Ukázka z knihy Magické střípky – 1/2

Úvod

Jen málo pověstí se může pochlubit stejně úspěšnou  kariérou jako legenda o králi Artušovi a rytířích Kulatého  stolu. (Pozn.: V nověji vydaných artušovských příbězích se píše  o Kruhovém stole anebo Okrouhlém stole a chápu dobrý úmysl  autorů. Nicméně v tomto překladu jsem se přiklonil  k tradičnímu a určitě nejzažitějšímu českému znění Kulatý  stůl. Soudím, že žádný čtenář si pod tím pojmem nebude  představovat stůl ve tvaru koule.) Mýtus, jenž vznikl někdy v šestém až sedmém století na  Britských ostrovech, doslova na periférii tehdejší Evropy,  uhodil do zvonu evropské i světové kultury tak mocně, že  zvon ten zní dodnes – již tisíc čtyři sta let.

Už jsme zapomněli, jak panoval hromovládný Zeus na  Olympu, zato si vzpomínáme, jak vládl Artuš na Camelotu. Nevíme, čím se proslavili proroci Eliáš anebo Jeremiáš,  známe však činy Merlinovy. Málokdo z nás se rozpomene na  příběh lásky Aenea a kartaginské královny – a na to, že se  jmenovala Dido – ovšem řekne-li Tristan, každý automaticky  doplní jméno jeho milé. Kdo ví, jak se nazýval meč Siegfrieda z Niebelungů anebo Rolanda, nejslavnějšího z paladinů Karla Velikého? Na Excalibur, za to ručím, si  vzpomene každý hned.

Čím to tedy je, že jsou nám ještě po čtrnácti staletích  tak známé a blízké činy krále vzdálené Británie a jeho  chrabrých rytířů? Proč se jejich legenda stala pokladnicí  literární inspirace stejně bohatou jako, nám přece bližší,  řecká mytologie, Iliada či Odysea?

Z artušovského mýtu čerpali hojně nejen anglosaští  autoři: Chaucer, Drayton, Warton, Holinshed, Spenser,  Milton, Shakespeare, Dryden, Jonson, Pope, Wordsworth,  Coleridge, Rosetti, Morris, Tennyson, Yeats, Swinburne,  Eliot, Scott, Blake, Longfellow, Lowell, Twain, Joyce  a C.S. Lewis, nýbrž i Pulci, Boiardo, Ariosto, Tasso,  Petrarca a Dante, Brantôme a Cervantes, Calderón, Goethe,  Schiller i Uhland. A též Sigrid Undsetová, Jean Cocteau,  Italo Calvino či Umberto Eco. Z polských autorů Zofia  Kossak-Szczucká, Maria Kuncewiczová a Teodor Parnicki.  Všechny ani vyjmenovat nelze.

Proč Artuš, proč jeho legenda?
Odpověď je možno najít v mnoha literárních a vědeckých  pojednáních. Následující práci nechce její autor ani  v nejmenším vydávat za vědeckou, neboť vědcem nebyl, není  a v budoucnu nehodlá býti. (Pozn.: Moje skromnost je částečně zapříčiněna  prachobyčejným strachem: dobře si totiž pamatuji, co potkalo  svými vědomostmi se naparujícího “slavného historika” ve  filmu Monty Python and the Holy Grail.)

Poněvadž však výše zmíněný zvon zní nejzvučněji  a nejjasněji pod klenbou budovy současné literatury fantasy,  nechť o králi Artušovi promluví spisovatel fantasy, jímž se autor cítí býti.
Začněme základní otázkou – zda král Artuš vůbec existoval? Třebas není vůbec základní, protože žádná  z možných odpovědí, ať pozitivní, či negativní, stejně nebude mít na pověst žádný vliv. Nicméně alespoň pokus o zodpovězení může napomoci porozumět mýtu. Jeho pramenům.  A jeho smyslu.

Historie a legenda

Ostrovy, které dnes nazýváme Britské, měly ojedinělé  štěstí, co se týče obyvatelstva. Od pradávných časů na ně  směřovaly nájezdy rozličných kmenů a pronárodů. Vždy však  došlo k tomu, že se záhy po porážce a ovládnutí domorodců  stal z nájezdníka aborigin – a to pouze proto, aby po  nějakém čase byl poražen o ovládnut opět novým nájezdníkem,  který se rychle proměnil v domorodce a tak dále. Díky tomu  nevíme, kdo tam byl skutečným “rodilým domorodcem”. Tedy,  nevěděli bychom to, kdyby nebylo bájí a mýtů. Z nich víme,  že prapůvodním obyvatelem Británie byl obr Albion, syn  Poseidonův. Po něm ostrov zdědil své nejstarší známé jméno.

Leč brzy se ukázal první nájezdník. Nebyl to nikdo jiný  nežli proslavený Héraklés, jenž po mnoha dobrodružstvích na  jihu Evropy zamířil rovněž k Hyperborejcům. Poté, co  překročil Gibraltar a postavil tam pověstné sloupy, dospěl  hérós až k bílým útesům Doverským. Nepohostinný Albion se na  něho s řevem vrhl, avšak Héraklés ho srazil svým mocným  kyjem. A potom se vrátil domů. Je třeba zdůraznit, že byl  jediným dobyvatelem v historii, který se takto zachoval.  Všichni jeho následovníci zde zůstávali na věky, popřípadě  byli vypuzeni silou.
 Následujícími kolonizátory byli dle pověstí potomci  Noemovi. Biblický mořeplavec měl syna Jafeta, ten zase syna  Histiona, který zplodil čtyři syny, jenž se prý jmenovali  Francus, Romanus, Alemannus a Britto. Každý z nich se  usídlil v jiné části Evropy a stal se praotcem národa po něm  nazvaného. Britto, jak se už jistě všichni dovtípili, se  usadil na ostrově, který byl po Albionově smrti patrně  neobydlen. Od bratra Franka jej oddělil průliv nazvaný  mnohem později La Manche.

Anglický básník John Milton, opíraje se o Geoffreye  z Monmouthu (o němž ještě bude řeč), neguje výše zmíněné  verze. Podle Miltona a Geoffreye to bylo tak:
Po pádu Tróje se zachránila hrstka Trójanů, které vedl  Aeneas. Jeho osudy jsou známé z vyprávění Vergiliova. Po  dlouhém putování se Aeneas usadil v Itálii a stal se předkem  Římanů. Jeho syn Askanius čili Iulus měl syna Silvia, ten  zase syna Bruta. Dotyčný Brutus nešťastnou náhodou na lovu  usmrtil svého otce a byl za to vyhnán z Itálie. Odebral se  do Řecka, kde potkal potomky jiné skupiny Trójanů  vyváznuvších z dobytého města. Vedlo se jim krušně, Řekové  je zle utiskovali. Brutus, dávaje jim za příklad pradědečka  Aenea, rodáky vyzval: “Vydejme se na moře, bratři, najděme  si vlastní zemi. Aeneovým lidem se to povedlo, a my nejsme  o nic horší. Což je na světě jenom jedna Itálie? Někde nás  očekává nová vlast a budeme-li mít štěstí, najdeme si tam  i nějaké Sabinky, ať je veselo.”

Trójané jej poslechli a zvedli kotvy. Pluli dlouho  a celý ten čas jim bohové nepřáli. Naštěstí se v poslední  chvíli Brutovi zjevila bohyně Diana, která mu poradila, ať  zamíří k velikému ostrovu na sever od Galie, kde sídlí obři.  Tam ať vybudují novou Tróju.

Bohyně nežertovala. Vyhnanci, držíce se určeného kurzu,  za nějaký čas dopluli ke břehům země, kterou nazvali podle  jména svého vůdce – Británie. Jejich rádkyně měla pravdu  i ohledně obrů, skutečně tady ta chamraď žila. “Damned!” láteřil Brutus. “Pradědeček měl štěstí, Rutulové byli  přece jen o chlup menší!” Nicméně novopečení Britové se do obrů neohroženě pustili a jeden z Brutových druhů, silák Corineus se dokonce vypravil daleko na západ, kde se utkal  s největším z obrů Gogmagogem a v zápase ho přemohl a zabil. Hrdina se usadil na dobytém území, kterému se podle něj  začalo říkat Cornovia čili Cornwall.

Brutus mezitím založil město Troia-nova. Jeho název byl  postupem času zkomolen na Trinovantum – a to je dnešní  Londýn.

Po Brutově smrti si zděděnou zemi rozdělili jeho tři  synové. Nejstarší Lokrinus dostal největší část ostrova,  dnešní Anglii, tehdy byla podle jména vládce nazvána Logres. Druhorozený Kamberus dostal západní část, pojmenovanou  Kambrie či Kymrie, dneska Wales a Cumberland. (Pozn.: Odtud by tedy měl pocházet populární Conan the Cimmerian Roberta E. Howarda. Jméno Conan nosilo mnoho  legendárních velšských a kymrických hrdinů.)

Třetímu synovi Albanactovi připadla země na severu, která se  od té doby zvala Alba, nyní Skotsko.

Jak vidíme, všechno by bylo prosté a jasné, až na ten  drobný háček, že nikomu se jaksi nechce věřit bájím  a pověstem. Naopak antropologům a archeologům věří všichni.  Poučme se tedy, co o praobyvatelích Britských ostrovů tvrdí vědci.

Nejstarší identifikovaný lid sídlící na Ostrovech prý  patřil ke stejnému etniku jako řečtí Pelasgové anebo italští Etruskové. Anglosaští historici říkají těm dávným osídlencům Iberové, neb se domnívají, že přišli z Iberského poloostrova, dnes známého spíše jako Pyrenejský. Odkud  připutovali na Iberský poloostrov, kdy vlastně přistáli na  Britských ostrovech a zda tam nalezli a ovládli nějaké ještě starší plemeno – to nevíme. (Pozn.: Celkem nedávno jistý bulharský filolog na základě  zkoumání jazyků Chetitů a Etrusků prohlásil, že tyto dva  jazyky náleží ke stejné větvi. Etruskové, tvrdí Bulhar,  přibyli do Itálie z Malé Asie. V podstatě jsou to Homérovi  a Vergiliovi Trójané. A jestliže by Etruskové a Iberové byli  příbuzní, nemusela by nám již legenda o Aeneově potomku  Brutovi připadat tak fantastická.)

Iberové nezanechali na Ostrovech výrazné stopy  (samozřejmě až na megalitické stavby jako Stonehenge či New  Grange), podle čehož se soudí, že nerozvinuli kulturu na  úrovni Etrusků, nýbrž zůstali na relativně nízkém stupni  vývoje až do příchodu nové etnické skupiny, kterou se budeme  podrobně zabývat – Keltů.

Ten lid se ze svých původních sídlišť, ať už ležely na  horním Dunaji, anebo, jak soudí jiní badatelé, v podhůří Alp, vydal na dlouhé putování a osídlil rozsáhlé oblasti  evropského kontinentu. Z historických pramenů známe nejlépe  Kelty, kteří se usadili v Galii a nevyhnutelně se dostali do  kontaktu s římským impériem. Jak píše Gaius Julius Caesar ve  svých Zápiscích o válce galské, dělí se Galie na tři části  (Gallia est omnis divisa in partes tres), Caesar je nazývá  Aquitania, Gallia Lugdunensis a Gallia Belgica. Ony partes  tres byly regiony osídlené kmeny lišícími se jak obyčeji,  tak jazykem. V šestém století př. n. l. uskutečnili Galové  (identifikovaní s Goidely či Gaely) invazi na Britské  ostrovy. Osídlili dnešní Irsko, ostrov Man a Británii po  Corwall, Cunberland, Devon a Severní Wales. Zpočátku válčili  s domorodci a vytlačovali je z úrodných oblastí, posléze se  však s nimi spojili proti novým dobyvatelům, kterými byli ve  čtvrtém století př. n. l. jejich keltší příbuzní Belgové  (Belgae).

Část iberských praobyvatel Ostrovů se však nenechala  ovládnout, nesplynula s Kelty. Byly to kmeny z divokých  a nehostinných hor na severu, z Alby, dnešního Skotska.  K těmto seveřanům se ještě vrátíme, neboť vzdorovali náporu  cizinců ještě velmi dlouho a velmi úporně.

Ovšem na jihu vše probíhalo podle zavedeného schématu.  Nájezd, válka, okupace, integrace. Belgové záhy opanovali  jihovýchodní nížiny a posléze dosáhli úpatí Grampianů, řeky  Tweed. Keltové goidelští (Gaelové) drželi Irsko a Man,  jejich enklávy zůstaly na Cornwallu a ve Walesu. Společné  keltské kořeny usnadňovaly porozumění a integraci  v hraničních oblastech. Postupem času se Belgové smíšení  s Goidely rozdělili na další plemena – Římané jedno z nich  později nazvou Briganti. (Pozn.: Ostatní britonské kmeny se latinsky nazývaly:  Carveti, Votadini, Deceangli, Coritani, Dobunni,  Catuvellauni, Trinovantes, Durotriges, Atrebates, Cantiaci,  Silures, Ordovici, Iceni, Demetae, Parisi, Dumononii.  Z kmene Silurů, který obýval jižní Wales, údajně pocházel  historický Artuš.)

A právě po těchto Brigantech, nikoliv po pohádkovém Brutovi  anebo Brittovi, získá již zanedlouho obyvatelstvo ostrova  název Britové a samotný ostrov Británie.

Přeložil: Stanislav Komárek
Ukázka pochází z eseje Král Artuš, který bude obsažen v knize Magické střípky
Vydává nakladatelství Leonardo v roce 2002