Co je to manga a anime?

            Jak rozeznat anime a mangu (dále už jen manga styl) od jiných kreslených filmů a komixů? To, co na první pohled tento styl odlišuje, je typický způsob kresby a design postav. Postavám dominují výrazné, nádherně detailně prokreslené oči, ve kterých se promítá většina emocí. Jak známo: oko, do duše okno. Ovšem manga autoři to vzali někdy až příliš doslova a oči mohou zabírat třeba téměř celou horní polovinu obličeje. Pro ještě větší zvýraznění očí bývají ostatní části tváře vykresleny poněkud méně výrazně a zvláště ústa pak bývají malá. Většinou. To ovšem záleží pouze na tvůrci, takže se na jedné straně můžeme setkat s přehnaně roztomilými dívenkami s obrovskýma nevinnýma očima (například seriál Card Captor Sakura) a na straně druhé s postavami velice realistickými (třeba Blood the Last Vampire nebo Ghost in the Shell). Povšimla jsem si i jedné drobné zvláštnosti – téměř vždy chybí vykreslení horního rtu, ten bývá jen naznačen lehce zvlněnou linkou úst. Vzhled postav samozřejmě závisí na žánru, protože co snese komedie, by bylo nevhodné třeba u hororu.

            Dalším vizuálním prvkem bývají fyzické proporce (ovšem i tady výjimka potvrzuje pravidlo). Dívky (a často i muži) mívají extrémně dlouhé nohy a obvod pasu obvykle menší než obvod hlavy. Ruce bývají štíhlé s dlouhými úzkými prsty, klouby i svalstvo bývá detailně prokresleno. Vlasy jsou epizodkou samy o sobě, často se vyskytují všemožně pestré barvy (černé, šedé, modré, zelené, růžové…), o účesech ani nemluvě. Nutno ovšem uznat, že vše bývá natolik vyváženo, že estetický dojem zpravidla vysoce převyšuje americký způsob animace.

            To bylo na pohled první, teď se zavrtáme hlouběji. Další důležitou věcí, kterou se manga zásadně liší, je příběh, atmosféra a vůbec filosofie díla. Nyní nechám stranou filmy, vyrobené podle bojových her a těch málo bezduchých výjimek, které se – jako ve všech žánrech – vyskytují i mezi anime. Budeme tedy mluvit o skutečně kvalitních dílcích. Většina z nich má hlubší poselství, které začne vyplouvat na povrch až po několika dílech (nebo u mang sešitech). A nemyslím tím Disneyovská klišé typu “buďte na sebe hodní, mějte se rádi, neubližujte kytičkám a zvířátkům” a podobně. Manga bývá občas zatraceně krutá, třebaže povětšinou končívá víceméně dobře. Děj se často jeví jednoduchý, stává se složitějším a složitějším, obsahuje množství zvratů a bývá proto nepředvídatelný. Jednotlivé kousky skládačky vyplouvají postupně na povrch a až teprve s posledním střípkem v posledním dílu divák vše plně pochopí (nebo by přinejmenším měl pochopit). Záporné  postavy mívají pro své činy racionální důvody a nesetkáme se s typy, kteří by byli zlí jen proto, že jsou zlí (ovšem psychopatické a duševně nemocné charaktery, to už je zas něco jiného). Ne všechny postavy jsou takové, jaké se na první pohled jeví být a s postupem času se vyvíjí. V anime/manze se střídá pestrá škála personalit – naivními dívenkami počínaje a záporáky s temnou a bolestivou minulostí konče. Dost často se objevují různé formy psychopatie, ale to už bych vrtala příliš hluboko a nemyslím, že by to bylo nutné. Posledním důležitým prvkem je humor, který je u mangy poněkud “zvláštní”. Stejně tak vyjádření některého chování postav – například v komediích sebou postava při šoku obvykle praští na podlahu a dělá trhavé pohyby nebo celá zbělá, popřípadě zkamení – ale jednotlivé variace “podivného” chování by vydaly na celý další článek.

Anime

            Veškerá díla by se dala rozdělit do několika skupin tak, jak je rozdělila americká cenzura podle věku diváků. První skupinu tvoří filmy pro děti – roztomilé, které ale nejdou příliš do hloubky, tudíž jsou nenáročné na sledování. Kresba i příběh bývají jednoduché, dělané spíše na efekt než na přemýšlení. Ale co by člověk mohl chtít od skutečně malých dětí, že? Jako příklad bych uvedla starší seriály jako DoReMi (zaměřené na SKUTEČNĚ MALÉ děti), Pokémon (to je snad jasné), Digimon (variace na Pokémon) nebo třeba již zmíněné Pohádky bratří Grimmů.

            Další skupinou bývají filmy do čtrnácti let. Zde se už objevuje hlubší myšlenka, ale přesto se tvůrci vyhýbají přílišnému násilí a sexuálním či i jen erotickým scénám, dokonce i jen nepatrným narážkám. Ráda bych uvedla nějaký příklad, ale bohužel mě zrovna nic nenapadá.

            Pak už by to byla skupinka dílek pro cílovou skupinu od patnácti do osmnácti let (pokud se nejedná o hentai tak i nad 18 let). Bývají myšlenkově velice propracovaná, složitá s vedlejšími zápletkami, obraty v ději a hlubší filosofií. Dost často tu narážíme na takzvaný “ecchi humor“, jinými slovy – sexuální narážky, scénky s erotickým podtextem, prostě humor lehce zvrhlý. Ovšem s otevřeným sexem se zde nesetkáme – jinými slovy, mohou se objevit erotické scény, ale nečekejte nějakou pornografii. Do této skupinky patří většina anime a mangy, komediemi počínaje, horory a thrillery konče.       

            Dosti k dělení podle věku, podívejme se na dělení podle obsahu. U nás nejběžnějším druhem anime, se kterým se průměrný našinec setká asi nejčastěji je hentai. Jak ho popsat? Stručně a bez obalu, hentai je kreslené porno. A jak už to u tohoto žánru chodí, je zaměřeno na “akci”, takže čekat solidní příběh je poněkud naivní. Nějaký příklad? Cool Devices, Twin Dolls, Urotsukidoji nebo New Angel.

            Za jemnější verze hentai, rozdělené podle pohlaví diváků, bych mohla označit yaoi a yuri. Jde o příběhy, které se u nás pravděpodobně setkají s poněkud kontroverzním ohlasem. Točí se totiž kolem vztahů lidí stejného pohlaví. Yuri je o dvou dívkách a jeho čtenáři/diváky bývají muži, yaoi je naopak o chlapcích. Děj bývá různý. Najdeme zde tuny plytkých příběhů, ve kterých jde jen a jen o to, aby děj dospěl k sexu jako v hentai, ale také skutečně kvalitní příběhy, ve kterých je sexuální vztah postav jen jakýmsi zpestřením.

           Mírnou, romantickou verzí yaoi je shounen-ai, u yuri shoujo-ai. V obou případech jde taktéž o homosexuální vztahy, ovšem bez otevřeného sexu.

           Mezi skutečně kvalitní díla z tohoto žánru patří Gravitation (shounen-ai), Ai No Kusabi (yaoi), film k seriálu Utena (shoujo-ai).

            Další žánr zaměřený na dívčí publikum je shoujo (tentokrát bez –ai). Jak ho poznat? Hlavními postavami bývají zpravidla dívky, postavy jsou velice propracované po psychologické stránce a vždy víme, proč postava dělá to, co dělá. Často je zde skloubena komedie s dramatem, kdy obojí má v ději své nezaměnitelné místo. Postavy procházejí vývojem a vytrpí si své. Oblíbeným zpestřením děje bývají milostné trojúhelníky. Excelentními shoujo anime jsou díla od Yuu Watase, například Fushigi Yuugi nebo Ayashi no Ceres, dále pak třeba Blue Seed, Oh My Goddes a Hana Yori Dango.

            Mahou-shoujo bývá označováno jako “magical-girls”. Prostě se točí kolem dívek s kouzelnou mocí. Obvykle je plné opakujících se sekvencí (proměny, kouzla) a točí se kolem nepřátel útočících na zemi/město a skupiny bojovnic, které je musí porazit. Ač to takto řečeno zní poněkud plytce, v těchto seriálech není zničení nepřítele tím nejdůležitějším. Naopak, z bojů se pro diváka časem stane rutina a zajímavějším se stávají postranní příběhy. Příkladem mohou být seriály Sailor Moon, Magic Knights Rayearth, Kamikadze Kaitou Jeanne či Wedding Peach.

            Opakem shoujo anime je shounen anime. Shounen je určeno pro chlapce, hlavním hrdinou tedy bývá chlapec. Děj se často točí kolem “normálních” trablů dospívajících mladíků, občas mají i nějaký ten romantický zádrhel. Perfektním příkladem tohoto žánru jsou seriály Love Hina, Ranma 1/2 a DNA^2. Postavy sportovního shounen anime by se stručně daly popsat “není důležité, proč to dělají – důležité je, že to dělají”. Jak už název naznačuje, tyto filmy a seriály se točí kolem nějakého sportovního odvětví, často fotbalu.

            Mimo tyto hlavní proudy se objevuje ještě několik vedlejších, neméně silných. Každý z těchto proudů mívá svého zástupce mezi jednotlivými žánry: komedie, romance, horrory, thrillery, cyberpunk, fantasy, pseudofantasy, historické či ekologicky zaměřené filmy a mnoho dalších. Jejich vyjmenováváním bych strávila mládí. Nezapomenutelným autorem je také H. Miyazaki, tvořící se studiem Ghibli, jehož díla jsou však velice špatně zařaditelná do některého z pomyslných šuplíčků. Mezi velice známá a oblíbená díla patří fantasy komedie Slayers, thriller Perfect Blue, temný fantasy horror X/1995, cyberpunkový film Ghost in the Shell, klasická fantasy Berserk, postkatastrofický seriál Neon Genesis Evangelion a další.

            Manga

            Manga vychází v podobě několika set stránkových komixových knih, zpravidla černobílých. Platí pro ni téměř totéž, co o anime. Také existuje mnoho žánrů (viz žánry anime), zaměřených na různé skupiny čtenářů, také má svá věková omezení. Většina anime seriálů/filmů vyjde nejprve jako manga a podle úspěchu je dříve či později zfilmována, přesto však existují desítky, možná stovky mang, které vyšly pouze v papírové podobě. Vzhledem k délce některých sérií mang, nebývají zfilmované verze přesné a mnoho z původního děje se vypouští. Například manga Angel Sanctuary má jednadvacet knih, ale stejnojmenné cca dvouhodinové anime je pouze třídílný “nástin začátku děje”.

Kresba je obdobná jako u anime (což je logické, uvědomíme-li si, že manga anime předcházela), platí pro ni i stejná pravidla u designu postav. Celé provedení se zásadně liší od amerických či evropských komixů, ať už stylem kresby s často zjednodušenými pozadími (ne vždy), či vyjadřováním emocí postav a způsobem rozvržení jednotlivých “okýnek” komixu, která se často prolínají, jsou nestejně velká, občas nejsou ani ohraničená.

Mezi slavné autorky mangy patří Yuu Watase (např. Fushigi Yuugi, Ayashi no Ceres), Rumiko Takahashi (např. Inu Yasha, Mermaid Saga, Maison Ikkoku), z autorů je nutno uvést M. Shirowa (Ghost in the Shell) nebo H. Miyazakiho (např. Naushika, Laputa, Mononoke Hime) a mnoho dalších.

            A závěrem? Na anime a mangu je možno mít jen dva názory. Buď je po shlédnutí prvního dílka budete milovat, nebo nenávidět. A věřte mi, tak to skutečně funguje. Ve světě jsou oba tábory vyrovnané a na širých planinách Internetu spolu příznivci a odpůrci válčí již celé dlouhé roky. Skalní příznivci anime/mangy si říkají otaku (v japonštině to znamená blázen, šílenec), jsou značně militantní a fanatičností si nezadají se samotnými Trekkies. Upřímně řečeno, i já se považuji za otaku a jsem na to patřičně hrdá, takže zajímá-li vás tento žánr, stačí mě kontaktovat a já ráda poradím a pomůžu.