Narozen pro smrt

 Chlapec popotáhl. Pak vzdorně vystrčil bradu. Nebude brečet. Táta taky nebrečel. Máma jo. Prosila tátu, aby neodjížděl. Ale ten ji neposlouchal. Měl divné oči. Vždycky měl divné oči, když kolem projížděli kupci. Pak odcházel do Kanousovy krčmy, kde sedávali muži, doprovázející karavany. Vracel se až ráno. Byl cítit pivem a kouřem. Máma na něj křičela a pak plakala. Proto neměl Marek kupce rád. I když jinak se mu líbili. Spousta koní, vozů a zbraní a skoro nekonečné příběhy z cest. Podíval se na tátu. Dneska nešel do hospody. K boku si připnul meč, ten, co vždycky visel v pokoji nad krbem, a od Jaroše si koupil velkého koně.
“Tati,” chlapec se radši držel zvířeti z dosahu: “ale vrátíš se, že jo?”
“Samozřejmě. Jasně že se vrátím Marku. Jen co vyřídím nějakou práci.” Muž se pousmál a něžně se vyprostil z ženiny náruče: “Už musím.”
Vzlykla.
Vyskočil na koně. Na okamžik zaváhal: “Vrátím se,” usmál se na chlapce.
“Tak ahoj, tati.”
Žena na muže pohlédla. Sklopil oči. A pak pobídl hnědáka do cvalu. Kopyta zvířila prach na cestě, lemované jabloněmi. Hříva šimrala na tváři.
Marek se díval, jak se otec připojuje ke skupině jezdců. Vítali ho radostným pokřikem. Táta se ještě jednou otočil a zamával. Stromy šuměly a voněly začínajícím létem. Jezdci projeli kolem Voškova obchodu, minuli krčmu a dřevěný kostelík a zmizeli za zříceninou starého mlýna.
“Mami, neplač,” zatahal chlapec ženu za sukni.
“Jsou stejní. Všichni jsou stejní,” mumlala si pro sebe. Nepřítomně si odhrnula rozcuchané vlasy z obličeje. “Neuměj žít. Myslela jsem, že ho změním. Že se zastaví. Měla jsem vědět, že to nejde. Takový, jako on sem nepatřej. Narodili se pro smrt. Když jim nešlape na paty, nejsou šťastní,” pohlédla na chlapce, jako by si ho teprve teď všimla: “Ale ty budeš jinej. Tebe jsem porodila, abys žil. Budeš mít ženu, děti a dům. Ne zbraně. Žádný divoký dobrodružství. žádný zachraňování světa. To ne.” Zatřásla s ním: “Rozumíš mi?”
Nerozuměl. Ale pevně ji objal.

 Pobídl koně. Vraná klisna pohodila hlavou a přidala do kroku. Byla z gederského plemene, pevně stavěná, rychlá a vytrvalá.
Jezdec ji popleskal po zpoceném krku: “Ještě chvíli, Démone, už to nebude dlouho trvat.”
Říkal jí Démon. Nevěděl, jaké jméno jí dal předchozí majitel a ten mu to už prozradit nestačil. A pak, Marek říkal každému svému koni Démon, podle starého, vrtošivého valacha, na kterém kdysi odjel pomstít svého otce. Ještě teď si vzpomínal na ten večer, kdy kupecká karavana přivezla do Hadoště otcův meč a zbroj. V noci se pak Marek potichu vykradl z domu, navlékl si kroužkovou košili, která mu sahala až ke kolenům, připnul meč, příliš těžký pro jeho ruku, a z ohrady vylezl na hřbet tažného valacha, kterého kdysi hrdě pojmenoval Démon. O meč a zbroj ho o pár týdnů později obrali lapkové. Kůň si zlomil vaz za rok, když Marek prchal před panskými lovčími. Nikdy nepomstil svého otce. Nenašel muže, kteří ho zabili. Ale přežil. Vystřídal víc mečů a koní, než si byl schopen pamatovat. Když se vrátil domů, jeho matka už nežila. Jabloně podél cesty tenkrát voněly začínajícím létem.
 Teď byl podzim. Mrholilo a pramínky vody stékaly jezdcům po tvářích.
“Že se na to nevybodnem,” zavrčel Ronny.
“Copaks neviděl ty prachy?”
“Seru na prachy, Karlo.”
Černovlasá dívka se pobaveně rozesmála: “A to od kdy, bráško?” Pootočila se v sedle: “Nebýval tak outlocitnej, že ne Marku.”
Muž zvedl hlavu a pohlédl na Karlu očima rozostřenýma vzpomínkami. Mlčel.
“To snad není pravda. Trochu deště a všichni chlapi chcípaj.”
“Ticho,” jezdec v čele skupinky zvedl ruku a přitáhl vraníkovi otěže. Hřebec se vztekle zakousl do udidla. Teď to uslyšeli i ostatní. Kovové řinčení zbraní, výkřiky… Mlčky pohlédli jeden na druhého a pak pobídli koně do cvalu.
 Zpomalili. Terén byl kluzký a bláto stříkalo koním z pod kopyt. Stromy kolem prořídly a jezdci zahlédli mezi jejich holými kmeny záblesky barev a oceli. Cesta se svažovala a stáčela podél skalky, porostlé zakrslými borovicemi. Zastavili. Chvíli mlčky sledovali scénu pod sebou. Trojice mužů, opřená zády o převrácený vůz, se z posledních sil bránila dvojnásobné přesile. Grošák v zápřahu divoce ržál a smýkal svým mrtvým druhem. Jeden z lapků napjal luk a ukončil jeho trápení. Další tři útočníci obklopili starce v barevném kabátci, který se pokoušel odplazit z bojiště. Muž na vysokém ryzákovi se líně opíral o hrušku sedla a pozoroval boj.
“Do prdele,” sykl Rony: “Tohle měl bejt náš kšeft.”
“Ještě pořád je,” ušklíbl se Reg a tasil meč.
“Není jich trochu moc?” zeptal se Muška a napjal tětivu luku.
“Postarej se, aby nebylo,” poradil mu Reg a pobídl vraníka.
Řítili se z kopce. Koně sklopili uši a s rozšířenými nozdrami se hnali po kluzkém svahu. Bláto pokrylo tváře jezdců vlhkou maskou. Marek s potěšením zaznamenal, že Démon neztratila nic z jistoty kroku. Jezdec na ryzákovi je zahlédl. Divoce trhnul otěžemi a něco vykřikl. Lučištník se otočil… A zhroutil se se šípem v hrudi. Jeden z trojice mužů u vozu padl k zemi, zasažen lapkovým mečem. Muška napjal tětivu a poslal útočníka za jeho obětí. Lapkové se otočili a rozběhli se k lesu.
“Maj tam koně!” vykřikla Karla a pobídla svého hřebce. Zvíře podklouzlo, zapotácelo se a znovu vyrazilo.
Muži se vyhoupli do sedel a hnali se pryč, vedeni jezdcem na ryzákovi. Měli náskok a jejich koně byli čerství. Brzy zmizeli za dalším ohybem stezky.
Reg přitáhl otěže: “Hej, nech je bejt!”
Karla ho neposlouchala. Nikdo ji však nenásledoval a tak nakonec i ona obrátila svého klopýtajícího koně zpět.
 Lapkové přepadli vůz těsně před zatáčkou. Zastřelili jednoho z koní a tři z šestice strážců. Dalšího zabili v boji. Dva přeživší muži se teď unaveně opírali o převrácený vůz a nejistě pozorovali své zachránce. Ronny zastavil hnědáka a zasunul sekeru do pouzdra: “Dali vám zabrat, co?”
“Jo, skoro nás dostali,” přikývl jeden z mužů a setřel si s tváře pot.
“Hej, poďte sem,” křikl Reg a seskočil z koně.
Kupec ještě žil, i když mu jeden z prchajících lapků rozpáral břicho nožem. Krev se mísila s hlínou. Reg se k němu sklonil. Muž otevřel oči a rozostřeným pohledem přejel po všech kolem.
“Ty,” zachroptěl a ukázal na Marka: “Pojď sem.”
Marek zaváhal, ale pak poklekl ke starci.
Kupcova tvář byla bledá a rty se mu chvěly: “Přišli jste mi na pomoc. Škoda, že pozdě. Ale i tak vás odměním,” roztřesenou rukou zašmátral ve svém kabátci a vytáhl zkrvavený svitek. “Vem si to,” obrátil se k Markovi a pokusil se nadzvednout na loktech: “jenom ty dokážeš…”
Marek čekal. Pak opatrně vyprostil papír z prstů mrtvého.
“Co je to?” jeden ze strážců zvědavě natahoval krk.
“Nic, co by se týkalo vás dvou,” odstrčil ho Reg.
“Ale…”
“Má pravdu,” přerušil ho jeho druh: “Dostali jsme zaplaceno za doprovod do Kanlu, nic víc. A tenhle staroch už teď naše služby nepotřebuje. Vemem si, co jsme měli dostat na místě a vypadnem.” Natáhl se ke kupcovu tělu a zvedl kožený váček: “Dobrý?” podíval se pátravě po ostatních.
“Jo, dobrý. Jenom ve městě zajděte do kupeckýho cechu říct, co se stalo,” přikývl Reg.
“Jasně.” Dvojice posbírala z vozu pár svých věcí a vyrazila směrem k Ferkontu.
 “Co teď?” prohrábl si Muška světlou čupřinu.
“No co, většina prachů tady zůstala a práci za nás udělal někdo jinej,” ušklíbla se Karla.
“Jo, ale my bysme je nezabíjeli. Jenom bysme si vzali ty zlaťáky, co je ten stařík ve městě tak předváděl,” zavrčel Marek. “A on si myslel, že jsme ho chtěli zachránit.”
“A co? Radši se podívej, co nám to dal,” řekl Reg.
Marek opatrně rozbalil svitek.
“Je to nějaká mapa, zřejmě Lokeskejch hor,” ozvala se Karla.
Marek tiše hvízdl.
“Co je?” podíval se na něj Muška.
“Jako bys nevěděl, co je v Lokeskejch horách,” zakřenil Reg.
Pohlédli na sebe.
“Porrgetův poklad,” řekl to nakonec za všechny Ronny.
“A my teď máme mapu,” vydechla Karla a přitulila se k Regovi.
Políbil ji.
“Jenže takovejch map už bylo. A ty, co jim věřili, už nikdy nikdo neviděl,” přerušil je Marek.
Reg se zamračil: “Ten dědek nevypadal, že byl lhal. Myslím, že se nám vážně chtěl odvděčit.”
“No, prostě tam pojedem a uvidíme,” zakřenil se Ronny.
Souhlasili.

 Mlčky seděli kolem ohně. Plameny ozařovaly zachmuřené tváře.
“Ty bastardi,” zasyčel černovlasý mladík: “Za to zaplatěj.”
“Znáš příkazy, Tegire,” ozval se jeden z mužů: “Tvůj bratr si za to mohl sám. Měl si dávat větší pozor.”
Mladíkův pohled se střetl s chladně modrýma očima. Nakonec Tegir sklonil hlavu: “Jasně, že znám,” zamumlal.
Modrooký vstal a prohlédl si své muže: “Pořádně se vyspěte. Zítra vyrážíme k Lokeským horám. Musíme je dohnat.” Oprášil si kalhoty a vykročil ze světla ohně do temnoty noci. Vysoký ryzák tiše zafrkal, když poznal svého pána. Muž ho pohladil po hebkých nozdrách: “Musíme Tegira hlídat, mohl byl udělat nějakou pitomost,” zašeptal spíš pro sebe.
Kůň sklonil hlavu zpět k pastvě.

 Cesta se klikatila mezi kmeny borovic, buků a ostrůvky skal. Vítr se ostře zařezával do tváří a hnal po kovově šedé obloze cáry mračen. Koním stoupaly od nozder obláčky páry. Blížila se zima. Marek se zachvěl a přitáhl si plášť k tělu. Jestli najdou poklad… Nebude se už muset vláčet divočinou, pracovat jako žoldák nebo přepadávat osamělé kupecké povozy. Měl dobrodružství plné zuby. Vzpomněl si na matku. Jak jen to říkala? Dům, ženu a děti… No, zatím by mu stačil pokoj v hostinci, horká medovina a pěkná ženská. Rozhlédl se po ostatních. Jeli mlčky. Plamen nadšení se změnil ve žhavý uhlík. Jenom Muška se nedočkavě vrtěl v sedle. Netrpělivé štěně. Marek si vzpomněl, že býval taky takový. Karla jela vedle Rega a čas od času si vyměnili vášnivé pohledy. Ronny svou sestru pobaveně sledoval. Marek se zadumaně zahleděl vpřed. Poslední zahnědlé listy stromů se zmítaly ve větru… Zarazil se. Znovu si rychle prohlédl krajinu před sebou. Nebylo pochyb, jasný záblesk oceli si nemohl s ničím splést. Pobídl koně a připojil se k Regovi.
“Taky jsi to viděl,” šeptl černovlasý na půl úst.
“Jo. Objedeme je?”
“Ne, už o nás vědí. Zaútočíme přímo.”
Marek přikývl a přitáhl Démonovi otěže. Zařadil se vedle Mušky a šeptem mu zopakoval Regovo rozhodnutí. Mladík se vesele zazubil. Ronny se zvědavě rozhlédl kolem a popojel blíž: “Někdo na nás čeká, že jo?” zeptal se šeptem.
Marek jen přikývl a trhnutím hlavy naznačil směr. Nemuseli se domlouvat. Jezdili spolu už dost dlouho. Ronny, Marek a Reg se zařadili dopředu a svými těly kryli Mušku, připravujícího si luk, před pohledy nepřátel.
“Jdu se vychcat,” křikla Karla a svedla koně z cesty.
“Tak se neztrať,” odpověděl jí Reg a popleskal po šíji neklidného vraníka.
Skalnatý výběžek, za kterým tušili nepřítele, se blížil. Marek se sklonil, jako by si upravoval třmen, a přitom tvrdě kopl klisnu do slabin. Démon se vzepjala, uskočila na stranu a vrazila do Ronnyho valacha.
“Dávej pozor,” zařval Ronny.
Regův ryzák se začal plašit. Jezdec se neobratně zapotácel v sedle a zvíře vyrazilo vpřed. Muž se naklonil na bok, jako by ztrácel rovnováhu. Do stromu za ním se zabodl šíp. Reg se napřímil a plynule tasil. Lučištník zasténal a zhroutil se k zemi. Za zády se mu vynořila Karla. Z křovin vyběhla trojice mužů a postavila se Regovi do cesty. Ryzák srazil jednoho hrudníkem a druhému proťal jezdec hrdlo. Muška vystřelil a lapka se chytil za paži. Nalevo se ozval praskot lámaných větví a Démon vyrazila z lesa. Marek ťal po dalším nepříteli. Karla, která se už stihla vyhoupnout do sedla, se hbitě vyhnula útoku lapky a kopla ho do obličeje. Ozvalo se ošklivé křupnutí. Opodál se z křovisek vynořil jezdec na vysokém ryzákovi a vyrazil pryč. Ronny zařval a pobídl svého valacha. Hnědák vyskočil z lesa nepříteli přímo do cesty. Oba koně se srazili a v divoké směsici končetin se zhroutili k zemi. Vzduchem hvízdaly šípy. Ronny vyskočil první a napřáhl se obrovskou sekerou… Tětiva zadrnčela. Ronny strnul. Hrot šípu se mu vynořil uprostřed hrudníku. Zapotácel se. Ryzák se se zděšeným ržáním postavil na nohy a jeho jezdec se vyhoupl do sedla.
“Zpátky!” zařval.
Lapkové vyrazili do lesa. Muška vystřelil a další mrtvý se zřítil mezi křoviska.
“Ronny!” Karla zarazila koně vedle bratra a sklouzla k zemi. Ronny ležel v blátě, lapal po dechu a na rtech se mu tvořila krvavá pěna.
“Neumírej, bráško, to nesmíš,” Karla si položila jeho hlavu do klína. Slova se jí mísila se vzlyky.
Rony zachroptěl a pramínek krve mu stekl do hustého vousu. Zachvěl se. A pak ochabl své sestře v náručí.
Rozplakala se a objala mrtvé tělo. Reg ji mlčky pohladil po vlasech. Muška měl vlhké oči. Marek se odvrátil.

 “Idiote! Copak si zapomněl na Agarhovy příkazy?”
“Ale ten chlap by tě zabil,” Tegir se přikrčil pod divokým pohledem svého vůdce.
“Pronásledovat a znepokojovat, ale za žádnou cenu nezabíjet. Co z toho ti nebylo jasný?”
Mladík se roztřásl.
“Segere, Valene, postarejte se o něj.”
Muži s pobaveným úšklebkem tasili meče.
Tegir se rozběhl.
Valen lehce pohnul zápěstím a mladík klopýtl. Zdobená rukojeť dýky v jeho zádech se chvěla.

 Pohřbili ho za skalkou, v hájku pokroucených, letitých borovic. Mrtvé lapky prohledali a nechali ležet na cestě. Prázdné sedlo mohutného valacha a Karliny oči, zarudlé od pláče, vypovídaly o tom, co se stalo.
“Jak mohli vědět, kam jedem?” zeptal se Muška.
“Třeba nehledali u toho starce zlato, ale plán,” pokrčil rameny Marek.
“Takže je asi opravdu pravej,” vydechl chlapec.
Reg zaklel: “Pak to ale neskončilo. Počkaj si na nás někde jinde.”
“Zabijem je,” Karlin hlas se chvěl bolestí a zlobou.
Marek se na dívku pátravě podíval: “To není špatnej nápad, Karlo.”
“A jak bys to asi chtěl províst,” odfrkl si Reg.
“Tak jako oni. Věděj kam jedem. A my zas víme, kam jedou oni.”
Trojice jezdců se na Marka napjatě zadívala. “Kde?” zeptal se Reg.
“V Kavelském sedle. Když pojedeme Jižní stezkou, budeme tam dřív, než oni.”
“Jestli si nesrazíme vaz,” zamumlal Muška.
“Tak na co ještě čekáme?” Karla pobídla hřebce do cvalu. Ostatní ji následovali.

 Kavelské sedlo bylo tiché. Vysoké štíty hor se vypínaly k obloze, světlající s příchodem rána. Pětice mužů pomalu projížděla po úzké stezce. Bezlisté větve křovisek se chvěly v chladném větru. Z boků a nozder unavených koní stoupala pára.
“No konečně. Ještě den a sletěl bych ze sedla. Až nám dá Agarh prachy, nesednu na koně nejmíň tejden.”
“Drž hubu, Valene,” ozval se jezdec na ryzákovi.
“Co furt máš, Michane, stejně tady nikdo není, tak…”
“Valene?” muž se otočil. Zaklel. “Dolů z koní!”
Valen, se šípem zabodnutým v hrdle, se pomalu skácel k zemi. Jezdci hbitě sklouzli ze sedel. Další šíp se zabodl ryzákovi do zadku. Zvíře divoce zařičelo a vyrazilo vpřed. Jeho jezdec uskočil za nejbližší balvan. Výkřik.
“Seger to schytal!”
“Do prdele!”
“Michane?”
“Kryjte se a střílejte, vy idioti!” zařval vůdce lapků. Zaslechl cinknutí kovu o kámen. Otočil se. Pozdě. Pohled dívky se střetl s jeho. Pomalu sklopil oči. Rukojeť dýky mu trčela mezi žebry. Stihl si uvědomit bolest… A pak se pomalu zhroutil.
Danak se přikrčil a tasil meč. Koutkem oka zahlédl pohyb a prudce se otočil. Hnědovlasý muž před ním se usmíval. Danak zaútočil. Marek odrazil jeho výpad a ťal. Danak uskočil a ostří soupeřovy zbraně ho škráblo na ruce. Pochopil, že narazil na zkušeného šermíře. Oba muži kolem sebe mlčky kroužili, opatrně našlapujíc v nerovném terénu. Marek vyrazil. Jeho meč hbitě proklouzl pod soupeřovou zbraní, ale Danak uhnul, pootočil se v bocích a v riskantním výpadu zasáhl nepřítele do ramene. Markovi podklouzla noha. Zapotácel se. Zachytil triumfální záblesk v očích svého soka. Rychle se sklonil, piruetou unikl z nebezpečné pozice a ťal. Překvapený Danak už nedokázal vrátit zbraň do krytu. Soupeřův meč mu rozdrtil klíční kost a přeťal tepnu. Lapka se pomalu svezl k zemi. Ostří jeho zbraně cinklo o kámen. Víčka mu ztěžkla. Pokusil se pohnout rukou. Zasténal a propadl se do temnoty.
Lakim viděl, jak Michan zemřel a ani v nejmenším netoužil po tom ho následovat. Chtěl utéct. Ale jeho kůň byl dole na stezce, a tam se teď dostat nemohl. Začal se oklikou plížit vzhůru. Věděl, že tam někde musí být koně útočníků. Nemýlil se. Zaslechl tiché frkání. Opatrně vyhlédl zpoza kamene. Zády k němu tam stál blonďatý mladíček s lukem v ruce a napjatě pozoroval dění na cestě. Lakim se usmál a tasil sekeru. Muška zaslechl tichý zvuk. Vyděšeně se otočil. Ostří se jasně zablesklo v paprscích slunce. Lakim zaklel. Zbraň minula mladíkovu hlavu a zaťala se do ruky. Chlapec se rozkřičel. Lapka trhnutím vyprostil zbraň z kosti. Znovu se napřáhl… A vržená dýka mu probodla srdce. Zapotácel se a padl na kolena. V němé hrůze sledoval přibližující se zem. Pak zemřel. Muška křičel, rozšířené modré oči upřené na rozšklebenou ránu těsně nad zápěstím. Pak se zhroutil. Karla zachytila padající tělo a jemně ho uložila do trávy.

“Jsou všichni mrtví?” Marek si znechuceně prohlížel bílý obvaz na svém rameni.
“Jo,” odpověděl Reg. “Karlo?”
Dívka uhladila plátno nasáklé krví na Muškově zápěstí a zvedla hlavu.
“Co jeho ruka?”
Pokrčila rameny: “Asi o ni přijde.”
Mladík byl stále v bezvědomí a světlé vlasy se mu lepily na zpocené čelo.
Mlčeli. Nebylo co říct. Byli žoldáci a dobrodruzi, věděli, co je může potkat. Přesto je pohled na chlapce, který se k nim přidal teprve před měsícem, vyvedl z míry.
“Tohle se nemělo stát,” zamumlala Karla.
“Na druhé straně průsmyku bývala vesnice. Kašná. Možná bysme tam mohli nějaký čas zůstat,” navrhl Marek.
“Dobře. Vyrazíme, jak nejdřív to půjde,” přikývl Reg.
Vítr jim čechral vlasy a cuchal hřívy koní. Pohroužili se do neveselých myšlenek.

 Do Kašné přijeli za dva dny. Byl večer a chladný podzimní vítr strhával ze stromů poslední zbytky listů. Obloha potemněla blížící se nocí. Stezka se prudce svažovala do úzkého údolí. Minuli travnatá úbočí kopců, sloužících jako pastviny, a několik chudých políček. Kašná byla kdysi rušná vesnice. Ale pak skončilo dlouhá desetiletí trvající nepřátelství s Gederskou říší a kupecké karavany začaly místo nepohodlného Kavelského sedla a východní stezky používat jižnější Madamanskou cestu, přes bohatá střediska Onoku a Velfamu. Mnoho lidí z Kašné odešlo. Zůstali zemědělci a pastevci, příliš chudí na to, aby sešli z hor. Poutníky uvítalo matné světlo z oken několika dosud stojících chalup. Vývěsní štít jediného hostince se houpal ve větru. Reg a Marek a Karla seskočili z koní a pomohli dolů sténajícímu Muškovi. Chlapec měl vysokou horečku a v  jeho světlých očích se zračila bolest. Čtveřice vešla do dveří.
 Místnost byla malá ale dobře osvětlená. Několik prostých stolů a lavic stálo na čistě zametené podlaze. Jediní dva hosté si cizince zkoumavě změřili a pak se  sklonili zpět ke korbelům. Ozval se šustot odsouvaného závěsu a za výčepním pultem se objevil mohutný šedobradý muž.
Zvědavým pohledem si změřil příchozí: “Co pro vás můžu udělat, pánové a dámo?”
“Chceme se ubytovat. A kamarád potřebuje felčara,” odpověděl Reg.
Hostinský zadumaně přikývl: “Nocleh i s jídlem stojí po zlatce. Jestli máte koně, tak dvě. A na toho kluka se podívá Lenika. Ona je tady jedinej léčitel.”
“Díky. Koně jsou venku,” řekl Reg a pomohl Muškovi, sednout si na lavici.
Muž se pousmál: “Stáj je za domem. Budete se o ně muset postarat sami, jestli se má Lenika věnovat tomu zraněnýmu.”
“Já to udělám,” ozval se Marek.
Když vyšel ven, opřel se do něj chladný vítr. Démon ho přivítala frknutím. Jemně ji polaskal po nozdrách. Uchopil otěže trojice koní. Ronnyho hnědák a Muškova šimla byli přivázáni k sedlům Karlina a Regova hřebce. Stáj byla skutečně za hostincem, teplá a prostorná. Ve dvou stáních přežvykovaly krávy a v jednom stál starý valach. Marek odsedlal všechny koně, napojil je, vyhřebelcoval a do žlabů jim hodil náruč sena. Uvědomil si, že má už taky hlad a vyrazil zpět do hostince. Démon se s ním rozloučila tichým zaržáním.
 Reg s Karlou popíjeli pivo a hltavě ukusovali ze svých porcí. Marek se unaveně posadil vedle nich.
“Jak je na tom Muška?”
“Přežije. Ale ruku mu už nikdo nevrátí,” ten hlas byl zvláštně melodický a zaznívala v něm výčitka.
Marek zvedl hlavu. Na schodech stála dívka. Z přítmí zářily jen její modrošedé oči.
“To je mi líto,” řekl tiše.
“Líto?” ušklíbla se: “Tvoje lítost mu nepomůže.”
“No tak, Leniko, nech ho na pokoji a radši mu přines jídlo,” vmísil se do hovoru hostinský: “A možná by ses mu měla podívat na to rameno.”
“Jak chceš, tati. Ale nevím odkdy se staráme o lupiče.”
“To je tvoje dcera?” Marek udiveně pohlédl na vousáče.
“Už to tak bude.”
Dívka mezi tím přinesla korbel piva a talíř s pečeným masem a chlebem.
Hladově se pustil do jídla. Po večeři mu vyčistila ránu na rameni, ale veškeré jeho pokusy o rozhovor odmítala. Nakonec se vzdal. Ale přesto, když večer usínal, nemohl zapomenout na její slámově plavé vlasy a hluboké studnice tajemství v očích.
 Ranní vzduch ostře štípal v plicích. Marek se uvolněně protáhl. Vydal se ke stájím. Přivítalo ho bučení krav a ržání Démona. Polaskal klisnu po nozdrách a podal jí kůrku suchého chleba. Vrančiny hebké pysky ho zašimraly na dlani. Otřela se mu hlavou o rameno.
“Má tě ráda.”
Trhl sebou a otočil se. Lenika se opírala o oblý bok jedné z krav. V přítmí dívčiny vlasy zlatavě zářily. Marek pocítil divokou vlnu touhy, která se v něm vzedmula. Potlačil ji.
“Já ji mám taky rád,” popleskal klisnu po šíji: “Jak je Muškovi?”
“Proč tě to zajímá?”
Dostal vztek. Co ona o tom ví… “Protože je to můj přítel,” odsekl: “A protože já jsem ho vytáhl z městské stoky a vzal ho s sebou. A teď kvůli tomu přišel o ruku. Ale tím život nekončí. Jenže ty si asi myslíš, že jsem ho měl nechat chcípnout v Perkoru.”
Otřásla se. O chudinské čtvrti hlavního města Jižní provincie slyšela i ona. “Ne,” řekla tiše: “tím, že přišel o ruku jeho život nekončí. Ale měl bys jít za ním a říct mu to. Už se probral.”
 S Muškou byl skoro celý den. Chlapec plakal, křičel a znovu plakal. A nakonec, když už mu nezbyla síla pro slzy ani vztek, se se svou ztrátou smířil.
“Jednou jsem viděl jednorukého lučištníka. Měl takový železný držák… Nechám si ho taky udělat,” usmál se. Ale v jeho modrých očích se usadila bolest, která se nehodila k dětsky nevinné tváři.
“Jasně,” přikývl Marek, rád, že už se Muška vzdal chmurných myšlenek: “Možná to zvládne i zdejší kovář.”
Kovář to zvládl. Práce mu trvala čtyři dny a Muška mu pomáhal, jak mohl. Ale vyzkoušet nový výrobek mu Lenika povolila až za dva týdny, když se pahýl ruky už skoro zahojil. Toho dne tam byli všichni. Reg a Karla, Marek, hostinský, Lenika, kovář i další vesničané. Muška si opatrně připevnil protézu koženými řemeny. Do kovového očka zahákl luk. Založil šíp a zdravou rukou napjal tětivu. Vystřelil. Šíp proťal vzduch a velkým obloukem minul terč, připevněný na stěnu stáje.
Všichni mlčeli.
“No co je?” otočil se k nim chlapec: “Je to lepší, než když jsem se učil střílet poprvý.”
Úlevně se rozesmáli. Ale Marek zahlédl vlhký lesk Muškových očí.
Chlapec trénoval ještě dlouho a nakonec ho Lenika musela zahnat do postele.
“Myslíš že to zvládne?” zeptala se Marka.
Muž se opřel o černou klisnu: “Myslím, že jo. Je to silnej kluk. Proto ho mám rád.”
Dívala se na něj, hlavu lehce skloněnou na stranu. Miloval to gesto, dívčí a nejisté.
“Taky ho mám ráda,” přistoupila blíž k Markovi.
Dráždivá vůně bylin se smísila s pachem sena a koní. Natáhl se a odhrnul jí z čela pramen vlasů. Uchopila ho za ruku. Cítil její horký dech. Přitáhl ji k sobě. Otřela se mu ňadry o hruď. Rty měla měkké a poddajné. Démon tiše zafrkala. Marek odstrčil klisninu hlavu stranou a uchopil Leniku do náruče. Nepřestali se líbat. Opatrně ji odnesl k hromadě sena v rohu. Měla hebkou pleť, se stejně zlatavým odstínem jako vlasy. Do jejich vzrušených stenů zaznívalo žvýkání koní a krav.
Usmál se a políbil ji na šíji. Zavrtěla se ve spánku, ale neprobudila se. Opatrně odhrnul pokrývky a vstal. Uplynul už týden od jejich prvního milování, ale počáteční vášeň neztratila nic ze své spalující síly. Zatřásl se. V místnosti bylo chladno. Její slámově plavé vlasy, rozhozené po polštáři, se leskly v bílém světle dne. Bílém? Protáhl se a přistoupil k oknu. Pohled ven ho zamrazil u srdce. Na zemi, na zahnědlých zbytcích listů, na stěnách domů i na holých kmenech stromů se v paprscích slunce třpytil povlak první jinovatky. Vzpomněl si na Rega a Karlu. Zima se blížila a oni byli čím dál tím neklidnější. I Muška, který trávil celé dny tréninkem střelby, už začal mluvit o odjezdu. Ještě na něj čekali, ještě… Povzdechl si. Měli pravdu. Nic netrvá věčně a jestli chtějí vyrazit ještě letos, najít poklad dřív, než hory sevře zima, musí se vydat na cestu. Otočil se. A pohlédl do jejích hlubokých očí.
“Rozhodl ses,” řekla tiše.
Přistoupil k ní a vztáhl ruce, chtěl ji obejmout, ale ona ho odstrčila.
“Neodcházím přece na dlouho. Jenom najdeme poklad a vrátíme se. A pak už tě nikdy, nikdy neopustím.”
Rozplakala se.
Nejistě, skoro vyděšeně se dotkl její tváře, zvlhlé slzami.
“Nevrátíš se… Měla jsem sen. O jeskyni. Byl tam muž. Měl tak zlé oči. Nikdy se nevrátíš a tvůj syn nikdy neuvidí otce.”
Strnul. Ruce se mu rozechvěly. “Můj syn?” nepoznával vlastní, chraplavý hlas.
Zvedla vzdorně hlavu: “Ano, tvůj syn.”
Pevně ji uchopil do náruče.

 Vyšvihl se do sedla. Stála před hostincem, krásná a zranitelná.
“Nejezdi,” zašeptala.
Ale on ji neslyšel. Netrpěliví koně pohazovali hlavami a v chladném raním vzduchu se hlasitě rozléhalo jejich frkání.
“Čekej na mě,” zamával jí a pobídl klisnu.
Čtyři jezdci vyrazili dolů úzkou vesnickou ulicí. Neohlédl se. Ale i kdyby to udělal, slzy na její tváři by už vidět nemohl. Sledovala muže, dokud nezmizeli za šedými stěnami skal. Pak se otočila a vrátila se zpět do hostince.

 Ještě pár okamžiků. Pokud se mapa nemýlila, tak dnes večer dorazí k ústí jeskyně. Pocítil podivné mrazení v zádech. Předtucha? Vzpomněl si na dívčinu uplakanou tvář: “Měla jsem sen…Tvůj syn…” Dotkl se rukojeti meče. Ale štíhlá zbraň mu už nedávala onu neochvějnou jistotu. Měl strach. Zažil takové chvíle i dřív. Ale tohle bylo jiné.
“Podívejte, tady to je!”
Muškův nadšený výkřik ho vytrhl ze zamyšlení Zvedl hlavu. Před nimi, na konci údolí, se v záblescích zapadajícího slunce tyčila k indigové obloze mohutná skála, ve tvaru sedícího psa. A na jejím úpatí se za nízkým podrostem keřů otevíral černý otvor. Pobídli koně, neklidní, nedočkaví. Jen Marek zaváhal. Z podzemí čišel chlad. Temnota v jeskyni se podivně vlnila.
“Tak co, vyrazíme?” Muškův kůň tančil, nakažen napětím svého jezdce.
“Nebuď netrpělivej. Poklad nám neuteče. V klidu se vyspíme a ráno vyrazíme,” řekl Reg, ale ani on nedokázal skrýt nedočkavost v hlase.
Rozbili tábor pod převisem u Psí skály, jen pár metrů od ústí jeskyně. Mámila je, temná a plná tajemství. Přesto nakonec, když rozdělali malý ohýnek a rozdělili si hlídky, ulehli k neklidnému spánku. Obloha byla bezmračná a plná hvězd. Marek se zabalil do pokrývky a unaveně si opřel hlavu o sedlo. Hlavou se mu honily vzpomínky na Leniku. Hebké, poddajné tělo, kaskády vlasů. Bude mít syna. Nebo možná dceru, pomyslel si, a usmál se při představě malé Leniky. Pak se ho jako chladná ruka dotkla černota jeskyně. Zachvěl se. Možná by se měl vrátit, možná… Spánek ho strhl do svých hlubokých vod.

 Šel podivnou krajinou, pustou širokou plání, posetou obrovskými balvany. Mrtvé, chladné světlo vycházelo z jednolitě bílé oblohy. Bylo bezvětří. Uvědomil si že je nahý. Zaraženě se zastavil. Něco v jeho vědomí se dralo ven. Kde je? A kam vlastně jde? Rozhlédl se. Před sebou uviděl hory, jasné a blízké. Asi jde tam. Nesmí se zastavovat. Musí… Znovu vyrazil. Pomalu, malátně. Krok, druhý… Najednou stál před skalní stěnou. Opět se cosi v jeho vzpomínkách zachvělo. Ta skála. Něco na ní bylo tak povědomé… Koutkem oka zachytil pohyb. Otočil se. Na velkém balvanu, vedle cesty, seděl muž. V kroužkové košili, s mečem po boku.
“Otče,” poznal by ho mezi tisíci. Byla to jeho tvář. Ta tvář, která na něj kdysi zhlížela ze hřbetu velkého hnědého koně.
“Marku. Jsem rád, že tě vidím,” muž se pousmál.
“Ale ty… To přece…”
Muž pokrčil rameny: “Musím tě o něco požádat.”
Marek mlčky přikývl. Jeho otec za ním přišel.
“Musíš tam jít a přinést poklad.”
Ohlédl se. Ve skalní stěně zel temný otvor.
“Ale proč, otče?”
“Musíš,” ten hlas nepřipouštěl žádné pochybnosti. Nikdy je nepřipouštěl.
Přikývl. A pak si vzpomněl na dívku. Oblé boky, hloubka očí. Pohlédl na otce. Něco, něco neurčitého… “Ale Lenika…” to jméno jako by rozčeřilo celou krajinu.
“Zapomeň na ni. Ona není důležitá.” Příkaz. Ale hlas už neměl svou moc.
“Ne.”
Jeho otec se k němu zlobně naklonil. Otec? Tvář muže na kameni se začala kroutit a svíjet. Marek uskočil, svět se smrštil, zakolísal… A na kameni seděl vrásčitý stařec. Zcuchané bílé vlasy a vousy mu povlávaly v neexistujícím větru. A oči… Marek uhnul pohledem.
“Dobře, velmi dobře,” vysoký, skřípavý hlas. “Vidím že jsi chytrý. Chytřejší, než jsem si myslel. A proto ti něco nabídnu,” odmlčel se. “Tam,” ukázal k černému otvoru: “se skrývá poklad. Stříbro, zlato, drahé kameny, šperky. A ještě něco. Něco co potřebuju. Přines mi to a všechny ty drahokamy budou tvé. A nejen to. Dám ti moc. Můžeš mít město nebo říši, stovky koní, nebo žen, i tu tvou…”
Marek ho skoro neposlouchal: “Odkud jsi znal mého otce?”
“Jsem Agarh. Vím všechno, co se stalo.”
“Tak proč si tu věc, co chceš, nevezmeš sám, když si tak mocnej?”
Starcův obličej se zkřivil vztekem: “Copak nic nechápeš? Já nemám hmotné tělo. Ještě ne. Musel jsem najít někoho a ty jsi byl nejlepší. Poslal jsem ti mapu…”
“Ty? To ty jsi poslal toho kupce? Proč mi ale tu mapu nedal už ve Ferkontu?”
“A ty bys mu věřil? Kolik takových map už bylo a kolik dobrodruhů se už nikdy nevrátilo… Ale kdo by pochyboval o slovech umírajícího muže?”
“To ty jsi poslal ty lapky?”
Bělovlasý pokrčil rameny: “Mám hodně služebníků…”
Marek cítil, jak v něm roste hněv: “Zabili Ronnyho, připravili Mušku o ruku…”
“Nepřikázal jsem jim zabít někoho z vás. Měli vás jen znepokojovat, aby jste si uvědomili cenu té mapy.”
Zaťal pěsti: “Takže ty si to všechno naplánoval. Věděls, že za tím kupcem vyrazíme. A pak si ho nechal chcípnout…”
“Byl bezvýznamný. Ten hlupák věřil, že když pro mě zemře, bude žít věčně.”
Marek se už skoro neovládal: “A co nás donutí nevzít si celý poklad a nevykašlat se na tebe?”
Stařec se zle usmál: “Potřebujete k tomu ještě jednu mapu, jinak podzemím nikdy neprojdete. A tu získáte jen za záruku vaší spolehlivosti.”
Naklonil se dopředu: “Jakou záruku?”
“Život tvého nenarozeného syna.”
Zbledl: “A co když odmítnu?”
Agarh se napřímil: “To neuděláš. Jsi žoldák, dobrodruh, jako byl tvůj otec, a tam dole leží větší hora zlata, než jsi vůbec kdy viděl. Nemůžeš to vzdát.”
Marek pomalu vydechl. Takže ten podivný muž nad ním ani nad jeho synem nemá žádnou moc, dokud mu to nedovolí. “Možná jsem žoldák. Ale nepotřebuju tvůj poklad. Mám Leniku.”
Starcovo tělo se začalo rozmazávat. “To nesmíš!” výkřik ze záhrobí.
“Vypadni! Miluju Leniku! Slyšíš? Miluju ji!”
Svět ze zachvěl, roztočil v bláznivém víru, kusy skal, cáry Agarhova těla… Temnota.

 Trhnul sebou. Otevřel oči. Oheň tiše plápolal. Karla držela hlídku. Košile, promáčená potem ho zastudila na zádech. Měl nějaký podivný sen… A pak si vzpomněl.
Bylo ráno, chladné a mrazivé. Seděli kolem ohně a hřáli si prokřehlé ruce. Řekl jim všechno. O snu i jak se rozhodl.
“Takže ty se chceš vrátit?” zeptal se Reg.
“Má strach! Něco se mu zdálo a on je z toho celej podělanej!” Muška prudce gestikuloval pahýlem ruky.
Marek zvedl hlavu a podíval se chlapci do očí: “Jo. Mám strach. A ty bys ho měl taky mít. Nepřišli jsme sem z vlastní vůle. A kdo ví, co má ještě Agarh v plánu.”
“Srabe! Ale já to nevzdám. Půjdu tam,” Muška se rozhlédl po ostatních: “Třeba sám.”
“To nemusíš,” Karla se lehce dotkla jeho ramene: “Jdeme s tebou.”
Marek mlčel. Rozuměl jim. Ještě nedávno by reagoval stejně. Ale teď? Jeho matka měla pravdu. Dům, žena dítě, To je to, co potřebuje ke štěstí.
“Marku?” Reg se na něj upřeně díval: “Seš si jistej…”
“Jo.”
“Ať si vezme koně a vypadne!” Muška vyskočil a začal přecházet kolem ohně: “Jenom s ním ztrácíme čas.”
Muž vstal a zvedl sedlo. Jak jen se mohl ten chlapec tak změnit? Kde se v něm bere tolik nenávisti. Pak pohlédl na pahýl ruky a pochopil. Osedlal Démona.
“Sbohem,” Reg byl jediný, kdo mu přišel podat ruku.
Sevřel ji válečnickým stiskem, zápěstí proti zápěstí. “Hodně štěstí. Stavte se, až se budete vracet.”
Reg přikývl.
Klisna zareagovala na pobídku a vyrazila lehkým klusem.

 Sněžilo. Těžké chomáče dopadaly na všechno kolem a vytvářely bílé závěje. Lenika, zachumlaná do kožichu, se opřela o Markovo rameno. Vrátil se před dvěmi měsíci a ona se teď pěkně zakulacovala. Láskyplně ji pohladil po břiše. Byli tak šťastní, Jen jedno ho mrzelo. Že se Reg, Karla a Muška nevrátili. A že se asi už nikdy nevrátí.

***

 Dívala se na něj a v očích měla slzy. Rozuměl jí. Pohladil syna po světlých vlasech.
“Nejezdi. Nemusíš přece. Jsou už dávno mrtví,” pevně ho uchopila za ruku.
“Měl jsem sen, Leniko. Několikrát. Viděl jsem jejich tváře,” vzpomněl si znovu na ten hrůzný obraz. Reg, Karla Muška, uvěznění v temnotě, odsouzeni k věčné bolesti. Slyšel jejich křik, jejich prosby. Jen on mohl projít podzemím. Jeho si Agarh kdysi vybral. Dokáže to. Zachrání je. A pak se vrátí.
“Marku, byl to jen sen,” opakovala snad už po sté.
“Tvůj sen mě kdysi varoval. A byl to sen, kvůli kterému jsem se vrátil.”
Chlapec vztáhl ruce: “Ale přijdeš zpátky, viď tati?”
“Samozřejmě že přijdu.”
Démon zafrkala. Tiše a vyzývavě. Vyhoupl se do sedla.
“Ahoj, tati,” chlapec popotáhl. Nevěděl, proč máma pláče, ani kam táta jede. Ale věděl, že táta se vrátí. Slíbil to.
“Ahoj,” Marek se naposledy otočil v sedle a zamával. Pak pobídl vranku do klusu. Klisna pohodila prokvetlou hlavou a vydala se znovu na cestu.
Žena se rozplakala. Rozcuchané vlasy jí spadly na tvář. Něco si mumlala, ale chlapec jí nerozuměl. A tak ji jen pevně objal.

KONEC