Otcova krev 1/3

Řev rval uši. Slova přisprostlé odrhovačky se mísila s povzbudivými výkřiky. Odkopla jsem prázdný korbel a prohnula se v další otočce. Stůl zaskřípěl pod mou vahou. Loutna drnčela a přiopilý bard mlátil do strun. Tanec mě strhával, vír pohybů a rozmazané šmouhy barev. Pot pálil v očích a dech ztěžkl únavou a vypitým vínem. Motala se mi hlava. Zapotácela jsem se a zahihňala se divným, cizím smíchem. Vzduch páchl kouřem a lacinou kořalkou. Žoldák, rozvalený na lavici, se pobaveně zašklebil. Viděla jsem jeho obličej skrz narudlou mlhu. Seskočila jsem ze stolu. Podlaha se zhoupla jako paluba lodi na rozbouřeném moři. Těžce jsem dosedla muži do klína.
“Už mám dost,” odhrnula jsem si z čela zpocené vlasy. I hlas mi zněl cize.
“Bylas perfektní,” žoldákovy ruce mě sevřely v pase, kdybych se snad pokusila vstát.
Zůstala jsem sedět. “Jmenuju se Šeral.”
Vrzly dveře a do krčmy vtrhl chlad noci. Žoldák mi přitiskl zpocenou blůzu na ňadra. Vyzáblý muž v černém rouchu se vpotácel dovnitř. Špinavé spletence vlasů mu spadaly na ramena a oči nepříčetně zářily.
“Mrtví!” vykřikl chraplavě, “Všichni jsme mrtví! Hnijeme zaživa ve svých zkažených tělech! Zrůdy nám berou zemi! A proč? Proč?”
Lidé ho znuděně pozorovali. Vybral si špatné místo. Tahle cháska na řeči fanatiků z Čisté země moc nedala. Žoldáci, zloději a vrazi, my všichni jsme se přiživovali na rozpadající se mršině světa.
“Hej, koho jste tentokrát upálili?” křikl obtloustlý chlápek.
“Nebo pověsili?” zeptal se vousáč s nakřivo srostlým nosem.
Příchozí ztišil hlas: “Čaroděje ze Saiské University. Zapálili jsme to sídlo zla.”
Trhla jsem sebou. Sotva před měsícem jsem…
“Copak, zajímá tě to?” usmál se na mě žoldák. V mezeře mezi zuby mu uvízl kousek masa.
Zajímá? Ne, už jsem k nim nepatřila. Už ne. Na okamžik jsem si vzpomněla na přátele i nepřátele, které jsem nechala za sebou. Kolik z nich tam opravdu zemřelo a kterým se povedlo utéct? Ale to byla minulost.
“Ani ne,” zašklebila jsem se a zavrtěla se muži na klíně.
Fanatik pokračoval v kázání. Nikdo ho neposlouchal. Vypadal hůř než zrůdy, proti kterým bojoval. Možná, že zatímco magie jedněm znetvořila těla nebo zničila mozek, jiné změnila daleko temnějším způsobem. Lidé se vrátili ke korbelům. Bard spadl i se židlí a chrápal.
“Máš tady zaplacenej pokoj?” vytrhl mě žoldák z letargie.
Přikývla jsem. Svět kolem se roztočil. Už jsem ani nemusela tančit. Rozesmála jsem se.
“Fajn. Vem ten džbán s vínem.”
Poslušně jsem popadla nádobu. Muž mě zvedl a vyrazil ke schodům. Víno vyšplíchlo a polilo mi košili. Studilo na rozpálené kůži. Žoldák byl cítit potem a vzrušením.
Hlava se točila a doteky rozpalovaly až k nepříčetnosti. Rvali jsme ze sebe šaty a nenasytně se hltali rozpraskanými rty. Tělo se chvělo horečnou touhou, bolestným očekáváním naplnění, lačností bezedných propastí… Nevolnost mnou smýkla a žaludek zkroutila křeč. Vyklouzla jsem zpod mužova zpoceného těla a nahnula se přes okraj postele.
“Co se děje?” zeptal se žoldák.
Projela mnou bolest a málem jsem si překousla jazyk, když jsem se pokusila odpovědět. Co se děje? To kdybych věděla! Třeštila mi hlava a tisíce jehliček se zabodávaly do kůže. Tohle nemohlo být vínem. Nevolnost povolila a já se opatrně posadila. A zrovna když mám narozeniny! I když to nikdo neví. Zkusila jsem se postavit. Nohy se mi třásly. Musím otevřít okno, jinak se udusím. Vlna křečí mě srazila k zemi. Zaťala jsem zuby. Jestli mi někdo dal jed… Ale proč? Zoufale jsem se pokoušela soustředit. Svět kolem se začal točit a rozmazávat. Musím přivolat bránu! V tomhle stavu? Jako bych slyšela Sylviův hlas. Alkohol a sex nejsou dobré předpoklady pro magii. Hořící střecha nad hlavou taky ne, pomyslela jsem si s úšklebkem. Další vlna bolesti mi zalila vědomí. Kdybych si dávala pozor! Jenže jak jsem mohla vědět… Celé tělo se napjalo a prohnulo jako luk. Měla jsem pocit, že se mi trhají šlachy a svaly odskakují od kostí. Jak se jenom jmenuje ten chlap v mé posteli? Zkusila jsem zakřičet, ale ozvalo se jenom tlumené zaúpění. Jestli tohle je umírání, tak kněží zase jednou lhali. Něco jsem zaslechla. Někdo ječel. Jenže já to určitě nebyla.

Probral mě chlad. Opatrně jsem se zvedla na loktech a odtáhla se z vody. Co tady dělám? Už jsem se párkrát probudila nahá na divných místech, ale v rozbláceném korytě potoka? To musel být flám! A pak jsem si vzpomněla. Na bolest a na všechno ostatní. Jenže to pořád nevysvětlovalo, co dělám tady. Posadila jsem se. Musím si smýt z obličeje to bláto. Voda byla ledová. Bláto? Zaklela jsem. Obličej, ruce i hruď jsem měla pokryté zaschlou krví. Ale zdálo se, že moje není. Kromě pár šrámů a modřin jsem neměla žádné zranění. Až na mezeru v paměti. Zauvažovala jsem o použití brány, ale tepající bolest v hlavě mě přesvědčila, že to není nejlepší nápad. Zatím budu muset řešit problémy prozaičtější cestou. Proč jsem do té pitomé hospody vůbec lezla a pila ten patok, co mu říkali víno? Zbytečná otázka. Když to na mě přijde, smutek, splín a to všechno, musím se prostě napít. Kdyby jenom proto, že mám narozeniny a nikoho, vůbec nikoho to nezajímá. Potřásla jsem hlavou. Fňukáním se nikam nedostanu. Vstala jsem a začala prohlížet stopy. Kolem bylo všechno rozryté, jako bych zase dostala křeče. A dál… Nic. Vedly sem jenom jedny stopy. Vlčí. Zarazila jsem se. Něco tady nehrálo. Jak se ten vlk dostal pryč? Asi to vzal korytem potoka, pomyslela jsem si nakonec. Ale stejně to uspokojivé vysvětlení nebylo. A problém, jak jsem se na tohle místo dostala já, to taky neřešilo. Žaludek se mi sevřel strachem. Nebo nevolností. Se zlou předtuchou jsem se vydala po stopách. Bylo to, konec konců, jediné vodítko.
Přikrčila jsem se v houští za krčmou. Vesničané pobíhali sem a tam a mávali kolem sebe všemi možnými i nemožnými zbraněmi. Vypadalo to jako před nájezdem. Až na to, že žádný nepřítel široko daleko nebyl. Využila jsem chvilky, kdy se mým směrem nikdo nedíval, a přeběhla ke stěně hospody. Musím co nejdřív sehnat nějaké oblečení. Pohyb bez něj je dost… Nepohodlný. Přikradla jsem se k přístěnku. Povedlo se mi vytáhnout se na nevysokou střechu budovy a doplazit se k nejbližšímu oknu. Naštěstí nikdo nebyl uvnitř. Stará západka na okenici dlouho nevzdorovala a tak jsem se za okamžik válela na podlaze místnosti. Vypadalo to, že tenhle pokoj nikdo pronajatý nemá. Potřebovala jsem se dostat ke svým věcem. Opatrně jsem vzala za kliku. Zamčeno. Strašně nerada vykopávám dveře, ještě navíc naboso. Naštěstí zámek nebyl moc kvalitní, ale i tak jsem chvíli poskakovala po jedné noze a klela. Kdybych tak ukončila školu u Loginiho… Ten vyrážel i pevnější zámky úderem dlaně. Jenže mě prodal. Bastard. Vykoukla jsem na chodbu. Nikde nikdo. Pár metrů doleva a byla jsem ve svém pokoji. Ten se zamknout neobtěžovali. Všechno bylo zpřeházené, sedlové brašny vysypané a na zemi zaschlé skvrny od krve. Děsivé tušení se vrátilo. K čertu s tím! Začala jsem se probírat svými věcmi. Naštěstí nic nescházelo, kromě peněz, a těch jsem stejně měla sotva dost, abych zaplatila včerejší útratu. Rychle jsem se oblékla, ozbrojila, nacpala všechno ostatní do brašen a vyrazila. Musím se nějak dostat do stájí. Ať už se děje cokoliv, Čagu jim nenechám.
Byli dva. Pacholek od koní a můj známý z minulé noci. Skoro se mi ulevilo, když jsem ho poznala. Seděli na hromadě sena zády ke mně a o něčem se bavili. Kluka jsem zabít nechtěla a žoldáka jsem se potřebovala na něco zeptat. Nepříjemná situace. Boj by přilákal další vesničany a já chtěla mít čas osedlat si klisnu. Jenom hlupák by si myslel, že se ten zmatek kolem netýká mě. Nakonec jsem se rozhodla spoléhat na zdravý rozum prvního a pevnou lebku druhého z mužů. Potichu jsem odložila sedlové brašny a popadla meč obouruč. Rána na spánek se povedla. Žoldák se s tupým zaduněním svalil na zem. Kluk se otočil, oči rozšířené hrůzou.
“Cekni a seš mrtvej,” zavrčela jsem s, jak jsem doufala výhružnou, grimasou.
Zůstal stát s otevřenou pusou.
“Výborně. Teď se polož na břicho. Fofrem,” popohnala jsem ho špičkou meče.
Provazů bylo kolem dost a roubík jsem udělala z jeho košile. Pak jsem zkontrolovala žoldáka. Dýchal. Pevně jsem ho sešněrovala. Opodál stálo vědro s vodou. Ale nejdřív práce, potom zábava. Pokud to bude zábava. Nebyla jsem si tím tak jista. Popadla jsem sedlo. Čaga mě přivítala vyceněnýma zubama.
“No jo, holka, já vím. Ale dneska není čas na hraní.”
Zklamaně zastříhala ušima. Nebyla kráska, vysoká, kostnatá a špinavě žlutá, ale lepšího koně jsem ještě neměla. Osedlala jsem ji, připevnila sedlové brašny a deku a sebrala z bedny v koutě trochu ovsa.
“To je do zásoby,” odstrčila jsem klisnin nenechavý čumák.
Teď, když jsem byla připravená rychle vyklidit bojiště, jsem si mohla popovídat se svým zajatcem. Kýbl vody a pár facek udělali své. Žoldák se probral. Přitlačila jsem mu dýku na ohryzek.
“Ahoj,” zašklebila jsem se na něj.
Vyděšeně zalapal po dechu.
“No co je, vidíš snad přízrak?”
Neodpověděl.
“Tak, dobře, dost hraní. Co se stalo v noci?”
Nechápavě na mě zíral.
“Neslyšels?”
“Já… Nevím, co chceš vědět.”
“Všechno.”
“No, nejdřív jsme… Já a ty…”
“To můžeš vynechat.”
Přikývl. “Upadla jsi a zmítala ses na zemi. Hrozně mě to vyděsilo. Pak ses začala měnit.”
“Měnit?” Tušení se vrátilo.
“Ty nevíš?” podíval se na mě s nedůvěrou. “Ve vlčici.”
Zaklela jsem. Možná že lže, třeba mě jenom chce vyděsit… Věděla jsem, že mluví pravdu. Měl to vepsané ve tváři.
“A dál?” snažila jsem se, aby se mi netřásl hlas. Marně.
“Myslím, že jsem dost řval. Bylo toho na mě trochu moc. Pak přiběhl hostinský. Skočila jsi na něj a utekla.”
Nelíbilo se mi to, ale musela jsem se zeptat: “Pokousala jsem někoho?” Znělo to absurdně.
“Ne, to ne.”
Aspoň že tak, pomyslela si ta klidnější, praktičtější část mé mysli. Všechny ostatní části ječely hrůzou. Stačí, že mě všichni kolem budou chtít zabít, protože… Nemohla jsem to říct. Nemohla jsem na to ani myslet. Jenže jsem neměla na vybranou. Jsem vlkodlak. Zrůda. Jako by nestačilo, že jsem nedoučená děvka, nedostudovaná vražedkyně a čarodějka, která zdrhla z univerzity. Teď jsem ještě vlkodlak. Připadalo mi to jako hloupý vtip. Špatný sen. Určitě je to špatný sen a až se ráno probudím… Kecy.
“Díky,” kývla jsem na žoldáka a vyrazila k vratům.
“Šeral…”
“No?” ohlídla jsem se.
“V posteli seš fakt dobrá.”
Rozesmála jsem se hloupým, hysterickým smíchem. Styděla jsem se za ten zvuk, plný potlačované hrůzy. Ale nedokázala jsem to zastavit. Za chvíli se mi povedlo trochu se uklidnit. Opatrně jsem odsunula závoru. Vyhoupla jsem se do sedla. Musela jsem si lehnout klisně na krk, abych nevzala hlavou o trám, až budu vyjíždět. Pak bych byla praštěný vlkodlak, pomyslela jsem si s absurdním humorem odsouzených k smrti.
“Tak, holka, teď jim ukážeme, jak umíš běhat,” zašeptala jsem Čaze do ucha.
Klisna rozrazila vrata hrudí. Lidé křičeli a mávali zbraněmi. Ve tvářích měli podivnou směsici vzteku a hrůzy, kterou jsem často vídávala. Jenže teď patřila mně. To vědomí mi bušilo ve spáncích rozbouřenou krví. Chlápek s vidlemi v ruce se pokusil postavit se mi do cesty. Uskočil na poslední chvíli. Blázen. Večer se bude chlubit svým hrdinstvím. Prohnala jsem se kolem dalších mužů a řítila se pryč. Jako bych mohla utéct sama před sebou! Několik šípů mě minulo velkým obloukem. Ještě že se do štvanice nezapojili včerejší návštěvníci krčmy. To už bych byla mrtvá. Ale tahle sebranka pro vesničany nepracuje. Na cestu vběhlo děcko. Jeho smůla. Čaga vybrala zatáčku, podkovy zaskřípěly o kámen a já zaklela. Z vedlejší ulice vyjel vůz. Ženská, která na něm seděla, jenom pustila opratě a zírala. Nebyl čas zastavit. Zvedla jsem se ve třmenech a zaryla paty klisně do slabin. Skočila. Ozvalo se ošklivé křupnutí kostí a výkřik bolesti. Čaga dopadla na zem, klopýtla, ale srovnala krok a letěla dál. Ohlídla jsem se. Ženská už na voze nebyla. Koutkem oka jsem zachytila cosi černého. Jezdec s vlajícím pláštěm. Zastavil před vozem a jeho velký kůň se vzepjal. Na tom muži bylo něco povědomého. Ale neměla jsem čas o tom přemýšlet. Domy mizely za mnou. Za chvíli se ztratila i obdělávaná pole a pastviny. Vjela jsem do lesa. Dál, pořád dál. Musím se probudit, musím… Přitáhla jsem klisně otěže. Čaga se leskla potem, ale dech měla klidný. Otočila jsem se v sedle. Zdálo se, že nás nikdo nepronásleduje. Seskočila jsem na zem a prohlídla klisně zadní nohy. Na levém kopytě byla krev a kousky šedé, lepkavé hmoty. Prostě smůla. Ale vesničanům bych to stejně nevysvětlila.
“Seš zlato, holka,” poplácala jsem koně po boku, “ale příště skač trochu výš, dobře?”
A pak se hráze protrhly. Rozbrečela jsem se. Slupka drsňačky zmizela a najednou jsem zase byla malá holka, na kterou se všichni vykašlali. Potřebovala bych se napít. A s někým se vyspat. Abych zapomněla. Jenže na tohle se zapomenout nedalo. Tentokrát nemůžu utéct. Nakonec jsem se vyhoupla do sedla a vyrazila dál. Někam a nikam. Prostě pryč. Za sebou jsem nechala vesnici, bohatší o pár mých zlaťáků, spoustu námětů na děsivé příběhy a jednu nebo dvě mrtvoly. Ale to, čeho bych se chtěla zbavit nejvíc, zůstalo se mnou. Byla jsem zrůda.

Vyhoupla jsem se na břeh a vytřásla si vodu z vlasů. Cítila jsem se líp. Čaga se popásala opodál. Připjala jsem si meč, obula boty a začala sbírat dříví na oheň. Obyčejné věci ve světě, který ztratil i tu trochu soudnosti, která mu zbývala. Mohla bych ještě dneska dorazit do další vesnice, ale já si potřebovala srovnat pár věcí v hlavě. Nechápala jsem, jak se ze mě mohl stát vlkodlak. Co se pamatuju, žádné zvíře mě už dlouho nepokousalo. Že by některý z milenců? Možné to bylo. Jenže co dál? Kdysi jsem slyšela že lykantropie je nemoc, která se dá léčit, ale nemohla jsem si vzpomenout na nic podrobnějšího. Jak jsem mohla tušit, že se mi stane něco takového? Dokonce jsem ani nevěděla, jestli se budu měnit každou noc, nebo jen při úplňku. Včera byl úplněk, takže snad… A pak tady byl černý jezdec. Vzpomínka na něj mě děsila. Jako by v sobě nesl předzvěst něčeho zlého. Ale co mohlo být horší, než tohle? Nejlepší bude zeptat se jasnovidky. Jedna žila nedaleko, v Gorsu. Nikdo ji neměl rád, ale říkalo se, že je dobrá. Když si pospíším, můžu být ve městě už zítra večer. Pokud si ovšem v noci nezabiju koně. Málem jsem se znovu hystericky rozesmála. Radši bych měla počítat s nejhorším. Než se setmělo, uvázala jsem Čagu ke stromu a povolala bránu. Přišla. Její chvějivá přítomnost mě polapila. Bolest se začala vytrácet. Splynout, propadnout se… Kéž bych tak mohla zůstat v nekonečnu proudů a záblesků. V podivném nikde, plném blaženosti. Jenže to nešlo. Nedokázala bych udržet bránu příliš dlouho. Potlačila jsem zoufalou touhu a začala čerpat sílu. Sylvio měl pravdu, sex potlačuje magické schopnosti, spojení s tělesným mužem či ženou narušuje spojení s branou, ale já jsem si nějak udržela kontakt. Možná proto, že jsem nikdy skutečně nemilovala. Nevím. Stejně jsem nepoužívala magii často. Jen když nebyla jiná možnost. Nesouhlasila jsem s Čistou zemí, ale nechtěla jsem ještě víc narušit rovnováhu světa. Alespoň kdysi. Ale teď? Co je zrůdě do rovnováhy? Vytvářela jsem kruh. Hradbu, za jejíž stěnu jsem Čagu uzavírala. Klisna neklidně zafrkala. Nebyl čas ji utěšovat. Konečně. Kolem zvířete a stromu byla mlhavá aura síly. Teď se k Čaze nikdo nedostane, aniž by zrušil kruh. Nebylo to nic dokonalého, jenom obyčejné ochranné kouzlo, ale na vlkodlaka by mělo stačit. Rozdělala jsem oheň, vysvlékla se a zabalila se do pokrývky. Pro jistotu. Nepotřebuju si při proměně roztrhat šaty. Pak jsem se stočila do klubíčka a znovu se rozplakala. Nakonec jsem usnula.
Tentokrát mě bolest nepřekvapila. Slyšela jsem klisnino vyděšené ržání. V prudkých křečích jsem rozrývala půdu kolem sebe. Měla jsem se taky uzavřít do kruhu. Bylo by to bezpečnější. Teď už je pozdě…

Probrala jsem se nedaleko od tábora, vedle zbytků strženého jelena. Krev už vychladla, jenom z vnitřností se ještě kouřilo. Aspoň nemusím snídat, pomyslela jsem si s pochmurným uspokojením. Tohle nejsem já, tohle jsem přece nemohla udělat já, křičelo něco ve mně. Umlčela jsem to. Vrátila jsem se na mýtinu a umyla se v potoce. Jako by voda mohla smýt to, co jsem. Zrůda. Směšná parodie člověka, odporná už jenom svou existencí. To jsem si o zrůdách myslela. Asi budu muset změnit názor.
Čaga mě přivítala tichým zafrkáním. Mých věcí se nikdo nedotkl. Jenom kolem byly vlčí stopy. Vydala jsem se ke klisně, abych zrušila kruh. Otisky mohutných tlap překračovaly hranici ochranného kouzla. Nechápavě jsem zírala. Mozek odmítal zpracovat informaci, kterou mu předaly oči. Pak jsem natáhla ruku. Ucítila jsem odpor. Nemohla jsem projít. Kruh nebyl porušen. Jak se tam ale mohly dostat stopy? Zdálo se, že zvíře… Že jsem přišla ke klisně, očichala ji a potom vyrazila na lov. Čaga mě zřejmě poznala i ve vlčí podobě. Otřásla jsem se. To zvíře jsem přece nebyla já! Bylo to něco jiného, cizího ve mně… Ne. Nezabila jsem Čagu. A to znamenalo, že něco, vzpomínky, pocity, přetrvalo proměnu. Jenže problém, jak se mi povedlo projít kruhem, aniž bych ho zlomila, to neřešilo. V poslední době se můj život skládal ze samých otázek. Jestli to vůbec byl můj život.
Znovu jsem přivolala bránu, zrušila kruh a pak se vydala na cestu. Tělo bolelo a oči se zavíraly. V noci jsem toho asi moc nenaspala. Zdálo se, že mé proměny nesouvisí s měsíčním cyklem. Budu s tím muset něco udělat. Dřív, než někoho zabiju. Ne že bych předtím nikdy na nikoho nevztáhla ruku, ale většinou to byli mizerové. Nebo nešťastná náhoda. Ale z představy, že někomu prokousnu krk a pak ho sežeru, se mi zvedal žaludek. Ze mě se mi zvedal žaludek. I když možná to bylo tím syrovým masem. Necítila jsem se dobře.

Konec první části, pokračování zítra