Fantom Paříže

Gérard Depardieu si zahrál trochu jinou roli, než například ve filmu Asterix a Obelix. A určitě mu sedla. Představuje nepříliš zákona dodržujícího detektiva, který rozhodně nemá čestnou minulost a rozhodně ani příliš jasnou budoucnost. Která vlastně končí hned v prvních minutách filmu, kdy se Eugéne Francois Vidocq, jehož zde znázorňuje, střetne s maskovaným mužem a podlehne mu. Poté na scénu přichází Guillaume Canet jako Etienne Boisset – Vidocqův životopisec, který chce i přes veškeré nebezpečí dokončit svou knihu a zjistit, co se se slavným detektivem stalo.

To je základní zápletka, ze které se vyvíjí celý další děj. Etienne chodí po rebelující Paříži, snaží se najít důkazy, které ho dovedou k dalšímu klíči ve Vidocqově pátrání a zjistit, co těsně před smrtí dělal. To je prokládáno vzpomínkami všech postav, se kterými se setká a ve kterých si Gérard Depardieu promítá své tajemné pátrání. Pátrání po čem, vlastně? Po muži se zrcadlovou maskou, který se pohybuje doslova pekelnou rychlostí a je schopen nadlidských výkonů. A jenž má asi něco společného se zvláštními vraždami dvou bohatých lidí zasažených bleskem.

Obsahově není scénář zrovna nabyt neustálými zvraty a originálními myšlenkami, ale to ani v tomto filmu nebylo účelem. Hlavním smyslem bylo vytvořit dílo, které se bude moci bez problémů srovnávat s americkými velkofilmy, pobaví, překvapí a to vše provede zvláštní formou. Všechny obrazy jsou totiž doslova přesyceny barvami takovým způsobem, až to někdy popírá skutečnost. Například moment, kdy vidíme nebe nad Paříží s domy pod ním, zde barvy “křičí” na celé okolí opravdu velmi prapodivně. A právě tato nereálnost možná u mnoha z vás bude hlavním problémem, přes který se nepřekoušete. Další věcí, která mě ihned po několika okamžicích trkla do oka, je práce kamery, která si opravdu hodně zakládá na detailech. Neustálé “zoomování” na obličeje, úšklebky a podobné věci naskýtají vpravdě poněkud zvláštní pocity. Ale v žádném případě nemůžu říct, že co se vymyká, je špatné. Jen si na to musíte zvyknout.

Herecké výkony jsou na dobré úrovni, i když postavy převážně nedostaly mnoho prostoru pro vlastní vyjadřování. Jsou sunuti jako sníh na radlici dějem kupředu. Možná mi moc nesedí, že když Vidocq bojuje s Fantomem, je mu rovnocenným soupeřem. Protože i když jsou oba na druhém konci bojových stylů – Vidocq pevný jako skála, většinu úderů přejde jen s heknutím a pak dál jako nezničitelný stroj pokračuje v souboji, Fantom naopak využívá svých nadlidských reflexů a pohybů rychlých tak, že někdy je oko ani nestihne zaregistrovat a pokud si chvíli myslíte, že už se na okamžik zastaví, jste opět na omylu a kamera opět krouží prostorem, jak se ho snaží zaměřit. A právě tady si myslím, že i když má Vidocq doslova buldočí výdrž, neměl by být Fantomovi tak rovnocenným soupeřem.

Ale tento detail neubírá na faktu, že film je to skvělý, sice poněkud zvláštní a někomu asi nesedne, ale i tak se u něj určitě pobavíte. Nesmíte ovšem čekat nějakou příliš inteligentní zábavu. Tady se budete bavit trošku temně, trošku hororově, často napínavě a o nějaké větší překvapení taky nebude nouze. Jedním měřítkem, jakým rád hodnotím film, je skutečnost, jestli peníze, co jsem do něj investoval (vstupné), nebylo bohapustým mrháním (jako třeba v MIB2). Tady tomu tak rozhodně nebylo a jsem za to rád…