Dar času – Živkovič Zoran

Zoran Živkovič zvolil zajímavý přístup, který zvláště v době, kdy se těší největší oblibě mnoha set stránkové výpravné romány a cykly, lze ocenit jako originální. Román totiž vznikl v roce 1997.

Jak už jsem předeslal výše, jedná se „pouze“ o čtyři krátké povídky, psané navíc podle společného schématu. To je jedna z nejzajímavějších věcí, co se týče dějové stránky. Nejpodobnější jsou si první tři povídky. V každé z nich se na prvních stránkách seznamujeme s hlavním hrdinou: v první se středověkým hvězdářem, trpícím v kobce za své pokrokové myšlenky a upjatost církve, v druhé se zdrcenou paleolingvistkou, která se stále nemůže vyrovnat s nepopulárností svého oboru, a ve třetí se starým hodinářem, který nese na srdci již několik desetiletí velkou bolest. Po představení hrdinů a uvedení do situace přichází na scénu tajemná postava v kápi. Zajímavé je, jak ji každý z nich hodnotí podle svého. Psychologicky velmi zdařilé. Tajemný zapřede rozhovor a nabídne hrdinovi cestu časem. Dlouhé rozhovory, plné myšlenek a domněnek, co taková cesta způsobí a jaký bude mít na hrdinu dopad, je asi nejdůležitější a nejpřínosnější částí této knihy. Závěry povídek jsou vždy silně pocitové a slouží jako tečka za rozhovory. Jak příběh končí a jaká je identita tajemné postavy je už dost podružné. Vždyť první povídka ani výsledek celého snažení obou diskutujících neprozrazuje.

Trochu odlišnější je povídka závěrečná. Tajemná postava i hrdina jsou nahrazeni bláznem a jeho psychiatrem. Právě blázen se svěřuje se svými setkáními s Tajemným. Povídka se už daleko méně věnuje filozofování o čase, lidech, vztazích a dalších tématech z předešlých povídek, ale zaměřuje se více na odhalení identity tajemného a doplnění dalších dějových (jak už jsem řekl – podružných) záležitostí. Panu Živkovičovi například vyčítám to, že v poslední povídce naplno prozradil rozuzlení té první, což měl nechat plně na čtenáři, aby si to odvodil sám. Bohužel se mi také přihodila nepříjemná věc, že jsem odhadl identitu tajemné postavy už ve třetí povídce a první stránky té poslední mi to jenom potvrdily. Tady bych naopak zase vyjádřil dík za to, že ani to neřekl zcela naplno, ale po poslední větě knihy to už musí dojít opravdu každému.

První tři povídky jsou skvělé samy o sobě. Společně (a navíc doplněné o čtvrtou) však získávají ještě širší rozměr. Na pouhých osmdesáti stránkách je velmi slušné množství podnětů k zamyšlení. Nečekejte žádné technické vynálezy a už vůbec ne dobrodružné akční scény. Dar času má však i skvělou atmosféru, navozenou hlavně tajemností postavy v kápi i tajemností historie či budoucnosti hrdiny, dále stísněností prostředí (temná kobka, malý zaplněný kabinet, tmavý krámek plný hodin a deprimující prostředí psychiatrie) a popisy do nejmenších detailů.

Logické chyby jsem i při nejsvědomitějším zkoumání neobjevil a technickou nepravost jsem nalezl jen jednu a navíc ne jednoznačně prokazatelnou. Pochybuji totiž, že by Lazar z první povídky používal k pozorování hvězd „pozemský“ (tzv. Galileiho čili „holandský“) typ dalekohledu, který na rozdíl od klasického hvězdářského Keplerova dalekohledu opravdu nepřevrací obraz, jak Lazarův teleskop popisuje Živkovič. Ale dost rýpání… vzhledem k tomu, že Dar času vědecko-fantastickou knihou vlastně není. V pravé sci-fi, nebo-li vědecko-fantastické literatuře, by mi to asi vadilo a autorovi bych to vyčítal. Tady nikoliv.

Nezbývá než poděkovat Mladé Frontě, že tak skvělou knihu předložila českému čtenáři (je sice vydána pod hlavičkou Ikarie, ta v tom však prsty nemá), ale i překladatelce a redakci za skvělou práci. S cenou knihy to však docela přehnali a myslím, že kvůli tomu budou mít problémy potřebnou část nákladu prodat. Do jejich marketingu však nevidím a raději ani nechci.