Stín v Zrcadle 2 – Pohled ze Zrcadla I – Irvine Ian

          Zkušenou horalku Karan a nemotorného kronikáře Liana jsme zanechali v horách nedaleko města Shazmak. Toto bájné město Aachimů je jejich jedinou záchranou před Whelmy, nebezpečnými služebníky mancera Yggura, kterému Karan ukradla vzácný artefakt známý jako Zrcadlo Aachanu.

          Oba přátelé se po četných útrapách skutečně ocitají ve městě, brzy však zjistí, že přešlápli z bláta do louže. Tensor, legendární vůdce Aachimů, se podobně jako další tucet mocných, pokouší zrcadlo získat pro sebe. Mladé dvojici nezbude nic jiného, než ze Shazmaku uprchnout (samozřejmě až po napínavém soudním procesu, divoké honičce v podzemí a smrti několika málo Karaniných přátel).

          Karan s Lianem putují dále a snaží se nalézt někoho, kdo by od nich Zrcadlo přejal. Karan je bezradná, navíc se u ní začínají projevovat známky šílenství, jež je v její rodině dědičné. Lian je stejně jako v prvním díle neustále Karan buzerován a vždy když se pokusí svou chybu napravit, jeho nešikovnost vše ještě zhorší. Přesto nepřízní osudu sužovanou dívku následuje dál s citem, jež postupem času přerůstá v lásku.

          Trochu to začíná připomínat Goodkinda, nemyslíte?

          Nakonec naši hrdinové skončí v Thurkadu, sídle Mendarka, který byl po dlouhou dobu  Lianovým mentorem. Mendark byl však z místa Magistra sesazen a dokonce i tak mocný mancer jako on se musí skrývat před zákonem.

          Karan se pomalu poddává šílenství, Tensor je blízko, Mendark má problémy sám se sebou a Lian? Tomu jde z toho všeho hlava kolem. Aby se situace ještě zhoršila, před brány města přitáhne Yggurova armáda s cílem obsadit město a spolu s ním získat zpět i Zrcadlo…

          Tato kniha si udržela kvalitu srovnatelnou s jejím starším bráškou. Oproti němu zde však naleznete více mrtvých (minule tuším nezemřel nikdo), a také útrapy hrdinů jsou stranu od strany těžší. I tentokrát vše probíhá v několika dějových liniích, svůj vlastní příběh teď vypráví už i Faellamor, Tensor a Mendark.

          Vůbec celé dílo se uchovalo vysoký stupeň realističnosti, zvláště pak nekonečné putování Karan a Liana je podáno moc hezky. Člověk by tomu místy dokonce i věřil.

          Zvláštní uznání bych rád udělil zakončení. Při poslední „scéně“ se setkají bezmála všechny postavy z knihy u závěrečného soudu, který je přerušen jednak poslem se vzkazem o prohrané válce a pak také zásahem jisté „vyšší moci.“ O významu podivného nadpřirozeného úkazu se dozvíme asi až příště.

          Nikde jsem nenalezl jediný překlep, avšak překlad je špatný. Diskutabilní slovosledy, nevhodné pojmenování běžných situací a věcí zbytečně vyrušuje a kazí celkový dojem.

          Ian Irvine napsal něco, co se až neskutečně dobře čte. Otevřete první stranu a ejhle, je konec. Bohužel mi zde chybělo více nových nápadů, celou dobu jsem měl pocit, že něco podobného už jsem někde četl. Pokud jste zapálení do Goodkinda a nemůžete se dočkat dalšího dílu, zchlaďte se na Stínu v zrcadle. Určitě nebudete (moc) litovat.