz, ale i další události.
Z výborného vypravěče se stává mistr vypravěč – Goodkind nás stále přesvědčuje o tom, že psaní má v malíku. Napětí, zábava, překvapení. V této knize představuje další z „hlavnějších“ postav – sestru temnoty Nicci. Na desítkách stran dokonale vykresluje její zajímavý charakter. Nicci tak patří k těm postavám fantasy, které žijí vlastním životem a řídí se svými myšlenkami, a nikoli k těm, které jsou tlačeny spisovateli k nepřirozenému jednání. Nicci ale není jediným charakterem, který by v Meči Pravdy zaujal. Goodkind je v tomto obrovsky silný. Postav je již opravdu velké množství (potřebovaly by trochu poumírat), a proto by byl čtenář, začínající ságu touto knihou, i přes rekapitulování děje zmatený.
Neustále se v Meči Pravdy setkáváme s myšlenkami a postřehy, které nutí čtenáře přemýšlet. Musím podotknout, že už se ZŘÍDKA objeví i něco, co vychází ve srovnání s ostatním poměrně směšně a nevěrohodně. Asi těžko nás Goodkind přesvědčí, že: „Někteří lidé se těšili na stáří, aby měli záminku stát se neupravenými hastroši. Jejich největší touhou v životě bylo vypadat nenápadně a odpudivě.“ (str. 123) V kontextu s událostmi to naštěstí nezní tak velmi podivně.
K překládání ságy se vrátil Vincent Šinský, takže se terminologie vrací do původního znění. Pokud čtete ságu od začátku, víte, že se po čtvrté části názvy a pojmy změnily. Teď se vrací opět ty první. Těžko říci, zda je to dobře nebo špatně, oba překlady totiž nejsou nijak skvělé. Měnění názvů v průběhu ságy je samozřejmě neomluvitelné a je to obrovský přehmat vydavatelství. Obálka se ke knize moc nehodí (zatím ani jednou nebyl použit originální cover art). Zpracování knihy je dostatečně dobré, v překladu naprosté minimum pravopisných chyb a překlepů, na rozdíl od minulých dílů.
Věřme, že se bude kvalita držet Terryho Goodkinda stále – ať už v Meči Pravdy či jakémkoli jiném díle, které by započal (což je velmi nepravděpodobné). Raději už přestanu plýtvat slovy. Jedenáctou knihu ságy není třeba déle představovat. A to zvláště proto, že je to stále ta stejná řeka, která plyne dál.
Recenze napsána pro RAMAX.
