Minority Report

To tak jednou Tom Cruise neměl co na práci a začetl se do třicetistránkové Dickovy povídky Minority Report z roku 1956. V její základní myšlence uviděl ohromný filmový potenciál a poslal ji Spielbergovi. Toho vize budoucnosti bez zločinu také fascinovala a společný projekt byl konečně na světě. Poté, co postupně pustili k ledu několik slibně vyhlížejících námětů, například sci-fi Spares o klonování lidí, se tedy společné dílo zrodilo tím nejbizarnějším způsobem. Je jasné, že k natočení celovečerního filmu nemohla třicetistránková předloha stačit. O její rozpracování do podoby dvěstěstránkové se postaral scénárista Scott Frank (Zakázané ovoce). Absence detailů v předloze napomohla iniciativě ze strany samotného Cruise, který spoluvytvořil svou dosud nejtemnější postavu.

Washington, 2054. Nulová kriminalita, nulové soukromí. Všechno to odstartovala jedna starší dáma, nyní vášnivá flóristka. Postřehla, že jisté děti drogově závislých rodičů mají, pokud přežijí, schopnost vytušit vraždu několik hodin před jejím spácháním. Co víc si policie mohla přát… Stačilo jen zřídit speciální oddělení, výstižně pojmenované PreKrim, a za pomoci vizí těchto lidí – tušitelů – zabraňovat vraždám. Systém je bezchybný, kolonka vražd prázdná. Víra detektiva Johna Andertona (Cruise) v systém PreKrim je srovnatelná s vírou ve své vlastní oči. Jeho absolutní oddanost pramení z faktu, že ztratil na místním koupališti za hrůzných okolností svého syna. Doteď neví, co se s ním vůbec stalo. Ve dne je tedy ten nejlepší polda, který dělá svou práci pro pocit, že se už nikomu nic podobného nestane. Po nocích ovšem bloudí ulicemi a v černém oděvu (za který by se nestyděli ani Nazgůlové) shání odreagování v drogách.

Právě v těchto dnech se rozhodne o zcelostátnění tohoto systému a šéf PreKrimu, vrásčitý Lamar Burgess (vrásčitý Max von Sydow), prozaicky pochopil, že jeho přítel John přesvědčí národ lépe než on. Všechno běží jako dobře namazaný motor. Lidé zachráněni před jistou (?) smrtí (a upřímně řečeno – u nevěrné manželky z úvodu filmu by mi ty nůžky v jejím těle zase tak moc nevadily…) se v televizi předhánějí v komplimentech na PreKrim a pořád dokola a dokola opakují: “Funguje to!” No jasně, taky se už ptáte kdy přijde to “ale”? Už brzy…

Další obvyklý pracovní den, další obvyklá předpověď vraždy. Ti lidé jsou prostě nepoučitelní, nedají si pokoj… A tak se nám tu v přístroji, který připomíná osudí na Šťastných deset, opět kutálí dřevěná kulička. Na ní je napsáno jméno oběti. Po chvilce tu máme i kuličku druhou, na té je pro změnu jméno vraha. Pobyt ve vězení a účes bez vlasů zcela zdarma vyhrává… John Anderton! Detektiv Anderton teď má dvě možnosti: buď si říct, že by asi za pár hodin opravdu nějakého neznámého chlápka zabil a s neochvějným přesvědčením v neomylnost PreKrimu se nechat šoupnout do chládku, nebo začít běžet…

Základní pointa tohoto příběhu nespočívá v ničem převratném a světoborném, filmů zabývajících se otázkou předurčenosti budoucnosti není zrovna málo. Je možné znát budoucnost? A pokud ano, lze ji změnit? Pokud je ale odpověď na druhou otázku kladná, logicky pak musí být na první otázku záporná, protože znát ovlivnitelnou budoucnost přece není možné, no ne? Přesto nám snímek Minority Report odpovídá na obě otázky kladně… Tušitelé sice opravdu vidí to, co by se posléze bez vlivu “třetí osoby” stalo, jenže v tom je právě ten háček. Když mohou budoucnost změnit policisté z PreKrimu a zabránit tak vraždě, mohou přece to samé udělat i samotní pachatelé, pokud o tom ví… Pořádná porce na mozkové závity, viďte… A pokud vám snad v hlavě vrtá odsouzení člověka, který de facto nic neudělal a s tím spojená presumpce neviny, tak v tomhle je taky jasno: vy přece nemůžete tušit, že si za pár hodin necháte doma brýle a když se pro ně vrátíte, odhalíte manželčinu nevěru a schováte pak půlku nůžek do jejího těla… To tuší tři tušitelé v “Chrámu” a jako důkaz to, milí zlatí, bohatě stačí. Je zřejmé, že Minority Report znamená
oázu pro všechny hnidopichy. Co je proti tomu třeba Společenstvo Prstenu a otázky: “Jak to, že má Gandalf svou hůl, když mu ji Saruman vzal?” nebo “A kam si jako Sauron ten Prsten dá, když už nemá fyzickou podobu?” apod… Tady to bude silnější nářez… Sebelepší filmová adaptace povídky jako je Minority Report se neobejde bez “dějového skřípání” a věčných otázek začínajících slovem “Proč”… 

S tím vším se teď potýká i John Anderton. Honí ho kolegové za předurčenou vraždu a nějaké řeči o tom, že není padlý na hlavu a nebude nikoho vraždit podle předlohy, si může nechat hluboko v hlasivkách. Po vzoru Arnieho z Likvidátora se nejprve spojí s podsvětím (ale kdepak mafiánství, teď je v módě nelegální chirurgie), aby se pak vrátil na “místo činu” a odnesl si svůj důkaz (ale kdepak data z počítače, teď jsou v módě tušitelky). Všechny tyto “převařené” schémata však paradoxně působí zcela “nepřevařeně” a to nejen díky samotnému hyper-futuristickému příběhu, ale i díky hyper-futuristickému ztvárnění. Je to jako by si Zuzka Slavíková oblékla bílé plavky a místo “Nejslabší! Máte Padáka!” říkala “Nic nevíš! Odprejskni!”…  Celá tahle honička Johna Andertona za spravedlností nám však nemá jen převařit mozek v existenciálních otázkach. Na pár místech se dočkáme i ryze komediálních prvků, i když si nejsem jistá zda vždy chtěných. A to i ve scénách, které jinak působí zcela temně: když se John, s fungl novými a zafačovanými kukadly, zakousne do rozkládajícího se sendviče, když na něj pak během jeho ukrývání volají reklamní poutače japonským jmeném, když musí mluvící krabici umlčet o zeď nebo když musí jeden pár přerušit ostrou výměnu názoru protože po nich vyleze mechanický pavouk a oskenuje jim oči. Tento koktejl napětí&akce je však namíchán s precizností nejzkušenějšího barmana na Bahamách. Jediné, co z tohoto svěžího koktejlu vybočuje, je samotné vyústění příběhu.

Namlsaní prostě čekáte něco víc než to, čeho se vám nakonec dostane. Inu, Steven Spielberg není M. Night Shyamalan…  

I když velikosti Jurského parku nedosahuje, je Minority Report dalším “šokovým” filmem Stevena Spielberga. Tentokrát to není zásluhou vizuálního ztvárnění, nýbrž zásluhou lehkosti a svižnosti, s jakou nám příběh z blízké budoucnosti předkládá. A. I. rozhodně není špatný film, ale po Minority Report si můžeme jen přát, aby všechny filmy mistra Spielberga působily tak nespielbergovsky…

SUMMARY: Film, který trvá dvě a půl hodiny a přinutí vás přemýšlet dva a půl krát déle… Kdepak Haley Joel Osment, Tom Cruise osvítil Steven Spielberga. Nyní poklekněme a modleme se, aby jim další film netrval dalších dvacet let. Amen.     

RECEPT…
10% technické vychytávky jako kolmé magistrály či mluvící krabice 
20% lékařské vychytávky jako ambulantní výměna očí
30% starý dobrý Tom Cruise
40% “nový” Steven Spielberg
HODNOCENÍ: 90%