Daredevil

SLEPÝ TO SLEPÍ

Pozor! Jestliže tento článek čte nějaký slepec, rádi bychom mu pogratulovali. Ani nevíte, jakou máte kliku, vy šťastlivče! Oslepnout je totiž jedna z nejlepších věcí, které člověka mohou v životě potkat. Má to mega výhod: nikdy neuvidíte Čundrcountryšou, nikdy neuvidíte Halabalašou a nikdy neuvidíte nikoho showstat – což vlastně výhoda není, ale pak by nám ta věta tak pěkně nevyšla, takže… A víte co? Buďte zticha. Kromě těchto výhod (ticho!) jsou tu ještě další bonusy pro nevidomce, což jsou třeba bezplatní vlčáci s kšandami, cool bílá hůl a především možnost provozovat oblíbenou slepeckou zábavu – obléct se do přiléhavého satanského trikotu a skákat ze střechy na střechu jako zfetovaný kamzík. Jen se podívejte na Matta Murdocka, jak to pěkně rozjel.

Matt Murdock začal svou životní horskou dráhu jako tuctový viděč, jakých jsou na této planetě milióny, možná i desítky. Pak ale nastoupil ten trapný incident se slepým důchodcem šourajícím se před rozhučeným truckem, kterého chtěl mladý Murdock smělým tarzanovským skokem odklidit z vozovky. Staříkův roztřesený organismus se mu podařilo uchovat při tzv. životě (blíže se o tomto podivném přírodním jevu, existenci penzistů, dozvíte ve filmech jako Noc živých mrtvých, Návrat živých mrtvých I-III, atd.), ale sám na to doplatil. Nákladní auto vezlo radioaktivní břečku, která při havárii Murdockovi ohodila obličej, a tak ho navždy oslepila. Poučení: nikdy nepomáhat důchodcům. A vůbec starším lidem. Starším než vy. A mladším radši taky ne. Jistota je jistota. Ovšem radioaktivní materiál je špatný sluha, ale dobrý pán. Sice Murdockovi sebral zrak, ale dal mu netopýří radarové vidění, supersluch, superčmuch a superhmat. Takže už jenom stačilo, aby se Murdock v tělocvičně svého fotra dostatečně nabušil a našprtal se best of bojová umění a další superman mohl vyrazit do ulic marvelovského New Yorku. Psal se rok 1964, pouhý rok po tom, co se na manhattanské začal lepit Spider-man.

NEVIDOMÍ TO NEVYLOMÍ

To je ale mozek! To jsou ale hemisféry! To je ale podvěsek! To je ale kůra! Řeč je pochopitelně o lebkovýplni Stana Leeho, která je odpovědná za celou základní marvelovskou supersestavu (tj. Spider-Mana, Silver Surfera, X-Men, Hulka, Avengers, Fantastic Four a další) a která má na svědomí i Daredevila. Toho Lee vydojil ze své mysli ve spolupráci nikoliv se zavedeným Jackem Kirbym, s nímž stvořil skoro všechno (kromě Spider-Mana, toho udělal s Ditkem), ale s Billem Everettem. Původní Daredevil, tak jak ho vyslali do světa tito pánové, byl rozjuchaný slepý bídákbuster, který své protivníky mlátil svou víceúčelovou bílou holí a který ve svém občanském životě zaujal pozici nijak výjimečného studenta právnické fakulty. V tomto prvním období se Daredevil ovšem nedokázal dostat ze stínu svého o rok staršího pobratimce Spider-Mana, jemuž byl podoben jak mlaďošstvím, tak stylem, a čtenáři ho (i přes jeho razantní fyzický handicap, který nemá ve světě superhrdinů obdoby) vnímali jako matný odvar Spideyho. Přesto se Daredevil držel na slušné prodejnosti až do roku 1982, kdy do série jako do svého prvního pravidelného comicsového zaměstnání nastoupil tehdy sotva z dělohy vybublalý Frank Miller (později Sin-City, Návrat Temného rytíře…). Daredevil měl tu čest být prvním pokusným morčetem, jemuž Miller naočkoval svůj talent. Miller začal pracovat na Daredevilovi od čísla 158 – nejdříve jako kreslíř. Se svým typicky filmovým viděním a střihem měl úspěch, a tak se mu po skoro roce podařilo okupovat i post libretisty. Začal v čísle 168 a začal na plný plyn (tušíme, že to byl Cyklon B nebo něco podobného): hned ve svém prvním scénáři vyslal na scénu psychopatickou ninja vražedkyni Elektru (jež ovšem v prvním díle nebyla ani psychopatická, ani ninja, ale vražedkyně), do níž postupně Murdocka nechal se zabouchnout. A ve chvíli, kdy v tom byl Murdock až po uši, Miller Elektru sejmul a tím svému hrdinovi přivodil trauma jak z učebnice psychologie pro první třídu. Vůbec Miller celkovou pohodovou atmosféru daredevilovské série zpochmurnil a posunul ji blíž své oblíbené drsné škole. Nohu z Cyklonu B však nesundal. U Daredevila vydržel čtyři roky a na závěr se s ním rozloučil vskutku hustou peckou. V sérii nazvané Born Again (Daredevil číslo 227-233) provedl Daredevilovi to, čeho se každý superhrdina bojí víc než toho, že se mu po praní srazí kostým: vyblil jeho tajnou identitu největšímu hajzlovi v marvelovském vesmíru – Kingpinovi. Mafiánský boss s tělem zápasníka sumo a s mozkem nositele Nobelovy ceny za sadismus (a za sádlismus) je bezesporu Daredevilovým největším padouchem (občas zabrousí i ke Spider-Manovi, Punisherovi a dalším), a tak je jasné, že si získanou informaci užil víc než víkend v Disneylandu. Totálně Murdockovi rozmačkal život a skopnul ho až na samé dno existence, až na samý okraj nevědomí, až tam, kam ani homelessové nezamočí. Nebyl by to ovšem superhrdina, kdyby se neřídil známým heslem “co mě nezabije, to mě nezabije” a nevyhrabal se z té hromady výkalů, kterou na něj Kingpin navršil.

KRTEK TO ČTVRTEK

Daredevilova současnost má ovšem jiný ksicht, než ten, který jí propůjčil Frank Miller. Scénáristé, kteří se do Daredevila po něm napáskovali (Ann Noncentiová, J. M. DeMatteis), samozřejmě neměli na to, aby temné vyznění dokázali udržet, (i přes pokusy se schizofrenií), a tak měkli. Ovšem měkli tak zvolna, že jim Daredevil uvízl v neurčitém charakterovém vakuu, ani ryba, ani rakovina, ničím výrazný. Teprve libretista Karl Kesel (Daredevil 1996-1997) měl tolik drzosti a rozumu, že provedl radikální řez a hrdinu přepóloval. Keselův Daredevil je ironický hláškař chrlící fórky rychlostí vysokokadenčního kulometu (odpusťte slzy dojetí, toto přirovnání jsme naposledy použili v září 1994, a při opětovném shledání s tímto veteránem naší recenzentské armády nedokážeme ovládnout emoce), který s ničím nemá problémy a ničím se moc nemaže. Kesel chytře využil toho, že Spider-Man byl po klonovací sáze celý zdepresivnělý, a tak Daredevil přebral štafetu marvelovského fóristy číslo jedna. Náklad šel radikálně nahoru, a tak není divu, že v tomto stylu pokračuje i další Daredevilův scénárista Joe Kelly (autor na marvelovské poměry unikátně tvrdé postavy, srandistického žoldáka Deadpoola).

Faktem zůstává, že přestože se Keselovi a Kellymu povedlo Daredevila svými humorem tetovanými librety znovu celkem vytáhnout nahoru, to nejlepší, co kdy v sérii vyšlo, na sobě nese podpis Franka Millera (už zmiňované Born Again, flashback Man without Fear či Elektrické věci). Tak je to ostatně se vším, na co Miller Svým comicsově midasovským dotykem hmátnul. Rozchod.

Napsali Jiří Pavlovský a Štěpán Kopřiva
Vyšlo ve SCORE 7/1998