Jakmile jsem viděl, že Janny Wurts u nás vydala další knihu, docela jsem se na ni těšil. Pán Bílé bouře se mně hodně líbil, takže jsem čekal knihu na určité úrovni. A i když jsem slyšel od jiných lidí spíše záporné komentáře, stejně jsem si ji přečetl.
Prolog nám řekne, že budeme vrženi asi o pět století do minulosti, kde budeme sledovat vývoj bratrovražedné války po dobu pěti set let. A hned potom se ocitáme na planetě Dascen Elur, kde je zajat Vládce Stínu Arithon svými nepřáteli. Dostane se do kontaktu se svým nevlastním bratrem Lysaerem – Pánem Světla. Jejich rozdíly spočívají v tom, že oba dva mají stejnou matku, ale různé otce. Takže jejich magické vlohy jsou zcela opačných charakteristik, i když jen Arithon je v magickém umění zasvěcen. Lysaer dokáže seslat pouze jakýsi blesk, který může i usmrtit. Kvůli pomstě a dalším okolnostem se za dost nejasných příčin oba ocitají na jiném světě, kam byli posláni portálem mezi světy.
Po nenávistných rozmíškách, ke kterým se ještě později vrátím, přejdou poušť, napijí se vody, která jim prodlouží život o pět století, a dostanou se k alkoholikovi a věštci v jednom – Dakarovi a čaroději Bratrstva sedmi – Asandirovi. Dle věštby totiž jejich příchod znamená konec věčné mlhy, která už pět set let setrvává v ovzduší a znemožňuje tak normální živobytí. A Asandir chce na vše dohlédnout. Bratři se po rozmíškách nakonec vcelku usmíří a společně začínají zjišťovat, jaký osud jim byl určen. Každý z nich má vládnout jiné skupině lidí. Lysaer klanům žijícím v divočině a mluvící bezchybně jeho jazykem a Arithon měšťákům. Mezi oběma skupinami panuje extrémní nenávist a navzájem se zabíjejí. Jak ovšem na konci knihy zjišťujeme, vše bude jinak a válka zmiňovaná v prologu nás nemine.
To byl ve stručnosti děj, ve kterém se vlastně ani mnoho neděje. Oba mladíci cestují po novém světě, zjišťují, jaké zde panují podmínky a nakonec bojují proti věčné mlze. Vše se časem rozvine opět ve válku, která skončí až za pět století. A právě její historie bude v dalších dílech přetřásána. Co se týče originality, myslím, že nemusím nic vykládat.
Ovšem teď se trošku pustím do rozboru chyb a záporů, které jsem při čtení nalezl. Předně chování bratrů. Hned v první kapitole se Arithon chová jako vzteklý pes a cloumá s ním taková nenávist, až je nelidská. Ta při druhé kapitole úplně odezní a nahrazuje ji úplná apatie. A když se i s Lysaerem ocitají na poušti, je právě Vládce Stínu ten, kdo je zcela milý, rozumný, odhodlaný vše dotáhnout až do konce a nějaká nenávist vůči bratrovi zcela zmizela. A Pán Světla, to je úplný opak. Napřed je milý, hodný a chápavý, ale při přechodu bránou se z něj stává nesmiřitelný nepřítel, který chce jen jediné, bratrovu smrt. A to i přes to, že na jejich rodný svět se už nikdy nevrátí. Toto chování se zcela vymyká normálu, zvlášť když za pár stran z nich budou velcí kamarádi.
Asandir a Dakar jsou opět trošku zvláštní. Dakar je čarodějův učeň už několik století, ale kdykoliv je v dosahu alkohol, doslova se ožere a není schopen pohybu. A to pokaždé. Tato závislost mně rozhodně nejde ruku v ruce s nutností být schopen koncentrace a kouzlit. Zato Asandir je po celou dobu jako Gandalf, jen s tím rozdílem, že absolutně nic neprozradí, takže tím vznikají pro bratry problémy, kterým bylo jednoduché se vyhnout. Naprostá neochota cokoliv říkat, vysvětlovat a podobně není dle mého názoru na místě.
A takovým hlavním bodem je také fakt, že Arithon je velmi dobrý bard a kdyby mohl, rozhodně by si kralování znovu nevybral. Takže všemocný Asandir jej různými způsoby tlačí do povinnosti přiznat si odpovědnost za nový svět a nutnost vládnout. Z toho vyplývá, že Vládce Stínu je emocionálně úplně nevyrovnaná osobnost a jeho skutky jsou opravdu zvláštní. Bez obrany a jakéhokoliv rozumného vysvětlení si třeba vyjede ve vánici daleko dopředu jen tak, z rozmaru, takže bude chycen a vzniknou problémy. A tento jeho vnitřní svět bude jedním z hlavních témat celé knihy, což mi ke konci ještě víc kazilo celkový dojem.
Další „nejasnosti“ už nebudu říkat, myslím, že to jako příklad stačilo. Snad ještě jen to, že i když Arithon dokáže ovládat iluze a magii, ani jednou ji v nebezpečí nepoužije a tato skutečnost je dosti chatrně poté vysvětlena. Zkráceně řečeno, při čtení jsem měl co dělat, abych to dotáhl do konce. Sice to není úplně špatné, ale při možnosti vybrat si něco jiného mi přijde tato kniha pro každého z vás jako ztráta času. Tentokrát mě paní Wurtsová hodně zklamala a druhý díl rozhodně nebudu držet ani v ruce…
tak tak
Ruky prec, je to nakazlive 🙁
radsej si precitajte sapkaca, ten ani nemusi byt carodejov ucen, aby sa intoxikoval…