Rytíř bez titulu: Jablko pro Dirian

Kolem něj přeběhl chlap, který řval tak hlasitě, že kdyby v blízkosti stála nějaká věž, jistě by se otřásala v základech a z jejího vrcholu by odpadávaly kameny. Roggeveev se mu ani nedivil. Kdo by takto neřval, kdyby mu ze zad trčel nejméně tucet šípů?
Potom se za ním ozval jiný křik. Ohlédl se a na hřebeni kopce spatřil skupinu jezdců v plné zbroji, jak se ženou na pěší vojáky v barvách Aegrinské armády. Vzápětí se zpoza obzoru vynořili další válečníci.
Na kopci nad městem zuřila krvavá řež a ačkoliv se to zdálo jakkoliv podivné, velký válečník a bojovník Roggeveev z Ykiaxu se této bitvy neúčastnil. Provazy, kterými byl spoután, mu nedovolovaly ani utéct od vojáků z osobní gardy hraběte Verdance.
Pověsili ho za ruce přes větev rozložitého dubu, že nemohl ani stát, jen se špičkami bot dotýkal země.
Aegrinští byli zahnáni za kopec a po návrší se rozlehl hlasitý jásot vítězů. Neradovali se však dlouho, neboť vojáci Aegrinu se vrátili zpět s novými posilami a bez milosti se pustili do Verdancových vojáků.
Sám hrabě v Přestávce mezi boji přiklusal přímo k Roggeveevovi. Byl oděn do nádherného brnění s dlouhým šarlatovým pláštěm a pavími pery na přilbě. Zbroj již nesla památku na boj, byla zprohýbaná a na několika místech se černaly zaschlé skvrny od krve.
Kapitán gardy, který Roggeveeva střežil, se uklonil. “Posily by měly dorazit během hodiny, pane,” řekl.
“Za hodinu už může být pozdě,” zachrčel hrabě a zdvihl hledí přilby. Na tváři měl krvavý šrám.
“Zabijte ho,” ukázal na Roggeveeva a odcválal znovu do boje.
Roggeveev zbledl. Nečekal, že to půjde tak rychle. Ještě se mu nechtělo umírat. Ale kolikrát už jeho život visel na vlásku a vždy se z toho dostal. Možná se stane zázrak a někdo ho přijde zachránit.
Možná přijde ona. Vždyť právě kvůli jejímu přání to všechno začalo.

***

Dirian často mívala podivné nápady. Někdy se rozhodla pořídit si tygra z dalekého jihu, jindy zatoužila spatřit psí zápasy, kam mají přístup pouze muži. Dnes dostala chuť na ovoce.
Kéž by to bylo nějaké obyčejné ovoce. Ne, ne, Dirian chtěla jablko z Dearme, ovoce v těchto krajích vzácné a zatraceně předražené.
Ale neuposlechnout jejího přání? Roggeveev k tomu měl dva dobré důvody. Za prvé jí chtěl udělat radost a za druhé odporovat jí bylo zdraví nebezpečné. Dirian ovládala jen pár kouzel, avšak i ta stačila, aby se i neohrožený válečník dal na útěk.
Slunce zrovna vrhalo své paprsky do pokoje jedné ze dvou krčem v malém městečku Naar, když dostala ten bláznivý nápad.
“Drahý,” začala a Roggeveevovi bylo jasné, že něco chce. Jindy totiž k němu tak sladce nemluvila.
“Ano?” zeptal se neméně sladce.
“Jak moc mě máš rád?”
“Moc.”
“Tak to bys mi mohl přinést nějaké ovoce, že?” zatvářila se téměř provinile. “Dostala jsem na něco chuť. Myslím, že na Dearmezské jablko.”
A bylo to tady.
“A kde mám sehnat v tomhle zapadákově Dearmezské jablko?” rozhodil ruce. “Má milá Dirian, uvědomuješ si, že jsme daleko na severu, kde se i obyčejným jablkům nedaří příliš dobře… A vůbec, proč si jej nevyčaruješ?”
“Nikdo není dokonalý.Tvůrčí magie je těžká, dokázala bych vyčarovat jen pouhou iluzi a té se nenajíš.”
“No dobře,” přikývl Roggeveev. “Po něčem se tedy kouknu.”
“Děkuji,” špitla Dirian a odměnila ho sladkým polibkem.
Sešel dolů do lokálu. I když si vybrali tu lepší krčmu z těch dvou, co v Naaru byly, jen těžko by se dalo hovořit o komfortu. Místnost měla nízký klenutý strop, jež byl začerněný od sazí a podlaha byla vystlaná starou slámou.
“Dáš si něco, pane?” zeptal se úslužně krčmář a hned začal čepovat do korbele pivo.
“Ne, dík,” zarazil ho Roggeveev. “Dearmezská jablka tu asi nemáš, co?”
“Tím neposloužím, pane,” pokrčil rameny hostinský. “Zkus to na tržišti, pane, tam by se možná dalo něco sehnat. Ale i tak o tom pochybuju. To je moc fajnový zboží, to se sem mnohdy ani nedostane.”
“To já vím.”
“Áaaa, paní čarodějka dostala na něco chuť,” usmál se zasvěceně krčmář a spiklenecky na Roggeveeva mrkl. “Jestli by měla ale na něco chuť, tak zde mám schované hroznové víno… Sice jsem si ho chtěl nechat pro sebe, ale mohl bych… Samozřejmě za rozumnou cenu…”
Roggeveev zavrtěl hlavou. “Klidně si to víno nech. Paní čarodějka má chuť na Dearmezské jablko.”
“Potom ti opravdu nepomohu, pane.”
Roggeveev strčil do dveří a vyšel ven. Sluneční paprsky příjemně hřály, ale teplo bohužel napomohlo i rychlejšímu rozkladu odpadků, jež na ulici ležely. Ve slunci se také leskly louže hnědé tekutiny, ačkoliv zde již několik týdnů nepršelo. Vůně, která venku Roggeveeva udeřila do nosu, tedy rozhodně nebyla příjemná.
Vnořil se do davu a nechal se unášet k náměstí. Ani netušil, jaké má štěstí, protože se zde právě konal jarmark.
Zastavil se u prvního stánku, který nabízel určitou šanci k získání Dearmezského jablka. Kupec se snažil, avšak marně.
“Lituji, ale Dearmezská jablka nemám. Místo toho bych vám ale mohl nabídnout něco jiného… Je to stejná kvalita, něco, na čem si pochutnáte… Hroznové víno přivezené z dalekého jihu…”
“Ne děkuji,” zavrtěl Roggeveev hlavou a vykročil k dalšímu stánku. Tušil, co mu prodavač řekne i jak se bude tvářit.
Nemýlil se.
“Bohužel Dearmezské jablko nemám. Zkuste to příští týden… Místo toho si můžete koupit třeba…”
Hroznové víno , napovídal Roggeveev
“…hroznové víno,” roztáhla se prodavačova ústa do širokého úsměvu. “Je to prvotřídní zboží, nikdo vám nemůže nic podobného nabídnout.”
Roggeveev se strašlivě zamračil a položil ruku na jílec meče.
“Pokud vám ale jde opravdu jen o Dearmezské jablko pak se zkuste zeptat u tamtoho stánku.,” zakoktal prodavač, který si Roggeveevova výrazu nemohl nevšimnout, a ukázal někam do davu. “Je to elf a má cizokrajné zboží, možná že i…”
Roggeveev už další jeho slova neslyšel a mířil daným směrem. V duchu si říkal, že pokud mu elf nabídne hroznové víno, stane se rasistou.
“Čím mohu sloužit, urozený pane?” uklonil se elf, když k němu Roggeveev došel.
“Dearmezské jablko bych potřeboval, nahar ,” oslovil ho starým elfským titulem.
“Bohužel pane, ale mohl bych…”
” Néit Twrch ac giedd, ” zarazil ho Roggeveev. Tušil, že by mu stejně nabídl hroznové víno.
Nějaký čas žil mezi elfy a tak mu ani nepřišlo, že na elfa mluvil jeho vlastní řečí.
Elf přikývl a na chvíli se zarazil. Potom se opatrně rozhlédl kolem a když se ujistil, že je nikdo nesleduje, naklonil se k Roggeveevovi.
“Je dost, že jdete, pane Laabs,” sykl. “Takže poslouchejte.”
“Myslím, že jste si mě s někým spletl,” odporoval Roggeveev. “Já jenom…”
“Nespletl.”
“Ale jo, já jenom sháním Dearmezský jablko.”
“Podívejte se, pane Laabs, z toho se už nevykroutíte. Pan Karrake nestrpí, aby si z něj někdo dělal žerty. Jistě víte, že v podzemí své tvrze chová krokodýly a ten poslední člověk, který mu odporoval, skončil v jejich výběhu… Teďka bydlí ve dvou domech.”
“He, he,” zasmál se nuceně Roggeveev po nějaké chvíli, když to pochopil. “Ale stejně si myslím…”
“Chcete říct, že si vymýšlím?”
“Ne, to ne. Ale přesto…”
Elf se zamračil a poodhrnul svůj plášť tak, že Roggeveev zahlédl několik nožů zastrčených za opaskem. A jméno Karrake Roggeveevovi také nebylo neznámé.
“Eh… O co jde?”
“Hrabě Verdance dorazí do města dnes za soumraku. Bude sebou mít mapu,” naklonil se elf ještě blíž. “Důležitá je ta mapa. Je mi jedno, kolik lidí přitom přijde o život, ale tu mapu mi přinesete… na naše obvyklé místo.
A ještě něco. Všechno musí být hotové před svítáním. Jasné?”
“Hmfh.”
“Pokud neuděláte, co po vás chci, pane Laabs, pak si vás najdeme. Ať budete kdekoliv, nikde nebudete v bezpečí.”
Roggeveev přikývl. “A kde je to naše obvyklé místo?”
Elfův výraz ho umlčel a odradil od dalších otázek, takže se nejistým krokem vydal pryč. Když se ještě otočil, elf i se stánkem zmizeli. A zdálo se, že to nikoho neudivilo…

***

Hrabě Verdance zastavil koně a zamračil se. Lapkové, kteří se před ním objevili, znejistěli. Nestávalo se jim často, že by se na ně někdo mračil, spíše naopak… Před několika dny, pravda, tudy projížděla čarodějka s nějakým bojovníkem a ti se mračili ještě víc, ale to by pak bylo příliš náhod najednou…
“Peníze nebo život,” zopakoval Ourock.
Hrabě se zamračil ještě víc a zbrojnoši pomalu sesedali z koní.
“Odhoďte zbraně nebo…”
“Nebo co?” zahřímal hrabě.
“Eh… No, my mysleli,” zakoktal Ourock a pohlédl na své kumpány.
Nenašel ani jednoho, jen z cesty se zvedal prach a větve na kraji lesa se ještě kývaly.
“Co jste mysleli?”
“No, ehm… To… Že o nás ještě uslyšíte.”
Neváhal ani na chvíli a dal se také na útěk. Jak to mohl tušit, že ten zatracený hrabě sebou bude mít celou armádu?
Když slyšel z cesty hurónský smích, do očí se mu vedraly slzy. Ještě nikdy ho takhle nikdo neponížil. Ale za to mohou Liggin a Petron a všichni ostatní, kdo utekli. Vždyť jich bylo víc než vojáků.
“Zabiju je všechny,” sípal, když se prodíral křovím. “Všechny je zabiju, jejich hlavy narazím na kůly a vnitřnosti rozvěsím na větve. Je to banda plná neschopných, negramotných idiotů…”

***

Město se před nimi pomalu vynořovalo zpoza stromů a každým krokem se o kousek přibližovalo. Cesta se stáčela k hradbám a o několik kroků dál stál dřevěný most, pod nímž tekla malá, avšak dravá říčka.
Hrabě Verdance se znovu zamračil a otočil se na kapitána své osobní gardy.
“Jak daleko je ještě do Naaru?” zeptal se ho, ačkoliv to již musel vědět.
“Necelou míli, pane,” řekl poslušně voják, aniž by si všiml Verdancova podivného tónu. “Už je na dohled.”
“Necelou míli. To je možnost, že nás ještě někdo přepadne velice malá, že?”
“Eh… pane, ano pane.”
“Tak proč sakra se za tamtím stromem někdo schovává,” vztekal se hrabě. “Slíbil jste mi, kapitáne, že se nám nic nepřihodí. Slíbil jste mi bezpečnost a přitom na mě zpoza každýho rohu vyskakuje nějaký otrhanec s mečem.”
Kapitán pohlédl směrem, kam hrabě Verdance ukazoval. Chvíli mu trvalo, než spatřil muže skrytého za vyvráceným stromem. Nakonec muže prozradil záblesk ocele, ze které byla vyrobena čepel jeho meče.
Když ozbrojenec zjistil, že je prozrazen, opustil úkryt a dal se na úprk.
“Promiňte pane,” zbledl kapitán a začal couvat. “Všechno hned napravíme.”
“To doufám,” zasyčel hrabě a otočil se zpátky k městu.
Kapitán vztekle mávl na jednoho vojáka, jako by za to mohl jen on.
“Chci, abyste to zařídil sám, kapitáne,” zavrčel Verdance, aniž by se otočil. “Ať vím, zda jste vůbec k něčemu.”
“Ano pane,” zavrčel bez nejmenší špetky nadšení kapitán a popohnal koně, aby muže chytil.
Nedalo mu to ani moc práce, neboť za nevysokým hřebenem les končil a začínala zde rozlehlá planina. V duchu se usmál nad jeho pošetilostí, když si myslel, že mu zde uteče. Nemohl tušit, že si to Roggeveev, neboť to nebyl nikdo jiný, takto naplánoval.
Měl na přemýšlení dost času a tak vymyslel, jak onu mapu získat.
Během chvíle se kapitán uklonil před hrabětem a ukázal na Roggeveeva. “Tady je, pane,” řekl pyšně.
“Že to trvalo,” zamračil se Verdance.
Tak proč sis ho nechytil sám, chytráku, pomyslel si v duchu kapitán, ale navenek na sobě nedal nic znát.
“Děkuji vám kapitáne,” propustil ho Verdance a pohlédl na Roggeveeva. “Co po mě chceš?”
“Cože?” zeptal se zmateně Roggeveev. Tato otázka ho zaskočila. Čekal by, že se hrabě nejdřív zeptá na jeho jméno nebo na to, proč se schovával.
“Nechal ses chytit. Znám tento kraj dobře. Měl jsi dost času na to zmizet. Ani na zloděje nevypadáš. Z toho usuzuji, že po mě něco chceš. Takže si ušetříme čas a ty mi rovnou řekneš, co to je.”
“Chci mapu.”
Hrabě Verdance se zastavil a pohlédl na Roggeveeva. “Mapu?” zeptal se nedůvěřivě. “Jenom mapu? Žádné zlato, drahokamy?”
“Ne, jenom mapu.”
“Aha,” přikývl hrabě, aniž by byl o něco chytřejší než předtím. “To jsem opravdu nečekal,” řekl pomalu a jeho ruka pomalu sklouzla k sedlové brašně. “Mohu se zeptat, jen tak okrajově, k čemu ji potřebuješ?”
“Abych si zachránil život.”
“Aha… Tak to mi tedy laskavě vysvětli.”
“To je dlouhá historie.”
“Tak ji zkrať,” zasyčel hrabě hlasem, který nesnesl žádný odpor.
“Začalo to tím,” pokrčil Roggeveev bezmocně rameny, “že Dirian chtěla…”
“Kdo je Dirian?”
“To není důležité.”
“Kdo je to?”
“Má přítelkyně,” odpověděl neochotně Roggeveev.
“Přítelkyně,” zasmál se pod vousy Verdance. “Tak dobře, pokračuj.”
“No, Dirian chtěla Dearmezské jablko.”
“Tady?” podivil se hrabě. “Vždyť tady těžko rostou i obyčejný jablka. Možná tam, odkud právě jedu, ale…”
“Sebou náhodou nějaké nemáte?” nadhodil Roggeveev.
“Ne,” zavrtěl hrabě nejistě hlavou, “ale pokud bys chtěl hroznové víno…”
“Ne děkuji.” Někdy měl pocit, že na tomto světě neroste nic jiného než hroznové víno.
“Takže bys mohl třeba pokračovat.”
“No, takže chtěla Dearmezské jablko a tak jsem ho šel shánět…”
“Ty si necháš poroučet od ženy?” podivil se hrabě.
“…do města. Samozřejmě, že ho nikde neměli…”
“Jak jinak.”
“…ale nakonec jsem našel jednoho elfa…”
“Elfa?”
“…který by ho prý mohl mít…”
“Hloupost.”
“…ale ten si mě s někým spletl…”
“Neříkej.”
“…a teď mi vyhrožuje smrtí, když nepřinesu vaši mapu.”
“Cože jsi říkal?” zeptal se po chvíli ticha hrabě roztržitě.
“Vy si ze mě snad děláte legraci,” urazil se Roggeveev, kterého už dost rozčilovalo, jak mu hrabě neustále skákal do řeči.
“Jo,” zazubil se Verdance, ale vzápětí opět zvážněl. “To, co mi tu povídáš, je opravdu zajímavé. A ty si necháš jen tak vyhrožovat?”
“Měl silnější argumenty,” pokrčil Roggeveev rameny. “Má v tom prsty také pan Karrake…”
“Tak pan Karrake je tady ve městě. A chce moji mapu. Už dlouho se mi snaží překazit plány…” Na chvíli se zamyslel a otočil se k Roggeveevovi. “Dobře. Mám takový dojem, že mi chceš něco navrhnout, nemám pravdu?”
“Nemýlíte se, hrabě,” přikývl Roggeveev. “Měl bych jeden takový plán.”

***

Snad pod každým hradem se skrývají tajné chodby a skrytá sklepení. Snad v každém městě můžeme nalézt katakomby, které se zavrtávají hluboko, hluboko do země. Ani malé městečko Naar nebylo v tomto směru výjimkou.
V rozlehlém sále, který se nacházel hlouběji než jakékoliv jiné části podzemního labyrintu, hořely pochodně. Zdálo se však, že zde stěny pohlcují světlo a místnost tak tonula v šeru, ačkoliv pochodně by kdekoliv jinde ozářily sál desetkrát větší.
V jednom rohu kapala ze stropu voda. V louži na zemi ležel krokodýl.
Roggeveev tápal rukama kolem sebe a snažil se nezakopnout. Ani nemusel hledat jejich obvyklé místo, elf našel jeho a rovnou ho odvedl do podzemních kobek, kde pan Karrake právě přebýval.
“Pozor schod,” řekl mu elf.
“Jistě, nejsem přeci… Au. To mi to někdo nemohl říci?”
“Řekl jsem ti to.”
“Hmmm…”
“Pozor další…”
“Nebylo by lepší mi rozvázat oči?”
“Ne!”
“Co to bylo za šplouchání?” zeptal se Roggeveev nejistě.
“To je jenom Herbert,” odpověděl mu nějaký jiný hlas.
“Herbert?”
“Ano. Můj krokodýl. Seznamte se…”
“Ahoj Herberte,” zakoktal. Odpovědělo mu zašplouchání a Roggeveev si přál, aby to bylo spokojené zašplouchání.
Rozvázali mu oči.
Musel uznat, že pan Karrake byl impozantní osobnost. Čekal nějakého skrčka s jedním okem a chromou nohou, ale pan Karrake, až na to oko, se takovému člověku nepodobal ani v nejmenším. Spíše připomínal rozzuřeného býka.
Měřil určitě přes dva metry, měl ocelové svaly a paži silnější než Roggeveevův trup. Holá lebka se leskla ve světle pochodní a černá páska mu zakrývala jedno oko. Ani oblečením nepřipomínal nějakého vraha nebo zloděje. Byl oblečen podle nejnovější módy a hodil by se spíše na královský dvůr než do podzemních kobek.
“Herbert je ještě mládě,” kývl Karrake hlavou do rohu, kde leželo to třímetrové mládě.
“Aha.”
“Klidně si ho pohlaďte, neublíží vám.”
“Raději ne,” ucouvl Roggeveev o krok.
“Tak ne,” pokrčil Karrake rameny. “Hodně lidí si myslí, že krokodýli jsou zlí. To není pravda, jsou zlí jenom když se rozzlobí. No, je pravda, že oni se zlobí skoro pořád.”
“Mám tady tu mapu,” řekl Roggeveev nejistě.
“Áááá, mapa,” přitakal Karrake. “No vidíte, pane Laabs, málem bych zapomněl. Tak ukažte,” natáhl ruku.
Roggeveev vytáhl mapu a vložil jí do obrovské Karrakovy dlaně. Připomínalo mu to moment, kdy novorozeně poprvé vloží svou ručičku do dlaně svého otce.
“Jakpak se vám ji podařilo získat, pane Laabs?” zeptal se nečekaně.
A sakra. Tohle jsem nepromyslel.
“No…,” zamyslel se. “To je… To je obchodní tajemství.”
Pan Karrake přikývl, ale potom se náhle zarazil. “Obchodní tajemství?” zeptal se. “Vy přede mnou máte nějaké tajemství, pane Laabs?”
“Neee,” zavrtěl Roggeveev hlavou. “Ale…” Mysli nebo tě zabijou.
“Tak víte co?” usmál pan Karrake, ale v jeho úsměvu nebylo nic humorného. “Tak se podíváme, kam nás ta mapa zavede. Určitě to bude stát za to. Neměl byste si to nechat ujít.”
Roggeveev zbledl. Měl štěstí, že to v tomto šeru nemohl Karrake zahlédnout.

***

“A co je to za plán?” zeptal se hrabě Verdance. Cesta se pomalu stáčela k městské bráně.
“Přinese to užitek nám oběma, pane hrabě,” vysvětloval Roggeveev. “Já si zachráním život a vy se dozvíte, kde se schovává Karrake.”
“To se ještě nikomu nepovedlo.”
“Správně, nikomu. A víte proč? Protože všichni byli jeho nepřátelé.”
“A ty jsi co?” zeptal se podezřívavě Verdance.
“Já mu přeci přinesu mapu.”
“Ale jemu se ta mapa nesmí dostat do rukou. To by byl konec.”
“Pravá mapa ne,” usmál se Roggeveev.
Hrabě Verdance se na něj zkoumavě zahleděl a pak se rozesmál. “Ty se mi líbíš, člověče,” zvolal vesele. “To vůbec není špatný nápad!”

***

Herbert zívl a vstal.
Roggeveev usilovně přemýšlel, ale nenapadalo ho nic, čím by si mohl zachránit kůži. Ta mapa byla špatná, předpokládal, že až to Karrake zjistí, bude na míle daleko. Teď půjde s ním a skončí jako Herbertova svačinka.
Chce to zničit tu mapu. Ale jak, aby na něj napadlo podezření? Po očku přitom sledoval Herberta, jak se k nim pomalu sune.
Herbert! Napadlo ho.
Začal před krokodýlem ustupovat, jakoby se ho bál… Ne, on se ho bál doopravdy. Ani se nemusel moc snažit, aby to vypadalo věrohodně. Karrake hleděl do mapy a vůbec si nevšímal okolí.
Ještě kousek, ještě kousek…
Roggeveev vrazil zády do Karrakeho. Rozhodil ruce, aby nabral rovnováhu a v tu chvíli mu z ruky vytrhl mapu. Zapotácel se ke zdi, kde planuly pochodně a aby tomu všemu dodal korunu, zakopl o své vlastní nohy.
Už, už viděl mapu hořet, když ji náhle uchopila něčí ruka a vzala ji z dosahu plamenů. Elf dosud stojící ve stínu neváhal ani na okamžik. Hned potom Roggeveeva srazil pěstí k zemi.
Tak tohle mu nevyšlo.
“Ale, ale,” sklonil se nad ním pan Karrake. “Vysvětlíte mi, pane Laabs, o co tu jde?”
Roggeveev vyplivl krev. “Ta vaše zatracená potvora mě chtěla kousnout.”
“Říkal jsem vám, že je to ještě mládě,” řekl Karrake. “Že byste se bál mláděte? Vždyť mu jsou teprve dva měsíce.”
“Jo, ale už teď je větší než já.”
“No dobře,” pokrčil rameny pan Karrake. “Chápu, že se Herberta bojíte, ale proč, proč jste chtěl spálit mapu?”
“Spálit? Proč bych to asi dělal?”
“Třeba je ta mapa falešná…”
“Falešná?” zhrozil se Roggeveev. “Jak jste na to, u sta Bohů, přišel?”
Karrake poněkud znejistěl – Roggeveev byl dobrý herec.
“A pokud se vám ta mapa nelíbí,” zavrčel uraženě Roggeveev, “pak nedávejte vinu mě. Já jsem vzal, co jste mi řekli. Jinou mapu u sebe hrabě neměl.”
“Nemusíte se rozčilovat, pane Laabs,” uklidňoval ho pan Karrake. “To víte, tohle řemeslo není jednoduché a člověk musí být velmi opatrný…”
“Jistě, chápu,” přikývl chápavě Roggeveev, jakoby i on měl ty samé problémy.
“Proto jsem si vás dal také prověřit.”

***

Velitel osobní gardy hraběte Verdance, kapitán Brigger, necítil k Roggeveevovi důvěru. Nevěděl proč, ale cosi mu říkalo, že to nedopadne dobře. A když na něj hrabě Verdance mávl, sotva odjel, jeho podezření se potvrdilo. Nebude to tak jednoduché.
“Ano pane?” uklonil se.
“Kapitáne,” svraštil obočí hrabě, “Co si myslíte o tom muži?” Úsměv, který měl na tváři po celou dobu, co hovořil s Roggeveevem, se mu vytratil.
“Hmmm,” zamyslel se Brigger. “Nelíbí se mi, pane.”
“Nelíbí? Jste snad ženská, abyste přemýšlel o tom, jestli se vám nějaký chlap líbí nebo ne?” vybuchl hrabě.
“Tak jsem to nemyslel,” hájil se rychle Brigger. “Chtěl jsem jen říci, že se mi jeho chování zdá podezřelé.”
“A proč se vám zdá jeho chování podezřelé, kapitáne? Proč se vám… nelíbí?”
“Nevím pane, spíš tušení.”
“Tušení?”
“Ano, pane.”
Hrabě přikývl. “Mě se také nelíbí. Budete ho sledovat, ať se hne kamkoliv. Je vám to jasné?”
“Ano, pane.” Kapitán a popohnal koně, aby Roggeveeva neztratil z očí.

***

Město hořelo. Zpoza hradeb vycházela rudá záře ohně a k nebi stoupal černý dusivý dým. Držel se nad městem jako velká poklička, až sem Roggeveev slyšel nářek žen a pláč dětí. Někde tam byla i Dirian, kdo ví, jestli ještě žije.
“Tak, kamaráde,” vycenil zuby Brigger. “Budeš viset…”
K jeho uším dolehlo řinčení zbraní, jak se Aegrinští znovu srazili s Verdancem a jeho vojáky. Z druhé strany slyšel rytmické dunění bubnů a hluboký zpěv mnichů, kteří přicházeli od města. Nevěděl proč raději nepomáhají dole ve městě…
“Slyšíš?” strčil Brigger Roggeveevovi pod krk hrot meče. “Zemřeš.”
“Nejsem hluchý,” zavrčel Roggeveev. “Pochopil jsem to hned napoprvé. Jenom ty si to musíš několikrát zopakovat.”
Kapitán Brigger se chraptivě zasmál. “Vtipné, velmi vtipné,” ušklíbl se. Jeho výraz však naznačoval, že mu to až tak vtipné nepřipadalo. “Uvidíme, jestli ti vydrží humor i za chvíli…”
Všechno to ještě šlo, dokud to ten vůl Brigger nezkazil. Ještě se z toho mohl dostat, ale kapitán Verdancovy osobní gardy ukázal, že v hlavě nemá kromě slámy nic.
Dokud člověk nezemřel, stále žije, říkala mu jako malému babička, když onemocněli jeho rodiče – když zemřeli, neříkala už nic. Ale já stále žiju. Jde jen o to Briggera co nejvíce zdržet.
“Hej, Briggere,” zvolal posměšně.
“Co?” otočil se k němu kapitán líně. V rukou držel provaz s oprátkou.
“Dám ti hádanku, poslouchej: I když ten džbánek rozbiješ rázem, víno ti z něho nevyteče na zem. Co je to?”
“Nevím. Nezajímá mě to.”
“Ty to nevíš?” vykulil oči Roggeveev. “Tuhle hádanku zná každý malý dítě. Přece nejsou ty děti chytřejší než ty.”
“Co to je?”
“Musíš přemýšlet… Hádat. Od toho je to hádanka.”
A Brigger se zastavil a přemýšlel nad tím, co by to mohlo být.

***

Pan Karrake se otočil v sedle k Roggeveevovi.
“To je zajímavé,” podivil se, “že podle mapy tu má být cesta a ve skutečnosti je před námi skála. Nevíte, čím to bude?”
“Jestli ta mapa není trochu zastaralá,” pokrčil rameny Roggeveev. “A nebo třeba musíme projet skálou… Není tam někde jeskyně…?”
“Nebuďte naivní,” usmál se shovívavě Karrake “Ta mapa je falešná. A vy také, to vím jistě. Teď jde jen o to, co s vámi uděláme. Vydával jste se za někoho jiného a pokusil se mě oklamat.”
“Já jsem říkal hned, že to je omyl. Ale ta elfská zrůda mě neposlouchala. Co jsem měl tedy dělat?”
Elf se naklonil v sedle a vrazil mu pěstí do obličeje tak silně, že Roggeveev spadl ze sedla.
“To máš za tu zrůdu, člověče,” zavrčel. “Příště tě zabiju…”
“Znal jsi heslo,” řekl pan Karrake. “Můžeš toho vědět mnohem víc a to pro mě není bezpečné.”
“Jaké heslo?” nechápal Roggeveev. “Já žádné heslo neznám.”
“Chtěl jsi Dearmezské jablko, oslovil jsi ho elfským titulem a pak jsi řekl smluvené heslo v jeho jazyce. Všechno tak, jak jsme se s panem Laabsem dohodli. Oprav mě, ale člověk nezná příliš elfských slov a už vůbec nezná jejich zvyklosti.”
“Aha,” přikývl naštvaně Roggeveev. “Jestli vám jde o tohle.”
“Jakou pohádku si vymyslíš teď?” ušklíbl se Karrake. “Jak nám dokážeš, že to byla náhoda a že ty běžně hovoříš elfsky?”
“Mac`chtum aet seidhe deimladd yn y Daffrin?” zvedl se Roggeveev ze země. “Llybewin yr suw aet maecht gosher deimlafrai “Co říkal?” pohlédl tázavě Karrake na elfa.
“Prý co chceme slyšet. A taky se omluvil za to, že má trochu problémy s pravopisem…”
“Dobře,” přikývl rezignovaně Karrake. “Že umíš elfsky jsi nás přesvědčil. Potom to opravdu mohla být jenom náhoda…” Na chvíli se odmlčel. “Stejně tě zabijeme…”
“Skvělý. To jsem mohl tušit.”
Elf sesedl a chytil Roggeveeva zezadu za ruce, zatímco pan Karrake si pohrával s malou dýkou, kterou hodlal v nejbližší době zarazit do Roggeveevova srdce. Náhle se však stalo něco, co by Roggeveev nikdy nečekal. V té chvíli se totiž na cestě ozval dusot kopyt.
Čas jakoby se na chvíli zastavil a pak se rozběhl znovu se strašlivou rychlostí. Elf pustil Roggeveeva a skočil po meči, jenž měl u sedla, Karrake vzal do ruky kuši a namířil do míst, kde se cesta stáčela za hustý smrkový háj.
Roggeveev neváhal ani na chvíli a skočil na svého koně. Zabodl ostruhy do slabin a vyřítil se vpřed jako šílený. Kolem hlavy mu zasvištěla šipka z Karrakovy kluše. Pak už zmizel za zatáčkou, div se nesrazil s ozbrojenými jezdci s hrabětem Verdancem v čele.
“Hej,” zastavil Verdance koně. “Co se stalo?”
“To je dlouhá historie,” zabrzdil Roggeveev.
“Tak to zkrať.”
“Přišli na to, že to je podvod…”
“Vpřed,” zamával hrabě mečem nad hlavou a sám šel svým mužům příkladem.
Roggeveev se dlouho nerozmýšlel a hleděl se z tohoto místa co nejrychleji ztratit. Nechtěl se do toho Verdancovi míchat, trochu to zavánělo průšvihem a navíc musel ještě někde sehnat Dearmezské jablko. Dirian na něj jistě stále čeká.
“Stůjte pane,” zastavil ho náhle kapitán Brigger s ironickým posměškem na rtech.
“Vysvětlete mi proč,” otočil se k němu Roggeveev s úplně stejným výrazem.
“Hrabě Verdance by si s vámi rád promluvil.”
“Teď nemá čas, jak vidíte,” kývl Roggeveev směrem, odkud sem doléhal lomoz souboje. “Takže já teď odtud rychle vypadnu a už vám nebudu vůbec překážet. Kdybyste dovolil a uvolnil mi cestu.”
“Hrabě Verdance si s vámi chce promluvit,” zopakoval kapitán. “Chvilku přeci počkat můžete.”
“Mám něco důležitého na práci.”
“Pokud nepočkáte, už nebudete mít žádnou práci.”
“Dobře. Vlastně bych si rád s hrabětem promluvil.”
“Jsem rád,” zazubil se Brigger, “že jsme se nakonec dohodli…”
Netrvalo dlouho, než na cestě opět zavládl klid. Zpoza zatáčky se vynořil hrabě Verdance s mečem od krve a Karrake spoutaný silným řetězem za ruce – hrabě byl připraven na všechno. Vypadalo to téměř komicky, jak Verdance, který i když seděl na koni, byl stejně vysoký jako jeho zajatec…
Když Karrake uviděl Roggeveeva, jak sedí na koni vedle Briggera, ošklivě se zamračil.
“Tak zrádce jsi,” zasyčel. “Hovno náhoda.”
“Ale no tak,” trhl hrabě řetězem. “Přeci byste nenadával tomu muži. Vždyť je to génius. To on vymyslel celý tento plán…”
Tak takhle je to, pomyslel si Roggeveev trpce. Chce to na mě svést, kdyby se mu to náhodou nepovedlo. Každý věděl, že pan Karrake má hodně vlivných přátel. Ale žádná situace není beznadějná, dokud ještě žiji. Nějak se z toho vykroutím…
“Ale pane hrabě,” usmál se Roggeveev. “To si křivdíte. To vás to napadlo…”
“Byl to tvůj nápad,” řekl naléhavě hrabě.
“Ne, vy jste to řekl první, já pouze přikyvoval. To vy jste nakreslil tu falešnou mapu a řekl mi, ať mu ji dám. Řekl jste, že z toho budeme mít užitek oba dva.”
“Lžeš,” vykřikl Verdance.
“Mluvím čistou pravdu.”
“To není pravda,” zavřískal hrabě, ale vzápětí se uklidnil. Karrake na něj se zájmem hleděl.
“Vy jste se chtěl pana Karrakeho zbavit,” pokračoval klidně Roggeveev. “Nevím proč, ale chtěl jste ho zabít. Pamatuji si, jak jste řekl: už aby bylo po něm.”
“To je lež,” řval hrabě, pustil řetěz, na kterém byl Karrake připoutaný, a sáhl po meči.
Vzápětí si svoji chybu uvědomil, ale to už se Karrake osvobodil, strhl ho k zemi a vyskočil do sedla, kde ještě před chvílí Verdance seděl. Kapitán Brigger se postavil ve třmenech s mečem v ruce, aby ho zastavil. Roggeveev však byl rychlejší a přeřízl podpínku od jeho sedla, takže kapitán spadl do prachu cesty.
I když Roggeveev nesouhlasil s Karrakovými metodami, hrabě Verdance se mu protivil mnohem více.
Karrake zná jistě nějakou skrýš, kde ho nikdo nenajde, přemýšlel Roggeveev. Musím se ho držet… Došlo mu, že když hrabě nenajde Karrakeho, bude hledat jeho.
Pobídl koně a rozjel se za Karrakem. Ještě dlouho za sebou slyšel dusot kopyt Verdancových vojáků, než konečně zastavil v hlubokém lese několik mil od města. Pan Karrake stál před ním a na tváři měl naštvaný výraz.
“Proč jedeš za mnou?” zeptal se ostře. “Chceš mě zase zradit…?”
“Copak to nechápeš?” zeptal se zoufale Roggeveev. “Verdance to na mě chce svést. Já jsem se do toho nechtěl míchat, já chtěl jenom Dearmezský jablko, ale nenechali jste si to vysvětlit.”
“Dearmezský jablko,” uchechtl se Karrake. “To tady nikde neseženeš.”
“Vy nějaký náhodou nemáte,” zkusil to již ze zvyku Roggeveev.
“Ne, ale mám hroznový víno.”
Roggeveev zavrtěl hlavou.
“Ty vůbec nechápeš, co jsi udělal,” řekl beznadějně Karrake a svezl se z koňského hřbetu. “Ta mapa vede k pokladu, proč by jinak byla tak cenná, že? Jsou to staré korunovační klenoty krále z Aegrinu… Pokud je Verdance získá, stane se králem této země on.”
“A to je špatné? Možná by nebyl tak špatný král.”
“Jestli je to špatné?” zeptal se Karrake, jakoby nechápal, jak o tom může někdo pochybovat. “On by tuhle zemi vysál do posledního měďáku, jen aby měl peníze na svoje války. On má nepřítele snad na každém kroku.”
“Tak proto jste chtěl tu mapu,” pokýval hlavou Roggeveev. “A proto ji hrabě nechtěl dát z ruky.”
“Asi před třiceti lety do Aegrinu vstoupila Dagrosanská armáda,” začal vyprávět Karrake. “Po několikadenním obléhání dobyli i Naar. Ale král utekl i s korunou a žezlem a ukryl je neznámo kam. Když ho objevili a uvěznili, spáchal sebevraždu.
Dagrosani pak odešli s veškerým zlatem, které tu našli a na trůně nechali svého krále. Něměli však při výběru moc šťastnou ruku, protože on nechtěl mít s Dagrosem nic společného. Nedávno dokonce vyhnal všechny jejich vyslance a diplomaty ze země a obnovil samostatnost Aegrinu, tak, jak tomu bylo před válkou.
Jednoho večera za mnou přišel a řekl mi o Verdancovi. Když bude mít korunu, tak ho lidé musí přijmout za krále a nynějšího zabít. Nezalíží ani tak na lidech, ale na šlechtě, které král leží v žaludku… Normálně bych se na to vykašlal, ale zaplatil mi slušnou částku. A navíc, když na trůně usedne Verdance, všechny moje obchody zkrachujou a já budu na mizině.”
Roggeveev mlčel. Přemýšlel o tom, co mu Karrake právě řekl. “A pravej Laabs?” zeptal se. “Ten nepřišel?”
“Nenašel spojku,” zamračil se Karrake. “Když jsi přišel ty, bylo zbytečné na někoho dalšího čekat. Včera prý odjel.”
Takže jsem vlastně zavinil smrt krále, zkázu této země… Jen jestli si to všechno nevymýšlí… Ale co, Verdance je stejně parchant. Nezaslouží si nic lepšího než smrt… Však nemusí být všechno ztraceno…
“Možná bych o něčem věděl,” řekl Roggeveev. “Kapitán Brigger hraběte moc v lásce nemá…”

***

“Kolik za to dostanu?”
“Dost,” zavrčel Karrake.
“Kolik je dost?”
“Život… plus nějaká odměna ve zlatě.”
“A kolik dělá ta nějaká odměna ve zlatě?”
“Kapitáne Briggere,” zamračil se Karrake. “Buď se teď hned seznámíte s Herbertem nebo uděláte, co po vás chci. Diskuse o tom, co za to dostanete, rozhodně není na místě.”
Když Herbert uslyšel své jméno, zívl a zamrskal ocasem. Brigger mu věnoval letmý pohled a pak přikývl.
“Dobře. Udělám to.”
“Pamatuj si,” zvedl pan Karrake výhružně prst, “jestli nás zradíš, zabiju tě. Jestli ten úkol nesplníš, zabiju tě. Jestli uděláš cokoliv jinak, než jsme se dohodli, zabiju tě. Je ti to jasné?”
Brigger znovu přikývl. Naposledy pohlédl na Herberta a v duchu se zapřísahal, že úkol splní. V Roggeveevově doprovodu opustil kobky, jež se zavrtávaly do země hluboko, hluboko pod malé městečko Naar.

***

“Tak co po vás chtěli, kapitáne?” zeptal se hrabě Verdance o nějakou dobu později. “Máte mi ukrást mapu? Nebo mě snad máte zabít?”
Za městskými hradbami se již prodlužovaly stíny. Hrabě seděl na židli a hleděl z okna na usínající město a na blikavá světla z oken královského paláce. Když kapitán vešel, ani se neotočil.
“Mám vás zabít, pane,” řekl Brigger.
“To se dalo čekat,” vstal Verdance ze židle. “Nic jiného je nemohlo napadnout… Co vám za to nabídli?”
“Život.”
“To jste mě prodal velice lacino, kapitáne,” zasmál se chraplavě hrabě.
Kapitán Brigger se v duchu usmál. Přesně tuto reakci čekal. Teď se ho Verdance pokusí zabít…
Vzduchem zasvištěla dýka. Hrabě Verdance byl zkušený a s dýkou to docela uměl. Brigger byl však připraven a tak dýka prolétla kolem a zabodla se do dveří.
“Něco vám vypadlo, pane,” zašklebil se drze Brigger a opřel si ruku o jílec meče.
Hrabě Verdance se zarazil. “Vy mě nezabijete, že ne?” zeptal se.
“Ne, pane. Já vám váš život prodám…”
“Sto zlaťáků?” nabídl hrabě hbitě.
Kapitán zavrtěl hlavou.
“Dvě stě?”
Zavrcení hlavou.
“Pět set?”
Opět zavrcení hlavou.
“Tak kolik sakra chceš?” vykřikl vztekle Verdance. “Víc u sebe nemám.”
“Máte mapu,” pokrčil rameny Brigger. “Dejte mi ji a budeme vyrovnáni.”
“Tak mapu bys chtěl,” zamračil se hrabě Verdance. “Víš, že je vás hned několik. Nejdříve Karrake, pak ten Roggeveev, teď ty…”
“Mapu.”
“Kapitáne, můžeme se přeci dohodnout,” zeptal se klidně hrabě, i když se musel trochu přemáhat. “Až získám trůn, jmenuji vás vrchním kancléřem. Svěřím vám pod velení svou armádu.”
“To byste stejně neudělal, takže mi teď dáte tu mapu.”
“Nedám,” vykřikl Verdance. “Nedám vám jí, kapitáne. To mě raději zabijte.”
“Jak si přejte, pane,” uklonil se kapitán Brigger a tasil meč.
“Stráže,” vykřikl Verdance.
Nikdo ho však neslyšel. Brigger si dal velkou práci, aby všechny strážné odlákal co nejdále od dveří hraběte Verdance.
Brigger pomalu přistupoval blíže s mečem v ruce. Hrabě pomalu ustupoval k oknu. Jeho ústa se pomalu pohybovala, ale z úst nevyšla ani hláska. Byl teď naprosto bezbranný, vydaný na milost a nemilost tomu šílenci.
“Dobře,” zachrčel. “Dobře. Stůjte, kapitáne. Tu mapu dostanete.”
Brigger na něj vycenil zuby. “Věděl jsem, že se dohodneme.”
Hrabě Verdance pomalu došel k truhlici a dával přitom bedlivý pozor, aby se Brigger příliš nepřibližoval. Když vytáhl mapu, na tváři se mu usadil zoufalý výraz.
Brigger mu mapu vytrhl z ruky a zkoumavě se na ní zahleděl. “Není to, doufám, další falešná kopie?” zamračil se na hraběte.
“Ne.”
Kapitán Brigger zasunul meč do pochvy a rázným krokem zamířil ke dveřím. Na prahu se ještě otočil. “Doufám, že se dnes vidíme naposledy. Příště bych vás musel opravdu zabít…”
Hrabě Verdance klesl na židli.
To ještě není konec, to je teprve začátek.
“Stráže,” zvolal.
Tentokrát po krátké chvíli dovnitř vrazili dva strážní s tasenými meči. Když v místnosti nenašli nikoho jiného než hraběte, zaraženě se zastavili.
“Chyťte kapitána Briggera,” řekl Verdance.
“Ale on tu není,” rozhlížel se kolem sebe jeden voják.
“Kdyby tu byl, tak bych vás nevolal, vy tupci,” zařval hrabě. “Nestůjte tu jako dřeva a běžte ho hledat.”

***

Brigger zastavil koně v úzké uličce, kde již vládlo šero. Teď ho jistě hledají, hrabě Verdance se nevzdává tak lehce. Usilovně přemýšlel, kde by se měl schovat. Kde ho nikde nebudou hledat?
Sesedl z koně.
Nedaleko před ním někdo otevřel malá dvířka a do uličky se dostalo světlo. Děvečka vychrstla na ulici vědro nějaké tekutiny a opět zavřela. Tento krátký okamžik stačil k tomu, aby si Brigger znovu dychtivě prohlédl mapu.
Proč by ji měl dávat Karrakovi? Proč by si ji nenechal pro sebe? Tato možnost se mu zdála více a více lákavá. Kdo by nechtěl být králem?
Praštil koně naplocho mečem přes zadek a poslal ho pryč. S mapou v ruce otevřel ony dvířka a vstoupil dovnitř.
Byla to velká kuchyně s průchodem do krčmy, odkud sem doléhaly hlasy hostů a nesmyslné blábolení opilců. Skoro dva metry vysoký kuchař se líně otočil, když slyšel zavrzání dveří.
“Co tu chceš?” zafuněl a když si všiml Briggerova meče, o krok couvl. “Tady žádné peníze nenajdeš, pane…”
“Nechci peníze. Jenom procházím…”
Kuchař mu však příliš nevěřil, protože v ruce se mu ocitla dlouhá kudla.
“Jsem kapitán Verdancovy osobní gardy,” ukázal Brigger na erb vyšitý na hrudi. “Nejsem žádný lupič.”
“Jen aby,” zahuhlal kuchař.
Brigger si ho dál nevšímal a prošel do lokálu. Krčmář se trochu podivil, když z kuchyně uviděl vycházet cizího člověka, ale pohled na meč ho umlčel a všechny otázky zůstaly nevysloveny.
Kapitán vyběhl po schodech nahoru a zastavil se až na konci dlouhé chodby. Pohlédl z malého zamřížovaného okna na ulici. Na rohu spatřil dva vojáky z městské posádky. Už ho hledají…
Kroky na schodech zaslechl příliš pozdě. Když se otočil, spatřil Roggeveeva.
“Ááá,” podivil se Roggeveev, když Briggera spatřil. “Pan kapitán. Jste velmi rychlý.”
“Hmm… Ano,” přikývl Brigger zmateně.
“Tu mapu bych prosil.”
Žádnou mapu nedostaneš…,” zasyčel kapitán a vrhl se na Roggeveeva.
Ten první ráně uhnul a rychle tasil meč. Brigger byl jako šílený, nedával vůbec pozor a jen zbrkle sekal před sebe. Roggeveev několik ran kryl mečem a pak už Briggerovi nedal vůbec žádný prostor pro útok.
Když se mu Brigger pokusil pod nohy hodit těžký svícen a utéct, vyrazil mu Roggeveev meč z ruky. Chladná ocel se zaleskla ve světle svící a dopadla o několik kroků dál.
“Tu mapu,” zopakoval Roggeveev důrazně a přiložil hrot meče na Briggerovo hrdlo.
Kapitán mu neochotně podal pergamen.
“Ty tupče,” zařval Roggeveev, když si ji prohlédl. “Ty negramotný idiote. Vždyť to je ta falešná mapa!”

***

Hrabě Verdance ukázal na skálu. “Tady kopejte,” přikázal několika vojákům.
Krajem se rozlehlo zvonění krumpáčů. Verdance si pobrukoval veselou melodii a hleděl na pomalu se zvětšující otvor ve skále. Mořská zátoka se leskla stříbrem zapadajícího měsíce a tisíců hvězd zářících na noční obloze, jen na východě se nad obzor dral slabý přísvit nového dne.
“Je tady jeskyně,” zvolal náhle jeden z vojáků.
“Samozřejmě, že ano,” zavrčel hrabě. “Jinak byste tady nekopali.”
S loučí v ruce vstoupil dovnitř a rozhlédl se. Asi pět kroků od něj stál kamenný oltář pokrytý drahou látkou, teď již však zpuchřelou a zšedlou prachem. A na té látce ležela koruna, žezlo a jablko, všechno z čistého zlata, zdobené drahokamy a démanty.
Korunovační klenoty pro Aegrinského krále…

***

Ringwil II. Velkolepý, krále Aegrinský a Regent Ormhvallu, stál u okna a hleděl na vycházející slunce. Trůní sál zel prázdnotou, jen u křesla stál mocný čaroděj Myrgin, osobní králův rádce.
“Tak Verdance se rozhodl, že mě zbaví mého trůnu,” přemýšlel král nahlas. “Nečekal jsem, že to bude tak brzy.”
“Musíme jednat rychle,” pronesl čaroděj zamyšleně.
“Ano. Já se svého trůnu tak snadno nevzdám…”
Ringwil se odvrátil od okna a unaveně usedl na trůn. “Říká se, že Verdance má korunovační klenoty Aegrinu. Můj otec je hledal velmi dlouho, až se nakonec stal králem bez nich…”
Náhle do místnosti vrazil rytíř v plné zbroji. Ringwil zvedl pohled a prohlédl si ho. Velitel městské posádky, tápal král v paměti. Jmenuje se… Jmenuje se…
“Poručík Agren Wordhous, sire,” zasalutoval rytíř předpisově.
“Co nám nesete za zprávy, poručíku?” zeptal se Ringwil. “Doufám, že nejsou špatné.”
“Jsou špatné, sire. Lid se začíná bouřit. Prý Verdance má být král, protože vlastní korunovační klenoty.”
“Lid se začíná bouřit,” zopakoval král. “Lid už se mnou není spokojen. To budou raději poslouchat Verdance, který má sice na hlavě korunu, ale v hlavě nic…”
“Co proti tomu děláte, poručíku?” zeptal se Myrgin.
“Bráníme královský palác. A taky jsem do ulic poslal zesílené hlídky…”
“Nebude trvat dlouho,” zamyslel se Myrgin, “a Verdance přitáhne s armádou hrdlořezů. Musíme sebrat veškeré síly a opevnit město.”
“Slyšel jste poručíku?” zdvihl Ringwil hlavu. “Běžte a zařiďte vše potřebné. Myrgine, rozešli poselství do všech okolních království s žádostí o pomoc.”
“Vaše veličenstvo,” řekl Wordhous nesměle, “ještě něco.”
“Co?” zeptal se Ringwil. Tušil špatné zprávy. Velice špatné.
“Hrabě Verdance je již před branami.”

***

“Odpusť mi to, pane,” prosil Brigger na kolenou. “Nemohl jsem jinak. Donutili mě k tomu, vyhrožovali mi smrtí… Byl to jejich nápad… Odpusť mi, můj pane. Zatemnili mi mysl, očarovali mě. Nikdy bych to neudělal, nehněvej se na mne, prosím, ó můj pane.”

Nezbývalo mu nic jiného než se k Verdancovi vrátit.
“Já se na tebe nehněvám,” řekl posměšně hrabě Verdance. “Udělal jsi přesně to, co jsem čekal…”
Brigger s nadějí v očích pohlédl na Verdance. Hrabě kývl hlavou, aby vstal. “Kapitáne, zasloužil byste smrt, ale vzhledem k tomu, že jste mi tím pomohl a svedl Karrakeho z mé stopy, daruji vám život… Máte zpátky své místo, kapitáne.” Zabiju tě, až to všechno skončí.
“Děkuji ti, pane,” zvolal Brigger radostně. “Děkuji ti.” Stejně tě jednou zabiju…
“Pane,” začal Brigger podlézavě, když se hrabě otočil k odchodu.
“Ano, kapitáne?” pozdvihl Verdance tázavě obočí.
“Mám pro vás malý dárek.”
“Dárek?” podivil se hrabě. Co by mu tak mohl dát, teď, když už má skoro všechno.
“Ano, pane.” Pod kusem látky ležel přes koňský hřbet spoutaný Roggeveev.
“Aegrinští jdou,” ozvalo se náhle z druhé strany tábora.
Hrabě poodešel a vykřikl několik rozkazů. Za pomoci sluhy se navlékal do brnění, ale zvědavost mu nedala a tak se vrátil k Briggerovi.
“A jak jste ho…?”
“Praštil jsem ho zezadu, když odcházel. A ještě rád mi prozradil, kde pan Karrake přebývá.”
“Dobrá práce, kapitáne,” kývl Verdance uznale hlavou. “Pošlete pár mužů, ať to vyřídí a jeho pověste za ruce na tamtu větev,” ukázal k rozložitému dubu na návrší. “Rád bych si s ním, až to všechno skončí, promluvil.”

***

“Nemám na hlouposti čas,” zavrčel po chvíli vztekle Brigger, který nechtěl přiznat, že odpověď na hádanku nezná. “Mám své úkoly a ty musím splnit.”
Přeřízl provaz, kterým byl zajatec k větvi přivázaný a potom mu přes krk hodil smyčku. Roggeveev si ulehčeně oddechl. Konečně si mohl trochu odpočinout… Zpívající mniši se zatím objevili v jeho zorném poli. Přes hlavy měli přetažené černé kapuce, až na jednoho… na jednu…
Aegrinští byli opět zatlačeni zpět. Nastala chvíle klidu, kdy obě strany sbíraly své poražené a připravovaly se na nový útok. Hrabě Verdance přicválal zpátky k Roggeveevovi.
“Pomodli se,” uchechtl se Brigger.
“Nějaké poslední přání?” zeptal se Verdance.
“Nemáte náhodou Dearmezské jablko?”
“Věděl jsem, že to řekneš,” kývl hrabě na jednoho sluhu, který mu podal malý balíček. “Vem si ho, bude tvoje poslední.”
Hlavně je zdržet, pohlédl Roggeveev k zástupu mnichů.
“Položte mi ho tamhle, vezmu si ho potom. Dirian bude ráda, když jí ho přinesu,” kývl směrem k mnichům, mezi nimiž s rozevlátými zlatými vlasy šla dívka. “Už jsem vám říkal, že Dirian jednou změnila celé vojsko v žáby?”
Verdance se pohotově otočil, ale spatřil už jen žlutý záblesk. Zařval a padl k zemi, místo obličeje škvarek. Brigger neutekl daleko. V té chvíli se zpoza kopce vynořil král Ringwil v čelé svého vojska.
Dirian rozvázala Roggeveevovi pouta. “Tak jednoduchý úkol,” zavrtěla nevěřícně hlavou.
“Něco pro tebe mám, zlato,” zazubil se Roggeveev a podal jí Dearmezské jablko. “Ani nevíš, jakou práci mi dalo sehnat ho.” Zjistil, že nenávidí hroznové víno. Kdyby před ním někdo tato dvě slova řekl, asi by neovládl svůj vztek…
“Ty ošklivý,” zamračila se Dirian. “Já říkala Dearmezské jablko? Myslela jsem…”
Ne! Jen to ne! zhrozil se Roggeveev.
“Myslela jsem hroznové víno!”

KONEC