Hra

 – výňatek z Příručky pro RPG hru Dragon’s Den^TM – Rules for beginners; str. 79, sloupec III.

I.

“Měl by sis ty uši kupírovat,” prohlásil znenadání Robert, “Žádnej normální člověk je přeci nemá takhle špičatý.”
“Proto taky hraju elfy,” zabručel Mervin a zachumlal se do deky. “Koneckonců, ty sám se od svých barbarů taky moc nelišíš.”
Robert se zamračil, nicméně nůž, kterým si čistil špínu zpoza nehtů, zaklapl a odložil. “Dělám to proto, že se nudím,” řekl a ostentativně pohlédl na hodinky, dávaje tak najevo, že Mervin s Erikem nad svou situací přemýšlejí už skoro hodinu.
“Jestli tě to nebaví, tak jdi chrápat,” řekl Mervin.
“To mě ani nenapadne. Chci vědět, jak se z toho dostanete.”
To já bych chtěl vědět taky, napadlo Erika. Obrátil se k protějšímu rohu stolu a pohroužil oči na tvář svého Pána. – Kamenný výraz. Sjel pohledem níž, na jeho ruce, které si pohrávaly s vrhací kostkou. Měla tvar dvou pětibokých jehlanů spojených v podstavách, jejichž stěny se leskly ve světle lampy, visící nad stolem.
Pán takřka obřadně umístil kostku k dalším devíti, jež ležely vedle Pravidel. Desítka dohromady vytvořila kruh.
“Takhle nějak vypadal ten rituál, co jsme viděli ve Hře?” zeptal se Erik.
“– Cože?” pozvedl hlavu Pán. “Á – ano; takhle. Akorát tam navíc byly ty – no, víš co.”
Vtom žárovka v lampě zapraskala a zablikala. Na stěnách na okamžik vykvetly šedé, neforemné stíny.
“Co se to děje?” pozdvihl obočí Mervin.
“Je tu vlhko; a to tý žárovce nedělá dobře,” zívl Robert. “Za chvíli asi praskne.”
“Máte náhradní?”
“Ne. Bude se muset vyšroubovat dole z kuchyně.”
“Nebylo by lepší, abys pro ni došel rovnou? A cestou se stavil v kotelně a přitopil?”
“Samozřejmě,” protáhl mezi zuby uštěpačně Robert. “A nebylo by lepší, aby sis ostříhal ty uši?”
Mervin se narovnal a zatvářil se zavile.
“Hele, nechte toho,” vstoupil do rozhovoru Pán a chlácholivě pozvedl paže.
Mervin se zase opřel.
Na okamžik zavládlo ticho. Jen vítr za oknem vískal a hnal na svých křídlech sníh. A někde v přízemí práskala špatně dovřená okenice.
“Takže abych to zopakoval,” promluvil Erik. “Hranol, který jsme měli získat, sebral Mervin přímo z obětního stolu a vinou nějaké ochranné magie či čeho přitom skoro přišel o ruce.”
“Ano,” přitakal Pán. “Tak to bylo.”
“Vyběhli jsme z chrámu,” pokračoval Erik, “probrodili se závějemi a našli nějakou kamennou budovu. Tam jsme se schovali před zimou a před vlky. U krbu pod nápisem: Co dá jiný tobě, dej i ty jinému; nebo něco na ten způsob, byla naskládaná hranice dříví, a tak jsme rozdělali oheň a ošetřili Mervina. Když už jsem u toho, za jak dlouho bude moct zase čarovat?”
Pán to rozvážil a nakonec prohlásil: “Řekl bych, že je to – ehm, dlouhodobějšího rázu. Koneckonců se dá předpokládat, že když přišel o všechny…”
“Dobře,” přerušil ho Erik, protože nechtěl znovu poslouchat, o co všechno Mervin přišel. “Takže jsme ošetřili našeho čaroděje, co hodně dlouho nebude moct čarovat, a rozvrhli si hlídky. Jako první měl strážit Gorn.” Erik ukázal na Roberta a ten se zašklebil.
“A měl mě zbudit po třech hodinách,” pokračoval Erik. “To ovšem neudělal – zbudil jsem se sám. Všude byla zima až praštělo, vchodové dveře byly pootevřené a vítr jimi navál do místnosti sníh. Oheň už dohořel a Gorn nikde nebyl. Utekl. A s ním zmizel i rituální hranol, všechno dříví zpod toho srandovního nápisu a jídlo. Venkovní dveře nešly dovřít a táhlo sem, proto jsem odtáhl Mervina…”
“Děkuji ti,” ozval se Mervin.
“Není zač. – Odtáhl Mervina do patra. A to je všechno.”
“A to je všechno,” přikývl Pán. “Už jsi se konečně rozhodl, co uděláš?”
Žárovka znovu zablikala. Na krátký okamžik se zdálo, že už se znovu nerozsvítí.
“Hm… Podívám se na stopy?”
“Jaké stopy?” zeptal se Pán.
“Myslím v přízemí, před vchodovými dveřmi. Jestli tudy Gorn utekl, musel za sebou nechat nějaké stopy.”
“Ach tak.” Pán nahlédl do svých poznámek. “Před dveřmi nic nevidíš. Vlastně – všude vidíš sníh. Jestli tam někde nějaké stopy byly, tak už jsou zaváté.”
“A čas? Jaký je čas?”
“Podle čeho to chceš poznat?” zeptal se Pán.
“Vyhlížím na východ,” odpověděl Erik. “Jsem hraničář, takže kde je východ, vím.”
“Obloha je šerá, svým ostříleným hraničářským zrakem poznáváš, že tak za půl hodiny by mohlo být nad obzorem slunce.”
“Pak by asi bylo nejlepší počkat do rána,” rozvážil Erik a obrátil se při tom na Mervina. Ten skoro neznatelně kývl.
“Takže počkáme do rána,” uzavřel. “Já budu vzhůru a budu z okna v prvním patře pozorovat, co se děje venku. A budu poslouchat. Takže mi hlas všechno, co se–”
V tu chvíli žárovka nad stolem zaprskala a rozletěla se. Střepy popadaly na stůl a na koberec. Někdo vykřikl a spadl ze židle.
“Fíí… a jsme po tmě.”
“Do psí prdele!”
“Au! Krucifix, něco mi to vlítlo do vlasů!”
“Je tu někde baterka?”
“Někdo by měl dojít rozsvítit do kuchyně.”
“Baterka je v kotelně.”
“Já klidně do tý kuchyně dojdu i bez baterky,” překvapil Erika jeho vlastní hlas.
“Vždyť je tady na polici petrolejka!” vykřikl Mervin. “Copak ta by nešla použít?”
“Ne, nešla. Sice je v ní olej, ale sirky jsou taky v kotelně.”
“Báječný!”
Erik vstal ze židle a slyšel se, jak říká: “Seďte tady, než se vrátím.”
“Zapomněl jsi dodat děti,” zaskřípal zuby Robert.
Erik pomalu obešel Mervinovu židli. Na chvíli měl pocit, že na něj Mervin otočil hlavu a přátelsky se zašklebil, ale nebyl si tím jist, protože všechno kolem pohlcovala tma. Zastavil se, aby počkal, až si na ni uvyknou jeho oči, ale pak si uvědomil, že je to zbytečné, protože jediné světlo, které by mohlo v místnosti být, by bylo měsíční, a měsíc se už od včerejšího dne ukrýval v husté peřině mraků.
Poslepu nahmatal zábradlí, jeho studené, lakované dřevěné tyče, a vyšel podle něj ke schodům. Někde dole znovu práskla nedovřená okenice.
O něco zakopl a málem sletěl na nos. Narovnal se, odkopl to
(nějaký poloprázdný batoh)
a pokračoval dál. Došel až k místu, kde se zábradlí zalamovalo dolů a nohou došlápl na první schod.
“Kde je ten vypínač?” zeptal se.
Ticho.
“Tak kde je vypínač?!”
“Co řveš?” ozval se Pán. “Vedle dřezu.”
Přidržuje se zábradlí, nalezl nohou druhý schod. A po něm další. A další.
Něco mu písklo pod nohou, až nadskočil.
“Kurva!” zařval. Dopadl na hranu schodu; podlomila se mu noha. “Kterej kripl sem dal ten balónek!”
(tlumený smích shora)
Loktem narazil na brdlení a kolenem dopadl na zem. Těžce se zvedl a přitom zjistil, že kdyby spadl ještě o kousek níž, rozsekl by si o zábradlí rty.
Připadám si jak v tunelu hrůzy, blesklo mu v tu chvíli hlavou.
Opatrně vykročil dál, odlehčuje přitom naraženou nohu. Dole pod schody znovu do něčeho vrazil
(staré holínky – do sněhu)
odstrčil to stranou a pokračoval v chůzi. Prošel kolem stolu, přidržuje se jeho kraje a nahýbaje se nad ním, aby bokem nezavadil o některou z židlí. 
Na konci stolu se narovnal a zamířil ke dřezovému pultu. Špatně však odhadl vzdálenost a skoro do něj narazil. Nahmatal vypínač a cvakl –
Nic.
Ještě jednou –
Zase nic.
“Nejde proud!” zakřičel Erik směrem ke schodům.
“Vyletěly pojistky!” odpověděl mu po chvíli čísi hlas. Zněl nějak podivně; vzdáleně a jakoby cize… “– Musíš do předsíně! Tam je v pravý stěně dřevěná skříň a v tý to nahoď!”
Erik si povzdechl a vykročil směrem k předsíni. Když obcházel starý sporák, uvědomil si, že kromě práskání nedovřené okenice teď slyší ještě jeden zvuk; jakési sténavé fičení, jako by se vítr hnal skrze struhadlo… Přicházelo to z místa, kam mířil.
Vyhnul se proutěnému prádelnímu koši a stanul na prahu předsíně. Na jejím konci spatřil škvíru
(“Samozřejmě, že jsem venkovní dveře zamykal,” řekl Robert)
mezi zárubní dveří a pravou veřejí, kterou vítr foukal do předsíně sníh.
Došel až ke dveřím, aby je zavřel. Nešly přibouchnout, vypadalo to, jako by se mrazem vzpříčily nebo jako by sníh těsně za prahem zmrzl a změnil se v led. Skrčil se, aby se podíval blíž a…
Zarazil se.
Baterka! blesklo mu hlavou. Vlevo je kotelna a tam má být baterka.
Otočil se, aby
Vtom noc ožila výkřikem!
“Co se tam děje? Na co si to hrajete?”
Další výkřik!
“Tak doprdele!?” zařval znovu a rychle nahmatal kliku od dveří do kotelny – ale klika tam najedou nebyla. Místo toho se mu na prsty nachytaly staré pavučiny.
Vyděšeně poodstoupil a vrazil zády do kamenné stěny
(“V předsíni je v pravý stěně dřevěná skříň…”)
a před sebou spatřil…
Nic! Žádné dveře…
Panebože!
Z patra se ozval další výkřik; výkřik plný bolesti a strachu.
Panebože, panebože, panebože!
Prudce se otočil a vyběhl z předsíně. Vrazil do koše na prádlo, až suché pruty zapraštěly. Povalil tu baňatou obludu a vyrazil dál, kolem dubového stolu, kolem dřezu, kolem starého sporáku
(Panebože, panebože, panebože!)
…tam kde byl dřív sporák, stál kamenný krb; vyhaslý a bez dříví; a vedle něj byla na zeď přibitá mosazná destička s jakýmsi nápisem…

Co dá jiný tobě, dej i ty jinému!

Další výkřik – ne, to už nebyl výkřik – to byl řev. Dlouhý a táhlý řev, sten nekonečné bolesti a bezbřehé hrůzy.
Do něčeho naletěl
(staré kožené škorně – do sněhu)
přerazil se o to, upadl na podlahu a obličejem na studené kamenné schody. Tělem mu projely ohnivé šípy bolesti, srazily se na jednom místě a explodovaly…
Vzduch se znovu napil řevu. Jeden byl Erikův a druhý patřil…
Mervinovi?
Omráčeně vstal, snaže se nedbat teplé a nasládlé krve, která mu stéká přes ústa a bradu a skrápí zem pod ním. Běží dál, sápe se do schodů. Něco se mu otírá o nohu a piští to
(balónek? – ne: krysa)
– úlekem uskakuje na zábradlí, jenž pod jeho vahou zapraští a prohne se. Zvedá se a vidí před sebou světlo, vybíhá za ním, nevnímá čas ani prostor, jenž kolem něj jako by pulzuje; schody náhle končí, došlapuje ztěžka na podlahu, až mu zapraští kosti v patě, před sebou vidí svůj kožený tlumok a vedle něj lesklý ocelový meč
Za stolem sedí Mervin a tiše sténá, uprostřed stolu stojí stará petrolejová lampa, co byla na polici; cylindr plný vyjícího ohně, knot vytočený nanejvíc. Vedle ní leží zakrvácený
(špína za nehty)
Robertův – Gornův otvírací nůž.
Ozve se rána a vítr rozrazí okno dokořán, ledový vzduch vnikne do pokoje, napadne svítilnu s petrolejem, roztrhne její cylindr na tisícero střepů a uhasí život plamenům.
A ty, v posledním zákmitu, odhalí scénu, jenž dosud skrývala lampa; magický kruh deseti malých stříbřitě lesklých rituálních hranolů, deseti dekaedrů, deseti vrhacích kostek… a mezi nimi leží jako deset klůcků deset obětí rituálu – deset uřezaných
(…nechtěl znovu poslouchat, o co všechno přišel…)
(…a při tom skoro přišel o ruce…)
(…je to – ehm, dlouhodobějšího rázu; koneckonců se dá předpokládat, že když přišel o všechny…)
Prsty zaplály rudým světlem a vzápětí z nich vykvetly plameny, jež je beze zbytku pozřely.
Na kruh dekaedrů padla tma. Rituál skončil. Hra skončila.
Zůstali sami. 
Robert Gorn je opustil.
Zima prolézá skrze šaty a štípe na kůži, není čím rozdělat oheň.
Za oknem je šero, svítá.
“Vypadáš nějak potlučeně, Ilevare z Throme,” ztěžka se do Erikovi tváře usměje Mervin, elf…

II.

“Takový byl tedy příběh,” uzavřel Pán.
Rozhostilo se napjaté mlčení. Za okem fičel vítr a hrál si se sněhovými vločkami, které se sypaly z mraků jako z nekonečných peřin. Nad stolem poblikávala žárovka, jíž nedělala dobře zdejší vlhkost.
“Bylo to hnusné,” řekl Petr. Byl z nich ze všech nejmladší a Hru hrál teprve druhým rokem.
“Ale jdi ty, truhlíku,” řekla Lucie. “Byl to jenom úvodní příběh.” Lucii bylo patnáct a Petrovi nikdy neřekla jinak než truhlíku. Kdyby věděla, že je do ní zamilovaný až po uši, možná by to oslovení změnila, ale ona to nevěděla a nic nenaznačovalo, že by jí to kdy Petr řekl.
“Ano, byl to jenom příběh,” potřásl hlavou Zbyněk, který hrál za třetí postavu. “Trochu nezvyklý, pravda, a trochu…”
“Trochu hnusný,” napověděl Petr.
“– a trochu tajemný – a možná by šlo říct i strašidelný. Ale to je všechno.”
“Ne,” trval na svém Petr. “Hnusný. Prostě hnusný. – A navíc jsem ho nepochopil. Například by mě zajímalo, k čemu byl na konci ten rituál.”
“Já bych řekla,” promluvila Lucie, “že díky němu se Erik s Mervinem přesunuli do Hry. Je to tak?”
“To jistě je,” potvrdil Pán.
“A kam potom teda zmizeli Robert s tím jejich Pánem?” chtěl vědět Petr. “Ti se jako do Hry nepřesunuli?”
“Ovšem, že ne. Ti zůstali ve skutečnosti.”
“Hm… A co z toho měli? Teda – chtěl jsem se zeptat – proč vlastně uřízli Mervinovi ty pr… – nebo spíš takhle: proč vůbec potřebovali Erika s Mervinem někam přesunovat?”
“To poznáš,” odpověděl Zbyněk. Vytáhl z kapsy zavírací nůž, rozevřel ho a začal si jeho špičkou čistit špínu zpoza nehtů.
“A bude to nějak souviset s naší Hrou? To, co se říká v úvodním příběhu, by totiž vždycky mělo souviset s Hrou.”
Zbyněk upřel tázavý pohled na Pána a ten se otočil k Petrovi a protáhl přes své rty úsměv kluzký jako led:
“Buď bez obav,” řekl. “Bude to s ní souviset víc, než si myslíš.”
A na poslední volné místo v kruhu, vytvořeném z devíti dekaedrů, položil desátou kostku.
Někde dole v přízemí práskala nedovřená okenice…

*  *  *

…Ve hrách na hrdiny se vžíváš do své postavy a snažíš se představit si, jak by se zachovala v situaci, kterou pro ni vytvořil Pán jeskyně, či která spontánně vznikla ve vaší družině. Přitom musíš mít neustále na paměti, že ve vlhkém, zatuchlém a temném podzemí (nebo vlhké, dusné a temné džungli a podobně) se nenacházíš ty, ale tvůj hrdina…

 – výňatek z Příručky pro fantasy hru na hrdiny Dračí doupě^TM – Pravidla pro začátečníky;
str. 79, sloupec III.

KONEC
Praha, 1997