Zlatá šupina 2/4

K večeru jsme se utábořili na okraji lesa. Před námi se do nedozírné dálky rozprostíraly pláně, pokryté zvlněnou travou, modrošedou v přicházejícím soumraku. Suchý jižní vítr pohupoval stébly a vytvářel tak zdání obrovského, nekonečného oceánu. Kdesi v postupující temnotě na východě se skrývaly vysoké štíty Kaz-Sudark. Čekala nás ještě dlouhá cesta. Díval jsem se vstříc přicházející noci a vychutnával zvláštní pocit klidu a míru. Najednou mě zamrazilo v zádech. Otočil jsem se. Bernardo právě rozdělal oheň a teď mě pozoroval tím svým podivným pohledem. Naše oči se střetly. Na okamžik jsem měl pocit… Něco nepopsatelného slovy. Dojem nepatřičnosti věcí… Pak vedle přešlápl kůň a rytíř se usmál: “Je mi líto, ale přestože máme oheň, budeme se muset spokojit se suchary a sušeným hovězím. Nic jiného nemáme.”
Pokrčil jsem rameny a loudal jsem se k ohni. Ještě pořád mi nešel z hlavy ten divný pocit… Plameny příjemně praskaly a jejich sálavé teplo zahánělo večerní chlad. Posadil jsem se a pohodlně si natáhl nohy. Bernardo mi podal jídlo. Zamyšleně jsem žvýkal tuhé maso.
“Proč by tě chtěli zabít?”
Bernardo zvedl hlavu a křivě se pousmál: “Kdo ví? Kdo ví proč Lynské Společenstvo dělá to či ono…”
“Jistě. Ale ať dělají cokoliv, nikdy to nepostrádá smysl. A jsou to nebezpeční protivníci.”
Pokrčil rameny: “Ještě pořád můžeš odejít…”
Naklonil jsem se dopředu: “Já nechci odejít, Bernardo… Chci jen vědět, proč ti Lynští vrazi jdou po krku.”
“Mohl bych se zeptat na totéž.”
Ušklíbl jsem se: “Opravdu? První šíp patřil tobě.”
Lehce zavrtěl hlavou: “To mohla být náhoda… Ale na tom příliš nezáleží. Jisté teď je, že si na ně budeme muset dávat pozor.”
“Na hodně z nich už ne.”
Pobaveně se pousmál a zakousl se do svého sucharu. Dojedli jsme a vychutnávali si chvíle odpočinku. Bernardo si vzal první hlídku a já se zabalil do deky a klidně usnul. Vítr skučel…

Vycházející slunce nás zastihlo v sedlech. Tráva byla koním až po břicha a bílý poprašek pylu se jim lepil na rosou zvlhlou srst. Po kouřově šedé obloze letěla mračna a vítr nám čechral vlasy. Cesta rychle ubíhala a temné obrysy Darch-Sinarského hvozdu byly brzo daleko za námi. Občas jsem se ohlížel, ale zdálo se že nás nikdo nesleduje. Zůstával jen neurčitý pocit, mrazivý dech v zádech… K večeru druhého dne jsme znovu narazili na cestu. Prašné koleje vozů se táhly napříč plání. Byla to stará kupecká stezka do Gar-Sinot, Opuštěného města. Nikdo ji nepoužíval už pěkných pár desítek let ale její obrysy byly stále jasně patrné. Přitáhl jsem svému hnědákovi otěže: “Nechceš jet do Gar-Sinot?”
Bernardo se otočil v sedle: “Budeme tam než se setmí.”
“To město je prokleté.”
“A ty tomu věříš?”
Neodpověděl jsem. Měl pravdu, samozřejmě. Bylo to prostě jen staré město, které pomalu chátralo od doby, co se rozpadla Fanirská říše a kupecké stezky se stočily na jih, přes Surnu do Danobie. Po čase ho všichni obyvatelé opustili a teď zůstalo jen místem nesplněných snů a vzpomínek. Přesto jsem neměl rád jeho tiché, pusté ulice a pochmurnou atmosféru, kterou Gar-Sinot vyzařovalo. A neustálý pocit pronásledování mi taky na klidu nepřidal. Asi začínám být pověrčivý. “Proč tam chceš jet?”
“Mám se tam setkat s jedním přítelem…”
“Předtím si neříkal nic o příteli.”
“Nebyl důvod.” Podíval se na mě a pousmál se: “Nepojede s námi. Jen si předáme pár informací.”
Pokrčil jsem rameny a popohnal svého koně. Konec konců, tohle se mě netýkalo.  Ale neklid nezmizel.

Brzy se před námi objevily hradby Opuštěného města. Mohutné, šedé kvádry tam stály už po staletí, netečné k plynutí času. Jen jemné vrásky, které vyryla do kamene zrnka písku, nesená horkým větrem z jižních pouští, prozrazovaly, jak prastaré jsou tyto hradby. Obrovská brána na nás zírala temným chřtánem. Dřevěné veřeje vrat se dávno rozpadly v prach a kovové pásy zkroutila rez. Kdysi to muselo být krásné a hrdé město. Pár skoro zapomenutých písní zpívalo o vysokých, štíhlých věžích a vlajících praporcích. Teď byly jeho široké ulice pusté a tiché, lemované polorozpadlými domy. Vývěsní štít jakéhosi hostince pochmurně vrzal ve větru. Písmena už dávno setřel čas. Klapot kopyt nás provázel mnohonásobnou ozvěnou. Koně neklidně pohazovali hlavami. Lehce jsem se dotkl rukojeti meče. Byl na svém místě. Všiml jsem si, že i Bernardo se pozorně rozhlíží kolem. Tohle město mělo být pusté a prázdné. Ale zdálo se, že je v něm cítit čísi přítomnost. Ticho bylo tichem před bouří… Koutkem oka jsem zachytil jakýsi pohyb… S varovným zasyknutím jsem tasil meč. I rytíř měl v mžiku v ruce zbraň. Mlčky jsme zírali do prodlužujících se stínů. Nic se nepohnulo. Jenom vítr… Pomalu jsem uvolnil napjaté svaly, když vtom… Znovu ten pohyb, stín, zachycený koutkem oka… Bernardo prudce vydechl. Tiše zašeptal jakási podivná slova a levačkou učinil ve vzduchu znamení. Chvilku se nic nedělo… A pak byli tady. Sesypali se na nás ze všech stran, jako vlčí smečka. Černé šaty z nich dělaly stěží viditelné stíny a jejich sardranské meče se míhaly vzduchem. Odrazil jsem první výpad a proťal útočníkovi hrdlo. Alespoň krváceli jako lidé. A pak se boj rozhořel naplno. Meč se nořil do živých těl… Jako by sám toužil zabíjet. Kdosi mě uchopil za botu. Odkopl jsem ho. Na okamžik jsem ztratil rovnováhu, hnědák klopýtl a já vyletěl ze sedla. Tvrdý dopad mi vyrazil dech. Překulil jsem se přes pravé rameno, odrazil výpad a rozpáral útočníkovi nad sebou břicho. Zalila mě krev. Vyskočil jsem na nohy a vykryl další útok. Letmo jsem zahlédl, že Bernardo už také stojí na zemi, zády k jakémusi polorozpadlému domu. Uvědomil jsem si, že pokud se nedostanu ke zdi, jsem ztracen. Byli všude kolem. Proklouzl jsem pod něčí čepelí, vykryl nízkou ránu na bok a probodl jednomu muži rameno. Vtom jsem ucítil palčivou bolest v pravém stehně. Čepel proťala svaly, ale naštěstí nezasáhla kost. Uchopil jsem útočníka, který se svým výpadem dostal příliš blízko, za hrdlo a odhodil ho na zbraň dalšího. Využil jsem vzniklé mezery a konečně se přitiskl zády ke zdi. Naskytl se mi tak krátký okamžik k obhlédnutí situace. Přede mnou stáli čtyři muži a zprava se blížilo dalších pět. Bernardo bojoval se třemi protivníky a osm jiných čekalo na svou příležitost. Celkem dvacet mužů. Mizerná situace. Odrazil jsem dalších několik výpadů a zneškodnil jednoho útočníka. Ještě pořád jich bylo příliš mnoho. Ruka mi ztěžkla a zem byla kluzká krví. Stíny byly zřetelnější. Teď už jsem nepochyboval o jejich existenci. Meč se stal mou součástí. Chladná smrt… Noha skoro vypovídala službu. Dlouho už to nevydržím… Vtom kdosi vykřikl a černí se stáhli. Kolem se vznášela temnota. Stáli tam a nespouštěli z nás oči. Jeden z nich cosi říkal Bernardovi v nedarštině. Všiml jsem si že někteří muži vytahují luky. Rytíř to také zahlédl. Tiše se rozesmál a vyrazil do útoku. V okamžiku jsem zvážil situaci. Když zaútočím, vzdám se výhody krytých zad. Když zůstanu stát, zastřelí mě jako králíka. Provedl jsem klamný výpad doprava a pak vyrazil vpřed. Překvapený protivník se zapotácel a odkryl tak hrdlo. Padl k zemi. Rána zezadu mě zasáhla do ramene. Rychle jsem se sklonil, otočil a bodl. Tiché zachroptění a další mrtvý. Zdálo se mi, že meč temně září… Přesto jsem cítil, jak mi s každým pohybem ubývá sil. Brodil jsem se ve vlastní krvi… Před očima jsem měl mlhu. Klapot kopyt. Výkřik. Mechanicky jsem odrazil další útok, provedl výpad… A najednou bylo po všem. Kolem ležela jen mrtvá těla. Zapotácel jsem se a opřel se o meč. Neznámý jezdec právě uklidňoval svého koně a otíral dvoubřitou sekeru. Velký grošák zlobně potřásal hlavou a hrabal kopyty. Bernardo se opíral o zeď a ztěžka popadal dech. Nejistým krokem jsem se vydal k němu. Měl širokou, ale mělkou ránu na levém boku.
“To bylo o fous.”
Ušklíbl se: “Menhart má špatný zvyk přicházet na poslední chvíli.”
Podíval jsem se na jezdce: “Tvůj přítel?”
Přikývl.
“Kdo ty vlastně jsi?”
“Už jsem ti říkal. Rytíř. Ten, co putuje světem…”
“Opravdu?” Vzpomněl jsem si na slova toho černého. “Proto ti říkají Syn Dračí krve?”
Trhl hlavou a zadíval se na mě: “Takže ty rozumíš řeči Staršího lidu.”
“No a? Co je zvláštního na tom, že znám nedarštinu? Jak si sám řekl, jsem žoldák. Hodně jsem cestoval.”
“Tak? To asi taky víš, že není moc žoldáků, co by mluvili nedarsky.”
Pokrčil jsem rameny.
“A nebo se mýlím, Fango, synu Redraga a Lesitije, ženy Staršího lidu?” pronesl tiše nedarsky.
Strnul jsem. A pak jsem pozvedl meč.
“Ale no tak. Přece nebudeme bojovat.”
“Odkud mě znáš?” skoro jsem nepoznal svůj vlastní hlas. Před očima jsem měl znovu tu scénu, o které jsem věřil, že je pohřbena hluboko v minulosti. Bolelo to. Dům hořel. Otec ležel na zádech a temná, rudá skvrna se mu rozlévala po hrudi. Dav křičících mužů a žen vlekl matku na hranici. Pach dýmu. Jakýsi vesničan ji udeřil do tváře. Přivázali ji ke kůlu. Na okamžik jsem zachytil pohled jejích zelených, něžných očí. Zdálo se mi, že se trochu pousmála. Černé vlasy jí vlály ve větru. A pak mezi nás vstoupily plameny. Lidé křičeli. Přitiskl jsem se těsněji k páchnoucí hromadě čerstvě stažených kožek. Hrdlo mi sevřel pláč.
Zatřásl jsem hlavou, abych zahnal vzpomínky a pevněji sevřel rukojeť meče.
Bernardova tvář byla najednou plná smutku. “Co na tom záleží, Fango,” řekl unaveně. “Odlož ten meč. Tvé tajemství je u mě v bezpečí.”
“Ještě pořád jsi mi neřekl, kdo jsi ty,” stále jsem se nedokázal zbavit napětí a nepříjemného, palčivého pocitu v hrdle.
Vtom se ozval klapot kopyt. Cizinec přiváděl nákladního koně a mého hnědáka. Bernardův hřebec postával opodál.
“Rád tě vidím,” zdálo se, že na okamžik zaváhal, podíval se na mně a pak se znovu obrátil k rytíři: “Bernardo de Lascaure.”
Rytíř se pousmál: “I já tebe, Menharte de Vakrin. Přišels trochu pozdě.”
Pokrčil rameny. A v šedých očích mu pobaveně zablesklo: “Měl jsem nějaké potíže.” Pak si všiml kaluže krve, která se pod námi vytvářela. “Ale vyprávění může počkat. Ty a tvůj přítel teď potřebujete trochu,” zaváhal: “upravit,” dodal pak a v očích mu zaplály veselé jiskřičky. “Pojďte,” pokynul nám a uchopil otěže svého grošáka. Trochu ztěžka jsem ho následoval. Točila se mi hlava a vědomí se zamlžovalo. Menhart nás vedl ulicí na malé náměstí, pak ještě několikrát odbočil, až jsme nakonec vešli do dvora jakéhosi domu.
“Býval tady hostinec,” vysvětlil Menhart. “Koně nechte tady, postarám se o ně. Ve druhém patře najdete vodu, něco k pití a k snědku.”
Bernardo přikývl a vyrazil, já se mátožně plahočil za ním. Do schodů jsem se vydrápal z posledních sil, ale to, co jsem spatřil, mě znovu postavilo na nohy. V krbu praskal oheň a na starém, snad mramorovém stole, ležel měch s vínem, chleba, sýr a párek opečených zajíců. Začali se mi sbíhat sliny.
“Nejdřív si zavaž ty rány,” upozornil mě Bernardo a ukázal k míse s vodou. Měl pravdu, ještě stále jsem za sebou zanechával krvavou stopu. Navzájem jsme se ošetřili a převázali si zranění pruhy látky z rytířovy košile.
“Ještě že mám ještě jednu,” podotkl s úsměvem, když ji trhal na cáry. Žádná z ran naštěstí nebyla příliš vážná, i když já ztratil hodně krve. Židle v místnosti nebyly žádné a tak jsme se usadili na chladnou podlahu a pustili se do jídla. Víno bylo trpké, ale sládlo na jazyku a spolu s teplem ohně se pomalu rozlévalo v unavených svalech. Za nějaký čas se objevil Menhart se sedly a pokrývkami a pomohl mi upravit si pohodlné lůžko. Byl jsem utahaný a rozbolavělý jako starý pes a tak jsem se ochotně poddal hebkému objetí spánku. Nejasnou mlhou přicházejících snů jsem ještě zahlédl Bernarda s Menhartem, dvě temné siluety proti rudému světlu ohně, jak si tiše vypráví. Jsou si hodně podobní, napadlo mě v polospánku. Vtom se vynořila jakási myšlenka, nebo spíš vzpomínka, zneklidnila mně a rozechvěla ledovým prstem minulosti, ale pak se propadla do hlubin zapomnění. Zůstal jen pocit a chuť vína na jazyku.

Ráno bylo příšerné, jak už ostatně mají rána ve zvyku. Zraněné rameno pálilo a ze stehna vystřelovaly šípy bolesti. Hlava se mi točila a žaludek se nebezpečně pohupoval. S tichým zasténáním jsem se pokusil vstát. Čísi pevná ruka mě zatlačila zpět a někdo se nade mnou sklonil.
“Lež, máš horečku.”
Poznal jsem Menharta. Hnědý pramen vlasů mu spadal přes oči a dodával jim zvláštní, nepřítomný nádech. V jeho rysech bylo cosi ostrého, dravčího… Jako by se přes noc změnil. Ale snad to bylo tou horečkou. Vtom se pohnul a přerušil zvláštní kouzlo okamžiku.
“Napij se,” podal mi zprohýbaný měděný pohár. Musel ho najít někde v domě. Nápoj měl podivnou, trpkou příchuť, ale příjemně chladil na rozpálených rtech.
“Co je to?”
“Recept mé babičky,” zašklebil se Menhart.
Podezřívavě jsem se podíval na čirou tekutinu.
Někdo se tiše rozesmál: “Jenom to klidně vypij, do mě to taky nalil.” Bernardo. Opíral se o protější zeď a opravoval si kroužkovou košili. Byl trochu bledý, ale jinak vypadal v pořádku. Vypil jsem ten dryák. Příjemné horko se mi rozlilo do všech končetin. Rány přestaly bolet a žaludek se usadil na svém místě. Zkusmo jsem pohnul levačkou.
“Jenom se moc nevrť. Zbaví tě to bolesti, ale zranění musí vyléčit tvé vlastní tělo,” zamračil se na mě Menhart. A proč vlastně ne? Chvilka odpočinku mi neuškodí, rozhodl jsem se a pohodlně se uvelebil v pokrývkách. Menhart se pustil do spravování čehosi na svém sedle.
“Kolik jich uteklo?” zeptal jsem se.
Bernardo zvedl hlavu: “Ani jeden. Menhart se s některými z nich setkal, když nám jel na pomoc. Teď máme tak tři dny k dobru.”
“Ale jak nás tady našli? Za námi nejeli.”
“Mají své způsoby, jak někoho sledovat. A pak je jen otázkou času, jak rychle odhadnou směr cesty a pošlou své muže, nebo…” Menhart nedopověděl a zádumčivě se na mě podíval.
“Nebo co?”
“Jiné bytosti. Tvory temnot.”
Zíral jsem na něj a hlavou se mi splašeně honily myšlenky: “Takže ta potvora v Darch-Sinarském lese byla taky od nich?”
Bernardo zachmuřeně přikývl.
“A teď už taky vědí, kam jedete,” usmál se nevesele Menhart
Vzpomněl jsem si na neurčitý pocit, který mě provázel celou cestu. “Takže Lynští vrazi nás sledovali.”
“Oni ne…” řekl tiše Bernardo.
Udiveně jsem se na něj podíval.
“Stíny,” sykl Menhart, jako by tím vysvětloval všechno.
Začínal jsem toho mít dost. “Mohli byste mi vy dva vysvětlit, o co tady jde?” nadzvedl jsem se na lokti.
Podívali se jeden na druhého a pak Bernardo mlčky přikývl. Menhart se opřel zády o zeď: “Společenstvo, to nejsou jen muži a meče. Ti jsou vlastně nedůležití. Postradatelní. Nezáleží na tom, kolik jich zemře. Jsou nástroj. Stíny rozhodují. Oni přemisťují své muže, nebo jiné tvory, kam potřebují. Životy pro ně nehrajou žádnou roli. Ani vzdálenosti. Můžou ovládnout každého, kdo má temnotu v duši. Důležitý je jen čas. A stopa. Není lehké se před nimi skrýt. Každé použití magie je přitahuje.”
Polkl jsem. Vzpomněl jsem si na stíny, zahlédnuté koutkem oka… “Něco jsem viděl. Při boji…”
Menhart se zatvářil udiveně, ale Bernardo jen přikývl: “Tušil jsem, že je dříve či později zahlédneš.”
“Ale proč nás chtějí zabít?”
“To je starý boj.” Menhart ztichl. Zdálo se, že se dívá někam do hlubin minulosti, kam ho nikdo jiný nemůže následovat: “Ale teď vám chtějí zabránit dostat se k pokladu.”
“Takže oni ho mají?”
“Ne přímo. Střeží jeskyni, kde je skryt, ale dovnitř nemůžou.”
Bolestně jsem se ušklíbl: “Měl jsem tušit, že ten poklad bude mít své háčky.”
“Ještě pořád můžeš odejít,” ozval se Bernardo.
“Nechci odejít. Chci vědět, o co jde.”
“V tom pokladu jsou věci..,” Bernardo se na mě váhavě podíval: “které potřebujeme. O zbytek nemáme zájem. Ten může být tvůj.”
“Jenže těm Stínům na těch věcech taky záleží, že jo?”
Rytíř přikývl.
“A co je to, že to všichni chtějí mít?”
“Rituální předměty. Prastaré.”
Chvíli jsem na Bernarda zíral a znovu zvažoval možnost, že je blázen. Pak jsem se na to vykašlal. Snad to někdy pochopím. “Takže teď nám ty Stíny půjdou po krku.”
Bernardo přikývl: “Jak už jsem řekl, teď vědí kam jdeme. Nejsou slepí. A přes Narchaj vede jen jeden brod.”
“Pojedu s vámi,” ozval se Menhart.
Zachytil jsem v jeho hlase jakýsi podivný tón. Zaváhal jsem… Poznání mnou projelo jako ostrý nůž. Pochopil jsem, co jsem ráno zahlédl v jeho rysech…
“Nejezdi!” vyhrkl jsem. Oba se na mě udiveně zadívali. Uvědomil jsem si, že jsem se nechal strhnout. Nemusí přece vědět…
“To je to na mě tak vidět?” v Menhartově hlase nebyla bolest, ani strach, jen odevzdanost. Věděl. Podíval jsem se tázavě na Bernarda. Jen lehce přikývl: “Prosil jsem ho, aby nejezdil. Řekl, že osudu se nelze vyhnout. Má pravdu. Jsme připravováni na to, že poznáme ten okamžik, až se přiblíží.”
“Takže ty víš, že…”
Menhart lehce pokrčil rameny: “Zapomeň na to,” a dál spravoval sedlo.
Nezdálo se, že by to kohokoliv z nich zajímalo. Tvář Menharta de Vakrin označila Smrt svým znamením a on tady klidně seděl a hrál si s koňským postrojem. Už dávno jsem si zvykl, že dokážu zachytit stopy osudu v obličejích jiných lidí a poznat, že se blíží jejich čas. Krev mé matky. Ale toho, abych vycítil okamžik své vlastní smrti jsem byl naštěstí ušetřen. A teď tady přede mnou seděli dva lidé, z nichž alespoň jeden to dokázal, a ani jednoho z nich to nezneklidňovalo. Rytíři… Otřásl jsem se hrůzou. Co jsou vlastně zač? Je tohle to, z čeho pramení jejich šílenství? Snad… Pomalu jsem si lehl. Měl bych se pokusit ještě usnout. Zavřel jsem oči, ale hlavou se mi honily neveselé myšlenky. Nakonec jsem se propadl do neklidného spánku, plného děsivých snů, v nichž se míhala Menhartova tvář.

Spal jsem dlouho. Únava a ztráta krve si vybraly svou daň. Ale když jsem se k večeru probral, cítil jsem se už lépe. Opatrně jsem se posadil. Bernardo právě něco míchal v kotlíku.
“Máš hlad?” zeptal se aniž se otočil. Ten člověk snad měl oči i vzadu. S překvapením jsem si uvědomil, že bych opravdu něco snědl.
“Ale budeme se muset obejít bez talířů,” dodal rytíř, sundal kotlík z ohně a postavil ho na stůl. “Králičí polévka, chléb, sýr a zbytky vína,” poznamenal. Kroužkovou košili měl už zase na sobě. Pomalu jsem se zvedl. Ať už to bylo cokoliv, lákavě to vonělo.
“Nevoní to špatně.”
Překvapeně jsem sebou trhl. Ze dveří, nebo spíš z toho, co z nich zbylo, se vynořil Menhart. Na to, že chodil ve zbroji, měl lehký krok. “Koně jsou připraveni na cestu,” dodal a ze záhybů oděvu vytáhl velkou lžíci.
“Není večer?” zeptal jsem se trochu váhavě.
“Nesmíme ztrácet čas,” zavrtěl hlavou Bernardo a pustil se do polévky. Měl pravdu. Napodobil jsem ho a brzy jsme vyprázdnili kotlík až do dna. Z chleba nezbyly ani drobky a když jsme dopili víno, nastal čas vyrazit.

V noci bylo Gar-Sinot ještě chmurnější než ve dne, i když zdaleka nepůsobilo tak opuštěně. Jako by se v něm s odchodem slunce probouzely vzpomínky na minulost. V temných ulicích jsme mohli zaslechnout přerývané tóny hudby a v oknech paláců zachytit záblesky světel. Když jsme se však zastavili a zaposlouchali, nebo se pozorněji zadívali, vytratily se přeludy zpět do všepohlcující náruče času. Ulice pak byly temné a tiché. Město však stále snilo sen o slavné minulosti. Občas jsme zahlédli matné obrysy postav, tu oděných ve vznosnou róbu, jindy zahalených roztrhaným pláštěm.
“Duše města…” řekl tiše Bernardo.
Zvuk jeho hlasu pohltily chmurné zdi, rozeslaly ho po střechách dřímajících domů a vrátily ho s přerývavým šepotem. Odněkud z dálky jsem zaslechl dívčí smích a klapot dětských střevíčků. Rytíř měl pravdu. Mlčky jsem přikývl. Cítil jsem to. Zvláštní chvění stínů u zdí… Čas hrál s našimi smysly podivnou hru. Jen koně kráčeli dál, jako by se jich to netýkalo. Pro ně to bylo jen tiché, staré a opuštěné místo. Snad se nemýlili a nás mátla naše vlastní fantazie. Dlažba zvonila pod kopyty… Ulice se rozšířily a obrysy domů se staly jasnějšími. Před námi se z inkoustové černi noci vyloupla silueta hradeb. Vyjeli jsme východní branou. Najednou, jako mávnutím kouzelného proutku, se nad námi vyklenula hvězdami posetá obloha. Vzduch zavoněl travou. Jako by mi někdo sňal z ramen závaží. Vítr čechral vlasy… Pobídl jsem hřebce do klusu. Oba rytíři mě následovali. Brzy jsme zanechali temnou hmotu města daleko za zády. Nikdo z nás se neohlížel. Zatím nebylo proč.

Stará cesta byla plná děr a výmolů a tak jsme raději jeli vysokou travou podél ní. Kdesi v dálce se vzpínala k obzoru černá stěna Kaz-Sudark. Monotónní pohyb koně mě uspával. Rány se znovu začaly ozývat. Víčka ztěžkla. Skláněl jsem hlavu stále hloubž a hloubž…

Trhnutí. Můj kůň zastavil a já málem vyletěl ze sedla. Ruka sklouzla k rukojeti meče. Rychle jsem zatřásl hlavou, abych zahnal spánek, a rozhlédl se. Oba rytíři seděli mlčky v sedlech a hleděli k východu. Sledoval jsem směr jejich pohledu. Jen temnota. Když vtom… Jako by vysoké štíty na okamžik zadržely dech. A pak vzplály. Zlaté a rudé krůpěje propálily oblohu, zešedlou svítáním. Oči, oslepené tou podívanou, sotva přivykly intenzitě záře, když se nad obzor vyhouplo slunce. Vítr zčechral koním hřívy. Nebe zprůsvitnělo a křišťálový vzduch se zachvěl chladem. Hory byly blízko, skoro na dotek. Otočil jsem se. Za námi se jako černá linka táhla stopa. A někde daleko, jakoby zadržujíc zbytky noci, leželo Gar-Sinot. Nad západem visel stín. Zachvěl jsem se. Tam někde byli naši pronásledovatelé. Hnědák líně přešlápl a zafrkal. Slunce přervalo pupeční šňůru a vplulo do hlubin oblohy.
“Pojedeme?” přerušil Bernardo mlčení.
“Nejdřív necháme koně trochu odpočinout a já se vám podívám na zranění,” ozval se Menhart a seskočil do trávy.
Rytíř se na něj váhavě zadíval, ale pak přikývl. S povděkem jsem sklouzl ze sedla. Ostrá bolest ve stehně… Tiše jsem zaklel. Jestli to takhle půjde dál, tak se už zpátky nevyhrabu. Opatrně jsem povolil hnědákovi podpínku, popadl pokrývku a odbelhal se k cestě. Tam jsem se pomalu usadil. Slunce začínalo příjemně hřát. S povzdechem jsem si natáhl nohy. Brzy se ke mě připojil i Bernardo. Za chvilku se objevil Menhart s pohárem čiré kapaliny.
“Už zase?” zaskučel Bernardo.
“To ti to musím vždycky nalít do krku?” pousmál se vražedně Menhart.
“Podívej, já už jsem v pořádku…”
“Opravdu?” natáhl se Menhart pro svou sekeru.
Bernardo si znechuceně odfrkl: “Tak to sem dej…” Uchopil podávaný pohár oběma rukama a s hrdinským úšklebkem do sebe obrátil jeho obsah. Nádobu pak vrátil Menhartovi. Ten ji doplnil z jakéhosi měchu a obrátil se ke mě. Poučen předchozím vývojem událostí, přijal jsem svůj trpký úděl. Vzdorovat rytířově sekeře bych nedokázal. Pak se Menhart pustil do převazování ran. Měl překvapivě obratné prsty a lehké doteky léčitele. Když skončil, potřásl spokojeně hlavou: “Hojí se to dobře, jenom to rameno si šetři.”
S tím jsem ochotně souhlasil, i přes ohleduplnou péči mě rameno pěkně bolelo. Slunce příjemně hřálo a tak jsme si dopřáli ještě chvíli odpočinku, než jsme se opět vyhoupli do sedel.

Koně byli svěží a skoro hraví, jen Menhartův grošák měl špatnou náladu a jeho žluté zuby se co chvíli mihly poblíž rytířovy holeně. Ten se však, jak se zdálo, hřebcovou neposlušností dobře bavil. Cesta ubíhala rychle, ale vzdálenost mezi námi a horami se snad vůbec nezkracovala. Čím dál tím častěji jsem se ohlížel zpět. Někde za námi jsem cítil nebezpečí. A blížilo se. K večeru jsme stále ještě byli na pláni. Utábořili jsme se poblíž cesty, ale oheň jsme nerozdělali. Byla to dlouhá, neklidná a chladná noc. Celý večer i následující ráno jsem pozoroval Menharta. Hnědé vlasy měl stažené na šíji koženým řemínkem, ale jeden neposlušný pramen mu stále padal do očí, z jejichž hluboké šedi nikdy nevymizely jiskřičky smíchu. Chvilkami se mi zdálo, že jsem se musel mýlit. Snad mě zmátla chmurná atmosféra Opuštěného města, nebo mé smysly zatemnila horečka… Pak se ale pootočil, a já opět zachytil onen známý pocit. Jako by kosti protrhávaly kůži. Nebylo mu pomoci.

Bylo kolem poledne dalšího dne, když přitáhl otěže svého vzpurného hřebce a zařadil se vedle mě.
“Proč se tím pořád trápíš?”
Skoro jsem se bál pohlédnout mu do očí. “Nevím. Nejsem zvyklý, že…” Odmlčel jsem se.
“Že o tom vím?”
“Asi ano. Přijde mi to strašně… kruté.”
Rozesmál se. Zaraženě jsem se na něj podíval. V jeho smíchu zaznívalo čiré veselí. Po chvíli opět popadl dech.
“Promiň. Vypadal jsi tak… vážně a tragicky. Prostě na to zkus zapomenout. Dobře?”
Chvíli jsem ho pozoroval. Zapomenout? V jeho očích byl smích. A proč ne? Váhavě jsem přikývl. Připadal jsem si hloupě. On utěšoval mě…
Pobaveně se na mě zašklebil a povolil nervóznímu grošákovi otěže. Hřebec vyrazil vpřed. Potřásl jsem hlavou. Slunce svítilo. Proč myslet na budoucnost.

KONEC druhé části, pokračování zítra