Na zmínky o Putování liščího jezdce jsem narazil už v první u nás vydané McKiernanově knize Do předpeklí a také v další s názvem Dračí kámen. Z kusých útržků jsem vyrozuměl, že se má jednat o jednu z nejlepších McKiernanových knih, takže jsem se docela těšil, až si ji budu moci přečíst. V únoru 2002 ta doba přišla – Classic Putování liščího jezdce vydal.
První dojem z téhle knihy není špatný. Obálka je hezká, graficky velmi dobře pojatá, protlačovaný a postříbřený název knihy decentní. Ilustrace v modrém tónu od mého oblíbence Keitha Parkinsona se přímo vztahuje k ději a kombinuje realismus a fantasii. Kniha je poměrně slušný špalek, což se také projevuje na její ceně. Ale… Co se dá dělat, za dvě sta šedesát pět korun je tu ke čtení více než šest set stran textu. Zbývá jen otevřít a začít číst.
Už od prvních stran se čtenář znovu ocitá v říši Mithgar-Mithgar, kterou už navštívil v obou předchozích knihách. Ovšem zase v jiné době a s jinými hrdiny. Tentokráte má možnost lépe poznat tzv. Skryté a zejména pysky. Aby nedošlo k mýlce, pyskové jsou jedni z nejmenších obyvatel říše Mithgar, velcí asi jednu stopu, mající určité magické schopnosti a ostrý zrak. Právě ta poslední schopnost je prvopočátkem celého příběhu. Pyska Farrix zpozoruje, že se z polární záře občas oddělují jakési chomáče a mizí za obzorem. Protože je zvědavý jako rákosníček, nedá mu to a vydá se zjistit, co za tím vězí. A když se dlouho nevrací a náhle se jeho ženě Jinnarin se začne zdát podivný sen, vyhledá starého mága Alamara, kterého kdysi Farrix zachránil. Velké putování může začít…
Skutečně velké putování, ovšem více by tuhle cestu charakterizovaly výrazy jako dlouhá a ještě lépe příliš dlouhá cesta. Je to fakt štreka, kterou musí Jinnarin a Alamar urazit, aby našli Farrixe a zároveň rozluštili tajemství podivného snu, který pysku sužuje. Malá část putování se odehrává na souši, aby se později přenesla na podivuhodný koráb s posádkou složenou z lidí a trpaslíků, jejichž velitelem a kapitánem je elf Aravan, mořeplavec, který nemá sobě rovného.
Putování liščího jezdce je založeno na jednoduché zápletce a celý děj se posunuje dopředu v jediné linii, která se dělí teprve těsně před koncem knihy, když jsou Aravan a jeho láska vědma Aylis rozděleni. Druhá linie samozřejmě sleduje události spojené s Aylis. Docela slušná myšlenka je ale utopena v přílišném přívalu slov. Hrdinové pořád někam plují, aby tam zjistili, že musí plout zase někam úplně jinam. Aspoň že občasná přistání, kdy se snaží zjistit, co znamená Jinnarinin sen a později, jak dopadnout hlavního padoucha, oživují děj. Jinak, aspoň podle mě, příliš mnoho času je věnováno přehazování plachet, stavu moře a oblohy či změnám kurzu lodi. Celou situaci na palubě zachraňují alespoň kouzelné hádky pysky Jinnarin a starého mága Alamara. Některé z jeho argumentací jsou skvělé.
Teprve v posledních sto padesáti stránkách se příběh vymaní z monotónnosti. Konečně se projeví i hlavní padouch, který dovedně a často poměrně úspěšně škodí kladným postavám. I když samozřejmě nemá žádnou šanci. Nebo má? Děj se zrychluje a spěje k finále. To už je velmi dobře napsané a ti, kteří při předchozích stránkách měli tendenci podřimovat, se proberou nečekaně uprostřed krvavých bojů.
Putování liščího jezdce by rozhodně prospělo zeštíhlení a probírka asi na polovinu. Jinak to není špatný příběh, bohužel se ztrácí v těch přívalech slov.
Závěrem: Příliš rozvleklá fantasy, spíše čtení na spaní.
Miluju vsechny McKiernanovi knihy a tahle není vyjímkou.
Miluju vsechny McKiernanovi knihy a tahle není vyjímkou.