Rytíř bez titulu: Vděk za vděk

Na malebné údolí se pomalu snášel soumrak a pestrobarevná políčka se nořila do stínu. Hlas kukačky se rozléhal ztichlým krajem. Mladá dívká v dlouhé bílé říze počítala, kolik jí ještě zbývá roků života.
“Jedna, dvě, tři, čtyři…”
Mladík, který ji vedl do nedalekého hájku, se tiše smál a pospíchal kupředu. Jeho vysoké boty zanechávaly v měkké půdě rozmokle nedávnými dešti hluboké stopy, zatímco bosé nohy dívčiny sotva ohnuly trsy bujné trávy.
“Pojď,” šeptal netrpělivě mladík. “Pospěš si.” Vzal svou družku do náruče. “Noc je krátká a času valem ubývá.”
“Nemáme přeci jen tuto noc, můj milý. Jsou i ty příští.”
“Zítra ráno odjíždím. Musím. Tvůj manžel má podezření. Vždyť víš, že nikomu nevěří. Musím jít.”
“Bez tebe se utrápím. Ty jsi ten jediný, kdo-“
“Pssst,” položil jí prst přes rty. “Má milovaná Amavet, jinak to nejde.”
“Půjdu s tebou.”
Zavrtěl hlavou a pohladil ji po tváři. Oblohu nad nimi zakryly větve prvních stromů. Slunce zapadlo za obzor a obzor už jen rudě žhnul, zatím co na nebi zazářily tisíce hvězd. A velký měsíc, který dosáhl úplňku. Jeho bledý svit pokryl krajinu stříbrným hávem.
“Život nikdy není takový, jak bychom si přáli,” šeptal. “Tak ať to dnes stojí za to.”
Plakala. On se smutně usmíval a hladil ji po tváři a vlasech jemných jako len. Potom ji položil na měkký mech a vášnivě ji políbil.
Z vesnice se ozvalo tiché zvonění. Amavet stále plakala. Mladík se už neusmíval. A dívka po nějaké chvíli také přestala plakat. Ne, že by ji smutek přešel, to ne.

***

Den byl horký, dusný a jen mouchy s hlasitým bzučením neúnavě poletovaly kolem. Roggeveev seděl ve voňavé trávě a opíral se zády o kmen jabloně. V ruce držel dřevěný pohárek do poloviny naplněný medovinou a se zájmem pozoroval hemžení obyvatel zdejší vsi.
Muži místo práce na polích přitloukali na domy bytelné okenice a ženy místo aby stály za plotnou, věšely na domovní dveře různé amulety a zaříkáváním chránily domácnost před zlými silami. A na polích zlátlo obilí, které nikdo nesklízel.
Dokonce i krčmář mu nalil jen neochotně. A dokonce zapomněl i na to, že byl po něm měl chtít nějaké peníze. Roggeveev z Dagrosu pochopil, že tady se něco děje. A chtěl vědět, co.
“Co tu pohledáváš?” ozval se náhle za jeho zády hřmotný hlas.
Roggeveev se líně otočil a prohlédl si toho mohutného muže. Kožená zástěra, kterou na sobě měl, dávala tušit kováře.
“Co bych?” pokrčil rameny Roggeveev. “Jen tu tak sedím a pozoruji okolí.”
“To vidím,” zavrčel kovář. “Kdo jsi a co tu hledáš?” Jeho pohled naznačoval, že cizince zde nemají v lásce.
Roggeveev pohlédl na oblohu a na slunce, které bylo v nadhlavníku. “Jenom projíždím a řekl jsem si, že bych si tu mohl na chvilku odpočinout. Už mě bolí zadek, jak trávím celé dny v sedle.” Dopil pohárek a položil ho na zem vedle sebe. Tráva voněla a slunce nepříjemně pálilo. Ve stínu jabloně bylo tak příjemně. “Co se tu děje?”
“Co je ti po tom?”
Roggeveev pokrčil rameny. “Vlastně nic.” Vstal a protáhl se. Potom se shýbl a sebral ze země meč. ” Vy si určitě poradíte sami,” pokračoval, zatímco si připínal opasek s pochvou, “ať už je to cokoliv. Já pojedu.”
“Máme tu škodnou,” řekl po chvíli kovář, který po celou dobu nespouštěl z očí Roggeveevovu zbraň. “Takovou, se kterou si sami neporadíme. A kníže odmítl poslat sem vojáky, prý má spoustu práce na severu se svým sousedem.”
“Ale? Škodnou?”
“Támhle na kopci,” ukázal k vzdálenému hájku. “Našli jsme tam dívku. Něco ji roztrhalo na kusy. A v noci se odtamtud ozývalo i vytí.”
“Vlci?”
“Je úplněk.”
“Úplněk?” Letní den byl příliš ospalý, než aby Roggeveev přemýšlel, co se tu mohlo stát. Přesto tušil.
“Úplněk,” přikývl kovář. “TAM vedly dvoje stopy – její a nějakého muže. Zpět už jen stopy zvířete… Tady, v kraji, nikdy nebyli vlci.”
“Úplněk,” zopakoval rytíř a pohlédl na oblohu.
“Zůstaň zde, rytíři,” řekl kovář. “Ano, rytíři, přesně vidím, na co myslíš. Před několika měsíci řádil vlkodlak ve vedlejším kraji.”
“To bych si měl pospíšit.”
“Naše vesnice není chudá.”
Dlouhá chvíle ticha.
“Dvacet latých.”
Kovář překvapeně hvízdl. “Přišel jsi o rozum, rytíři? Celá naše vesnice nemá takovou cenu.”
“Jsem, že jsem drahý. To proto, že jsem nejlepší.”
Kovář dlouho stál bez hnutí. “Proč bych ti měl věřit,” řekl nakonec a Roggeveev se široce usmál.
“Nemusíš mi věřit. Opravdu nemusíš. Ale vojáci se zde jen tak neobjeví.”
“Snad kníže něco půjčí. Deset. Víc dohromady nedáme. Po žních zaplatíme.” Napřáhl k Roggeveevovi ruku. Rytíř po dlouhé chvíli váhání přijal. I deset zlatých je dost.
“Jmenuju se Jirsa,” řekl kovář a ulehčeně si oddechl.
“Roggeveev,” zabručel otráveně rytíř.
“Člověk si překroutí jazyk, než to vysloví,” zamračil se Jirsa a ukázal ke krčmě. “Pojď, představím tě ostatním.”
Roggeveev následoval Jirsu do již opevněné putyky a v duchu proklel náhodu, která ho sem, do této malé vesničky zavedla. Z dálky to tu vypadala tak pěkně a klidně.
“Věřím ti,” svěřil se mu kovář.
“A jste si vůbec jistí, že to byl vlkodlak? Nebyli to skutečně jen vlci?”
“Když jsme našli její tělo,” kývl Jirsa směrem k lesíku, “měl jsem co dělat, abych se udržel na nohou. A to nejsem žádný srab, vydržím hodně. Ale tohle.” Odmlčel se. “Tělo bylo roztrhané snad na tisíc kousků, všude se válely vnitřnosti a ohlodané kosti. Všude byla krev, na stromech, na jehličí, rozrytá země… Co jiného než vlkodlak by to mohlo být?”
“Děsíš mě,” zavrčel Roggeveev. “Za chvíli bude noc. Takhle budu mít ošklivé sny.”
“Řekl bych, že dnes v noci nebude spát nikdo z nás,” řekl kovář a oba vešli do krčmy.

***

Siezell stála u okna hleděla do krajiny. Zamyšleně pozorovala hejno špačků, jak neustále útočí na jedinou třešeň v zahradě starého Plevy, který ji svou dlouhou dubovou holí vytrvale bránil. I když jí bylo staříka líto, stranila těm malým ptáčkům. Kdyby tak měla také křídla. Mohla by je roztáhnout a uletět někam pryč, daleko odsud, od vlkodlaka, který se v kraji potloukal, od svého neustále žárlivého manžela, který ji držel doma.
Náhle za sebou uslyšela šramot, jak někdo byl v komoře. Poplašeně se ohlédla – vždyť její muž měl být ještě na poli.
U dveří stál mladík v šedém cestovním obleku. Nebyl ošklivý, docela pěkný, ale… Ale byl tu cizí. A cizinec v této době znamenal nebezpečí. Nebo to byl ten, o kterém se už všude vyprávělo? Rytíř, který je bude chránit?
“Co tu chcete?” zeptala se poplašeně.
“Chtěl bych složit poklonu vaší kráse, nádherná slečno,” uklonil se dvorně mladík. Líbil se jí.
“Běžte pryč,” snažila se o rozhodný hlas Siezell. “Běžte pryč nebo budu křičet.”
Mladík pohlédl Siezell do očí. Stačila jen chvilka, malinká chvilka. Jeho pohled byl tak okouzlující a vemlouvavý… Kouzelný. I když se tomu Siezell bránila, ten pohled ji naprosto ovládal. Zbavil ji strachu, zbavil ji opatrnosti.
Jakoby ho znala už spoustu let.
“Slečno,” usmál se znovu mladík, “mohl bych znát vaše jméno?”
“Siezell,” pípla. Strach naprosto zmizel.
“Krásné jméno,” řekl tiše. “Přinejmenším tak krásné, jako vy.”
“Běžte pryč, než se muž vrátí,” vybídla ho tiše. “Mohl by vám něco udělat.” Z její hlasu však bylo možné vyčíst, že poslední, co si přeje je, aby mladík odešel.
“Jeden polibek, Siezell,” zašeptal. “Nic víc nežádám.”
“Běžte…”
“Polibek,” žadonil mladík.
“Tak dobře,” usmála se. “Jeden jediný.”
Mladík se přiblížil, jejich rty se setkaly. Na dlouhou, nekonečnou chvíli. “Pojď se mnou, Siezell,” zašeptal mladík po dlouhé chvíli. “Pojď se mnou…”
Vyběhli do polí a Siezell zcela zapomněla na vlkodlaka. Strach byl pryč, zmizela všechna hrůza, která ovládala její před tím, než mladíka potkala. Běželi malebnou krajinou, rudé slunce, které se už nejméně z poloviny skrývalo za obzorem, jim svítilo na cestu.
Běžela jako omámená, bez vlastní vůle. A mladík se jen tiše smál.

***

Do zakouřené místnosti vběhl bledý Perth. Hovor utichl a všechny pohledy se upřely k němu.
“Přišel jsem pozdě,” zašeptal roztřeseným hlasem. “Seběhlo se to tak rychle, přímo před nosem-“
“Co se stalo?” zeptal se Jirsa s obavami.
“Siezell je pryč,” zamumlal vyděšený manžel.
Roggeveev odhodil pohár s medovinou, popadl meč a vyběhl ze dveří. Všichni se vyhrnuli za ním, ale rytíř již zmizel ve tmě. Nikdo se ho neodvážil následovat.
“Já ti říkal, nechoď na pole,” řekl Warth zasmušile. “Ale prachy pro tebe byly důležitější, že?” On byl tím prvním, kdo přišel o ženu.
“Čeledín je mrtev. Podřízli ho jako prase. A děvečku taky. Všichni jsou mrtví. I moji psi. Všichni.” Perthovi po tváři stékaly slzy.
“Kolik mrtvých bude mít ještě na svědomí?” zamručel Jirsa. “Je už na čase s tím skoncovat.”
“Od toho je tu snad on, ne?” ukázal Warth bradou do tmy, ve které zmizel Roggeveev.
Dlouho stáli mlčky. Pak se ozvalo vytí. Děsivé neskutečné, stejně jako předešlé nocii. I těm nejodvážnějším došla odvaha. A nakonec dívčí křik. Perth se svezl na zem a seděl opřený o zeď krčmy.
Trvalo skoro věčnost, než se ze tmy vynořil Roggeveev. Zavrtěl beznadějně hlavou. “Je rychlý,” řekl. “Zatraceně rychlý.”
Warth si pozorně prohlédl rytířovy boty. Byly od bláta. Jirsa si toho také všiml a na tázavý Warthův pohled kývl. Nepatrně se usmál. Rytíř je nechce okrást. Své slovo dodrží.
“Tak to říkali. Vybírá si jenom holky,” vzdechl Jirsa. “Nejdříve Amavet, potom Siezell. Která bude další?”
“Mám plán,” řekl zadýchaně Roggeveev. “Plán, jak ho dostat do pasti.”
“Mluv.”
“Je to děvkař. A na ho dostaneme… Má to ovšem jeden háček.”
“Jo,” přikývl Jirsa, který pochopil. “Vybrat teď tu nejkrásnější, která by souhlasila s tím, že bude dělat volavku. Žádná tak hloupá není.”

***

Byla noc. Po obloze pluly mraky a zakrývaly bledý měsíc. Bledý měsíc v úplňku. Foukal teplý vítr.
A plán zatím vycházel.
Roggeveev běžel po poli, v brázdě mezi bramborami, a co nejrychleji pospíchal k nedaleké mezi. Tam se chtěl schovat před vlkodlakem, jež se svou obětí kráčel nedaleko před ním. Po odpoledním dešti byla půda rozmoklá a Roggeveev teď čvachtal v blátě.
Tiše nadával.
Sehnali hloupého otce, který měl krásnou a hloupou dceru s krásným jménem. Tinna jí říkali. Nechali ji v domě samotnou a počkali za rohem. A vlkodlak si pro ni přišel. Jenže během kratičké chvíle byli oba pryč.
Roggeveev se okamžitě vydal za nimi. Ani on nebyl sám. Za ním spěchal až po uši zablácený hloupý otec hloupé dcery.
Hloupý a strašně ukecaný otec Plovdiv. A neméně hloupý Jirsa. Ačkoliiv oba v krčmě žádal, aby s ním nechodili a zůstali tam, kde jsou, ani jeden ho neposlechl.
Jeho plán, překvapit vlkodlaka hned za dveřmi, ztroskotal na tom, že tentokrát neběžel k lesíku, ale ke starému mlýnu. Možná něco vytušil, možná věděl víc, než oni tušili. Roggeveev se musel za ním pustit do polí.
“Já vám říkal, že to nevyjde,” hudroval stále Plovdiv. “Má jediná, ubohá dcera…”
“Drž hubu,” praštil ho Jirsa do zátylku. “Prozradíš nás.”
“Au,” zamračil se Plovdiv. “Stejně už o nás ví. Proč by jinak běžel jinam než předtím.”
“Kdybys pořád nekecal, tak-“
“Tiše,” vztekal se Roggeveev. “Jste jak baby na jarmarku.” Ani jeden z nich se nehodlal vrátit zpět. Prostě si umínili, že musí celou akci pokazit.
“Už mlčím, už mlčím. Hrob je proti mě kecálek,” zaříkal se Plovdiv.
Plížili se dál k té staré barabizně, kde prý strašilo. Ale jak říkal starý Plovdivův děd: “Já tady žiju už třista let a ještě jsem žádný strašidlo neviděl.”
“Tss,” zastavil je Roggeveev. “Ani se nehěte.” Sám pak pokračoval dál.
Vlkodlak, stále v lidské podobě, se s Tinnou zastavil.
Roggeveev se dostal docela blízko k němu, aby vycítil podivné napětí ve vzduchu. Tajemnou sílu, která mu naježila všechny chlupy na těle.
Ohlédl se a v duchu proklel všechny bohy, že jej přivedli na toto místo.
Plovdiv by nebyl Plovdivem, aby něco neprovedl. To, že narazil ve své nepozornosti do Roggeveeva a hlasitě přitom vyjekl, to by nebylo ještě tak strašné. Horší bylo, že se potom začal hlasitě omlouvat. A že Plovdiv byl pořádně hlučný.
“Zavři hubu,” zasyčel vztekle Jirsa bylo už pozdě.
“Někdo tam je,” uslyšeli Tinnin hlas. “Já se bojím.”
“Nemáš se čeho bát,” konejšil ji mladík. “Jsem s tebou.”
“Já tě zabiju,” ozvalo se z křoví Plovdivovo sípání.
“Ticho!”
“Má dcera,” zaúpěl Plovdiv.
Roggeveev už dost daleko slyšel jasně rozhovor těch dvou hlupáků. A co teprve vlkodlak… Ale na druhou stranu, když se netvor bude starat o ně, možná si nevšimne jeho. Místo Tinny teď budou volavku dělat oni.
Co nejtišeji vytáhl meč z pochvy a přitiskl se k zemi. Mladík se začal měnit. Tinna jen vyjekla a omdlela hrůzou, hrůzný řev se rozlehl celou krajinou. Z nedalekého křoví se ozvalo další Plovdivovo zaúpění.
Rytíř ohromeně sledoval hrůznou scénu. Náhle před ním stál obrovský vlk, oči žhnuly jako rudé uhlíky, z tlamy ukapávaly sliny. Tiše zavrčel a pohlédl směrem k Roggeveevovi. Začenichal.
Roggeveev zaklel. Byl po větru.
Obrovský vlk se rozeběhl k němu. Přestal si všímat Tinny a po Plovdivovi, který vyskočil z křoví, se jen ohlédl. Z pod jeho tlap stříkalo bláto. Roggeveev ztuhl hrůzou. Jejich pohledy se setkaly, na krátký kratičký okamžik. Netvor a bojovník, který o kterém se říkalo, že patří k nejlepším. V té chvíli ho zaplavila beznaděj. Cítil smrt. Beznaděj stále rostla a meč v ruce ztěžkl. Netvor se ucitl před ním, ještě jeden skok a bude po všem.
Přeci se nevzdám bez boje, pomyslel si náhle a zlomil vlkodlačí kouzlo. Byl přeci nejlepší.
Ještě než stačila jeho myšlenka doznít, jeho meč opsal ve vzduchu půlkruh a svistot čepele přehlušil ticho, které kraji vládlo. Jenomže si neuvědomil, jak jsou vlkodlaci rychlí. Hrál na jistotu a příliš pozdě mu došla, že žádnou jistotu nemá.
Meč mu vyklouzl z ruky a zůstal ležet tak daleko, že na něj nedosáhl.
Vlkodlak ho tlapou přimáčkl k zemi a sklonil hlavu nad hruď své oběti. Z tlamy ukápla hustá žlutá slina, která ho na krku nepříjemně pálila.
Konec, pomyslel si rytíř. Vlk temně zavrčel. Zbývalo už jen několik okamžiků. Už jen jedno mrknutí oka, poslední nádech. Pak přijde smrt. Prý často chodila v Roggeveevových stopách a dnes ho konečně dostihla.
Nebo ne?
Rychlý jako stín vytáhl z boty dýku a vší silou ji vrazil netvorovi mezi žebra. Vlk hlasitě zařval a odhodil Roggeveeva několik kroků daleko. Skočil. Mávnutí ohromnou tlapou a neskutečná bolest boku. Zuby příliš blízko obličeje. A pak zůstal vlkodlak bez pohybu ležet, naposledy vydechl.
Plovdiv zaječel. Jirsa hlasitě zaklel.
“Je mrtvá,” křičel hloupý otec. “Ona je mrtvá!”
Roggeveev se nadzvedl na loktech a pohlédl směrem, kde ležela Tinna. Rána v boku ho pálila. Jirsa mu pomohl vstát ze země.
“Zemřela hrůzou,” řekl tiše. “Vlkodlak se jí ani nedotkl.”
Plovdiv stále křičel.

***

“Zabil ji! On ji zabil!”
“Pověste ho!”
“To on je vinen její smrtí!”
Roggeveev se rozhlédl po rozhněvaných vesničanech. V jejich tvářích byl vztek, v rukou drželi vidle a kameny, které byli připraveni po rytíři házet.
“Zavinil její smrt!”
Slunce se vyhouplo vysoko na oblohu, hřálo a svými paprsky prošmejdilo každý kout návsi. Roggeveev si položil ruku na jílec meče a zamračil se. Teplý vítr přináešel vůni léta.
“Odejdi,” řekl kovář Jirsa, který vystoupil z rozvášněného davu. “Jdi a už se nikdy nevracej.”
“Zachránil jsem vám život,” řekl rytíř.
“Jdi.”
“Příští úplněk by se vrátil. Zemřeli by další lidé.”
“Jdi!”
Roggeveev pokrčil rameny a vyhoupl se do sedla. Rozhlédl se po vesničanech. Přiletěl první kámen a dopadl koni pod nohy. Roggeveev se přestal mračit a usmál se. Přiletěl další kámen. Roggeveev se usmíval stále víc.
Tak se usmíval vždy, když se smrt kráčející v jeho stopách, přiblížila příliš blízko.
Když odjížděl z vesnice, k nebi stoupal černý dým. Neohlédl se. Jen čistil meč od krve.

KONEC