Miešanci 2 – Pavelková Alexandra, Konkol Štefan

Druhý díl Miešanců s podtitulem Kláštor je výrazně jiný než jeho předchůdce. Má sice stejné hrdiny i stejný žánr a pochopitelně dějově navazuje, přesto je tentokrát o něčem jiném.

První díl byl poměrně akční fantasy, jejíž hlavní nevýhodou byl děj, který příliš kopíroval Společenstvo prstenu, první díl kultovní ságy Pán prstenů. Druhý díl je spíše o vztazích mezi lidmi, ale pro změnu děj je poněkud ochuzen.

Předem bych měl ještě upozornit, že kniha je psána slovensky a v ČR asi nebude jednoduché ji sehnat.

Hlavními hrdiny jsou opět oba míšenci – Orys a Verbaska, ale tentokrát putují spolu. První dějovou linií je tedy putování hlavních hrdinů za druhou polovinou magického kamene ukrytého na severu.

Během jejich putování se pochopitelně dějí různé události a hrdinové podstupují útrapy a boje, ale větší důraz je kladen na vztahy. Vztahy mezi Orysem, Verbaskou a královským sourozeneckým párem z dalekého východního Čangu. V podstatě se zdá, že hlavní osou jsou rozbory vztahů a psychických stavů čtyř rozdílných mladých lidí, které kolísají od lásky a zbožňování až po zarytou nenávist.

Druhá dějová linie popisuje obranu Cárgradu. Těžko se domáhat nějaké originality v případě situace, která je zde evidentní – ubránit se nebo zemřít. Mnohem pravděpodobnější je však to zemřít, protože nepřítel nebere zajatce a posily nemají odkud přijít. Co zbývá? Popis drtivých útoků a zoufalé obrany, stovky mrtvých, hromady odťatých údů, moře krve a depresivní nálada mezi stále se ztenčujícím množstvím obránců.

Ani zde však není opomenut nosný prvek knihy – osobní a především milostné vztahy.

Třetí dějová linie se odehrává v klášteře daleko na severu, kde potrhlý fanatik, potažmo představený kláštera, terorizuje ostatní kněze a zcestnými metodami zajišťuje obranu před vojskem Temného pána. Jeho chování se pochopit dá, je to konec konců fanatik a od těch se neočekává racionální chování, já však nechápu smysl této dějové linie. Nemá v podstatě žádný děj, natož důležitý, nevyskytují se tam žádné důležité postavy, není tam rozebrána žádná důležitá filozofická teorie nebo psychická charakteristika a celá tato linie působí statickým a neživotným dojmem. Podstatné je, zda Temný pán získá kámen (hloupě ukrytý právě zde) a možná i jeden kněz, který se snad stane podstatným členem družiny v příštím díle. Nic, co by se nedalo vyjádřit dvěma větami.

Netuším rovněž, proč klášter figuruje v podnázvu, když je to linie, které je věnována nejmenší pozornost.

Obálka podepsaná Martinou Pilcerovou slibuje zaručenou kvalitu a nejinak je tomu i nyní.

Nelze říci, že by snad chyběl děj, ale ustupuje do pozadí. Co je ovšem horšího, chybí atmosféra, která právě třeba z Pána prstenů dělá to, čím je – kultovní knihou čtenou miliony.

I po přečtení zůstává jakési prázdno. O čem vlastně kniha byla? O putování na sever, obraně pevnosti a klášteru? Ano, takový by byl popis děje, ale co měla kniha sdělit? Nevím. Jedinou vzpomínkou na tuto knihu je pro mne vzájemné hledání dvou mladých lidí s pohnutými osudy. Ten zbytek vyznívá, jako nepodstatná prázdnota.

Není to málo, kniha se velmi dobře čte, je bezesporu kvalitně zpracovaná a má i zajímavý děj. Chybí jí však atmosféra a soudržnost, která by ze tří nesourodých dějových linií udělala strhující román.