Alice Cooper: Poslední pokušení – Gaiman Neil, Zulli Michael

Je to opravdu podivné dílko. Hlavně proto, že je psáno přímo podle desky rockera Alice Coopera. V úvodu „nenápadně“ Gaiman uvádí, že byl rád, že to vůbec vydavatelství Dark Horse Comics vydalo. A teď Poslední pokušení vychází i v češtině. Přiznejte se, kdo z vás poslouchá Alice Coopera? Ha, tamhle vidím jednu ruku… Ne pardon, postiženým se nesměju… Ale není to poprvé, co se u nás kolem Gaimana něco takového přihodilo. Vždyť Polaris vydal o několik let dříve sborník povídek, inspirovaných Sandmanem, aniž by český čtenář tento komiks tehdy znal!

A tak se dostáváme ke kardinální otázce: můžeme si vůbec Poslední pokušení pořídit, aniž vůbec tušíme, kdo je ten rocker s ženským křestním jménem (neplést s Mansonem)? A definitivní odpověď zní: určitě ano. Vzhledem k tomu, že album, podle kterého byl příběh převeden do komiksového scénáře, neznám a jak znám Alice Coopera, tak ani znát nechci (promiňte, osobní invektivy do recenze nepatří), těžko mohu porovnávat nebo hodnotit, jak je jedno na druhém závislé. Důležitý je příběh. Ten je náležitě započatý, vygradovaný i ukončený na rozsahu tří sešitů (komplet samozřejmě v této knize) a není tedy důvod obávat se, že si kupujete zajíce v pytli.

Zápletka je poměrně jednoduchá. Kluk jménem Steven potká principála, který ho pozve do svého divadla. Tohle divadlo však ve městě (až na výjimky) nikdo nikdy neviděl, a přitom teď před Stevenem stojí ohromná kamenná budova plná herců. Muselo to přijít. Prostě muselo. Steven se začal bát. Ale svými kamarády, vrozenou lidskou zvědavostí a principálovými lákáními je sveden a do hlediště se nakonec posadí. Ani se neptejte, co je dnes večer na programu. Steven to také nevěděl.

Poslední pokušení není komiks, napsaný kvůli ději nebo postavě. Je to krátký samostatný příběh, který má silnou hororovou atmosféru. Gaiman je na takovéhle věci profesionál – ví, že lidé se nejvíce bojí toho, co neznají. Bojí se toho, co bude, protože i to je pro každého zcela neznámé. Hraje si s psychologií hlavní postavy a graduje události tak, aby všechny chmury přenášel skrze každého svého Stevena do nás, čtenářů. A báječný efekt je dokonán, má-li po ruce kvalitního kreslíře. Poslední pokušení nakreslil Michael Zulli, kterého poznáme i v dalších dílech Sandmana. Jeho rukopis se ke Gaimanovu skvěle hodí. Velmi také oceňuji, že se český vydavatel rozhodl vydat Poslední pokušení černobíle (resp. hnědožlutě). Tohle všechno jen a jen dopomáhá celkové atmosféře, která je na Posledním pokušení to hlavní.

Pokud bych měl srovnat Poslední pokušení s nějakou předchozí Gaimanovou prací, kterou známe i v češtině, pak mě napadá sandmanovská povídka 24 hodin (Sandman: Preludia a Nokturna), která se odehrává v bistru, kde jsou zákazníci ovládáni a manipulováni jedním z nich. Zatímco v tomto kraťasu Gaiman použil opravdu ostrý horor – rychlý spád, bolest, krev apod., v Posledním pokušení nás místo uřezávání končetin pomalu šmirgluje rašplí. Na duši.

Abyste si to špatně nevyložili. I Poslední pokušení má výraznou pointu na motiv jednoho z nejslavnějších biblických témat. Myslím, že to není jenom můj pocit, že je pointa upozaděná všemu, co jsem chválil výše. Příběh sice někam dospěje, ale vy máte největší zážitek ze samotného čtení, ne z toho, jak to skončilo.

Je to skvělé čtení, mistrně napsané, ale rozhodně to není nic převratného nebo něco, co doma musíte bezpodmínečně mít. Rozhodně Poslední pokušení doporučuji všem fanouškům Gaimana, ale předem je varuji, že všechno, co doposud v češtině od tohoto spisovatele vyšlo, bylo lepší. Na druhou stranu vyložené zklamání se snad nepřihodí nikomu, pokud bláhově neočekával něco nesplnitelného.