Před nedávnem se konečně objevilo na trhu nové (nezkrácené!) vydání Baldwinovy space opery Navigátor.
Dlouho očekávaný příběh, zachycující v plném rozsahu počátky kariéry proslulého carescriánského navigátora Wilfa Brima (vyšel poprvé ve vydavatelství Argenit v roce 1993) zavádí čtenáře doprostřed bojů mezi Avalonským impériem a Ligou Temných hvězd. Hvězdná flotila je zde představena v duchu námořních tradic (v pozdějších dílech cyklu je ale inspirována více letectvem), její velení je tradičně věcí společenské smetánky Impéria a reformní výnos lorda Beorna Wyrooda, umožňující přístup na velitelská místa i schopným plebejcům je mezi důstojníky přijímán s krajní nevolí. Bojové ztráty ale nenabízejí jiné řešení doplňování velícího personálu. Wilf Brim se jako nejlepší absolvent svého ročníku akademie navigátorů dostává na svou první loď – torpédoborec Truculent.
Stejně jako na akademii i zde musí neustále dokazovat své schopnosti a bojovat nejen s nepřáteli na druhé straně fronty, ale i s nenávistí v řadách vlastního důstojnického sboru. Vyznamenává se ihned při první plavbě a to mu přináší nejen celou řadu dalších riskantních nasazení jak ve vesmíru, tak na povrchu planet, ale i lásku krásné princezny a celou řadu komplikací v osobním životě.
Nové vydání Navigátora je, jak už je zmíněno výše, nezkrácené. 438 stran textu proti původním 264 slibuje mnohé, nová dobrodružství však kupodivu neobsahuje. Kniha nabyla na rozsahu hlavně díky popisným a vysvětlujícím pasážím, které v různém rozsahu prolínají tím, co známe ze zkráceného vydání a činí vyprávění plynulejší a průběh řady výjevů pochopitelnější a přehlednější. Mnoho scén má díky tomu poněkud odlišný průběh, než ve své staré verzi. Už úvodní pasáž (nástup na loď) získává na plastičnosti, markantní odlišnosti jsou ale v popisu střetnutí na A’zurnu a finální kosmické bitvy u Lixoru. Je otázkou, jak a kde vznikla zkrácená verze prezentovaná v prvním vydání, „sestřih“ byl ale proveden ve filmovém stylu a zbavil knihu všech zdánlivě „nepodstatných“ částí, což, jak se nyní ukazuje, byla chyba. Holá akční kostra, která z příběhu ve zkráceném vydání zbyla, může sice i nyní některé čtenáře uspokojit, ve srovnání s plnou verzí ale působí dosti chudokrevně.
Původní překlad Ladislava Tomana a nový překlad Roberta Čapka budou muset detailně rozebrat příslušní znalci, jedním z nesporných přínosů nové verze je sjednocení používané terminologie s ostatními díly „Brimovského“ cyklu. Obálka Petra Willerta je v tradičním duchu a plně vystihuje obsah knihy. Překlepů a korektorských chyb není na tak objemnou knihu příliš mnoho, z těch nápadnějších je to označení Truculentu – na začátku knihy je to „TB“ na konci „DD“, či na str.177 slovní spojení „vrak trupu nějaké lodi“ (vrak pouhé části čehokoliv je dosti obtížně představitelný). Vnější úprava je jednotná s předchozími díly cyklu, nový díl lze tudíž bez problémů zařadit do knihovny k ostatním.
Čtenář tedy dostává do rukou poctivé kosmické dobrodružství obsahující v dokonalé směsi všechny oblíbené motivy, sběratel možnost plnohodnotně dokompletovat celý cyklus, který začal vycházet před devíti lety.
„Brimovský“ cyklus sice není vrcholem sci-fi literatury, ale je ho možno zařadit mezi lepší průměr a doporučit jako skvělé odpočinkové čtení všem zájemcům o moderní romanticko-dobrodružnou literaturu.
