Unie navěky – Forstchen William R.

Po porážce Tugarů se podařilo na Rusi obnovit hospodářství, zejména pak průmyslovou výrobu, ale také zavést parlamentní demokracii podle amerického vzoru i se všemi problémy tohoto systému (na který jsou narážky i v SW:E2). Je rozšiřována železnice; Ruská republika se snaží navázat diplomatické styky s okolními národy.

Daleko na Jihu mají hordy lidožravých Merkiů problémy s nepřítelem vlastního druhu – Bantagy a zároveň se k nim donášejí zprávy o neslavném konci Tugarů. Merkiové jsou tak ohroženi ze dvou stran. Jejich qar qarth (náčelník) Jubadí se za daných okolností rozhodne pro válku na dvou frontách. Využívá odpadlíka Tobiase Cromwella, kapitána lodi Ogunquit, jeho znalostí a technického zázemí a lidských zdrojů státu Karthů k vybudování moderní armády a námořnictva, které nasadí proti ruským silám. Cromwell pro Merkie vypracovává plán vedení války, založený na solidních znalostech protivníka a zrádcích v řadách Rusů. Netuší však, že Jubadí má vlastní plány. Tažení začíná napadením místního ekvivalentu starověkého Říma, smluvně a železnicí spojeného s Ruskou republikou. První část Cromwellových plánů v zásadě vychází, i když výstřelky syna merkijského náčelníka způsobí značné problémy. Andrew Keane se svou armádou je vylákán daleko od své základny a odříznut, Suzdal s omezenou posádkou je napaden Karthy zvenčí a zrádci zevnitř. Situace je opravdu vážná.

Na bojištích Valdenie se objevují nové zbraně – námořní obrněnce, moždíře, těžká děla, žerďová torpéda a dokonce (na merkijské straně) řiditelná vzducholoď, často v kombinaci se starou technikou, jako jsou vesly poháněné, klounem vybavené galéry, starořímské útočné lodní můstky zvané “havran”. Setkáváme se zde i s nejjednodušší formou výrobní linky. Autor zde s přehledem podává čtenáři poctivou dávku historie vojenské techniky (i když převážně z jeho oblíbeného období 1861-1865). Děj sám je dosti barvitý: bitvy na souši i na moři, záškodnická válka, obléhání, dělostřelecké souboje… Vše umocňují celkem věrohodně popsané pocity jednotlivých hrdinů.

Konkrétní postavy mají do značné míry předurčené charaktery (týká se to většiny lidí i Merkijů), výjimku měli zřejmě tvořit merkijští štítonoši, kteří byli nejen ochránci, ale i rádci náčelníků. Bohužel, dle mého názoru nedosáhli kvalit starého tugarského válečníka Kubaty z Unie ve zbrani.

Celá kniha je opět prosáklá americkým vlastenectvím, což na jednu stranu působí na našeho čtenáře poněkud “rušivě” (k tomuto bodu doporučuji příslušnou pasáž recenze na Unii ve zbrani), na druhé straně nutí k zamyšlení nad vlastenectvím a představami o něm (a o dalších pojmech, jako je čest a svědomí) v naší vlastní zemi.

Po redakční stránce byla kniha zpracována velmi slušně, počet překlepů je s ohledem na počet stran (526) nepatrný. Překlad Dany Krejčové (alespoň co se týká zbraní) nevypadá špatně, obálka Milana Fibigera odpovídá ději a je řešena v souladu s obálkou předchozího dílu. Poutník navíc avizuje vydání třetího dílu, je ovšem otázkou, kdy se objeví na pultech. Možná by nebylo od věci poněkud rozšířit poznámkový aparát a pro laiky tak rozšířit množství informací o v textu zmíněných zbraních nebo odkázat alespoň na základní literaturu (Encyklopedie zbraní a zbroje – Leonid Křížek, Zdirad J. K. Čech, Praha 1997;  Americká občanská válka – Leonid Křížek a kolektiv, X-EGEM, 1994; Rakve útočí – Ludvík Souček…?).

Závěrem lze konstatovat, že kniha není špatná (řadil bych ji na horní hranici průměru v žánru military sci-fi), dobře se čte a lze ji proto doporučit čtenářům (nejen majitelům předchozího dílu).

Poznámka na závěr: Pro umocnění pocitů při čtení pasáží o obležení Suzdalu a jako názorný příklad bombardování moždíři doporučuji shlédnout verzi “Posledního Mohykána” z roku 1992.