Richard Šusta pod palbou otázek čtenářů. Představí svůj nový román “Dotek nulačasu”, prozradí zajímavosti o knize “Narka” a také něco o sobě.
Prozradíte o sobě něco málo?
Jsem narozený v roce Opice (1956) ve znamení Blíženců a stále zamilovaný do své o jedenáct let mladší ženy a našeho šestiletého syna. Jsem vegetarián a odnaučený kuřák (obé už přes jedenáct let) a přitahují mě východní nauky. Učím na Elektrotechnické fakultě v Praze předměty týkající se průmyslové automatizace.
Debutoval jste románem „Narka“. Bude další díl?
Spíš ne; příběh pokládám za uzavřený. Dal by se samozřejmě rozšířit, ale nemiluji ságy. Uvažuji pouze o tom, že přespříští román zasadím na jednu z planet, o níž se v Narce mluví, ale objeví se v něm noví hrdinové a odlišná zápletka.
Co dalo podnět k napsání Narky?
Romány Kadlečkové, zejména poslední: “Stavitelé věží”. Ten se opíral o setkání velmi odlišných kultur, probíhající na úrovni “my vyspělí si hrajeme s vámi nedokonalými jako se šachovými figurkami”. Když jsem to srovnal s dějinami Země, napadly mě realističtější možnosti. Své představy jsem sepsal, původně sám pro sebe; neuvažoval jsem o vydání. Ze zamýšlené povídky se postupně vyklubal svět Narky. Jiří Pavlovský, ze sci-fi knihkupectví v Čáslavké ulici, mě posléze přesvědčil, abych Narku poslal do soutěže “O cenu Karla Čapka.”
V čem se knižní vydání Narky liší od verze v soutěži O cenu Karla Čapka 1997 (2. místo) ?
Původně měla Narka přes tisíc stran. Pro soutěž jsem ji zmenšil na 800 stran, ale i tak bylo mi vytýkáno, že je příliš rozsáhlá. Kvůli tomu jsem ji ztenčil na dnešních 487 stran. Při krácení jsem především měnil děj. Například, v soutěžní Narce se Tarmin dva měsíce schovával v líhni slizáků, události kolem majlekenu probíhaly jinak a výrazně se lišil konec. Knižní podoba není proto okleštěný příběh, ale alternativní realita. Nechybí v ní děj, jen probíhá po jiné lince.
Napsal jste ještě něco jiného?
Narka je moje prvotina v oblasti beletrie, pokud nepočítám dva pokusy o romány, které jsem spáchal kolem patnácti let. V prvním jsem neuváženě zničil všechny padouchy, takže jsem již neměl koho honit. Ve druhém jsem objevil báječný mimozemský artefakt a pak jsem nevěděl co s ním, a tak jsem děj zvrhnul na honičku. Kromě beletrie jsem stvořil několik odborných publikací; z nichž poslední jsou skripta na programování v C++ ve Windows.
Jeden kritik Vám vytýká, že některé pasáže připomínají přednášku. Co vy na to?
Učitel se prostě nezapře. Narka měla původně skoro 1000 stran a při krácení na polovinu jsem chybějící části na několika místech nahradil výklady, nutnou daní za snížení počtu stránek. Moje malé přednášky naštěstí pohltil napínavý děj a většině čtenářů nevadily.
Nyní jde do tisku Váš nový román – „Dotek nulačasu“. Má to prý několik dílů…
Dva, ale jedná se spíš o části než o díly. Příběh je celistvý a k rozdělení došlo z ryze technických důvodů – příliš jsem se rozepsal a nepodařilo se mi vtěsnat děj do rozsahu jedné knihy. Vyjde ve dvou svazcích Nula plus a Nula mínus, každý bude mít cca 400 stránek. Obě části jsem dopsal současně, začátkem května 2001, a chystají se společně k tisku.
Takže žádný třetí díl Doteku nulačasu?
Rozhodně ne. Osobně nemiluji mnohadílné ságy. Děj se plně uzavírá ve druhé části Nula mínus a nemělo by význam nastavovat ho. Uvažuji pouze, že v mém dalším románu, dosud nenapsaném, a proto ani nepojmenovaném, by se snad objevily nějaké postavy z Doteku nulačasu, avšak spíš z nostalgie, než kvůli pokračování. Docela mi přirostly k srdci. V každém případě další dílko bude opět zcela samostatný příběh.
Mělo to vyjít do Vánoc…
Mělo, první díl se chystal na konec října a druhý na leden. Bohužel vlivem nepříznivých technických podmínek – jakož též řízením osudu, hvězd, celosvětové situace a blablabla jiných záludností – dobrý záměr nevyšel, za což se čtenářům omlouvám, ač jsem v tom zcela nevinně a mrzí mě to, stejně jako vydavatele. Na zde nejmenované hříšníky odpovědné za zdržení budeme svorně vrčet za vás.
Kdy to tedy bude?
Vydavatel si přál, abych pro jistotu uváděl termín první pololetí 2002. Šotkové jsou nevypočitatelní a jeden neví.
… vydavatel měl pravdu. Sazba první části je již připravená, teoreticky by se mohla tisknout zítra, ale bude až někdy před létem. V edičním plánu mě předběhly jiné knihy, také s ohlášenými termíny a ty mají teď přednost. No, všechno zlé je k něčemu dobré. Mezitím bude hotová i sazba 2. dílu, takže podle slov vydavatele obě části vyjdou těsne za sebou, předpokládá se zhruba měsíční odstup. Čtenářům mohu zatím nabídnout kopii předrecenze z Ikarie:
Šusta, jenže první
Jan Matzal, řečený Troska, byl klasik a všichni jsme na něm vyrostli. Jules Verne je rovněž klasik a dodnes jej sbíráme. Spojuje je podobný styl psaní a optimistický náhled na budoucnost – tedy obrovský životní omyl. Budoucnost nám nic dobrého nechystá. Čeká nás jen přelidnění, hladomory, bezskrupulózní nadnárodní korporace (čti mafie nového věku), řada lokálních válek……salismorfní ekologická katastrofa, kybersnuff, směrové nukleární pumy, emotové souboje prodejců… dodává za mne Richard Šusta (Narka) v prvním dílu svého nového románu. Nebude to veselý svět. A nebudou to veselí hrdinové. Vlastně to ani nebudou hrdinové. Typ “nechtěného hrdiny”, jak jej prosazoval a k absolutní dokonalosti v románu Reparátor přivedl Ondřej Neff, je zde předkládán v nezvykle epické šíři, leč na stále stejně příjemném základě: Události, nezřídka měnící tvář světa, si plynou a ani je nenapadne ptát se několika lidských červů na jejich potřeby, či dokonce přání.
Těsně po celosvětové salismorfní ekologické katastrofě pomřelo sotva pár milionů lidí, ale většina přeživších v sobě nosí její následky: Salismorfní viry nejrůznějších mutací, které se při kontaktu s jiným druhem stávají agresivními a zabíjejí svého hostitele. Skládací manipky, kyslíkové desinfikátory, povolená vzdálenost lidí při rozhovoru a sexuální abstinence se proto staly nezbytnou součástí denního života. S naprostou samozřejmostí se podle nových antivirových nařízení chová i hlavní hrdina románu, Rievan Efer, a to i tehdy, když jej za záchranu života klienta z kybersnuffové firmy na hodinu propustili.
Jenže. V románu vždycky musí být nějaké jenže, protože jinak by nebylo o čem číst, že ano. Jenže jej vzápětí osloví náborový agent obří megakorporace a nabídne mu možnost praxe a získání vytouženého titulu robotika za pět let vcelku monotónní práce pro Euroexpert. Rievan přijme. Jenže. V románu vždycky musí být nějaké jenže, protože jinak… o čem číst… a tak dále, znáte to.
Příběh – i situace hrdinů – se komplikuje, celkově i pro každého zvlášť. Většiny těchto komplikací jsme svědky, neboť autor zvolil méně tradiční způsob vyprávění z pohledů několika hlavních hrdinů, takže jednotlivé části se skládají v plastický obraz světa budoucnosti; ať již jde o širé pláně Ruska stále se zmítajícího ve vnitřních problémech, těsný střed Prahy co finální destinace příslušníků mnoha národů a pronárodů, nebo pod poklopy uzavřené kolonie na Měsíci. A právě Měsíc skrývá mnohá tajemství, vlastní i cizí. Jenže. Jenže tento román je pouze prvním dílem. Část druhá, pod označením Nula mínus, se právě připravuje a zanedlouho bude následovat první svazek na knižní pulty.
Richard Šusta se nám rozepsal. Jeho první dílo bylo jednodílné, druhé už je dvoudílné – tedy nechci vidět tu knihovnu, dostane-li se časem ke dvouciferným číslům. I když (a jenže!) budou-li jeho další knihy napsané tak příjemně a čtivě, a protkány stejným množstvím nápadů, tak se vlastně těším.
(Richard Šusta: Dotek nulačasu – Nula plus. Odp. redaktor: Egon Čierny. Klub Julese Vernea, Praha 2001)
hodnocení: **** Filip Gotfrid
