Zlatý věk SF #5: Na úsvitu Zlatého věku

4. Změny v žánrové SF: na úsvitu Zlatého věku

4.1. John W. Campbell, Jr. a kosmická opera

Campbell ve své tvorbě vždy vycházel (obdobně jako o dvě desetiletí dříve Hugo Gernsback) ze svých hlubokých technických znalostí, nabytých z větší části na prestižním Massachusetts Institute of Technology a na The Duke University, kde složil absolutorium z fyziky (důvodem Campbellova přechodu na jinou školu byly jeho potíže s cizími jazyky). Významným oborem na The Duke University byla tehdy psychologie – působil zde Joseph Banks, významná autorita v oboru. Fyzika a psychologie se staly pro Campbella impulsem k psaní. Navíc vyrůstal silně ovlivněn časopisem Amazing Stories – nepřekvapí tedy, že si zvolil žánr science fiction.

První povídku publikoval již v době svých studií. Roku 1930 prodal T. O’Connorovi Sloaneovi svou první povídku Invaders from the Infinite. Sloane však rukopis ztratil a tak se první Campbellovou publikovanou povídkou stal příběh When the Atoms Failed[1] o hrdinném vynálezci, jenž významně zasáhne do války s Marsem. Počátkem třicátých let se Campbell na stránkách Amazingu etabloval jako hlavní rival tehdy velice oblíbeného Edwarda E. Smithe. V době, kdy vydával svou sérii příběhů o „Vesmírném Skřivanovi“ (The Skylark of Space[2], Skylark Three[3], Skylark of Valeron[4]), John W. Campbell, Jr. sklízel úspěchy se svou sérií o fyzikovi Arcotovi, matematikovi Moreym a napraveném kriminálníkovi Wadeovi (The Black Star Passes[5], Islands of Space[6], Invaders from the Infinite[7]). Všechny jmenované příběhy patří do subžánru kosmické opery, za jehož zakladatele je E. E. Smith považován.

Kosmická opera[8] byla výrazným rysem pulpové SF třicátých let. Tento subžánr představoval určité „zlidštění“ jinak velice specializované technokratické science fiction. Je to právě kosmická opera, na kterou lze s úspěchem použít populární příměr o SF literatuře jako pokračovatelce westernu, přeneseného z Divokého Západu do nekonečných hlubin vesmíru. Přesná definice kosmické opery neexistuje; příběhy tohoto typu však mají vždy řadu společných prvků:

1. Dějiště příběhu je velmi rozsáhlé – vesmír. Hrdinové rychle překonávají ve svých kosmických lodích obrovské vzdálenosti, pronikají daleko do neprobádaných končin vesmíru.

2. Tyto kosmické lodi pak často bývají unikátním vynálezem hlavního hrdiny, kterým je geniální vědec. Ten je přitom zároveň i hrdinou akčním (s tímto prvkem přišla až kosmická opera).

3. Popisu jednotlivých vynálezů a zařízení je věnováno velmi mnoho prostoru.

4. Převedení prvotního objevu z laboratorních podmínek do praxe hrdinovi málokdy trvá více než několik dní (např. atomový pohon, zázračné zbraně atp.).

5. Hrdinové při své cestě téměř vždy zjistí, že ve vesmíru probíhá nějaká válka, a přidají se k některé z válčících stran (případně brání Zemi proti invazorům z vesmíru). Jejich zázračné zbraně při tom vždy najdou uplatnění.

6. Ačkoliv je dějištěm příběhu vesmír v celé své rozlehlosti, konání jednotlivců (hrdinů) má na jeho chod zásadní vliv.

7. Hrdinové jdou z dobrodružství do dobrodružství, akce neustává.

8. Výše uvedené prvky nabývají s každým pokračováním příběhu na intenzitě, tzn. z meziplanetárních válek se stávají mezihvězdné, z mezihvězdných mezigalaktické; zbraně jsou stále ničivější apod. Z toho je patrné, že každý seriál se dříve či později dějově vyčerpá, neboť již jednoduše není kam dále jít.

Toto vše platí jak o Smithových, tak o Campbellových seriálech prakticky bez výjimky (Dani Zweig například shrnuje děj Campbellovy rané tvorby slovy “See the universe! Meet interesting aliens! And exterminate them!“[9]). U čtenářů se jejich příběhy setkaly s mimořádným zájmem, ačkoli z literárního hlediska nebyly příliš zvládnuté. Nicméně David Pringle (mj. šéfredaktor časopisu Interzone) zařadil román Skylark of Space[10] mezi sto nejvýznamnějších raných románů SF[11]. Isaac Asimov o něm v předmluvě k antologii Before The Golden Age[12] píše:

„As literature, it was a total flop […], but it had something more than good writing, much more. It had adventure of an unprecedented kind. There was the first introduction of interstellar travel[13]. There were mind-boggling distances and encounters; a kind of never-slowing action centered about indestructible heroes.“

V obdobném duchu se nesou i pozdější Campbellovy romány The Mightiest Machine[14] a The Incredible Planet[15]. Všechna zmíněná díla dokládají Campbellovu schopnost vzít strohé vědecké poznatky a vystavět na nich napínavý dynamický příběh. Popisné pasáže pak prozrazují autorovu touhu zprostředkovat čtenáři nové poznatky vědy.

Ačkoliv byl Campbell jako autor kosmických oper mimořádně úspěšný, byl si zároveň vědom omezujícího charakteru tvorby daného typu. Zatímco E. E. Smith nikdy ani nezatoužil psát cokoliv jiného a jeho pozdní romány se nikterak zásadně neliší od jeho raných, Campbell se chtěl jako spisovatel dostat dále.

4.2. Campbellovo druhé spisovatelské období – formování nového pojetí magazínové SF

Aby odlišil své nové povídky a romány od své předchozí tvorby, začal publikovat pod pseudonymem – nejčastěji jako Don A. Stuart[16]. Nechtěl totiž zklamat své fanoušky, kteří by od Johna W. Campbella, Jr nepochybně očekávali další „supervědecký“ příběh Arcota, Moreye a Wadea (viz 4.1.).

Již první „nová“ Campbellova povídka Twilight[17] se dočkala velkého ohlasu. K sepsání povídky jej inspirovaly závěrečné scény románu The Time Machine[18] H. G. Wellse a úvodní kapitola románu The Red Gods Call[19] Charlese E. Scogginse. Vypravěčem příběhu je zoufalý cestovatel v čase, který „zabloudil“ cestou domů do roku 3059 ze sedm milionů let vzdálené budoucnosti. Zatímco Wells zachytil dekadenci lidstva pomocí ras Eloiů a Morloků, Campbell sleduje rezignovaný zánik celého lidstva, které již není schopno porozumět mechanismům, jež je udržují při životě. Lidstvo vymře, zatímco stroje fungují dále.[20]

V navazující povídce Night[21] se hrdina ze současnosti ocitá v ještě vzdálenější budoucnosti, kde přestávají fungovat poslední zbytky strojů, jež přetrvaly lidskou rasu.

Dá se říci, že obě povídky, ačkoliv psány poměrně květnatým slohem, ukázaly svým důrazem na sociální spekulace a zachycením ponuré atmosféry příběhu nový směr pulpové SF. Psychologický aspekt se pak stal nedílnou součástí Campbellovy další tvorby.

Twilight i Night se výrazně odlišovaly od veškeré dosavadní Campbellovy tvorby. Nepřekvapí tedy, že Twilight sice vyšla až roku 1934, napsána však byla již o dva roky dříve, tedy v době, kdy Campbell sklízel úspěchy se svými kosmickými operami. Campbell však věděl, že tehdy neexistoval žádný časopis, do jehož pojetí science fiction by takto pojatá povídka zapadala. V roce 1932 Campbell ještě ani nebyl natolik slavný, aby její publikaci prosadil u některého z editorů; to se mu podařilo až o dva roky později.

Další Campbellovu „stuartovskou“ tvorbu tvoří série novel The Machine, The Invaders a Rebellion[22], povídky Atomic Power[23] a Blindness[24] a novely The Escape[25], Night[26], Elimination[27], Frictional Losses[28], Forgetfulness[29], Out of Night[30], Dead Knowledge[31], Who Goes There?[32] a Cloak of Aesir[33]. Who Goes There? je Campbellovo vrcholné dílo, jež zároveň značí i konec jeho kariéry jakožto spisovatele (po převzetí časopisu Astounding Campbell přestal psát, aby se mohl plně soustředit na editorskou činnost, a protože se obával, že by v jeho případě mohlo dojít ke střetu zájmů Campbella spisovatele a Campbella editora).

Již po napsání Twilight bylo Campbellovi jasné, že takto nějak by chtěl, aby vypadala science fiction. Základ a těžiště příběhů měla i nadále tvořit věda, vedle ní však měly své místo najít i aspekty psychologické a sociální, prvky horroru, úvahové pasáže a v neposlední řadě také realističtější postavy. Zde je však nutno podotknout, že magazínová SF v žádném případě nebyla minimálně až do padesátých let „vážnou“ literaturou s propracovanou motivací a charaktery hrdinů, jakou byly např. soudobé romány Ernesta Hemingwaye. Nicméně John W. Campbell, Jr. se zasloužil o to, aby magazínová SF byla méně pulpová a vědecky přesnější a učinil tak významný krok, vedoucí k obohacení a vnitřnímu zlepšení žánru.

V roce 1937 pronesl Campbell na Světové konferenci science fiction (World Science Fiction Conference) ve Philadelphii řeč s názvem „The Real Aim of Science-Fiction“, v níž odmítl doktrínu Hugo Gernsbacka:

“Science-fiction is not an educational force—it never has been, and I dont think that it ever can be one. But it can consist of good stories, with really human characters, and not inhuman combinations of Albert Einstein and Saint Augustine.”

Na stránkách Astoundingu pak v novém manifestu SF píše, že science fiction by měla být literárním médiem blízkým vědě:

“Scientific methodology involves the proposition that a well-constructed theory will not only explain away known phenomena, but will also predict new and still undiscovered phenomena. Science fiction tries to do much the same—and write up, in story form, what the results look like when applied not only to machines, but to human society as well.”[34]

Jak je patrno z výše uvedeného, od roku 1934 se doposud dosti svazující pojetí (magazínové) SF začalo postupně otevírat novým myšlenkám. Tento pozvolný proces, předznamenaný roku 1930 vznikem opravdového konkurenčního prostředí na poli SF pulpů, započal F. Orlin Tremaine. John W. Campbell, Jr., ho dovršil, když na základě vlastního spisovatelského vývoje revidoval současné pojetí magazínové science fiction.

Příště: SF dosáhla Zlatého věku

[1] Amazing Stories, leden 1930.
[2] Amazing Stories, srpen – říjen 1928, spolu s Mrs Lee Hawkins Garby.
[3] Amazing Stories, srpen – říjen 1930, jako E. E. Smith, Ph.D.
[4] Astounding Stories, srpen 1934 – únor 1935.
[5] Amazing Stories Quarterly, podzim 1930.
[6] Amazing Stories Quarterly, jaro 1931.
[7] Amazing Stories Quarterly, podzim-zima 1932. Nejedná se o povídku, kterou T. O’Connor Sloane v roce 1930 ztratil.
[8] V originále „space opera“; původně pejorativní označení: srov. „mýdlová opera“ (soap opera).
[9] Zweig, Dani, Belated Reviews #31: John W Campbell Jr., Dani Zweig’s Belated Reviews, 1993 (aktualizace 1. 2. 1994).
[10] Ačkoliv je tato kapitola zaměřena na dílo Johna W. Campbella Jr, uvádíme zde jako ilustraci Skylark of Space od E. E. Smithe. Jedná se totiž o zakládající a zároveň zdaleka nejznámější román subžánru kosmické opery. Jak již bylo naznačeno, celkové vyznění Campbellovy rané tvorby bylo totožné.
[11] Pringle, David, 100 Significant “Scientific Romances” (Published Prior to 1950), Interzone, č. 51, r. 1991; česky viz Pringle, David: Sto významných raných SF románů (vydaných před rokem 1950), Ikarie 2/1998.
[12] Before The Golden Age, str. 25.
[13] O cestování vesmírem samozřejmě předtím psala již celá řada autorů – včetně Julese Vernea či H. G. Wellse – jejich hrdinové však nikdy nepřekročili hranice Sluneční soustavy.
[14] Astounding Stories, prosinec 1934 – duben 1935.
[15] Fantasy Press, 1949.
[16] Dívčí jméno Campbellovy první manželky bylo Donna Stuart. Campell publikoval též jednu povídku pod jménem Karl Van Campen a řadu článků jako Arthur McCann. Prosincové číslo Astoundingu z roku 1934 obsahovalo jak první část Campbellova románu The Mightiest Machine pod vlastním jménem, tak jednu povídku publikovanou pod jménem Don A. Stuart a jednu povídku pod jménem Karl Van Crampen.
[17] Astounding Stories, listopad 1934.
[18] Poprvé publikováno na pokračování v The New Review počínaje lednem 1895.
[19] Poprvé publikováno roku 1926.
[20] Více o povídce Twilight viz kapitola 6.1.
[21] Astounding Stories, říjen 1935.
[22] Všechny Astounding Stories, únor – srpen 1935.
[23] Astounding Stories, prosinec 1934.
[24] Astounding Stories, březen 1935.
[25] Astounding Stories, květen 1935.
[26] Astounding Stories, říjen 1935.
[27] Astounding Stories, květen 1936.
[28] Astounding Stories, červenec 1936.
[29] Astounding Stories, červen 1937.
[30] Astounding Stories, říjen 1937.
[31] Astounding Stories, leden 1938.
[32] Astounding Science Fiction, srpen 1938.
[33] Astounding Science Fiction, březen 1939.
[34] Citace převzata z The Science Fiction Encyclopedia, str. 159.