Opožděná reportáž z Bohemiaconu 2001

Jasně, já vím, že se tu tahle reportáž měla objevit už před měsícem. Ale co mám se sebou dělat, když jsem tak líný? No, každopádně snad nikomu neuškodí malé ohlédnutí za letošním conáním v Ústí nad Labem…

 

Nápad vyrazit na letošní Bohemiacon se zrodil během diskuse na webových stránkách Ikarie. Nebylo by na škodu prohlédnout si lidi, které zatím znám jen podle jejich příspěvků do internetového fóra, říkal jsem si. A navíc, vždyť při vyhlášení letošních výsledků literární soutěže O železnou rukavici lorda Trollslayera (dále jen OŽRLT) mě přece čeká několik minut slávy! Jedu, rozhodl jsem se a začal balit. Přátelům, kteří považují můj zájem o sci-fi a fantasy za, mírně řečeno, ztrátu času, jsem na jejich dotazy ohledně cíle této cesty odpovídal pouze, že jedu do Ústí chlastat. Což, jak se ukázalo, nebyla tak docela nepravda.

Mraky na obloze se rozplakaly zoufalstvím nad tím, že opouštím rodné město, místo abych se zapojil do bujarého veselí poslední prázdninové diskotéky. Cestou do Prahy nebyl ještě déšť až tak hrozný, zato v autobuse směr Ústí nad Labem mi chvílemi připadalo, že projíždíme gigantickou myčkou. Pršet nepřestalo ani poté, co jsem opustil dopravní prostředek a vydal se pěšky tam, kde jsem předpokládal, že se nachází Dům kultury. Tento předpoklad byl oproti všem mým očekáváním správný, brzy jsem místo konání skutečně objevil. U prezence nebylo živé duše, jen pořadatelé – ti ovšem nebyli příliš živí a vypadali, že se docela nudí. Prozradili mi cestu na kolej, nikoliv ale železniční, nýbrž vysokoškolskou, tu, na které jsem měl bydlet. „Když půjdeš pěšky, budeš do večera zpátky,“ zavtipkoval jeden z pořadatelů, ten, který mi předtím ukazoval polohu koleje na mapě. Brzy jsem měl pochopit, že to dost možná vůbec nebyl vtip.

Večer jsem byl zpátky. Mokrý a grrr, velmi velmi naštvaný.

Ústí nad Labem se ukázalo být opravdovým labyrintem, v němž se pravděpodobně nevyznají ani domorodci. Jen tím lze totiž vysvětlit mou hodinovou anabázi, jež skončila teprve poté, co jsem potkal jednu postarší paní, které se mě natolik zželelo, že mě odvedla prakticky až před dveře koleje. Tímto oné postarší paní ještě jednou děkuji. Hodil jsem spacák ke stěně tělocvičny a vyrazil zpět. Tentokrát již trolejbusem. Ty v žádném případě zabloudit nemohou – alespoň jsem v to pevně doufal.

Večer jsem byl zpátky v Domě kultury. Jak už jsem, grrr, říkal, mokrý a velmi naštvaný. Abych se trochu uklidnil, vydal jsem se na přednášku Leonarda Medka o tom, co víme, že nevíme o českých dějinách. A bylo toho dost. Na přednášce jsem se kromě historie spíše náhodou seznámil ještě s člověkem, z něhož se vyklubal jeden z mých známých z internetového fóra Ikarie (a zároveň jediný, který na BC 2001 skutečně dorazil) – Roman. Tímto se omlouvám Leonardu Medkovi za to, že jsem zbytek jeho přednášky příliš neposlouchal a věnoval se v zadní řadě diskusi o všem možném. Následujícím bodem programu byl legendární Václav Pravda, který zaníceně vykládal všem přítomným neofanům o fandomu. Škoda jen, že v sálu žádní neofanové zřejmě nebyli, neboť všech devět dalších přítomných neustále souhlasně přikyvovalo, jako kdyby o všem, co VP říkal, už dávno věděli (přikyvovali jsme i my – když všichni, tak všichni).

Po této přednášce směřovaly naše kroky do hospody, kde jsme se s Romanem bavili o literární tvorbě, zvláště pak o naší vlastní. Můj staronový známý rovněž poslal do OŽRLT svou povídku, leč bohužel neuspěl – jeho příběh se měl dočkat zdrcující kritiky během plánovaného zítřejšího posezení porotců soutěže s úspěšnými a méně úspěšnými autory. Debatu o našich literárních plánech do budoucna i o společných známých-neznámých z internetových stránek Ikarie jsme hojně prokládali pivem, naše cesta na kolej byla proto velmi veselá, leč překvapivě neokořeněná žádným blouděním.

Již jsme se chystali ke spánku, už už jsem zavíral oči, když vtom k nám přišla skupinka nějakých lidí a slušně nás požádala, jestli bychom se nemohli kousek posunout. Protřel jsem si oči, protože jsem si na chvíli myslel, že se jedná o anděly. Ti to ale, jak se ukázalo, v žádném případě nebyli, šlo totiž o pověstného Michaela Bronce a jeho údernou skupinu, čítající veleznámou Ivanu Kuglerovou a další mladé autory, jejichž společným jmenovatelem bylo dobré umístění v OŽRLT a následné otištění povídky v letošních Drakobijcích. Těch měl Michael Bronec ostatně plnou krosnu, v žádném případě je však nechtěl nikomu ukázat před zítřejším slavnostním vyhlášením výsledků. Následovala nezávazná konverzace na různá témata, doplněná o vyplacení mého honoráře za povídku v Drakobijcích – dostal jsem ho přímo ve spacáku. Kéž by za mnou všechny peníze chodily rovnou do postele…

Po nějaké době se šlo konečně spát. Připadalo mi, že od chvíle, kdy jsem zavřel oči, do okamžiku, kdy jsem je zase otevřel, uplynulo jen pár vteřin – nicméně, probudil jsem se do sobotního rána, stejně šedivého jako to páteční, ale alespoň méně deštivého. Po rychlé bagetové snídani se šlo na con. Nejprve tu byla přednáška Ivany Kuglerové o proměnách člověka ve zvíře, jež se ke konci zvrhla v debatu na téma uříznutého vlkodlačího ocasu a jeho následné proměny v lidský – co vlastně? Ivana vyzvala některého z přítomných vlkodlaků, aby ve jménu vědy tento experiment podstoupil, nikdo se ale nepřihlásil. Buďto v sále žádný nebyl nebo se tyto krvelačné bestie prostě styděly, případně nechápaly vědecký význam tohoto pokusu. Následovala přednáška Jiřiny Vorlové o DrD verze 1.6, jehož Pravidla pro začátečníky prý ve stejné době již Martin Kučera v Ostravě zběsile tisknul. Zajímavé, možná bych měl s Doupětem znovu začít…

A pak tu byl workshop, kde především tři sudičky – Jana Rečková, Jiřina Vorlová a Ivana Kuglerová, trhaly na kusy všechny povídky, které se do Drakobijců nedostaly a jejichž autoři se přesto odvážili přijet na BC 2001 a přijmout kritiku. Došlo i na můj druhý příběh (ten, který se do sborníku neprobojoval), svůj slovní díl dostala i Romanova povídka. Tři sudičky zcela ovládly místnost a nepouštěly nikoho ke slovu, problémy s prosazením vlastního názoru měl dokonce i sudí (mužský rod od sudičky) Michael Bronec. Celkově ale považuji podobná sezení za přínosná a myslím, že by se měla pořádat častěji. Posudek od hvězd českého SF a F literárního nebe (jako již zmíněné Jana Rečková a Ivana Kuglerová) navíc jistě přiláká více mladých autorů k takové literární soutěži, která něco podobného nabízí.

 Po skončení workshopu jsme vyrazili na přednášku Františky Vrbenské, nazvané jednoduše Františka Vrbenská a hudba. Hudba tam rozhodně byla, nechyběla ani Františka Vrbenská, ta ale netančila, nýbrž přednášela. Každá z jejich přednášek je naprosto jedinečná, kdo už jste některou z nich navštívil, jistě víte, že je těžké je nějak blíže popsat, že je lze pouze doporučit… Po skončení tohoto nevšedního zážitku mi ďábel našeptal, abych se zúčastnil sci-fi kvizu, a já se rozhodl jeho výzvy uposlechnout a k témuž přemluvit i Romana. Velká chyba! V prvním kole jsem sice ještě vyhrál, v tom druhém jsem ale narazil právě na Romana, který mě celkem s přehledem vyřadil. Zrada! Na druhou stranu, zatímco byl můj kamarád vyřazován v kole třetím, měl jsem alespoň čas zajít si na přednášku-posezení s Michaelem Broncem a Egonem Čiernym, kde se mluvilo o vydávání knih českých autorů. Oba nakladatelé se občas navzájem škádlili – šlo třeba o to, že jeden z nich vydává výnosného Jiřího Kulhánka a druhý ne (někdo má a někdo nemá), celé toto povídání probíhalo v přátelské a uvolněné atmosféře a já se rozhodně nenudil. Pak jsem ještě stačil vyjádřit soustrast (neupřímnou, hehe) ze  sci-fi kvizu vyřazenému Romanovi, navštívit přednášku Zdeňka Žemličky o etnogenezi Slovanů, najíst se (na stejné přednášce, Zdeňku Žemličkovi se tímto omlouvám, ale měl jsem vážně hlad) a už tu byl hřeb Bohemiaconu – slavnostní sobotní večer.

Jeho zahájením bylo vystoupení místní skupiny historického šermu, čekal jsem jen bezduché mávání meči, ale humorné dialogy účastníků představení nakonec donutily mě i zbytek sálu doslova řvát smíchy. Následovalo mých pět minut slávy (a zhruba tolik i pro ostatní úspěšné autory z OŽRLT), o kterých se ale příliš rozepisovat nebudu, protože by to čtenářům jistě připadalo jako vychloubání. Dalším na řadě bylo vyhlášení ankety Bohemiaconu. V kategorii Osobnost s přehledem zvítězil Jaroslav Mostecký, cena za vítězství mezi nakladatelstvími připadla Strakám na vrbě (tedy Michaelu Broncovi) a mezi SF a F internetovými stránkami slavil úspěch… Sarden (promiň, Nero, dělal jsem co se dalo, při sčítání hlasů zřejmě došlo k chybě). Poté se ujal řízení večera a losování tomboly Jaroslav Mostecký a předvedl se jako opravdový šoumen. Škoda jen, že jsem nic nevyhrál, u srdce mě ale hřála škodolibá radost z toho, že jsem zdaleka nebyl sám. A pak… Pak byl na programu bodypainting. Alespoň teoreticky. Leč dívka, která měla ponechat své tělo napospas malířově fantazii, si zřejmě našla jinou, výnosnější práci a mezi dámami, přítomnými v sále, se bohužel (v některých případech bohudík) žádná náhradnice nenašla. A tak bylo vymalováno… Potom už nám jen pustili starý česko-francouzský animovaný sci-fi film (předpremiéru nového amerického pořadatelům zatrhli) a nastal čas celou společnost rozpustit.

Večer by se dal shrnout jedním slovem (no, večer, ono už bylo po půlnoci…) – hospoda.

Nedělní ráno si zase žádá slova dvě – kocovina a odjezd.

Co mohu říci závěrem k letošnímu Bohemiaconu? Nedostatek návštěvníků proměnil toto fanouškovské setkání v con spíše soukromého, dokonce bych řekl rodinného charakteru. Nicméně, i přes nedostatek hostů z řad známých fandomových osobností, se pořadatelům podařilo naplnit program slušným počtem zajímavých přednášek (zajímavých pro mě – relativního nováčka, zkušenější scifisté na cony stejně nejezdí kvůli přednáškám), takže se nikdo (alespoň doufám) nenudil. Mě se tam rozhodně líbilo. A tak doufám, že i někteří čtenáři této reportáže vyrazí příští rok na konci prázdnin do Ústí nad Labem, aby zde poznali nové lidi, vyslechli zajímavé přednášky a hlavně – aby v anketě BC 2002 hlasovali pro Fantasyplanet!

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Žádné komentáře

  1. Kritika Bohemiaconu
    Musím říci, že od úžasného prvního Bohemiaconu – který považuji spolu se spoustou dalších fanů za nejlepší con porevouční éry – má tenhle ústecký con bohužel setrvale sestupnou tendenci. Sice Ústečáky chápu – nevymáchaný verbální útok Zdeňka Rampase na druhém conu je musel hodně otrávit – ale je to hrozná škoda a většinu návštěvníků nemusí zajímat, co se dělo “kdysi”. Tenhle Bohemiacon byl smolný v tom, že skoro furt pršelo a místo ubytování bylo od místa konání asi 35 minut ostré chůze. V návštěvnících tohle vesměs vzbudilo splín, který se organizátorům nepodařilo rozehnat – ale ne že by se moc snažili… Nevalný dojem na mě udělalo to, že si někteří přednášející museli platit vstup (tzv. “nevyžádané přednášky”), program zjevně spíchnutý na poslední chvíli, kde se skvěly tituly jako “Františka Vrbenská a hudba”, za vrchol jsem pak považoval, když jsem před přednáškou s Egonem (kolem níž se rovněž motala určitá nedorozumění) musel z přednáškové místnosti sám vypuzovat nějaké nešťastné medžikáře. Myslím, že vzhledem k počtu organizátorů bloumajících po akci se mohl vždy někdo z nich pokusit zahájit těch pár přednášek, co probíhaly. V něčem se však Bohemicon oproti minulým zlepšil – přednášející se vesměs dozvěděli předem, že mají přednášku, a nikoli až na místě. Je mi to moc líto a zřejmě bych měl vzhledem k tomu, že jsem tam mohl udělit “železné rukavice” projevovat více vděčnosti, ale byl to jeden z nejhorších conů, na nichž jsem kdy byl. Konkurovat mu snad mohou jen některé minulé Bohemiacony a prastaré Parcony slovenské…

  2. No tak to byl trolejbus, no. Buď jsem byl opilý nebo jsem měl kocovinu, podrobností jsem si nevšímal 🙂

Zveřejnit odpověď