Seriál článků o začátcích a zlatém věku science fiction pokračuje podrobným rozborem základních témat této literatury. V tomto dílu si můžete přečíst zajímavosti o evoluci, robotech i mimozemšťanech.
6.1. Evoluce a entropie v SF
Entropie je pojem, který SF převzala z termodynamiky. Znamená přibližně to, že při každém přenosu energie dochází ke ztrátám. V širším smyslu entropie označuje úroveň organizovanosti uvnitř nějakého systému – čím větší entropie, tím menší řád v systému panuje.[1] V tomto rozšířeném významu se termínu začalo užívat v nejrůznějších oblastech života a velice brzy pronikl i do science fiction, která ho aplikovala doslova ve vesmírném měřítku. V řeči vědecko-fantastické literatury druhý zákon termodynamiky říká, že Slunce, planety, hvězdy i vesmír samotný nakonec vychladnou a lidstvo zanikne. Přímo ukázkovým příkladem, o kterém tu již byla řeč, je povídka The Xi Effect Philipa Lathama (viz 5.4.). Mnohem známější, a to i u nás, je pak dílo Isaaca Asimova (seriál románů Foundation[2]). Obliba tohoto tématu po druhé světové válce poněkud opadla, aby se pak vrátila s nebývalou silou v šedesátých a sedmdesátých letech dvacátého století. Představuje totiž efektivní prostředek, jak spojit osud vesmíru či společnosti s osudem jednotlivce.
Ještě oblíbenějším tématem, souvisejícím s entropií, je evoluce člověka. Archetyp člověka daleké budoucnosti s obrovskou hlavou a vyvinutým mozkem vytvořil již roku 1893 Herbert George Wells (The Man of the Year Million[3]). V pulpové SF však takovýto jedinec bývá natolik odlišný od ideální podoby člověka, že zpravidla končí špatně – viz např. povídky Alas, All Thinking![4] Harryho Batese či zmiňovaná The Man Who Evolved Edmonda Hamiltona (viz 5.3.). S takto nadvyvinutým jedincem bylo možné se setkat buďto prostřednictvím cestování časem, nebo vystavením se v té době u spisovatelů neméně populární mutagenní radiaci. Ta však mohla způsobovat i negativní mutace, jako např. návrat k dřívějšímu vývojovému stupni (v povídce The Iron Star[5] Johna Taina se z lidí vlivem kosmického záření stávají opět opice). Pro takovýto vývoj se vžilo označení „devoluce”.
Někteří autoři naopak přemýšleli nad tím, do jakého stádia až může lidská evoluce dojít. Nejdále zašel Angličan Olaf Stapledon v románu Last and First Men[6] – po dvou miliardách let existence se z člověká stává všemocná a vševědoucí bytost, kterou bychom dnes nazvali bohem.
Pod vlivem Stapledona se ve čtyřicátých letech pohled na toto téma zásadně změnil. Nový superčlověk vypadal až na drobné výjimky úplně stejně jako ten dnešní; oproti němu byl však obdařen novými schopnostmi mysli, jako např. telepatií či telekinezí. Čtenářům se pak velice zamlouvala myšlenka, že skryté schopnosti dosud ne zcela zmapovaného lidského mozku mohou být probuzeny k životu, a každý jedinec je tak vlastně potenciálním supermanem. Příkladem za všechny je povídka J. B. Rhinea New Frontiers of the Mind[7].
S biologickou evolucí člověka úzce souvisí i jeho sociální vývoj, resp. vývoj celého lidstva. Pesimistická i optimistická zároveň je v tomto ohledu proslulá povídka Twilight (viz 4.2.) Johna W. Campbella Jr. Přestože její předlohou byl Wellsův román The Time Machine, není Twilight společenskou satirou. Povídka je spíše zamyšlením nad tím, které faktory zajišťují rozvoj naší civilizace. Twilight zároveň nepřímo ilustruje tehdejší představy amerických spisovatelů o ideální lidské společnosti.
Jim Bendell vypráví svým známým o stopaři jménem Ares Sen Kenlin, kterého nedávno vezl. Ten tvrdil, že je cestovatel v čase, který při návratu z daleké budoucnosti do svého „domovského” roku 3059 omylem přistál ve dvacátém století. Jeho vize světa sedm miliónů let v budoucnosti tvoří jádro příběhu:
Lidstvo budoucnosti po věky úspěšně čelí všem hrozbám okolního prostředí. V podmaňování přírody mu při tom pomáhají stále rafinovanější vynálezy. Úplné ovládnutí životního prostředí však znamená zároveň vyhubení veškerého života na Zemi a přežití lidstva zcela závisí na jeho sofistikovaných strojích. Ke konci však již nikdo z lidí není schopen příliš komplikovaným mechanismům pozorumět, a když i poslední z nich vypovídá službu, lidstvo vymírá.
Tento vývoj je podle Campbella pouze logickým důsledkem vývoje, vyplývajícího ze samotné povahy člověka. Člověk se vyvíjí tím, že musí čelit všemu, co ho ohrožuje. Čím méně překážek musí zdolávat, tím méně se vyvíjí. Campbell pak dovádí situaci do extrému, když zbavuje člověka veškerých hrozeb a tím i nutnosti práce a vzdělávání, načež se nevyhnutelně dostavuje dekadence a úplný zánik.
Zajímavý je též Campbellův pohled na techniku – stroje jsou sice opravdu tím, co člověku pomůže zbavit se všech obtíží, důvodem k optimismu to však rozhodně není: všechno zlé je k něčemu dobré, v tomto případě to však platí i naopak.
To nejhorší, k čemu dojde, není ekologická katastrofa – mnohem závažnější než vyhubení veškerého života je skutečnost, že lidská civilizace zmizí beze stopy a nezanechá po sobě žádného pokračovatele. Hlavní hrdina se s tím nemůže smířit a nakonec nalézá řešení: pokračovatelem civilizace a nositelem jejích hodnot se mají stát samy stroje.
“So I brought another machine to life, and set it to a task which, in time to come, it will perform.
I ordered it to make a machine which would have what man had lost. A curious machine.”
Dle S. H. Goldmana[8] Campbellova povídka představuje ukázkový příklad amerického snu o technologii a pokroku. To, že nástupcem člověka se stávají stroje, je smutné. Je to však i triumfem člověčenství: lidstvo má budoucnost, protože to, čeho dosáhne, ho přežije.
Co bude, až skončí vláda člověka na zemi, a kdo bude pokračovatelem civilizace – těmito náměty se v průběhu Zlatého věku po Campbellovi zabývali mnozí další autoři. Nástupcem člověka se většinou stávaly stroje – viz např. povídka Though Dreamers Die[9] od Lestera del Reye – někdy to ale byla i zvířata, jako v povídkovém cyklu City[10] Clifforda D. Simaka, kde člověk obdařuje inteligencí psy.
Příčinu neustávající obliby témat jako jsou evoluce, devoluce, entropie a sociální vývoj lidstva je nejspíše třeba hledat v tom, že science fiction samotná představuje velmi dynamickou a progresívní oblast literatury, jež po celou dobu své existence prodělává poměrně rychlý vývoj. Oblastí zájmu pulpové SF navíc vždy bylo spíše lidstvo jako celek, než samotné individuum – z toho plyne i kladení menšího důrazu na charakteristiku hrdinů.
6.2. Roboti
Roboti se poprvé objevili již v divadelní hře Karla Čapka R.U.R. z roku 1921. Čapkovi roboti však byli umělí lidé organického původu – pro podobné tvory se v SF časem vžilo označení androidi, zatímco pojem „robot” označuje mechanický stroj podobný člověku. Před rokem 1926 se mechaničtí lidé objevovali v literatuře jenom zřídka, např. v dílech The Bell-Tower[11] Hermana Melvilla a A Round Trip to the Year 2000[12] Williama Wallace.
Přístup k tématu ze strany pulpových autorů byl ve třicátých letech různý – roboti byli užitečnými pomocníky (The Psychophonic Nurse[13] Davida H. Kellera), hrozbou pro lidstvo (Rex[14] Harla Vincenta), moudrými rádci z vesmíru, obětí lidské nadvlády (The Robot Aliens[15] Eando Bindera) i komickými dvojníky (Button Brains[16] J. Storera Cloustona). Vytvořil-li tedy Isaac Asimov své slavné tři zákony robotiky jako reakci na silný frankensteinovský syndrom rané pulpové SF, vycházel zjevně z mylného předpokladu.
Každopádně v science fiction čtyřicátých let již žádná frankensteinovská monstra nenajdeme. Kapitolu samu pro sebe tvoří pozitroničtí roboti Isaaca Asimova s vestavěným „morálním kodexem”. V povídce Helen O’Loy[17] Lestera del Reye si ženich bere za ženu dokonalou mechanickou nevěstu. Roboti-průzkumíci v povídce Robots’ Return[18] Roberta Moorea Williamse po letech cestování vesmírem zjišťují, že byli kdysi stvořeni organickými lidmi. Rust[19] Josepha E. Kelleama je působivým popisem postupného zániku mechanického života na Zemi. Robot F. Orlina Tremainea pak sice vraždí (True Confession[20]), činí tak ale ve snaze ochránit svého pána. Touhu pomáhat má i robot Raye Cummingse (Almost Human[21]). V povídce Farewell to the Master[22] Harryho Batese vystupuje dvojice člověk-robot, přičemž podřízenou osobou je člověk. V pilotní povídce seriálu Men, Martians and Machines[23] Erica Franka Russella s názvem Jay Score[24] se robotický vesmírný průzkumník svými kvalitami více než vyrovnává svým lidským kolegům.
Nicméně roboti jsou dnes ponejvíce spojováni s postavou Isaaca Asimova, který pro popularizaci tohoto tématu učinil zdaleka nejvíce. Zároveň se Asimovovi podařil další veleúspěšný počin, když vytvořil fiktivní svět se všemi jeho zákonitosmi, do něhož pak mohl zasadit prakticky jakýkoli příběh. Výsledkem je to, že nemalá část jeho díla tvoří rozsáhlou ságu o vývoji lidské civilizace, pokrývající časové období několika desítek tisíc let (srov. 7.3. – „Future History“). Povídky o robotech, které Asimov publikoval na stránkách časopisu Astounding Science Fiction během čtyřicátých let a které pak vyšly roku 1950 knižně pod názvem I, Robot[25], pak tvoří počátek tohoto cyklu. Sbírka sleduje vývoj robotů od nejstarších nemluvících modelů až po komplexní počítačové mozky, spravující celé světadíly.
Asimov představuje své roboty v navýsost pozitivním světle: jejich cílem není nic jiného, než pomáhat člověku. Jejich pozitronické mozky však představují asi jediný Asimovův prohřešek proti Campbellovu požadavku na co největší vědeckou přesnost SF – pozitrony jakožto opak elektronů by představovaly vysoce nestabilní stavební materiál, z něhož by stěží bylo možné vytvořit komplikovaný umělý mozek.[26] Mnohem podstatnější však je, že Asimov tyto mozky vybavil třemi základními pravidly, řídícími jejich fungování:
1. Robot nesmí ublížit člověku nebo svou nečinností dopustit, aby člověku bylo ublíženo.
2. Robot musí uposlechnout příkazů člověka, kromě případů, kdy tyto příkazy jsou v rozporu s prvním zákonem.
3. Robot musí chránit sám sebe před zničením, kromě případů, kdy tato ochrana je v rozporu s prvním nebo druhým zákonem.[27]
Proslulé tři zákony robotiky jsou poměrně jasnou metaforou pro lidskou morálku, etickým kodexem, zjednodušeným na tři základní pravidla. Asimov sám připisuje jejich autorství Johnu W. Campbellovi Jr., ten však tvrdí, že pouze verbalizoval to, co v Asimovových příbězích vyčetl. Zákony postupně vyplynuly z povídek Reason[28] a Liar![29]. Jednání robotů pak Asimov staví do protikladu s jednáním lidí, kteří, ač jsou robotům nadřazeni, nejsou schopni zmíněná pravidla dodržovat s takovou dokonalostí a samozřejmostí jako jejich mechaničtí sluhové.
V úvodní povídce Robbie[30] konfrontuje Asimov robota s člověkem. Paní Westonové se nelíbí, že její dceru vychovává robot. Chce se tedy Robbieho zbavit, avšak argumenty, které uvádí, jsou iracionální a povrchní.
„Poslouchej mě, Georgi. Nesvěřím svou dceru stroji – ať si je jak chce chytrý. Nemá žádnou duši a nikdo neví, co si vlastně myslí. To se prostě nehodí, aby dítě hlídala ta kovová věc.“
Weston se zamračil. „Kdy tě to napadlo? Je s Glorií už dva roky a až dodnes sis žádné starosti nedělala.“
„Ze začátku to bylo jiné. Byla to novinka. Hodně mi to pomohlo v domácnosti a – bylo to v módě. Ale teď nevím. Sousedé…“[31]
Autor tak hned v první povídce nenechává čtenáře na pochybách, kdo z dvojice člověk–robot je morálně nadřazen. Asimovovi roboti, oproštění od veškerých emocí, nejsou pro člověka nebezpečím – naopak člověk může být nebezpečným pro robota.
V povídce Liar![32] je člověk tím, kdo poruší první zákon.
Psycholožka Susan Calvinová vyšetřuje Herbieho, u něhož se ve výrobě projevila nezvyklá anomálie – telepatie. Calvinová tajně miluje svého kolegu doktora Lanninga a chce po Herbiem vědět, zda Lanning její lásku opětuje. Veden snahou o dodržení prvního zákona je Herbie nucen zalhat, že ano, neboť pravdivá odpověď by Calvinové ublížila. Když se ovšem Calvinová nakonec od Lanninga dozví, že se bude ženit, hluboce ji to raní a vedena touhou po pomstě předloží Herbiemu morální dilema (dodržení prvního zákona vede zároveň k jeho porušení), jež ho nakonec zničí.
Příběh má ještě jednu rovinu, v níž se řeší obdobný problém: Herbie zamlčuje vědcům odpověď na vědeckou otázku, neboť nechce ranit jejich ješitnost.
V povídce Evidence[33] je prominentní politik v rámci předvolebního boje obviněn z toho, že není člověk, ale robot. Navzdory skutečnosti se mu podaří přesvědčit veřejnost o svém člověčenství, ukazuje se však být více než dobrou náhradou za svůj lidský model.
[…] „Možná. Nechci to popírat. Takle jedná buď robot, nebo velmi čestný a slušný člověk. Ale jak vidíte, mezi roboty a opravdu ušlechtilými lidmi není moc velký rozdíl.“[34]
[…] „Víte, já mám roboty ráda. Mám je o mnoho radši než lidi. Kdyby se dal vyrobit robot, který by mohl zastávat funkci zvoleného zástupce lidu, pak by ji zastával co nejlépe. Díky zákonům robotiky by nemohl škodit lidem, byl by imunní vůči sklonům k diktatuře, korupci, hlouposti, předsudkům. A po uplynutí určitého období by opustil tento svět, i když by mohl být nesmrtelný. Nedopustil by však, aby uškodil lidem tím, že by jim dal najevo, že jim vládl robot. Byl by to ideální politik.”[35]
Asimov sice připouští morální nadřazenost robota člověku. Člověka však nezavrhuje, neboť je prostřednictvím svých vynálezů schopen bojovat se svou vlastní nedokonalostí.
V příbězích o robotech se Asimov zabýval i samotnou podstatou lidství. Vše začíná ve čtyřicátých letech povídkou Reason[36], v níž se robot Smartie snaží se odhalit podstatu vlastní existence a obrací se k náboženství, a vrcholí v letech sedmdesátých románem The Bicentennial Man[37], kde je robot Andrew nakonec uznán svéprávným občanem a právoplatným členem společnosti. Clifford D. Simak jde ve svém povídkovém cyklu City[38] ještě dále, když obdařuje roboty lidskými emocemi.
V klasické povídce Jacka Williamsona With Folded Hands…[39] vezmou roboti svůj úkol sloužit lidem, poslouchat je a chránit je před nebezpečím příliš doslovně a ve snaze ochránit lidstvo před sebou samým neváhají použít lobotomie.
Tento přístup je však v SF Zlatého věku naprosto ojedinělý. V pokračovaní Williamsonovy povídky s názvem The Humanoids[40] se dokonce lidé a roboti opět smíří.
Jsou-li čtyřicátá léta charakteristická svou nekompromisní obhajobou robotů, SF padesátých let pak zaujímá zcela odmítavé stanovisko (až na výjimky jako byli Asimov a Simak). K radikální změně pohledu přispěl všeobecný pesimismus, který v science fiction zavládl během několika let následujících svržení jaderných bomb na Japonsko.
6.3. Mimozemšťané a mimozemské invaze
Ze všech možných námětů, které skýtá téma kontaktu s nepozemskou civilizací, si pulpová SF vybírala zdaleka nejčastěji motiv vpádu nepřátelských vetřelců na naši domovskou planetu.
Prototypem všech SF děl, zabývajících se mimozemskou invazí, je The War of the Worlds[41] H. G. Wellse. Prvním byl román Australana Roberta Pottera The Germ Growers[42], ten však zdaleka nedosáhl takové popularity.
Wells uvedl mimozemšťany do literatury v době, kdy si získávala popularitu Darwinova evoluční teorie. Tvorové z jiné planety tak představují nový prvek v boji o přežití silnějšího druhu a jako takoví automaticky představují pro člověka nebezpečí. S tím souvisí i jejich vzhled: svými Marťany vytvořil Wells archetyp vesmírných příšer, pro něž se vžilo označení „BEMs“ – Bug-Eyed Monsters. Ty pak pojala za své celá pulpová SF dvacátých a třicátých let. Obrázky hmyzovitých chapadlovitých stvoření tehdy běžně zdobily obálky všech pulpových SF časopisů. Na jejich stránkách pak Země čelila četným invazím přerostlých hmyzích stvoření, dinosaurů, robotů apod. Mnozí z nich byli pouhými variantami Wellsových Marťanů. Plodnými autory byli v tomoto ohledu Edmond Hamilton, Ed Earl Repp či Edgar Rice Burroughs (v románu The Moon Maid[43] je Země napadena obyvateli Měsíce). Mimo časopisy se pak motiv invaze z Marsu objevuje v románu Last and First Men[44] Olafa Stapledona.
Zcela běžné bylo stereotypní zobrazování podoby mimozemšťanů. Nepřátelští tvorové neměli nikdy humanoidní podobu – byly to buď klasické BEMs nebo jakési znetvořené varianty lidí. Oproti tomu přátelští nepozemšťané zpravidla vypadali jako lidé (viz např. Burroughsovy romány z Marsu). Našly se ale i výjimky potvrzující pravidlo – v povídce Tetrahedra of Space[45] P. Schuylera Millera mají vetřelci podobu čtyřstěnů.
V drtivé většině případů lidé nakonec nad vetřelci vítězí, což odpovídá tehdejší optimistické víře ve schopnosti člověka.
Na konci třicátých a během čtyřicátých let autoři zapracovávali do svých povídek stále hrozivější a nebezpečnější mimozemšťany. Vyvrcholením byl tvor dokonale absorbující svého hostitele včetně jeho podoby a mysli, jenž se objevil v jedné z nejslavnějších SF povídek vůbec, Who Goes There?[46] od Johna W. Campbella, Jr.
Paralelně s touto klasickou linií povídek docházelo v žánrové SF postupně ke vzniku nového způsobu nazírání na tvory z jiné planety. Vztahy mezi lidmi a mimozemšťany se ve čtyřicátých letech staly mnohem komplikovanějšími, do popředí zájmu se dostala otázka porozumění neznámé inteligenci.
Názorně to ilustruje povídka A. E. van Vogta Co-operate – or Else![47], kde stojí člověk a zvláštní tvor z rasy ezwalů na opačných stranách velkého mezihvězdného konfliktu. Po vzájemném střetu na oběžné dráze planety Eristan II oba nouzově přistávají na jejím povrchu a zjišťují, že mají-li přežít v drsném prostředí, musí na čas zapomenout na své nepřátelství a spolupracovat.
V podobném duchu se nese i povídka The Cave[48] P. Schuylera Millera, kde marťanský predátor a jeho kořist uzavírají příměří, aby přežili dlouhou noc a ubránili se člověku (!), který představuje hrozbu pro oba dva.
V povídce First Contact[49] Murraye Leinstera se setkají lidská a mimozemská kosmická loď a dostanou se do patové situace – nepříteli se za žádnou cenu nesmí dostat do rukou lidská (mimozemská) technologie, k čemuž by mohlo po prohraném boji dojít, neboť by mu to poskytlo rozhodující převahu ve válce. Jediným řešením tak zůstává vyměnit si lodě a vyrovnat výhodu na obou stranách.
Jednou z nejslavnějších povídek té doby je ovšem Arena[50] Fredrica Browna, kde je opět kontakt člověka s mimozemšťanem pouhým bojem o přežití. Obě válčící strany jsou zde zastoupeny dvěma jednotlivci, na jejichž osudu závisí další existence či neexistence celé jejich rasy.
Nadřazená neznámá inteligence přenese dva náhodně vybrané vojáky do jakési arény, kde spolu mají svést zápas na život a na smrt. Výsledek tohoto zápasu rozhodne o tom, která rasa bude eliminována a která zůstane ušetřena, neboť současný stav by vedl k zániku obou. Po dlouhém a takřka prohraném boji nakonec přeci jen vyhrává člověk, když se mu podaří nastražit nepříteli rafinovanou léčku. Člověk v Aréně vítězí díky svému důvtipu a inteligenci, tedy vlastnostem, jež mu umožňují porazit i silnějšího protivníka. Potvrzuje tak kvality celého lidského druhu.
Potenciál využití tématu mimozemšťanů se však podařilo naplno rozvinout až po druhé světové válce, kdy padla některá tabu ze strany pulpových časopisů, týkající se např. náboženství a erotiky.
Mezi všemi tehdejšími povídkami o mimozemšťanech vyniká A Martian Odyssey[51] Stanleye G. Weinbauma, která věrohodně popisuje život na jiné planetě. V protikladu k planetám obydleným různými BEMs a zvířenou, jež byla pouhou variantou pozemské fauny, stojí Weinbaumův svět s komplexním ekosystémem, jenž s tím pozemským má jen málo společného.
Po Weinbaumově smrti se dlouho nenašel nikdo, kdo by byl schopen k tomuto tématu zásadněji přispět, i když jisté pokusy tu byly – viz např. povídka Tools[52] Clifforda D. Simaka či Symbiotica[53] Erica Franka Russella. Až ve druhé polovině dvacátého století se A Martian Odyssey stala vzorem mnoha dalších děl, líčících život na jiných planetách. Největší proslulosti dosáhla série románů Franka Herberta o pouštní planetě Arakis, zvané Dune[54] (název úvodního dílu).
Příště: Ženy, sex a rasismus
[1] The Science Fiction Encyclopedia, str. 197.
[2] 1951 – 1993.
[3] in: Apeman, Spaceman, ed. Stover, Leon E.; Harrison, Harry (Garden City, New York: Doubleday & Company, Inc., 1968).
[4] Astounding Stories, červen 1935.
[5] Taine, John, The Iron Star (Boston: Dutton, 1930). Vlastním jménem Eric Temple Bell.
[6] Poprvé publikováno v roce 1930.
[7] Poprvé publikováno v roce 1937.
[8] Goldman, Stephen H., American Science Fiction of the Twentieth Century, Metaphors for American Attitudes towards the Future (Poznaň: Studia Anglica Posnaniensa XIII, 1981), str. 168.
[9] Astounding Science Fiction, únor 1944.
[10] Astounding Science Fiction, 1944 – 1951.
[11] 1855.
[12] 1903.
[13] Amazing Stories, listopad 1928.
[14] Astounding Stories, červen 1934.
[15] Wonder Stories, únor 1935.
[16] Román, poprvé publikován roku 1933.
[17] Astounding Science Fiction, prosinec 1938.
[18] Astounding Science Fiction, září 1938.
[19] Astounding Science Fiction, říjen 1939.
[20] Thrilling Wonder Stories, únor 1940.
[21] Super Science Novels Magazine, březen 1941.
[22] Astounding Science Fiction, říjen 1940.
[23] Knižně roku 1955.
[24] Astounding Science Fiction, květen 1941.
[25] Asimov, Isaac, I, Robot (Garden City, New York: Doubleday & Company, Inc., 1950). Česky jako Asimov, Isaac, Já robot (Praha: Odeon, 1981). Přeložil Oldřich Černý.
[26] The Science Fiction Encyclopedia, str. 470.
[27] Citováno z Asimov, Isaac, Já robot (Praha: Odeon, 1981), str. 7. Přeložil Oldřich Černý.
[28] Astounding Science Fiction, duben 1941.
[29] Astounding Science Fiction, květen 1941.
[30] Poprvé publikováno pod názvem Strange Playefellow, Super Science Stories, září 1940.
[31] Asimov, Isaac, Já robot (Praha: Odeon, 1981), str. 20. Přeložil Oldřich Černý.
[32] Astounding Science Fiction, květen 1941.
[33] Astounding Science Fiction, září 1946.
[34] Asimov, Isaac, Já robot, str. 206.
[35] Tamtéž, str. 218.
[36] Astounding Science Fiction, duben 1941.
[37] Asimov, Isaac, The Bicentennial Man and Other Stories (Garden City, New York: Doubleday & Company, Inc., 1976).
[38] Knižně New York: Gnome Press, 1952.
[39] Astounding Science Fiction, červenec 1947.
[40] 1949.
[41] 1898.
[42] 1892.
[43] Burroughs, Edgar Rice, The Moon Maid (Chicago: A.C. McClurg & Co. 1926).
[44] 1930.
[45] Wonder Stories, listopad 1931.
[46] Astounding Science Fiction, srpen 1938, pod pseudonymem Don A. Stuart.
[47] Astounding Science Fiction, duben 1942.
[48] Astounding Science Fiction, leden 1943.
[49] Astounding Science Fiction, květen 1945.
[50] Astounding Science Fiction, červen 1944. Povídka byla v šedesátých letech adaptována pro televizní seriál Star Trek.
[51] Wonder Stories, červenec 1934.
[52] Astounding Science Fiction, červenec 1942.
[53] Astounding Science Fiction, říjen 1943.
[54] Knižně poprvé jako Herbert, Frank, Dune, (New York: Ace Books 1967).
