Oči opilých barakud – Kuglerová Ivana

Úvodní slova mého článku možná vyznívají s jistým despektem, a to bych nerad. Vydat v dnešní době sbírku básní je od autora i nakladatele jistým znamením odvahy, a je-li to navíc sbírka taková, jako je tato…

Zvídavého čtenáře již jistě napadla otázka: jaká že ta sbírka básní je? Mou povinností je pokusit se to nějak  uchopit, ale znáte to: uchopit neuchopitelné… Začal bych snad u toho, že sbírka je to velice zvláštní. Trochu jako pohlazení vatou, ale skelnou. Jako česání vlasů železným hřebenem. Je osobitá. Osobnost autorky přímo čiší z  černých řádků i z bílých míst mezi nimi. A tak je to zřejmě správně. A jaká ještě je? Cynická. Smutná. Depresivní. Místy zlá a místy lístostivá. Ve svých selháních krásná. Nedokonale geniální. Geniálně nedokonalá. Neuchopitelná, nedefinovatelná. Krásná.

Nyní mi prosím odpusťte menší odbočku v jinak přímé linii mé recenze. Kdo se nechce rýpat v podstatě tohoto článku, ať to přeskočí. Pokusím se naznačit jisté své stanovisko, ze kterého vyrůstá celý tento příspěvek jako filosofie z metafyziky. Vývoj mého světonázoru mi předhodil tezi, které se stále věrně držím jako štítu před každou kritikou. Myslím si, že cokoliv hodnotit a kritizovat vyžaduje velkou erudovanost v daném oboru, jinak autor píše jen svůj subjektivní dojem. (Ze kterého se stejně v plné šíři nevymaní nikdy, ale to sem nepatří…) A u něčeho tak rozmanitého, proměnlivého, neuchopitelného, iracionálního a pluralitního jako je poezie to platí mnohonásobně. Jelikož se cítím jen velice málo povolán k tomu, abych hodnotil poezii, vše zde uvedené je téměř čistě můj osobní názor, vyvolaný pouze dojmem z četby a přefiltrovaný hrubým sítem mého smyslu pro estetično, srovnán s pomocí již přečtené poezie a zpracován díky lásce, která mě k poezii táhne.

Teď trochu analytického přístupu k psaní recenzí. Na 82 stranách tenké knihy v pevných deskách s velice příjemným provedením nam autorka Ivana Kuglerova predstavuje ve čtyřech oddílech celkem čtyřicet básní a o žádné z nich se nedá říct, že by byla vyloženě špatná. Na první pohled je zde více druhů básní – básně lyrické okořeněné smutkem a lítostí, básně veselé a trochu cynické, básně hodně cynické a zlé… Mě to tak přišlo. Ale když jsem celou sbírku četl poněkolikáté, přišel jsem na to, že nálada i atmosféra všech těch básní vyplývá ze stejné podstaty, a že nelze při hlubším náhledu nijak rozlišit strukturu sbírky. A na tom také ztroskotal můj pokus sbírku analyzovat.

Druhou možností byl přístup psychologický. Nabízel se tak levně, že jsem se jím trochu nechal unést. Osobnost autorky totiž září ze všech básní, jak už jsem napsal, a tak proč si nezahrát na psychologa a nepokusit se celou věc uchopit tímto způsobem? Básně mají dozajista obrovskou výpovědní hodnotu, ačkoli jsou zveřejněné a tudíž trochu podezřelé. Nebudu vás unavovat průběhem mých úvah, stačí snad jen závěr, a to ten, že ani tudy cesta nevede. Z většiny básní by se dalo snadno soudit, že autorka je depresivní, smutná, frustrovaná apod. popř. že alespoň užívá tuto pózu. Ale kdesi hluboko pod tímto tvrzením se dá vytušit, že to není vše, že v této sbírce je obsaženo mnohem víc, než jen výlevy depresivní prýbásnířky. Proto jsem se i na psychologizování vykašlal a vzal jsem to ještě jinak.

Můj třetí pokus se stal posledním, dospěl jsem k nejjasnějším závěrům a to proto, že je to názor čistě pocitově-lidský. A z tohoto pokusu vyplývá i moje hodnocení: Doporučuji tuto sbírku básní všem, kteří si o sobě myslí, nebo ví, že jejich srdce je citlivé a dokáže vnímat jemný humor, smutek i krásu skrytou v řádkách. Doporučují ji těm, kdo mají optimistický pohled na svět, aby poznali trochu jiný přístup. Taky všem, kdo jsou vnímaví nejen na krásu, ale i na osobnost autora. Co na tom, že jsou básně mnohdy neuhlazené, slušelo by jim méně často používat klávesu enter a tak zmenšit počet řádků, že je z nich často chtě/nechtě cítit až trochu nechutná póza, co na tom, že jsou si podobné? Každá z nich je taková malá perla… Nebo spíš očko barakudy. Autorka má otevřenou hlavu, nebojí se experimentů někdy i dost odvážných, má talent a umí s ním pracovat, jazyk z jejich úst plyne jako posvátná řeka nebo jako horská bystřina nebo jako zatuchlá stoka, přesně podle toho, co potřebuje. Má originální nápady, umí dobře pracovat s dostupnými básnickými prostředky (jejichž paleta však není příliš široká…) a umí do sítě svých slov chytit přesně tu rybu, kterou potřebuje. V jejím případě barakudu. Básně vám možná příjdou trochu jednotvárné, ale myslím si, že pozornější a trpělivější oko v nich najde mnoho krásy a poezie a každý, kdo je na tento způsob vnímání světa citlivý bude určitě spokojen. A nebude je číst jen jednou nebo dvakrát, ale rád se k nim vrátí.

A přízvnivcům akční literatury, jejíž krása je v počtu usekaných hlav, hloupých vtipů, brutálních scén a stále se opakujících prostředků posouvání děje radím: ruce pryč!

Radost 20.11.2001

P.S: A k tomu hodnocení: osobně bych dal tip fantasyplanet a 10/10 za dojem a pocit, ale uvědomuju si, že to je natolik subjektivní, že by se to v číslech snad ani nemělo projikovat, takže hodnotím ve srovnání s jinou mě známou a blízkou poezií styl, originalitu a formu.