Čekal jsem někoho většího – Holt Tom

Taky nejste znalci germánské (či severské) mytologie? Tak to patříte do stejné skupiny lidí jako já a Malcolm Fisher – hlavní hrdina tohoto románu. Ten se stal náhodou mocnějším světovládcem než samotný Wotan, nejvyšší bůh. (Pro lidi z moji skupiny, Wotan je to stejné co bůh Odin, tak jak ho zná většina čtenářů fantastiky.)

Ale žádné štěstí mu to nepřineslo. Není se co divit. Jede si takhle večer v pěkně depresivním stavu od své (bývalé) partnerky, která mu právě dala kopačky, už jako „šťastně“ nezaměstnaný,  přejede při tom mluvícího jezevce a jako vrchol všeho mu tato umírající vypelíchaná bestie s opovržením chrstne do tváře, že čekal někoho o dost většího. Pořád  mu blekotá něco o nějakých Nibelunzích, Dcerách Rýna, Wotanovi, Tarnhelmu a Prstenu a jeho budoucí vládě nad světem. Ničemu z toho kloudně nerozumí, ale po smrti jezevce, který byl mezi námi posledním Ledovým Obrem Ingolfem, se opravdu stane vládcem nad světem a začne využívat magických možností Prstenu a Tarnhelmu. To se ale nemůže líbit skutečným bohům v čele s Wotanem. Než se Malcolm rozhlédne po svém novém panství, už se tu objevují různé božské bytosti, které se ho snaží okrást o kouzelné předměty, z nichž většina je ženského pohlaví (jestli se něco takového u bohů určuje) a svým neodolatelným šarmem se ho snaží o Prsten a Tarnhelm připravit. S úspěchem tomu všemu Malcolm s odvahou a rozumem odolává, ale zatím co svět kolem se díky němu stane rájem na Zemi, on sám je čím dál více nešťastný. A řešením je láska k milé knihovnice. Ale tato dívka má tajemství, je to dcera – valkýra – samotného Wotana, která má za úkol ho taky o všechno připravit. Takový je děj knihy, který samozřejmě končí šťastně.

Tom Holt tímto románem (orig. „Expecting Someone Taller“) v roce 1987 vstoupil do světa literatury. Myslím, že román nelze nazvat parodií, jako to bylo v nedávné době u knihy „Za pár prstenů“, ale že jde o satiru. Autor nemění základní charaktery známých mýtických postav, ale komičnost vytváří v polidštění všemohoucích božstev od Wotana až po Dcery Rýna nebo trolly. Za nejzábavnější lze považovat především dialogy mezi jednotlivými postavami; děj knihy je ze začátku zajímavý, ale v polovině knihy se začal dost opakovat a stal se pro mne nudně monotóní. Ke konci se to ale zase zlepšilo. Zvláště poslední fáze Wotanova náporu v podobě nájezdu děsivé apokalyptické Wutende heer je skvěle doplněna krátkými hláškami různých postav typu: „Jestli to sedlo bude od bláta (Wotane), budeš si ho čistit sám.“ atd. Kniha má k zábavě typu T. Pratchett celkem daleko, ale není k zahození. Je to jiná forma humorné fantasy. Možná vám bude místy připadat trochu těžkopádný překlad. K tomu sem tam pár bezvýznamných tiskařských chyb jako např na str. 166 nebo 186, kdy se zapomněla čárka v souvětí, nebo se naopak v polovině ukončilo tečkou. Ale co vnímavého čtenáře zaujme hned na počátku, je fakt, že na obalu se kniha jmenuje „Čekal jsem někoho většího“, ale na titulní straně a v tiráži už je to „Čekal jsem někoho vyššího“. To jsou pro mne nakladatelské záhady.