Synové bronzového zvonu

…a o tisíc let dříve tu býval obydlený ostrov Lomea. Zachovaly se pověsti o tom, že jej pohltila voda – veliká potopa. Vládce ostrova, hrabě Goodwin, vzbudil prý Boží hněv a vlny za to smetly hraběte, jeho hrad i celý ostrov do mořských hlubin…

— A. M. Kondratov, Vody a staletí, str. 156;
vydalo nakladatelství Albatros v Praze 1981

*  *  *

Náhle se rozezněl zvon.
Těžké údery bronzového srdce o vnější plášť rozechvěly vzduch a ten roznesl hluboké tóny po celém ostrově. Mohlo se zdát, že jak čas plyne, tóny se stejnoměrně střídají; první a druhý a zase první a druhý… přicházejí a odcházejí jako příliv a odliv, stále dokola, vznešeně a majestátně, udržujíce pravidelný, neměnný rytmus.
Ale nebyla to pravda.
Midsonův citlivý sluch okamžitě rozeznal drobné odchylky mezi jednotlivými údery – tak malé a takřka neznatelné – a přesto znamenající neskutečně mnoho. Vstal, zprvu rozrušen, neboť si myslel, že zvon již nikdy více nezazní, leč pak se uklidnil a zaposlouchal se do dunivého bití. Na krátkou chvíli ho zaplavil pocit stesku a ztráty; znovu si představil sám sebe, jak stojí ve zvonici, opojený blahem a štěstím, a střídavě přitahuje a pouští šestero provazů, natažených vzhůru – jakoby do nebe –, sahajících až k samotnému zvonu.
Nikdy se nedozvěděl, jak funguje jeho princip.
Ale poznal jeho moc – a poznal, z čeho pramení.
Proto zaplašil představu, v níž se znovu stal zvoníkem, a raději naslouchal, aby rozeznal v řeči zvonu jednotlivá slova. Tak, jak je rozeznával po tři léta – po celou tu dobu, co v klášteře zvonil.

*  *  *

Komturova návštěva hraběte rozladila, leč přesto se snažil, aby jeho tvář vyhlížela mile a slova zněla vlídně a přívětivě.
“Posaďte se, pane komture,” pokynul mu rukou. Komtur Lomeus si podkasal suknici a posadil se za dubový stůl naproti hraběti. Novic Midson, který ho doprovázel, zůstal stát vedle dveří.
“Smím vědět, co vás na mou tvrz přivádí?”
“Bůh, hrabě Goodwine,” pravil mnich, “což to není zřejmé? Kdo jiný by řídil mé kroky, nežli On sám? – Přišel jsem se přeptat na vaši dceru.”
“Cether je v naprostém pořádku,” ujistil ho hrabě.
“Ach, jaké štěstí,” pravil komtur hlasem, který v sobě skrýval zvláštní, jako by varovný podtón. “Víte, první měsíce jsou vždy nejtěžší. Z dětí rabů přežije jen každý třetí, čtvrtý novorozenec. A věřil byste, že někteří z mrtvých ani nejsou pokřtěni?”
“Proč mi to říkáte?” zeptal se Goodwin ostražitě. “Má dcera přeci je pokřtěná. Nebo si snad už její křtiny, mistře komture, nepamatujete?”
“Ale ano, pamatuji,” potřásl hlavou komtur a na jeho tváři se objevil zamyšlený výraz. “Dobře si pamatuji.”
“Nemohli bychom tedy přejít k hlavnímu důvodu vaší návštěvy? Mám ještě nějaké neodkladné záležitosti a nerad bych –” 
“Ach ano, jistě, jistě,” zarazil jej komtur. “Chápu, že na mne nemáte příliš mnoho času – tak jako obvykle.” Naklonil se nad stůl a snížil hlas, jako by se chystal vyzradit nějaké tajemství. “Ale vězte, že to, co vám přicházím sdělit, je velmi důležité, dokonce i pro vás. Nebo lépe řečeno – hlavně pro vás!”
“Pokud je to opravdu důležité, tak mluvte a neobtěžujte mě s křtinami mé dcery.”
“Ach, jak milá poznámka. Ale budiž, už mluvím. – Jistě víte, že jižně od Southfieldu se v moři propadá dno. Voda tam zaplavuje pobřežní pastviny a pole. Za poslední rok bylo v samotném přístavu při bouřích strženo několik desítek stavení a po třikráte byly zničeny všechny lodě. Ostrov Lomea se pomalu potápí.”
“Zatím jste mi neřekl nic nového.”
“To teprve přijde,” ujistil ho mnich. “Víte, dlouho jsem přemýšlel, jak tomu zabránit a jak uniknout z osidel moře. Leč nemohl jsem na nic přijít. Až včerejší noci mi Bůh seslal sen. Zjevil mi nový klášter a ústy andělů mi zvěstoval, že do něj má náš Řád přesídlit. Místo, kde má klášter stát, není na tomto ostrově, nýbrž na pobřeží v přístavním městě Hastingsu. Klášter má mít tři kaple a jednu baziliku, dvě rajské zahrady a třikrát větší cvičiště, než má ten současný. Za jeho zdi se má vejít více jak tři sta bratří. A víte, jak vysoká má být zvonice, do níž přemístíme náš bronzový zvon? Má se pnout až do výšky třiatřiceti metrů! Nejenom tedy chrámová loď má mít délku Kristova věku, ale dokonce i nejvyšší věž má symbolizovat našeho Vykupitele! – Leč je tu jedna potíž. Nemáme na stavbu kláštera dostatek prostředků.”
Hrabě si prohrábl vousy.
“Je hezké,” pravil po chvíli poněkud odtažitě, “že chcete zachránit ostrov zrovna tímto způsobem. Nicméně nechápu, jak jste dospěli k závěru, že nechám ten váš bohorovný klášter vystavět za své. Musíte přeci vědět, že vaše příjmy se in natura vyrovnají příjmům mým, jestli je dokonce nepřevýší!”
“Ale já jsem samozřejmě nemyslel na vaši hotovost,” rozhodil mnich licoměrně paže a lehce se usmál. “Vždyť jsou tu přeci peníze, které se mají přímo použít na záchranu ostrova.”
“Máte snad na mysli Sussexskou a Kentskou sbírku, pořádanou ve prospěch stavby protipřílivových hrází u jižních břehů Lomea?”
“Samozřejmě. Teď, když známe odpověď na tu nejpalčivější otázku – jak zachovat učení našeho Řádu – není přeci nutné žádné hráze stavět. Vlastně není vůbec třeba ostrov zachraňovat.”
Hraběti zbělely rty. “Jestli jste myslel vážně to, co jste právě vyslovil, pak musím s lítostí poznamenat, že ten Boží sen zaslepil vaše oči bezbřehým sobectvím. Ta sbírka je určena na hráze, které mají ochránit tři tisíce lidí, a ne na stavbu kláštera pro pár stovek mnichů!”
Teď se zase rozhněval komtur. Prudce se napřímil, tvář náhle zbrunátnělou vztekem.
“Cožpak vám nic nedochází? Není vám snad jasné, že tak, jak Bůh před tisíci lety vyzdvihl ostrov z hlubin před zraky Římanů, tak jej chce zase potopit? A vy si myslíte, že jeho vůli dokážete zabránit nějakými hrázemi!? Vždyť je to rouhání! Ne já, ale vy jste sobecký! Sobecký proto, že chcete jako patron sbírky mrhat nadarmo prostředky, které byste mohl věnovat Řádu, aby mohl dál v bezpečí Anglické pevniny šířit Kristovo učení!”
“Pokud Bůh dokáže potopit ostrov a chce, abyste z něj přesídlili,” odvětil hrabě chladně, “pak pro vás zajisté také dokáže vystavět nový příbytek!”
“To odmítám! Jste šílený! Nevidíte pravdu!”
“Ať vidím či nevidím, ne je mé poslední slovo. V případě, že mi nechcete sdělit ještě něco dalšího, opusťte mé sídlo.”
V místnosti zavládlo ticho. Komtur ztěžka oddychoval a hrabě Goodwin si ho měřil očima. Novic Midson se bezděčně nakláněl, aby lépe uslyšel, co přijde.
“Dobrá tedy,” vztyčil se nakonec komtur Lomeus tak prudce, až převrátil dřevěnou židli, na níž seděl. “Odejdu. Vězte však, že spolu o té věci nemluvíme naposled. Sám si na mne vzpomenete, až Bůh na vaši hlavu sešle svůj hněv! – Midsone, pojď. Dveře tohoto domu jsou pro nás prozatím zavřené.”

*  *  *

Zvon právě odbil prvních šest slov a vykřičník, který za nimi učinil, Midsona vytrhl ze vzpomínek.
· Let him die – Galvaneth’s son Englebert! ·
Ta věta značila, že další obětí se stal Engelbert – starý mlynář s orlím nosem, prošedivělými vlasy a bradkou; věčně navlečený v šedém šatu, zabíleném od mouky.
Engelbert byl přítel.
Midsonův otec, než zemřel, mu prodával obilí, a Engelbert provdal za jeho nejstaršího syna Gilberta svou dceru Gundrun.
 Co mohl Řádu udělat takový obyčejný starý mlynář? napadlo bývalého zvoníka. Čím se tak zprotivil, že nechali zvon odbít jeho jméno? 
Ať to bylo cokoli, teď byl s Engelbertem konec. Nedožije se příštího rána. Nebylo už mu pomoci. Za ta léta, co Midson strávil v klášteře, se ani jednou nestalo, že by někdo unikl z tenat bronzového  zvonu.

  *  *  *

Midson se svému otci narodil až jako třetí syn. Byl poslán do kláštera, a tam mistr komtur rozhodl, že se stane zvoníkem. Navečer, druhý den po návštěvě hraběte, měla nastat Midsonova řádová zkouška. Nikdo ze zasvěcených nepochyboval o tom, že Midson rozumí řeči zvonu. Chtěli však také vědět, jestli jej dokáže přimět, aby mluvil.
Úkol na zkoušku vymyslel sám komtur a byl velmi prostý; zvon měl odbít šest slov:
· Let her die – earl’s daughter Cether! ·
Ať zemře – hraběcí dcera Cether!
Midson se podivil té zvláštní větě, leč nevzpouzel se. Chopil se lan a rozhoupal zvon.
A odbil větu bez jediné chyby.
Tentýž den se v tvrzi na opačné straně ostrova hraběcí dcera těžce roznemohla a než se druhého dne vyhouplo slunce nad obzor, byla mrtvá.
Při pohřbu bylo pošmourno, ze zatažené oblohy padaly drobné kapky deště. Těsně nad zemí se vznášel řídký opar. Z návrší bylo vidět na krátkou kamennou pláž, na niž moře útočilo příbojovými vlnami.
Komtur přistoupil k hraběti Goodwinovi.
“Věnoval bych vám svou soustrast,” řekl soutrpně, “ale neudělám to, protože to, co vás potkalo, je trest Boží!”
“Mlčte, komture!” okřikl ho hrabě. “Mlčte alespoň teď.”
“Doufám,” pokračoval mnich hluše, “že je to pro vás dostatečné znamení. Snad ještě není pozdě na to, abyste převedl výtěžek sbírky na Lomeánský řád. Pokud byste tak totiž neučinil, mohlo by stejné neštěstí, jaké postihlo vaši dceru, potkat i vašeho syna nebo vaši paní!”
V Goodwinovi překypěl vztek. Prudce se otočil, aby komtura vykázal ze svého panství, leč mnich již sám odcházel. Kráčel k Midsonovi, který čekal u palisády tvrze a celou scénu z povzdálí sledoval.

*  *  *

Zvon duněl a Midson přemítal.
Proč mi trvalo tak dlouho, než jsem klášter opustil? Bylo to mou láskou k Bohu?
Ne, odpověděl si vzápětí – nebylo to mou láskou k Bohu. Bylo to mou láskou k zvonu. Teprve ta strašlivá hrozba způsobila, že jsem prohlédl.
Ale i teď stále váhal, jestli udělal správnou věc. Jestli přeci jen nebylo lepší zůstat. Jestli se nemohlo stát, že by ta hrozba pominula.
Žel, teď již není návratu. Večer se musím odebrat do Southfieldu a přeplavit se na nějaké bárce na Anglické pobřeží…
V tu chvíli nevěřícně vytřeštil oči.
Zvon právě dopěl druhou větu.
· Let him die – Richield’s son Gilbert! ·
Gilbert byl jeho starší bratr. Ten, který se oženil s dcerou mlynáře Engelberta. Ten, na nějž se včerejšího dne převrátil dřevěný povoz. Ten, který nyní ležel s přeraženýma nohama a v horečkách ve vedlejší místnosti za plátěným závěsem.
Midson vztekle praštil pěstí do stolu a nakopl dřevěný džber, jenž s rachotem vletěl do dříví naskládaného vedle krbu. Rozběhl se přes světnici, rozhrnul závěs a stanul před bratrovou postelí. Chtěl ho vidět. Ještě jednou, naposledy, než zemře. Přistoupil blíž. Gilbert k němu pootočil hlavu.
“Je to… sen? Jestli ano, co to bylo… za… ránu?”
Midson najednou nevěděl, co říci. Pocítil, jak se mu bezděky svírá hrdlo.
“Slyším zvon…,” mluvil dál Gilbert, ”…ve snu byl také… zvon. Zvonil pro mne. – Zemřel jsem… Bylo to… krásné… Viděl jsem anděly… A ten zvon mluvil…”
Tenhle zvon také mluví, napadlo smutně Midsona. Právě bije třetí větu.
“Kde je – Gundrun? Proč tu… není?”
Pro kohopak dalšího je ta věta asi určena?
“Gundrun je ve mlýně,” odpověděl Midson prázdně. “Se svým otcem, mlynářem.”
“Zavolej ji. – Chtěl bych jí říct, jak ji… miluji.”
“Ona to ví, bratře.”
“Chtěl bych ji vidět… – Dojdeš… pro ni? Prosím?”
Ticho.
“Proč mlčíš…?” naléhal Gilbert. “Vždyť ty – ty brečíš! Stalo se něco?”
Pro mě je určena!!
Midson se pomalu, velice pomalu otočil. Náhle mu bylo všechno jasné. Všechno do sebe zapadlo, jako ozubená kolečka v soukolí.
· Are you satisfied now, Richield’s son Midson? ·
Nyní jsi spokojen, Richieldův syne Midsone?
To nebyla věta, která zabíjí. To byla obyčejná, výsměšná otázka. Byla to vendeta! Příbuzní uprchlého zvoníka měli zemřít ze msty.
Náhle zvon umlkl – a Midson si uvědomil, že nikdy nemůže utéct; ani do Anglie, ani kamkoli jinam. To proto, že komtur zná jeho jméno. Jméno, které vysloveno zvonem, bude znamenat jeho smrt. Ať v té chvíli bude stát před klášterní zdí nebo na samotném konci světa.
Ale smrt – blesklo mu hlavou – smrt bude v tomto okamžiku jenom vykoupením. Ne, já se nebojím smrti! Už nemám žádný důvod se jí bát! Udělal jsem dobře, že jsem klášter opustil!
Před statkem se ozvaly kroky a vzápětí kdosi zabušil na dveře.
“Pusťte nás dovnitř!” zakřičel hlas za dveřmi.
“Ty jsi zavřel… na petlici?” podivil se Gilbert. “Tak to teď musíš jít otevřít… Možná už totiž přišla moje Gundrun…”
Midson se zamyšleně otočil a vkročil zpět do světnice. Klepání ustalo. Místo něho se před stavením začal ozývat nezřetelný hovor.
Vtom na dveřích zaduněl rázný, tupý úder, jako by se je někdo pokoušel vyrazit. A vzápětí se ozval druhý – a jeho síla přerazila závlačku v petlici. Dveře se rozletěly dokořán a dovnitř vpadli čtyři mniši, oděni v bojovém – přes sebe jednolitou kroužkovou zbroj, pod koleny, lokty a u výhledu lemovanou pruhy kůže, s rukama zasunutýma v kožených rukavicích a s železným mečem, zavěšeným nad pasem.
“Komtur Lomeus tě od včerejšího rána neviděl, bratře Midsone,” sňal si jeden z nich s hlavy přilbu. “Chybíš mu.”
Udělal jsem dobře, že jsem klášter opustil – ale špatně, že jsem se schoval zrovna tady.
Midson přiskočil ke stolu a převrátil ho směrem k mnichům. Lomeáni uskočili, dva z nich přitom vytasili meče. Midson se shýbl a zdvihl pohrabáč, ležící u krbu.
“Zradil jsi Řád, bratře!” vykřikl ten bez přilby. “Nedělej si to ještě těžší!”
“Já jsem nezradil Řád! Zradil jsem vrahy!” Midson vrhl pohrabáč po mnichovi, který stál nejblíže. Železná tyč zasáhla muže hranou do nánosníku a do drátěné kukly na skráni. Zasažený se zapotácel a to dalo Midsonovi dost času k tomu, aby se otočil a vpadl zpátky do místnosti, kde ležel Gilbert.
“Co… co se to… děje?” 
Vzápětí vběhl do pokoje i jeden lomeán a vrhl se na Midsona, pokoušejícího se proskočit oknem ven na dvůr. Zvoník se na okamžik zarazil, a pak nakopl mnicha pod žebra a přirazil ho na stěnu, až kroužky ve zbroji zachřestily.
Gilbert, který se na to díval s doširoka rozevřenýma očima, se vztyčil na loktech a vykřikl: “Nechte nás být!”
Další mnich, který se ocitl v komoře, napřáhl ruku s mečem a prudce ho sekl do krku. Zbraň opsala široký oblouk a rozťala Gilbertovi polovinu hrdla. Nemocný zachroptěl, u úst se mu objevilo několik krvavých bublin a z rozšklebené rány vytryskla krev. Jeho oči nabyly skelného lesku a jeho tělo se bez života zhroutilo do peřin.
Midson se mezitím protáhl oknem a pleskl sebou do bláta na dvoře. Slepice, kvokající poblíž, zděšeně zamávaly křídly a rozutekly se do stran.
“Běží ven!” zvolal jeden z mnichů. “Utíkejte někdo k výjezdové bráně, ta jediná není střežená!”
Midson se zvedl a vrhl se ke stodole. Vpadl do dřevěné budovy a proběhl mezi starým nářadím až ke kupě sena, kde sebral přehazovací vidle. Pak vyběhl ven na pole.
Tam již čekali další dva řádoví bratři. Oba tasili zbraň, jeden se postavil do střehu a druhý křikl na Midsona, aby zůstal stát.
Leč Midson nechtěl zůstat stát. V běhu provedl výpad na prvního mnicha, používaje vidle jako kopí, a protočil se kolem druhého. První mnich odrazil bodnutí a na okamžik se stáhl, čímž udělal místo svému spolubojovníkovi, který tak mohl zaútočit. Midson již neměl čas na úskok, a proto jen nastavil ráně svou zbraň. Ostrý meč, kovaný v Londýnské kovárně a svěcený v klášteře lomeánů, udeřil do násady vidlí a přerazil ji. Síla té rány vyvedla zvoníka z rovnováhy; zapotácel se a pustil nepotřebnou zbraň.
Sáhl pro nůž, který měl zasunutý v pouzdře na stehně, ale už ho nestačil vytáhnout. První mnich k němu přiskočil a udeřil ho mečem naplocho přes hlavu.
Midsonovo vědomí zalila bílá záře, kterou vzápětí pohltila tma.

*  *  *

Ano, zvon zabíjel.
Stačilo jej pouze nechat vyřknout jméno, jež dostal člověk, který má zemřít, těsně po narození. A vlastně to ani nemusel být člověk. Mohlo to být zvíře, rostlina, věc – cokoliv.
Kdo ale ovládá všechna ta jména? Kdo ví, jak Bůh nazval vodu těsně poté, co ji stvořil? Kdo umí pojmenovat světlo nebo tmu?
Midson o tom dlouho přemýšlel. A dospěl k závěru, že jediný, kdo při rozdělování jmen vyšel naprázdno, byl právě Bůh. Neboť nebylo nikoho, kdo by byl přítomen Jeho zrodu. Neboť nebylo Jeho zrodu. On je věčný.
Všechna ta jména, co měl odbít zvon, Midsonovi sděloval komtur. A tak se stalo, že jednoho dne zemřel hraběcí syn a jeho matka. A Řád dostal od zoufalého hraběte výtěžek sbírky na stavbu protipřílivových hrází.
A tak se také stalo, že jiného dne byl zabit fojt Hastingský a majitel Hastingské loděnice. A Řád získal pozemky v přístavním městě, na nichž započala výstavba nového kláštera.
A když se navrátili Řádoví bratři z dalekého východu, z bitvy o Antiochii, zvon den co den, bez ustání a bez odpočinku, odbíjel jména muslimských vůdců a pánů a ti padali při křižáckém obléhání Jeruzaléma, jako by je zasáhla sama ruka Boží.
A jednoho dne opět přišel k Midsonovi komtur Lomeus. Zvoník pozdravil zdvořilou úklonou a vyčkával příkazů. Místo nich však přišla otázka:
“Jak pokračuje tvůj žák, bratře Midsone?”
“Velmi dobře, mistře komture,” odvětil zvoník. “Je již připraven podstoupit závěrečnou zkoušku.”
“Výborně,” pronesl komtur. “A co ty? Ty jsi také připraven podstoupit závěrečnou zkoušku?”
Zvoník se podivil té otázce. “Vždyť já již přece byl zkoušen! Příští neděli tomu budou na den tři roky!”
“Ale tenkrát to byla zkouška Řádu, bratře,” odtušil komtur klidným hlasem. “To, co tě čeká nyní, je zkouška Boží.”
“A co ode mne Bůh očekává?”
“Abys odbil následující větu: Let him die, son of the bronze bell – Midson!”

*  *  *

Když se Midson probral, zjistil, že má ruce svázané za zády. Instinktivně se jimi pokusil zacloumat. Toho si všiml jeden mnich – starý, s obličejem rozrytým vráskami a s vousy a vlasy prokvetlými stříbrem. Přistoupil k němu, chytil ho za halenu a hrubě ho postavil na nohy.
“Nezkoušej přervat ty provazy!” křikl ostře, dívaje se Midsonovi přímo do tváře. “Nemá to cenu. Nám neutečeš!”
Bratr Vitus – blesklo Midsonovi hlavou – nejstarší bojovník Řádu. Před čtrnácti dny se vrátil z Palestiny. Musí mít jistě radost, že ho komtur poslal s dalšími – rozhlédl se – s dalšími osmi bratry stíhat jednoho uprchlého zvoníka.
“Tak tu nestůj jak pařez a hni sebou!” vrazil do něj mnich. Midson se zapotácel a upadl na kolena.
Když se začal zvedat, strčil do něj Vitus podruhé. Tentokrát Midson přepadl dopředu a sletěl obličejem do bláta.
“Neslyšel jsi?” zařval Vitus. “Máš sebou pohnout a ne se tu válet jak prase!”
Midson se vrávoravě postavil na nohy. Hlavou mu duněla tupá bolest.
“A abych nezapomněl,” procedil starý lomeán, “pokud přeci jen přerveš ty provazy a utečeš, tak až tě najdeme, nechám ti useknout půlku chodidla. Je ti to jasné?”
Midson se otočil a přejel Vita pohledem plným sžíravé nenávisti.
A v tutéž chvíli mu v obličeji přistála mnichova pěst. Vzápětí ho Vitus ještě udeřil předloktím do boku a podtrhl mu nohy – a o chvíli později se bývalý zvoník znovu válel na zemi. Palčivá bolest sevřela jeho tělo jako rozžhavené čelisti katovských kleští.
“Neodpověděl jsi mi, jestli je ti to jasné,” poznamenal Vitus.
Midson se pomalu otočil na bok, vyprskávaje bahno a sliny. Pak se těžce zvedl a cosi zamumlal.
“Nějak jsem neslyšel,” protáhl mezi rty Vitus.
“Rozhu–mím,” zopakoval huhlavě Midson.
“To je dobře. – Tedy půjdeme.”
Vitus pokynul dvěma mnichům a ti uchopili zvoníka v podpaží.
Společně vyšli. Po okraji pole, směrem k východnímu konci ostrova, k cestě, vedoucí k lomeánskému klášteru.
Devět nejlepších bojovníků – pomyslel si hořce zvoník – devět nejlepších pro mne poslal komtur… to značí, jak moc mu záleží na tom, abych odbil tu proklatou větu! – Bože, jaké stvůře jsem to celá ta léta sloužil?!
Náhle si uvědomil, že se ho začíná zmocňovat strach. Strach a hrůza, ledová jako krutá zimní vánice.
Těžce vzdychl, sklonil hlavu a začal se tiše modlit.
“Hospodine, slyš mou modlitbu, popřej sluchu mým…”
“Zmlkni!” přerušil ho jeden mnich.
“Cože? Proč?”
“Neptej se a zmlkni – rouhači.”
Minuli několik skupinek ženců, mořících se v dozrálé pšenici, a lučinu, na níž se páslo stádo ovcí. Když ovčák uviděl přicházet procesí mnichů, otočil se k němu zády a předstíral, že hledí na opačný konec pastviny.
Za loukou vstoupili do jilmového háje a když se z něj dostali ven, ocitli se mezi kamenitými stráněmi, na nichž rostly dřišťály a zakrslé, pokroucené břízy.
Nakonec jim k uším dolehlo burácení příboje a oni došli až ke strmým útesům, do kterých narážely mořské vlny a rozbíjely se o ně v bělostnou tříšť. Midson se krátce zadíval nad moře, kde za pronikavého křičení kroužili rybáci.
Jak vám závidím, proletělo mu hlavou smutně. Jenom si létáte a lovíte ryby, aniž by kdo znal vaše pravé jméno…
Cesta se asi po půl míli oddálila od pobřeží. Stoupala nyní vzhůru, do táhlého kopce, na jehož úpatí rostla vinná réva.
Pak spatřili klášter. Nevysokou kamennou stavbu, která seděla na vršku kopce jako kvočna na vejcích. 
Prošli kolem přilehlých zahrad a vystoupali po dlouhých kamenných schodech. Několikrát potkali řádové bratry a pokaždé se s nimi pozdravili kývnutím hlavy. Vyjma Midsona; ten nezdravil nikoho a nikdo nezdravil jej.
Když vstoupili do kláštera, oddělili se od jejich průvodu čtyři mniši a zmizeli v příšeří za ohybem chodby, vedoucí k bazilice.
Zbylí lomeáni provedli Midsona pod ambitem, do něhož padaly mezi sloupovím sluneční paprsky, a dovedli ho až k refektáři. Tam prodléval jeden novic, který za polohlasného úpění drhnul podlahu.
Vyšli z refektáře a stanuli v kapitulní síni.
Vitus se postavil vpravo od Midsona a pravil: “Zde budeš potrestán podle regule Řádu.”
“Jistě,” protáhl Midson.
Po chvíli ticha se dveře v protější stěně se zavrzáním otevřely a do místnosti vkročil komtur. Na sobě měl obřadní ornát, na hlavě černý biret a v ruce dlouhou zlatou berlu. Tvářil se vážně. A Midson si náhle uvědomil, že vypadá úplně stejně, jako při jejich posledním setkání.

*  *  *

 “A co ode mne Bůh očekává?”
“Abys odbil následující větu: Let him die, son of the bronze bell – Midson!”
Zvoníka to vyvedlo z míry tak, že nebyl schopen slova.
“Něco se ti nelíbí, bratře Midsone?” chtěl vědět komtur.
“Je to –” zvoník zaváhal, hledaje vhodná slova, “– je to zvláštní zkouška, mistře.”
“Ano,” přisvědčil mnich, “takové jsou ovšem všechny Jeho zkoušky. Jistě znáš, dejme tomu, příběh Abrahamův.”
Midson přikývl. “Měl jít do země Mórija a tam na hoře, o níž mu Bůh pověděl, učinit zápalnou oběť. Místo beránka  však měl zabít svého jediného syna.”
“Tak,” usmál se komtur, “jak vidíš, tvá zkouška je Abrahamově velmi podobná. Podrobíš se jí?”
Krátké zaváhání.
“Ano. – Ano, podrobím se.”
“Jak smutné setkání,” zasyčel komtur. “A jenom kvůli tomu, že ses nepodrobil zkoušce. Můžeš mi říct, proč jsi vlastně utekl?”
Ticho.
“Rmoutíš mou duši,” promluvil komtur znovu. “A přiděláváš mi problémy. Víš například, jakou práci nám dalo opětovné navázání všech šesti provazů? Nemyslel sis snad, že tím, že je uřežeš, nás zbavíš možnosti zvonit?”
Ticho.
Komtur se zhluboka nadechl. “Nu, nyní se tedy konečně zkoušce podrobíš.”
“Ne!” vykřikl Midson.
“To nebyla otázka,” zakroutil hlavou komtur. “To byl rozkaz. Ty se teď podrobíš zkoušce!”
“Ne, nepodrobím. Nemůžete mne nutit. Vy zastupujete pouze Řád a jak jste řekl, zkouška je věcí Boží.”
Komtur vztekle stiskl zlatou berlu, až mu zbělely klouby na prstech.
“To odmítám! Jsi šílený! Půjdeš ke zvonu a necháš jej odbít to, co jsem ti přikázal!”
“Ne.”
Mnich Vitus udělal dlouhý krok, napřáhl paži a udeřil Midsona přes tvář. Midson zavrávoral. Kožená rukavice přidala na jeho obličej další krvavé šrámy.
“Ne! Nepůjdu ke zvonu!”
Další rána.
“Už nikdy nepůjdu ke zvonu!”
Další rána – a ozval se křupavý zvuk, jako když se rozbije syrové vejce a špička Midsonova nosu byla najednou směšně zalomená doprava.
Komtur pozvedl paži. “Vite! Nech ho!”
Mnich poslechl a vrátil se na své místo.
“Líbí se ti to, bratře?” přistoupil komtur blíž.
“Velmi,” zabublal oslovený.  “Asi jako váš ksicht.”  
“Ty zmetku!” vybuchl komtur. “Tobě to bití nestačilo?!”
“Můžete mě bít jak chcete! Ke zvonu mě stejně nedostanete.”
“To se mýlíš! To se velice mýlíš!”
“Nemůžete mi nic udělat!”
“Můžeme!”
“Nemůžete!”
“Můžeme!”
“Nemůžete!”
Na chvíli všechno ztichlo.
Jen jakési kovové bubnování se nedalo přerušit; to jak krev, co stékala Midsonovi z nosu, přes rty a bradu, v drobných kapkách dopadala na kamenné dlaždice.
“Tak dobře,” promluvil komtur nakonec; už zase klidný. “Uděláme to jinak. Pamatuješ se na hraběcí dceru Cether a hraběcího syna Williama? Vzpomínáš si, kdo přikázal odbít věty, které ty děti zabily?”
Midson neodpověděl.
“A odhadl bys, kdo přikázal novému zvoníkovi odbít věty, které zabily mlynáře Engelberta a tvého bratra Gilberta? A domyslel by sis, kdo mu teď, pokud nepůjdeš ke zvonu, poručí zabít…”
“Jen ať mě zabije!” vykřikl znenadání zvoník. “Jen ať si poslouží! Poručte mu to! Jsem připraven zemřít. Ale svou duši, až budu umírat, chci dát Bohu – nikoliv zvonu! K tomu mě nikdy nedonutíte!”
Komtur narovnal hlavu. “A domyslel by sis,” zopakoval pomalu a dlouze, nedbaje Midsonových slov, “kdo mu přikáže zabít ne tebe, ale tvou matku? A kdo mu přikáže zabít vdovu po tvém bratrovi? A jejich syna? A Arehena, syna mlynáře Engelberta? A tvého přítele Grishama? A Richarda? Gisbourna? Ernesta? Johna? – To bys chtěl? Aby všichni tihle lidé kvůli tobě položili život?”
“To nemyslíte vážně!”
“To myslím naprosto vážně. Jen pomysli, proč zemřela hraběcí dcera Cether.”
Ticho.
“Znám jména všech lidí na ostrově,” pokračoval komtur ledově. “A nejenom jich. Znám jména lidí z poloviny Anglie – všech těch, co byli křtěni. Mohu nechat zabít, koho budu chtít.”
“To byste neudělal…”
“Udělal jsem to již mnohokrát!”
Midson těžce vzhlédl.
A pak se rozkřičel na mnichy, kteří stáli kolem.
“A vám to nevadí?! Vy to slyšíte a nic proti tomu neděláte?! Vždyť on drží váš život v dlani! Vždyť on drží životy všech v dlani!”
Nikdo se ani nepohnul.
“Cožpak se na to můžete dívat?! Cožpak tomu můžete pomáhat?! Jste šílení!”
“Ty sám jsi šílený!” třískl komtur o zem berlou. “Oni jen slouží Bohu. Stejně jako já. A stejně jako ty kdysi! To Satan v posledních dnech zaslepil tvé oči. Nevidíš pravdu. Nevidíš, že ty sám mne nutíš, abych zabíjel. Kolik živých ještě bude muset padnout, než tě navrátím na správnou cestu?!”
Midson chvíli stál a nevěřícně civěl na zarudlou komturovu tvář. Pak přejel pohledem nehybné mnichy, a když shledal, že jsou s komturem naprosto svolní a že souhlasí s všemi těmi smyšlenkami a lžemi, tiše kývl.
“Ano. – Ano, podrobím se.”
To řekl, když naposledy mluvil s komturem. A teď stál nahoře ve zvonici a hořce svého činu litoval.
Nejsem žádný Abraham – říkal si pro sebe. Nejsem a proto není důvod, aby mne Bůh ušetřil. Nejsem ničím důležitý. Já, obyčejný zvoník z ostrova Lomea. Vždyť kolik takových zvoníků už bylo?
Rukama hladil tělo zvonu. Loučil se. Přejížděl prsty po skrytých výbrusech a místech, kde byl kov zvonu kvůli vyladění odlehčen.
Dnes naposledy – promlouval k jeho bronzovému srdci – dnes naposledy uslyším tvůj zpěv. Uslyším · LET HIM DIE – SON OF THE BRONZE BELL – MIDSON! ·
Najednou se jeho ruce zastavily. Narazily na jakési drobné výstupky, které dřív na zvonu nebyly. Chodil sem dost často na to, aby to věděl.
Sklonil hlavu níž a rozpoznal, že výstupky jsou ve skutečnosti drobnými literami. Literami, které dohromady dávají text…
TŘI ROKY PRYČ, JE ČAS PLATIT DAŇ, VYČKÁVÁM KREV. 
JSEM HLADOVÁ SAŇ, CHCI DUŠI ZVONÍKA, A PAK ZAS DÁM ZPĚV.
A znovu.
TŘI ROKY PRYČ, JE ČAS PLATIT DAŇ…
Písmena obepínala celý zvon kolem dokola jako obruč.
Nelítostná a smrtící.
“Prosím, synu, vstup,” pokynul Midsonovi komtur.
Těžké dřevěné dveře se s vrzáním a skřípěním otevřely. Zvoník vkročil dovnitř.
Jeho nohy zvířily husté kotouče prachu a ty se pronesly skrz pásmo paprsků, spadajících do zvonice úzkým oknem.
Midson došel až do středu místnosti. Nad jeho hlavou, skryt v tmavých stínech, třímal zvon.
“Bratře Midsone!” zavolal ode dveří komtur Lomeus.
“Co po mě ještě chcete?” otočil se zvoník vztekle.
“Něco ti připomenout. – Víš, že jméno člověka, který má zemřít, musí být takové jméno, které dostal těsně po narození? A víš, že to nemusí být ani jméno člověka? Může se jednat o rostlinu nebo o věc nebo – o cokoli. O cokoli, kromě Boha a zvonu…”
Mimo Boha a zvonu…tedy i zvon nemá žádné jméno!
“Vím to,” řekl Midson nahlas.
“Pak také zajisté víš, že Lomeus je pouze mé přízvisko, stejně jako Lomeánský je přízvisko tohoto řádu.”
“Chcete mi tím snad něco naznačit?”
“Ano. – Že se nebudeš tato přízviska pokoušet odbít. Nepomůže ti to. Zvon bude na tvůj rozkaz hluchý. Jediné, co můžeš udělat, je odbít to, co jsem ti nakázal. Neexistuje žádná jiná možnost!”
Komtur se otočil k odchodu, ale zvoník ho zarazil.
“Mistře komture…!”
“Ano?” ohlédl se mnich přes rameno.
“Moc vám děkuji za radu.”
Komtur vztekle zasupěl a zapráskl za sebou dveře zvonice.
Midson osaměl.
TŘI ROKY PRYČ, JE ČAS PLATIT DAŇ, VYČKÁVÁM KREV. 
JSEM HLADOVÁ SAŇ, CHCI DUŠI ZVONÍKA, A PAK ZAS DÁM ZPĚV.
Písmena obepínala zvon kolem dokola jako obruč.
Nelítostná a smrtící.
A Midson si náhle uvědomil, že od své řádové zkoušky nikdy neviděl bývalého zvoníka. On vlastně nikdy neviděl žádného zvoníka! V Řádu byl vždy jen jeden! Jeden zvoník a jeden jeho žák.
Jeden můj žák! – blesklo Midsonovi hlavou. A ten má mít příští týden závěrečnou zkoušku! A příští týden zároveň uplyne třetí rok od mojí zkoušky!
Co to má znamenat? Chce snad zvon pozřít mou duši? Chce ji snad pohltit, aby mohl další tři roky zabíjet ve jménu Páně? Ve jménu Páně komtura?
Se zvoníkem se zatočil svět.
Přistoupil k provazům a přejel po nich dlaněmi. Byly úplně nové, včerejšího dne navázané.
Midson se hořce pousmál. Mělo to dva důvody. První byl ten, že když předchozího dne staré provazy uřezával, prostoduše si myslel, že tím zabrání mnichům, aby mohli zvonit. A druhý… druhý byl ten, že aby zvon zabíjel, stačilo jej pouze nechat vyřknout jméno, které dostal dotyčný, co má zemřít, těsně po narození.
A dotyčný samozřejmě – jak mu uštěpačně připomněl komtur – vůbec nemusel být člověk. Mohlo to být zvíře, rostlina nebo věc nebo – nebo cokoliv.
Cokoliv kromě Boha a zvonu.
Jak prosté…
Vrhl se ke schodům – a po nich dolů. Bral je po třech a pak po čtyřech a dole skočil nejmíň ze dvou metrů. Přeběhl do středu zvonice a zvrátil hlavu vzhůru, až jeho pohled padl na srdce bronzového zvonu; srdce, které aby mohlo bít, muselo zabíjet…
Midson zařval, jak nejsilněji mohl.
A skočil ke dveřím. 
Pryč!
Rychle pryč! – To byla jeho jediná myšlenka.
Kolem levého zápěstí si omotal dva provazy a pravou rukou uchopil lano, které bylo ze všech nejdelší. Zhluboka se nadechl a zatáhl.
Zvon se zhoupl a těžké srdce udeřilo do pláště.
Rychle pryč!
Pryč? Pryč – a nechat tu zvon? Ne, musím zpátky!
Otočil se a vyběhl zpět ke zvonu. Vytáhl nůž, co nosil v pouzdře na levé nohavici, a uřezal jím všech šest provazů.
Všech šest!
Znělo to úchvatně. Vraždně a úchvatně.
Majestátní tóny opustily zvoniční věž a rozlily se po okolí.
A pak, když uřezal ty provazy, konečně uprchl.
A pokoušel se sám sebe přesvědčit, že litery, co viděl na těle zvonu, se mu jen zdály. Pokoušel se o to do poslední chvíle, až dokud zvon neodbil jméno jeho bratra a jméno starého mlynáře.
Dunivý zvuk zaplavil městečko Northfiled, tvrz hraběte Goodwina i jižní rybářský přístav. Přenesl se na širé moře a na hřbetech vln přeplul až k lidem z Hastingsu, kde se stavěl nový Lomeánský klášter.
Zatím z něj však stála jenom zvonice.
Ale teď – teď už všemu věří. Stojí pod bronzovým zvonem, střídavě tahá za šestero provazů a jeho oči zalévají slzy.
Midson si náhle uvědomil, že ty dunivé údery, co se slévají nad jeho hlavou, přicházejí jakoby ze samotné minulosti, z pradávných údobí, kterých se nedotýká prostor ani čas. 
A někde v jejich hloubi že se skrývají hlasy desítek zvoníků, kteří pro krásu těch úderů museli přijít o svou duši.
Jeho oči zalévají slzy, jsou to však slzy štěstí. On na to přišel. On ví, že zemře. Ví, že vyzvání svou poslední větu.
Ví, že vyzvání ÚPLNĚ poslední větu.
A až ta dozní, jeho duše se setká s Bohem. Duše všech se setkají s Bohem. Všech těch, co musejí zemřít, aby ostatní nemuseli.
Hlasy zvoníků jakoby šeptají a jejich ozvěna se nese do dáli.
Ozvěna hlasů dětí bronzového zvonu.
Přemýšlí o pravdě. O pravdě pověsti, jež říká, že před tisícem let se u jižních břehů Anglie přímo před zraky Římanů vynořil z moře ostrov. A oni mu v tu chvíli dali jméno Lomea.
Když komtur vběhl do zvonice, oči rozšířené nekonečnou hrůzou, bylo již pozdě.
Midson skončil.
· Let it die – Romans’ son – Island Lomea! ·
Toho večera se nad ostrovem zavřelo moře.

*  *  *

…Mořské vlny po celý raný středověk útočily na nízké a ploché břehy ostrova. Bylo třeba zbudovat proti stále nenasytnějšímu nepříteli ochrannou hráz. Na stavbu byly vybrány peníze – ale místo hráze za ně vyrostla zvonice v přístavním městě Hastingsu. V roce 1099 přišla silná bouře, po níž ostrov zmizel z hladiny. Zvonice v Hastingsu však stojí dodnes.
Jak je tedy vidět, nebyl to boží hněv, nýbrž naopak zbožnost, co zahubilo nešťastný ostrov…

— A. M. Kondratov, Vody a staletí, str. 157;
vydalo nakladatelství Albatros v Praze 1981

KONEC
Praha, 98