Nekonečný příběh – Ende Michael

Drtivá většina čtenářů si pod názvem Nekonečný příběh představí stejnojmennou televizní pohádku, která se dočkala již několika dalších pokračování. Příběh o malém chlapci Bastiánovi, Dětské císařovně, mladém divochovi Átrejovi a především o Falkovi, bílém Šťastném drakovi, znají téměř bez výjimky všechny děti a určitě i vysoké procento dospělých. Z těchto a žádných jiných důvodů jsem po knize okamžitě sáhnul. Je jen málo příběhů, které se stanou opravdu nesmrtelnými. A který jiný je opravdu nesmrtelný, než ten Nekonečný?

Hlavní postavou je malý obtloustlý chlapec Bastián Baltazar Bux. Má velmi nízké sebevědomí, všichni se mu smějí kvůli jeho výšce, váze a nešikovnosti. Také proto Bastián leží celé dny v knížkách a sám si v hlavě vymýšlí různá fantastická dobrodružství. Ve svých snech je pak skutečně prožívá.

Jednoho zvlášť nevlídného dne chlapec zabloudí do antikvariátu, kde zcizí knihu vázanou v kůži měděné barvy, na níž jsou vyobrazeni dva hadi navzájem se kousající do ocasu. Náš malý „hrdina“ běží do školy, kde se zamkne na půdě a začíná číst. Postupem času zjistí, že jen on, kluk sedící na půdě jisté nejmenované školy,  je jediným člověkem, jež má moc zachránit chřadnoucí Dětskou císařovnu, jednu z hlavních postav. Po chvilce rozmýšlení se Bastián přímo ze zatuchlého podkroví vydává do říše Fantázije, aby se z něj stal ten největší a nejslavnější hrdina ze všech.

Celá kniha mi něco připomněla. Když jsem ještě chodil do mateřské školky, byl jsem bezkonkurenčně nejoblíbenější dítě tamních učitelek. Byl jsem tak trochu jako Bastián. Vždycky po obědě, když nastal čas odpoledního spánku, mne vychovatelky posadily před skotačící děti a já jim vyprávěl příběhy. Byly to všelijaké historky, které jsem si na místě vymýšlel a hned je zase zapomínal. O statečných princích, zlých čarodějnicích, mluvících zvířatech, a tak podobně. Doufám, že to nevyzní jako sebevychvalování, tak to prostě bylo. Všechny děti jsem vždy bez problémů uspal a zbytek času určeného na odpočinek pak pojídal čokoládu, kterou mi učitelky za výkon pokaždé daly (podle toho dneska taky tak vypadám :-). Avšak proč o tom píšu. Celá knížka je stylem vypravování téměř totožná s mými dětskými příběhy. Jsou prostinké, velmi jednoduše slepené jeden za druhým. Člověk si při čtení nejednou uvědomí, že při tomto způsobu psaní se vskutku dá pokračovat donekonečna. Spousty postav, bezpočet neuvěřitelných dobrodružství a častokrát se vyskytující věta “To je však jiný příběh, který budeme vyprávět někdy jindy” způsobí, že celé vypravování člověku opravdu připadá jako nikde nezačínající a nikdy nekončící.

O ději je opravdu zbytečné psát větší podrobnosti. Stačí vědět, že se jedná o příběh malého chlapce, který získá velkou moc. Nově nabyté možnosti jsou však tak lákavé, že se pomalu, ale jistě v chlapci začínají probouzet nové stránky osobnosti, a to ne zrovna ty nejsvětlejší. Vše vyvrcholí, když hdrina vztáhne ruku proti svému jedinému opravdovému příteli. Že onen přítel je Átrej a proměněný chlapec Bastián, o tom snad psát nemusím.

Co však na Nekonečném příběhu mám rád nejvíc, je poselství, jež nese. Dnes se vydává stále méně knih, které mají skrytý podtext a jsou při tom rafinované a neotřelé zároveň. Autor mezi řádky přemýšlí o poslání všech příběhů a literatury vůbec. V souvislosti s tím si nemohu odpustit citatci jedné hezké pasáže, která sice není slohově zrovna dvakrát vytříbená, ale celou knihu nádherně vystihuje:  “Jsou lidé, kteří se nikdy nemohou dostat do Fantázije a jsou lidé, kteří se tam mohou dostat, ale pak tam zůstanou navždy. A pak se najde několik takových, kteří odejdou do Fantázie a znovu se vrátí. A ti pak uzdravují oba světy.”

Je velmi těžké vyslovit závěrečné hodnocení. Redakční práce byla průměrná (když zavřu všechny tři oči) a je prima, že Albatros zachoval původní obálku. Také všechny ilustrace jsou pěkné, avšak o ty tu nejde. Jde o pocity, které toto veledílo vyvolává. Kniha bude bavit malé děti (troufl bych si říci, že mohou být ještě mladší, než je Albatrosem doporučená hranice deseti let), opravdové knižní “fajnšmekry” a pak především starší čtenáře. Všichni ostatní asi jen nechápavě zakroutí hlavou a pomyslí si, co že je to zase za krávovinu.

Dal bych Nekonečnému příběhu desítku, jenomže vím, vlastně jsem si skoro jistý, že spousta lidí se na knihu bude dívat spatra kvůli její zdánlivé jednoduchosti. Buď jak buď, Nekonečný příběh zůstává knihou, kterou člověk čte po večerech před plápolajícím krbem, v ušáku z odřené plyše a se džbánkem svařeného vína vedle sebe.