Poslední pokus doktora Alexe 1/2

Jako všechny velké a zapeklité případy, které jsem kdy řešil, začal i tento docela nevinně. Helena přišla do ložnice, posadila se na okraj postele a lehce se mnou zatřásla. “Dane, měl bys vstávat.”
     Otevřel jsem oči a se zívnutím se protáhl. “Kolik je hodin?”
     “Bude osm.”
     “Cože? Tolik?” posadil jsem se. Teprve teď jsem si všiml, že se neusmívá jako jiná rána. Dívala se na mě vážnýma očima a světlé vlasy vyčesané do uzlu dávaly jejímu hezkému obličeji profesorský výraz. Ani bílá halenka s nabíranými rukávy a tmavá skládaná sukně neubíraly jejímu vzezření určité strohosti a odměřenosti. V rukou držela obálku. “Co je to?” zeptal jsem se.
     “Telegram. Přinesli ho před chvilkou.”
     Přeběhl jsem krátký text a zadíval se na svou ženu. “Poletíš?”
     Přikývla. “Ale jestli chceš, zůstanu doma.”
     Samozřejmě bych byl raději, kdyby zůstala doma. Vždycky, když odcestovala, zmocnil se mě zvláštní pocit opuštěnosti. Bloumal jsem po bytě jako tělo bez duše a nedokázal se na nic soustředit. Jako by všechno ztrácelo smysl. Mnohdy jsem si i vyčinil, že jsem nemožný mužský, který potřebuje mít ženu pořád za zadkem. Ale kdybych ji nechal doma, byla by jako na trní a rozhodně bych si s ní moc legrace neužil. “Jen leť,” řekl jsem.
     Usmála se a vtiskla mi pusu. “Upekla jsem ti švestkový koláč. Za týden jsem zpátky.” Vstala a chtěla si jít pro věci na cestu.
     Upekla mi švestkový koláč, jaký nedělá ani moje máma v Cheshiru. Vyskočil jsem. “Počkej, vyprovodím tě. Přece tě nenechám vláčet se s taškou!”

     o – o – o

     Sotva jsem se vrátil z letiště, volal Sergej Vetkin. Zul jsem si v předsíni boty a pospíchal v ponožkách k hypervizní obrazovce do pracovny. Kdyby šla Helena jen nakupovat, určitě bych se nezouval. Ale jela na týden pryč, takže jsem si musel uklízet s m. Ve vlastním z jmu jsem se snažil nadělat si co nejmenší nepořádek, aby mi po n vratu nevyčinila. Jednou nebo dvakrát se mi to dokonce podařilo.
     Sergej Vetkin je vedoucím osmnáctého oddělení Interplanetárních bezpečnostních sil, které se zabývá případy, jež nelze řešit běžnými metodami. Je to pomenší člověk s dobráckým, slovansky širokým obličejem a prošedivělými vlasy, ale když se rozezlil, uměl být zatraceně nepříjemný.
     Seděl ve své kanceláři a držel v ruce kazetu. “Něco pro tebe mám, Dane.”
     “Co je to?”
     “Podívej se na to a pak mi zavolej.” Zasunul kazetu do čtecí zásuvky svého psacího stolu a zmizel z obrazovky dřív, než jsem stačil otevřít ústa.
     Kazeta obsahovala tři desítky zpráv ze světového tisku z doby před čtyřmi sty lety. Názvy novin, data jejich vydání i autoři se lišili, ale námět článků byl stejný.
     Sergej se ozval po třiceti minutách. “Co tomu říkáš?”
     Mávl jsem otráveně rukou. “Dej mi svátek s létajícími talíři. Dávno jsem je vyřešili.”
     “To je pravda,”řekl Sergej. “Ale v tomto případě by mohlo jít o něco jiného.”
     Nedůvěřivě jsem na něj pohlédl. “Pochybuji,” řekl jsem. Staré zprávy podobného charakteru jsem přijímal skepticky. Kromě toho jsme měli s Helenou namířeno do dvaadvacátého století – mezi Paříží a Berlínem se ztratila zásilka specializovaných počítačů špičkové úrovně. Zmizela, jako by se po ní slehla zem.
     Sergej pokrčil rameny. “Dám to tedy někomu jinému.”
     Také jsem pokrčil rameny. “Bude to tak lepší.”
     Chvíli mě upřeně pozoroval. “Ale mrzí mě, že sis toho nevšiml.”
     “Čeho jsem si měl všimnout?”
     “Že většina pozorování létajících talířů byla zaznamenána v relativně krátké době a v omezené oblasti.”
     “Dvacet pozorování během půl roku na ploše téměř pěti tisíc čtverečních kilometrů? Na tom nevidím nic zvláštního. Mohlo jít o běžné atmosférické jevy.”
     “Nebylo by na tom nic zvláštního, kdyby každé další pozorování nehovořilo konkrétněji. Zpočátku lidé viděli jen mlhavé objekty. Po roce to byl zřetelný disk unášený větrem. A na konci vyfotografovali letku tří rotujících talířů nad Alžírskem.”
     Zalovil jsem v paměti. Ano, Sergej měl pravdu. “Snesly se nad vesnicí al-Džaiddá. Několik minut nad ní visely. Potom se přemístily na sever a nehlučně explodovaly.”
     “Pomerančovníková plantáž shořela na uhel,” doplnil Sergej. “Mimochodem, kde máš Helenu?”
     “Letěla na týden do Ostravy. Onemocněla jí matka. Tchyně je hrozně bolestínský člověk. Kousne ji moucha a ona je z toho týden nemocná.”
     “Nepřeháněj. Co se jí stalo?”
     “Byla na operaci štítné žlázy a slepého střeva, nějak se jí to zamíchalo dohromady. Helena ji jela ošetřovat. Ale za týden se vrátí.
     “Štítná žláza a slepé střevo? O takové kombinaci jsem v životě neslyšel.”
     “Já taky ne.”
     Sergej se na mě znovu zadíval. “Ještě ti to nedošlo?”
     “Co mi mělo dojít?”
     “Létající talíře nad Alžírskem byly vyfotografovány patnáctého září. O dva dny později vypukla třetí světová válka.”
     Překvapeně jsem zamrkal. “Hrome! Na to se tedy podívám!”

     o – o – o

     Ústřední biomozek vyhodnotil oblast na severozápadním pobřeží Sicílie mezi městy Palermem a Trapani jako teoretický střed výskytu létajících talířů. Vypočítal mi cestu a zajistil průchod transčasovou bariérou, která nás chránila před nevítanými návštěvami z minulosti. Mezi doplňujícími informacemi uvedl i jména šesti osob, které mohly mít s případem něco společného.
     Sbalil jsem si věci, vzal Edu a nejbližším graviplánem odletěl na Sicílii. Eda je můj kvazimozek. Je to složité a velmi nákladné kvazitronické zařízení schopné samostatného myšlení, k němuž lze připojit transčasák, soupravy mikrodetektorů a všechny bezpečnostní prvky. Je zabudován do docela pěkné vestičky.
     Mám ho ještě z dob, kdy jsem působil v Planetárním ústavu pro výzkum perspektivní historie. Jako samostatný a nezávislý pracovník jsem podnikal cesty do minulosti, řešil nevyjasněné události a záhadné jevy v lidské historii a zkoumal jejich prospěšnost pro budoucnost. Eda byl můj nerozlučný kamarád. Nesčetněkrát mě vytáhl z bryndy, do které jsem se přičiněním vlastním i jiných dostal, a nejednou mi zachránil život.
     Potom někoho napadlo, že transčasáky, kvazimozky a jiné vymoženosti by přece jen neměly být přístupné kdekomu. Druhé oddělení Planetárního ústavu pro výzkum perspektivní historie bylo zrušeno. Kdo chtěl, mohl se Sergejem Vetkinem přejít do nově zformovaného osmnáctého oddělení Interplanetárních bezpečnostních sil. Po několika letech, když došlo k incidentu na Neptunu, jsem uznal, že toto opatření bylo správné. Transčasáky opravdu nejsou hračkou pro každého.
     Po příletu na Sicílii jsem se přenesl o čtyři sta let do minulosti. V Palermu jsem si najal nenápadného fiata a vyjel na obhlídku pobřeží. Zalíbil se mi malý kemp s restaurací u pláže. Recepční si mě nejdříve nedůvěřivě prohlížel, ale když zahlédl ruličku stodolarových bankovek, okamžitě ožil a obskakoval mě jako ratlík. Nabídl mi chatku v rohu kempu. Tvrdil, že je nejlepší ze všech, protože je celý den ve stínu a nedoléhá k ní hudba z restaurace. Uvěřil jsem a dal mu takové spropitné, že nařídil manželce, silné a ukřičené ženě s tmavou pletí, aby mi každé ráno sama nejen uklízela, ale nosila i snídani. Zřejmě předpokládal, že také ona něco dostane.
     Příští dny jsem byl hodně zaneprázdněn. S průkazem fotoreportéra listu The New York Times v kapse jsem se přidružil k archeologické výpravě a fotografoval historické památky a zajímavá místa. Ale mnoho času jsem s expedicí ospale se pohybující v úmorném vedru netrávil. Většinou jsem se potuloval po okolí a nenápadně se vyptával. Prověřil jsem pět osob ze seznamu, který mi poskytl ústřední biomozek Sjednocené federace planet. Tito lidé se zabývali různými druhy nekalé činnosti, ale s případem neměli nic společného. Také jsem viděl dva létající talíře. Byly to jasně žluté disky s červeným okrajem a za letu pomalu rotovaly. Eda jednoznačně vyloučil, že se jedná o atmosférický jev.
     Víc jsem nezjistil. Lidé z okolních vesnic měli ústa na zámek.

      o – o – o

     Na seznamu podezřelých zbýval dr. Alex. Pokud ani u něj neuspěji, budu muset začít pátrat na vlastní pěst. Podle informací ústředního biomozku byl dr. Alex docela zajímavý člověk, zejména tím, že se snažil být co nejméně nápadný a dokonale se izoloval od vnějšího světa. Bydlel někde za návrším, v přízemním domku uprostřed lesa. Nejbližší stavení bylo tři kilometry daleko. Jednou nebo dvakrát týdně posílal Scarlaniho, svého společníka a zároveň děvečku pro všechno, na nákupy.
     Dr. Alex byl starý mládenec a prakticky nikam nevyjížděl. Byl to pětapadesátiletý muž střední postavy se světlými, dosti prořídlými vlasy. Jeho otec, diplomat ve službách jedné ze čtyř supervelmocí, zbohatl na pašování heroinu. Zemřel za ne zcela vyjasněných okolností. Oficiální verze uváděla, že byl smrtelně zraněn nepřátelskými agenty, ale také se říkalo, že ho postřelila pobřežní hlídka nebo policisté z protinarkotického oddělení. Ať už tomu bylo jakkoli, majetek, který synovi zanechal, umožnil dr. Alexovi získat nejvyšší vědecké tituly v oborech jaderné fyziky a chemie. Vědomosti byly skutečné, nikoli koupené penězi bohatého tatíčka. Dr. Alex asi dvacet let pracoval ve výzkumu a přednášel na univerzitě, potom se stáhl do ústraní. Čím se zabýval nyní, nikdo nevěděl.
     Na první pohled to vypadalo jako snadná záležitost. Sednu do auta, trochu si dr. Alexe omrknu, chvíli s ním poklábosím, pohovořím se Scarlanim a budu vědět, na čem jsem. Jenže se ukázalo, že dr. Alex je daleko tvrdší oříšek, než jsem si myslel. Jen zkuste navázat hovor s někým, kdo s vámi nechce mluvit. Setkejte se s někým, kdo takřka nevychází ven. Navštivte někoho, kdo vás nevpustí do domu. Marně jsem přemýšlel, jakou bych nasadil lest, abych nebyl nápadný. Věděl jsem, že je nedůvěřivý a podezřívavý až hrůza. Kdybych svou aktivitu přehnal a byl dotěrný, nedozvěděl bych se nic.
     Nakonec mi pomohla náhoda. Od rána jsem ležel na nepříliš navštěvované pláži pod restaurací. Slunilo se tam tak patnáct, nejvýš dvacet lidí. Uvažoval jsem, jakou fintu si na dr. Alexe vymyslet, aby ji spolkl i s navijákem. Bezděky jsem přitom pozoroval hezkou plavovlásku v modrých bikinách, která se opalovala na výběžku pod skalou. Nápadně se podobala Heleně. Ale byla o hodně mladší, mohla mít tak něco málo přes dvacet.
     Nebe bylo bez mráčku, hluboce modré jako na pohlednicích. V půl jedenácté bylo takové vedro, že je nezmírnil ani lehký větřík od jihovýchodu. Dívka v modrých bikinách odložila brýle proti slunci, protáhla se a seběhla k moři. Na břehu se zastavila a ohlédla k místu, kde jsem ležel.
    Dodal jsem si odvahy a povzbudivě se na ni usmál. Medicína udělala za posledních čtyři sta let přece jen pokrok – ve srovnání s lidmi na přelomu dvacátého a jednadvacátého století jsem vypadal na třicet místo svých dvaačtyřiceti. Také se dožíváme vyššího věku.
     Dívka zachytila můj úsměv. Zamávala a čekala, jestli se také nepůjdu osvěžit. Když jsem se nezvedal, pokrčila rameny a skočila do vln.
     Měl jsem tisíc chutí se zvednout a jít se s ní vykoupat. Byla opravdu hezká a přitahovala mě. Ale můj kvazimozek mě zadržel. “Dane,” promítl se mi do mozku právě ve chvíli, když mi dívka mávala, abych s ní šel do vody. “Nenápadně se ohlédni a podívej se na ty dva muže pod červenomodrým slunečníkem, co hrají šachy. Jeden z nich by mohl být dr. Alex.”
     Když se dívka objevila na hladině, ještě jednou jsem jí zamával. Potom jsem se otočil a zadíval se k červenomodrému slunečníku. Skutečně pod ním seděl muž, jehož rysy odpovídaly popisu dr. Alexe.
     Druhý muž, který s ním hrál šachy, k nám byl otočen zády. Ležel na boku a podpíral si hlavu rukou. Podle vzhledu to mohl být Scarlani, ramenatý Sicilián s černými vlasy prošedivělými v zátylku a na spáncích.
     Po několika minutách jsem se zvedl. Podíval jsem se na dívku, která právě vycházela z vody. Osušila se do ručníku, uvolnila si vlasy stažené vzadu gumičkou a opět se na mě usmála. Zvedl jsem jeden prst a pokynul hlavou k restauraci. Přikývla, že rozumí.
     Vzal jsem vestu s kvazimozkem a peněženkou a brouzdal se pískem ke stánku s kokakolou. Jako náhodou jsem se zastavil nad šachisty. Dr. Alex hrál s černými. Měl sice o pěšce méně, ale při chytré hře musela být situace bílého v několika tazích kritická.
     Dr. Alex podrážděně vzhlédl. “Musíte tu zaclánět?”
     Nereagoval jsem a nařídil Edovi, aby vyslal slabou dávku uklidňujícího psíneuronového záření.
     Dr. Alex se opět sklonil nad šachovnici. Silně se potil. Na čele i na tvářích měl velké kapky, které se na krku slévaly a stékaly po břiše dolů. Ačkoli již hodinu nebyl ve vodě, měl horní okraj plavek mokrý.
     I Scarlani se potil, i když zdaleka ne tolik jako dr. Alex. Prostudoval své postavení a pohlédl na protihráče: “Nabízím remízu,” řekl.
     Dr. Alex se podíval na svou pozici, pak si utřel z čela pot a pokrčil rameny.      “Přijímám.”
     To mě překvapilo. Podle situace na šachovnici měl černý jasně vyhráno. “Neměl bych kibicovat,” řekl jsem a zároveň obdařil dr. Alexe další slabou dávkou psíneuronového záření, “ale mohl jste dát třetím tahem mat.”
     Dr. Alex na mě nedůvěřivě pohlédl a zamračeně se podíval na své postavení. “Skutečně! Kdybych zablokoval střelcem věž, nemohl se ubránit!”
     Scarlani vstal. “Jdu koupit něco k pití. To vedro je k nevydržení.”
     Dr. Alex si zastínil rukou oči a vzhlédl ke mně. “Zřejmě šachům rozumíte. Nechcete si zahrát?”
     Podíval jsem se k dívce v modrých bikinách. Ležela na zádech a opalovala se. “Rád,” řekl jsem a posadil se na Scarlaniho místo. Než jsme rozlosovali figurky, vydal jsem Edovi instrukce o průběhu partie. Dostal jsem černé. Bez dlouhých řečí jsme vyrazili proti sobě. Záhy se ukázalo, že dr. Alex je výborný šachista. Hra měla dramatický vývoj a byla vyrovnaná až do pětadvacátého tahu. Ale potom dr. Alex vyměnil jezdce za dva pěšce a začal se zase potit. “To je můj konec,” hekal. “Ale ještě jste nevyhrál, mladíku!”
     Scarlani se vrátil. Postavil před každého láhev kokakoly, posadil se a mlčky sledoval hru.
     Ve čtyřicátém tahu se situace bílého stávala pomalu kritickou, ne-li přímo beznadějnou. Dr. Alex hekal stále častěji a v jednom kuse si utíral pot.
     Dívka v modrých bikinách se začala oblékat. Ve vypasovaných džínsách a černém tričku s holými zády byla ještě přitažlivější. Promítl jsem si v mozku přesný čas. Za tři minuty jedna. Přehodila si tašku přes rameno, podívala se směrem k nám a zamířila k restauraci.
     “Jste na tahu,” upozornil mě dr. Alex.
     “Ano, promiňte”, řekl jsem a udělal slabý tah věží.
     Dr. Alex zazářil a vzal mi ji jezdcem. “To je váš konec, mladý muži!”
     Zadíval jsem se na šachovnici. Skutečně, dalším tahem si nasadí dámu a potom už bude veškerá obrana marná. Položil jsem krále a podal mu ruku. “Děkuji. Byla to pěkná hra.”
     “To já děkuji vám! Byla to výborná hra! Napínavá od samého začátku! Dávno jsem si tak nezahrál!”
     Vzal jsem vestu a peněženku a vstal. “Budu muset jít. Na shledanou!”
     “Počkejte!” vyskočil dr. Alex. “Nechtěl byste si večer zahrát?” Podíval se k zastávce autobusu, kde stála dívka v džínsách a černém tričku. “U mě bychom měli více klidu. Pokud ovšem nejste vázán jinými povinnostmi.”
     Všiml si toho, měl tedy postřeh. “Dnes večer nejsem vázán žádnými povinnostmi,” řekl jsem.
     “Výborně, jsme domluveni. Scarlani pro vás v osm přijede, to už nebude tak horko. A s večeří si nedělejte starosti.”
     Když jsem přicházel k silnici, autobus s dívkou v černém tričku se právě rozjížděl. Ani jsem se jí nedivil. Sotva jsem mohl předpokládat, že na mě bude čekat déle než deset minut. A teď bylo čtvrt na dvě pryč. Naobědval jsem se a šel se trochu prospat, abych byl večer odpočatý.

     o – o – o

     Dům dr. Alexe stál na oplocené mýtině, obklopovalo ho sedmnáct hektarů neudržovaného lesa. Bylo to prostě venkovské stavení s červenou sedlovou střechou a malými okny s mřížemi. Jedinou spojnici s okolním světem tvořila úzká asfaltová silnička, která po dvou kilometrech ústila do dálnice z Palerma do Trapani.
     Interiér domu byl v přímém protikladu s dojmem, jaký jsem získal venku. Stylový nábytek na zakázku, moderně vybaven  kuchyně s mikrovlnnou troubou a všude obrazy a keramika vysoké umělecké hodnoty. Přes všechen vkus tu však chyběla zjemňující ženská ruka – zařízení pokojů, které mi dr. Alex ukázal, působilo jaksi hranatě. Také jsem nikde neviděl knihy.
     Po večeři jsme se odebrali do salónku, kde nás čekal stolek s připravenou šachovnicí. Scarlani přinesl občerstvení v podobě skotské s ledem a plátky oslího salámu a někam se vytratil. Do půl dvanácté jsme sehráli tři partie. Dr. Alex po velkém boji dvakrát vyhrál.
     Potom jsme seděli se sklenkou v ruce a dívali se do umělých plamenů elektrického krbu. Dr. Alex mluvil zpočátku málo a často na mě vrhal nedůvěřivé pohledy. Ale po dvou dávkách psíneuronového záření se uklidnil a rozpovídal. Hovořil především o šachu, ale vyprávěl také o svém mládí, o studiích a o době, kdy pracoval ve výzkumu a přednášel na univerzitě. O tom, čím se zabýval po odchodu z Yale, nepadlo ani slovo. Nevyptával jsem se, abych v něm nevzbudil podezření.
     Po půlnoci jsem se zvedl a předstíral lehkou opilost. “Vaše skotská je dobrá, doktore,” řekl jsem. “Ale bude lépe, když půjdu. Zítra mě čeká fůra práce, musím dohnat, co jsem dnes zameškal.”
     Dr. Alex odložil sklenku. “Škoda,” řekl s povzdechem a rovněž vstal. “Dobře se mi s vámi povídalo. Kdybyste náhodou neměl někdy co dělat, zastavte se na partii šachu. Rád vás uvidím.”
     “Děkuji, doktore,” stiskl jsem mu ruku. “Určitě se zastavím.”
     Scarlani čekal s automobilem před vraty. Posadil jsem se dozadu. Sotva se dal vůz do pohybu, svezl jsem se na sedadlo a předstíral, že spím. Cestou jsem uvažoval, kde Scarlani celou dobu byl, a jak věděl, kdy má přistavit automobil.
     Dopravil mě do kempu. Vystoupil z vozu a tiše pronesl s recepčním několik slov. Ten nakoukl dovnitř, a když viděl, že spím, ukázal Scarlanimu, kudy má jet k mé chatce.
     Scarlani se mě pokusil probudit dvěma políčky. Jenom jsem zamručel.
     Zamumlal něco o tom, že ti Amerikáni nic nevydrží, a přenesl mě do chatky. Zul mi boty, a uložil do postele. Potom začal systematicky prohledávat pokoj.
     Nechal jsem ho, ať si dělá co chce. V chatce nebylo nic, co mě mohlo prozradit. Transčasák a ostatní mašinky nemohl poznat. Vypadaly jako součást mého oblečení a neměly žádný výstup, protože mi Eda promítal informace přímo do mozku.
     Ale když odcházel, poslal jsem za ním pro jistotu slabou dávku paralyzujícího záření. Scarlani se zarazil a přejel si rukou čelo, jako by si nemohl na něco důležitého vzpomenout. Potom nasedl do svého automobilu a rychle odjel.
     “Ten dr. Alex je opravdu zvláštní člověk, “pomyslil jsem si, když Eda zneutralizoval alkohol v mém organismu. “Mozek má jako Einstein, a přitom žije v lese jako poustevník. Je to normální?”
     “Scarlani taky není žádný hlupák,” poznamenal Eda. “Zastával dobře placené místo v oboru vývoje počítacích strojů. Má za sebou několik patentů a vyzná se i v jiných věcech než v elektronice. Jedna americká firma se ho pokoušela několikrát přetáhnout. Nabízeli mu víc než dvojnásobek toho, co měl v Itálii, ale on se spojil s dr. Alexem.”
     “Takové hlavy sotva budou zahálet. Peněz mají dost. Jenže co dělají a kde to dělají? V domě jsem neviděl pracovnu ani pokusnou laboratoř.”
     “Prohledal jsem detektorem kybernetické inteligence celou budovu. Není tam nic, co by nás zajímalo.”
     “Že by opravdu seděli na zadku se založenýma rukama? To se mi nechce věřit!”
     “Ale zdi jsou doslova prošpikovány vedením.”
     “Kam vede?”
     “Dolů,” odpověděl kvazimozek. “Ovšem podzemí budovy je dokonale odstíněno.”
     “A vchod do sklepa?”
     “Nikde jsem ho nenašel. Jako by tam žádný sklep nebyl.”
     “Ale ty dráty musí přece někam vést, nemyslíš?”
     “Ztrácí se to v zemi. Detektor pronikl jen do hloubky
pěti metrů.”
     “To znamená, že dr. Alex a Scarlani by se mohli zabývat létajícími talíři. Zítra se tam půjdeme podívat znovu.”
     “Dobře,” souhlasil Eda. “A teď spi.”
     Vyslal silnou dávku uklidňujícího psíneuronového záření a propadl jsem se do tmy.

     o – o – o

     Vstával jsem před polednem. Poobědval jsem v restauraci u pláže a odpoledne se seznámil s dívkou v modrých bikinách. Dozvěděl jsem se, že se jmenuje Marcela a před rokem dostudovala na Karlově univerzitě romanistiku. Teď se zdokonalovala v italštině a zabývala se současnou kulturou. Na tři týdny se vypravila na Sicílii, aby se obeznámila s místními jazykovými zvláštnostmi. Několikrát jsem si ji vyfotografoval. Zprvu se bránila, ale u večeře souhlasila, že se zítra zase sejdeme na výběžku pod skalou. Dr. Alex se neukázal.
     Doprovodil jsem ji k zastávce autobusu. Než nastoupila, řekla, že v letním kině dávají dobrý americký film. Věděl jsem, že mi naznačuje, abychom spolu strávili večer, ale nechal jsem ji odjet samotnou. Koupil jsem láhev skotské, převlékl se a vyjel pronajatým vozem k domu za návrším.
     Tři sta metrů od domu mě Eda upozornil: “Už o nás vědí. Mají za komínem radar.”
     Pozvedl jsem obočí a ušklíbl se. Jestliže dr. Alex používá radar, aby byl informován o přijíždějících vozidlech, musím počítat i s dalšími překvapeními. Člověk na odpočinku by tak svůj dům nestřežil.
     Zastavil jsem před vraty, vystoupil z vozu a rozhlédl
se. Z budovy byla vidět jen střecha. Pozemek byl obehnán vysokým plotem, mezi ním a nejbližšími stromy byla sedmimetrová mezera. Všiml jsem si, že místo kůlů jsou v plotě železné piloty. Dřevěné desky s jakýmisi kovovými ornamenty mohly klidně zakrývat pancíř. “To není plot, ale protitankový zátaras,” pomyslil jsem si.
     “Navíc může být pod proudem,” dodal Eda. “Pod těmi kovovými nesmysly jsou izolátory.”
     Opět jsem se ušklíbl a stiskl zvonek. Boční vrátka se otevřela. Byla silná patnáct centimetrů a ani nezaskřípala.
     Dr. Alex mi vyšel v ústrety. Měl na sobě kostkovanou košili s krátkým rukávem a staré kalhoty, levou tvář mu zdobila šmouha od oleje. “Dobrý večer, Terrelle,” přivítal mě přátelsky, ale jeho oči zůstaly chladné. “Copak vás ke mně přivádí?”
     “Něco mi dnes večer nevyšlo. Napadlo mě, že k vám zajedu a zeptám se, jestli nemáte chuť zahrát si šachy.”
     Chápavě se pousmál. “Blondýnka z pláže, co?”
     Sklopil jsem hlavu a odkopl kamínek, abych naznačil, že o tom nechci hovořit. “Také jsem si myslel, že bych měl splatit dluh,” řekl jsem a vytáhl z tašky láhev skotské. Tašku jsem vhodil otevřeným oknem na zadní sedadlo automobilu, aby viděl, že v ní nic jiného nemám.
     Mávl rukou. “To nestálo za řeč.”
     Uvedl mě do salónku, přivezl pojízdný stolek s miskou s ledem a se slaným pečivem a hned jsme se pustili do hry. Scarlaniho jsem nespatřil.
     Dr. Alex hrál o poznání hůře než včera. Pil málo a nemluvil vůbec. Každou chvíli se nervózně díval na hodinky. Po pětadvacátém tahu položil krále. “Vzdávám se,” řekl. “Nějak mi to dnes nejde. Nedokážu se soustředit.” Vzal sklenku skotské a opřel se zády do křesla.
     Přesedl jsem si na pohovku. “Každý den se nedaří.”
     Chabě se pousmál a zadíval se stranou. Cítil jsem, že je myšlenkami jinde. Ve chvilce úplně zapomněl, že jsem tady.
     “Poslyšte,” řekl jsem po několika minutách mlčení. “Proč jste se vlastně neoženil? Nenašel jste tu pravou?”
     Škubl sebou a překvapeně zamrkal. “Co jste to říkal?” zeptal se, jako by se vracel z dálky. Ale rychle se vzpamatoval. “Ach ano, ptal jste se, proč jsem se neoženil. Našel jsem ji. Malou, černovlasou dívku s pletí jako růžový květ. Milovala mě víc, než jsem byl schopen opětovat.”
     Venku se setmělo. V levém horním rohu okna jsem viděl Síria. “Proč jste si ji nevzal?”
     “Její vlast patřila do nepřátelského vojenského uskupení. Po puči, který provedla hrstka ultrapravicových důstojníků za podpory nacionalistické strany, ji odvlekli do koncentračního tábora. Víckrát jsem ji neviděl.”
     “Promiňte, neměl jsem se ptát.”
     “To nic,” řekl dr. Alex a vstal. “Nezlobte se, mám ještě nějakou práci. Chtěl bych ji dnes dokončit.”

(dokončení zítra)