The Slayers

Úvod do děje
 Mladá specialistka na černou magii Lina Inverse má prostě smůlu. Nejen, že se honosí proporcemi žehlicího prkna (auva! To bolelo, Lino! ~__^), ale po vyrabování doupěte banditů nestačí, že nešťastnou náhodou vypustí draka o rozměrech menšího paneláku a tím je – místo zaslouženého klidného oběda o deseti(!) chodech někde v ústraní – donucena postarat se o jeho likvidaci. Ne, nenechte se zmást, dělá to jenom kvůli zisku – ona skutečně NEMÁ srdce, jde-li o peníze. To Lina zvládne levou zadní, na skutečný průšvih si zadělá teprve, když spolu s nějakými těmi cennostmi shrábne z lupičského pokladu i jistou podivnou sošku. Už tím začínají problémy. Přidáme-li k tomu ještě „velkého bratra“ –  žoldáka Gourryho, záhadného Zelgadise a potrhlou Amelii, pak už to opravdu stojí za to. Zvláště, když ona zmíněná soška v sobě ukrývá možná největší poklad, jaký může čaroděj získat – klíč ke znovuzrození temného pána nebo… nechcete snad, abych vám vyprávěla celý děj, že ne?!
 
Postavy
 Lina Inverse – mladá, talentovaná, pohledná… zrzavá, hamižná, nemorální, uječená a nenažraná. Ne, teď vážně: Lina mi v mnohém připomíná Usagi Tsukino ze Sailor Moon. Může být naprosto sobecká a protivná, nacpat do sebe deset porcí jídla najednou, ale stejně ji budete zbožňovat. Má velmi zvláštní pohled na právo – tedy pro peníze udělá téměř všechno (chápete doufám pojem významu VŠECHNO). Ovšem má i své světlé chvilky, s nimiž, když nadejdou, obvykle přicházejí problémy. Lina má drsné přesvědčovací metody a je lepší souhlasit s ní hned; v opačném případě to bude VELMI bolet. Není radno komentovat její poprsí a proporce vůbec (opět bych poznamenala něco o žehlicím prkně, ale to by ode mě nebylo vůči Lině vůbec hezké), Lina velmi dobře slyší, zvláště to, co by neměla.
A jak přiblížit její vztah s Gourrym? No, řekněme, že… že projevy náklonnosti mohou bolet…
Říká vám doufám něco výraz fúrie?!
 
 Gourry Gabriew – mladý, blonďatý, hezký a dobře stavěný žoldák s trochu pomalejším myšlením, úchvatnými šermířskými schopnostmi a světelným mečem, jenž by mu mohl závidět samotný Luke Skywalker. Snad jediný z Lininy party, který nemá ani o magii ani páru. Lina mu s oblibou přezdívá “medúzí mozek”. Chudáček Gourry pořád nějak nechápe, proč se k němu „slečna slavná mocná čarodějka“ chová někdy tak surově, a stále ještě si neuvědomil, kam ho přivádějí jeho nevinné poznámky o naprosté neexistenci Lininých druhotných sexuálních znaků…
Ovšem vzato kolem a kolem, Gourry je hodný milý chlapec, ideální jako doplněk do bytu…
 
 Zelgadis – ach, Zel. Tajemný, silný, mág zběhlý ve všech třech druzích magie i bojovník, muž s temnou a bolestivou minulostí.(*vzlyk vzlyk* Proč taky nepláčete?!?)
Zelgadiss je chiméra – to znamená, že je tělesně 1/3 člověk, 1/3 démon a 1/3 golem. Kdysi býval člověkem, ale splněné přání být silný se trošku zvrhlo. Teď je sice prakticky nezranitelný a jeho magické schopnosti byly zesíleny, ovšem proměna si vzala svou daň na jeho zevnějšku. Za tento stav může poděkovat Rudému knězi Rezovi (jeho představy o vyjádření neskonalých díků zahrnují POŘÁDNÝ meč, nějakou tu útočnou magii a mrtvého, popřípadě umírajícího Reza).
Hnacím motorem veškerého jeho počínání se zdá být hledání způsobu, jak se navrátit do lidské formy. Díky tomu má zdánlivě jednoduchou logiku – aby dostal, co chce, jde přes mrtvoly. A to doslova.
Ale řekněte – co byste dělali vy, kdybyste měli kamennou kůži a kovové vlasy, hm???
 
 Amelia – oh, bůh nás chraň! Amelia je snad nejtrhlejší postavou v celém seriálu. V životě byste na ní nepoznali, že je princezna… i když musím uznat, že je pravou dcerou svého otce (mimochodem taky zajímavý týpek): malá, posedlá spravedlností, nešikovná… Její specialitou jsou pseudo-dramatické výstupy zakončené Amelií rozplácnutou na zemi. (Abychom si vyjasnili pojmy, postava Amelie je skvělou parodií na americké superhrdiny. Obvykle si najde nejvyšší místo v okolí, má plamenný proslov o lásce a spravedlnosti… který obvykle zakončí efektním pádem) Mimoto se však dost dobře vyzná v magii. S mečem v ruce jsem ji zatím neviděla. A popravdě… doufám, že ani neuvidím, počítám totiž, že by si mohla dost ublížit.
 
 Sylphiel – poslední hrdinka první série Slayers. Sylphiel je mladá kněžka, specializovaná na bílou magii a různé druhy magie obranné; ovšem s magií černou je na štíru. Naivní děvenka, tajně zamilovaná do svého přítele z dětství Gourryho. Neřekne mu jinak než “Gourry, drahý”. (Vy si opravdu myslíte, že má proti Lině šanci?!?) Řekla bych toho o ní víc, ale to už by mě svádělo prozrazovat klíčové situace děje, a to bychom jistě neradi, že?!

 Prostředí
 Jak jsem již uvedla, The Slayers se odehrávají ve vymyšleném středověkém světě, inspirovaném evropským středověkem. Magie – ať již černá nebo bílá – a šamanismus zde nejsou ničím výjimečným. Člověk občas narazí na bandity, sem tam na nějakého toho berserka, ogra, vlkodlaka, draka nebo dokonce mazoku (monstrum, něco jako démon), ale většinou je klid. Tedy pokud se v okolí zrovna nepotuluje Lina.
 
Magie, souboje
 Magie je ve svém základu rozdělena na černou, bílou a šamanismus.
 1) Bílá je vhodná k nějakému tomu léčení, exorcismu, vysvěcování, rušení kleteb, tvorbě bariér a štítů… nanejvýš k likvidaci několika stovek nepotřebných duchů.
 2) Černá bývá obvykle útočná – najdeme tu klasiku jakou jsou Firebally a Lighting, ale i takovou sílu, jako je Dragon Slave (magický ekvivalent menší atomové bomby, Linina specialita).
 3) A posledním druhem magie je šamanismus. Jeho kouzla pramení z Astrální roviny. Nejde tu o žádné woodoo, nicméně Rah Tilt předvedený Zelgadisem je něco, co se prostě musí vidět na vlastní oči.
 Souboje se sice čas od času odehrávají bez použití magie, ale obvykle se jedná o volný styl typu: útok mečem, Ray Wing nebo Levitation (obojí vznášecí kouzla), Fireball, seknutí mečem, Digger Bolt… a máte-li po ruce Linu, bude efektní zakončení ´ la Dragon Slave.
  Poznámka: Někdy mám pocit, že postavy jsou vyučené ve VEŠKERÝCH dostupných formách magie, třebaže se zpočátku zdály být specializované na jeden jediný druh. No, když se bílá čarodějka Amelia poprvé vytasila s Rah Tilt, nejsilnějším útočným kouzlem šamanismu, měla jsem z toho docela šok.
 
Nepřátelé, protivníci
 Toto je věc, které jsem se bála nejvíce. Jak jistě víte, spousta DOBRÝCH anime i jiných seriálů byla degradována mizernými monstry a směšnými protivníky. Nerada bych do něčeho rýpala, ale příkladem je například Digimon nebo Sailor Moon, kterou mám osobně dost ráda. Také jsem se obávala scénáře typu: Kousek děje, nástup monstra, dlouhý souboj plný sekvencí opakujících se v každém díle, kousek děje, konec. Tady však nic takového nehrozí. Drobné souboje se objevují snad v každé epizodě, ale není tu podobná rutina jako v oněch výše uvedených seriálech.
 Lininými protivníky bývají buďto lidé nebo mazoku (monstra), popřípadě obojí. Monstra mají jednoduchý důvod ke svému počínání – strach a nenávist je posiluje. Důvody lidí bývají občas záludné a ne každý je tak černobílý, jak se na začátku zdá. A z některého zdánlivého nepřítele se vyklube přítel, z přítele nepřítel… však už to znáte.
 
Grafika, hudba, provedení
 Hudba je moc hezká a hodí se k prostředí. Zvláště dobře podbarvuje výrazné nálady postav, dramatické okamžiky, souboje. Stejně tak všechny zvuky. Hlasy postav byly podle mého vkusu dobře vybrány. Design postav je taky O.K., hodí se k žánru. Shrnuto a podtrženo: viděla jsem pár věcí udělaných lépe a kvantum věcí horších. Slayers jsou o pořádný kus nad průměrem.
 
Chyby, vady, nedostatky
 Ať jsem hledala jak hledala, na The Slayers se nějaká podstatná chyba najít prostě NEDÁ. Všem hnidopichům se tímto omlouvám. Najdete-li nějakou vážnou vadu… nechte si to pro sebe!
 
Závěrečná rekapitulace
 Jak je z celé recenze doufám jasné, The Slayers jsou věc, na kterou se přinejmenším “dá podívat”.