Trochu nezvyklé a náročnější čtení u nás nepříliš známého amerického autora.
Podíváte-li se na fundované resumé o nejdůležitějších událostech ve světové fantastice za rok 2001, pomalu vždy narazíte na jméno Jonathan Carroll. Jeho kniha „The Wooden Sea“ je většinou spolu s Gaimanovým „American Gods“ považována za jedno z nejlepších děl vydaných v loňském roce (mj. Neil Gaiman napsal předmluvu na Carrollových webových stránkách).
Jonathan Carroll (*1949) je v západních čtenářských kruzích známé jméno, ale u nás je tomu přesně naopak. Zatím z jeho díla česky vyšel pouze román „Země smíchu“, jeho románová prvotina z roku 1980. Tato kniha (v orig. The Lands of Laughs) je velmi těžko zařaditelná do nějakého žánru. Patří určitě do fantastiky, ale je to fantasy, sci-fi, nebo horor? Podobný problém jako u slavné knížky jeho jmenovce „Alenka v říši divů“. Je to prostě fantaskní příběh na pomezí hororu a fantasy.
Hlavním hrdinou je mladý učitel Tom Abbey, který celý život nosí břímě popularity svého slavného otce Stephana Abbeyeho. Už od dětství utíkal z reálného světa, kde existoval pouze jako“ten syn toho slavného filmového herce“ do světa fantazie svého oblíbeného spisovatele Marshalla France. Jeho obdiv k Franceovi ho nakonec přiměje opustit monotónně nudné místo na střední škole a začne psát jeho biografii. Díky tomu se seznámí s dívkou Saxony, stejnou obdivovatelkou Franceho, která mu začne s psaním pomáhat. Prvních 70 stran knihy připomíná naprosto normální společenský román o pomalu se rozvíjejícím se vztahu mezi oběma lidmi, bez náznaků čehokoliv tajemného. Právě ten poklidný začátek, bez čehokoliv fantastického způsobil, že mnoho fandů fantastiky knihu odložilo jako neprostý nesmysl. Což je škoda, protože Carrollův styl psaní je podle mne velmi čtivý. Problémem je pro některé čtenáře fakt, že spíše než dějem příběhu se autor zabývá vnitřním vývojem samotných hlavních postav.
Celé se to změní v momentě, kdy Tom a Saxony dojedou do Galenu, poklidného jižanského městečka , v kterém pobýval a tvořil většinu života Marshall France. Žije zde Franceova dcera, mladá a pohledná Anna, kterou předchází pověst naprosté semetriky a cholerika, která vyhodila všechny dosavadní spisovatele snažící se napsat otcovu biografii. Jak byli Tom a Saxony překvapeni, když se z Anny vyklubala příjemná žena, která ale pravda má jisté diktátorské prvky ve svém chování vůči sousedům, ale jinak je ochota sama. Vypadá to až neskutečně skvěle. Vše se ale začne pomalu měnit. Objevují se velice podivné prvky v chování některých lidí v městečku. Tom na vlastní oči vidí, jak náklaďák zajede malého chlapce. Reakce okolí je naprosto nečeká. Všechny zajímá pouze jestli se těsně před tím ten kluk smál. Běsní, protože :“.. ho měl zabít dnes někdo jiný!“. Psi, kteří si sami pro sebe mluví lidskou řečí, lidé mající místo obličeje masky Francových hrdinů atd. Naši dvojici začíná připadat, že na životě slavného autora knížek pro děti je cosi temného. Abych parafrázoval Shakespeara: „Cosi zkaženého je v království Galenském.“ Kniha pak začíná gradovat až k hororově laděnému příběhu s jedinečným vyvrcholením.
Přiznejme, že v Čechách kniha nesklidila velký úspěch. Obálka, která nenaznačovala, o co vlastně jde, upoutávka na obalu je pro fandy SFaF málo fantastická, pro ostatní zase moc fantastická, zcela neznámé jméno autora. Vyšla v době, kdy „letěly“ akční příběhy od Harry Harrisona nebo Roberta Heinleina. Co se týče překladu, kniha dostala Cenu Koniáše za třetí nejhorší překlad roku 1993. Trochu při čtení vadí neoddělování jednotlivých odstavců,a proto máte někdy potíže s navazováním textu. Myslím, že „Země smíchu“ měla vyjít až v dnešní době. Mnoho čtenářů fantastiky už od té doby poznalo, že dobrá fantastika nemusí obsahovat zelené mužíčky, laserové blastery a vražedné mimozemské civilizace. Doufám, že někdo přeloží a vydá jeho „The Wooden Sea“ a pak čtenáři docení i „Zemi smíchu“.
Zemi smíchu jsem četl už někdy v roce 1994 a naprosto mě uhranula především svým vnitřním napětím. Myslím si, že je to vynikající knížka a je škoda, že je objevena až nyní.
Já jsem to taky četl hned po vydání. Jen zastávám názor, že o dobré knize se má mluvit,i když už vyšla před téměř 10 lety.
J.C.- Boží zjevení v literatuře.
Již více než 7 let marně bojuji na internetu o to, aby si naši vydavatelé všimli literárního eskamotéra Jonathana Carrolla. Zatím marně. Blíže viz: http://www.comp.cz/sci-fi/portret/carroll.htm.
Jo, dost dobrá kniha. Samozřejmě mě do jisté míry ovlivňuje i má fanatická láska k rase bulteriérů, kdyby se v knize místo nich vyskytovali například kokršpanělé, tolik by mě to nebralo. Ale tuto knihu v různých časových rozmezích ráda opakovaně čtu a to již jen na bulíky nesvedu. Tudíž doporučuji a doufám, že si najde více čtenářů.