Vezmeš černé kuře… – Pilipiuk Andrzej

Nakladatelství Laser se podařil dobrý obchodní tah, když  ve chvíli, kdy začal být citelný nedostatek zajímavých knih anglosaské provenience, obrátilo pozornost na sever, k našim polským sousedům.

Mezi jinými tituly vyšly před loňskými Vánocemi i “Kroniky Jakuba Vandrovce”. Příběhy venkovského exorcisty-amatéra, žijícího v malé vesnici Vojslavice někde u hranic s Ukrajinou, si získaly dost velkou oblibu. Dlužno dodat, že čtenářská obec se rozdělila na dva asi tak stejně velké tábory. Příslušníci jednoho jsou nadšeni a těší se na další pokračování, jež by mělo vyjít zhruba v době Parconu. No a členové toho druhého jsou zhnuseni a znechuceni poněkud přízemním a určitě velmi černým humorem a nedotknuli by se už této knihy ani něčím velmi dlouhým a nevodivým. Je to jen přirozené, nikdo se nezavděčí všem a dokonce i božský Terry Pratchett má své odpůrce. Ti to ale nevyhlašují příliš nahlas, protože ví, co by je čekalo. Mě osobně se “Kroniky Jakuba Vandrovce” velice líbily, dokonce natolik, že jsem si sehnal další pokračování jménem “Vezmeš černé kuře”. Samozřejmě v originálu. Za zapůjčení tímto děkuji Pavlovi Grygarovi. Hned musím říci, že pokud se vám nelíbila první kniha, u druhé si chuť nezpravíte a další četba je pro vás tedy zbytečná. Autor nic neslevil a tak kniha, obsahující celkem 19 povídek, opět překypuje absurdním humorem toho nejčernějšího druhu. Můžete posoudit sami podle krátkých ukázek.

“Ty se, Josefe, bojíš zmlátit jednoho chlapa? Pamatuješ  přece,  jak jsme za války zabíjeli němčoury jak  prasata.”
“Válka je něco jiného. Bude lepší, když se mu pomstíš nějak jemně.”
“Pomsta? Jemně…”
Jakub se najednou odmlčel, jak ho náhle zasáhl nápad. Jeho tvář rozjasnil upřímný, široký, slovanský úsměv.
“Jak,  jemně?” zeptal se. “Co jsi měl na mysli?”
“Zapálíme mu stoh, nebo i stodolu.”

Narozdíl od “Kronik” v ní nenajdete zábavné vsuvky typu horoskopů nebo kuchařských receptů, pouze povídky. Jejich kvalita je celkem vyrovnaná a už názvy jako Lihovod, Vezmi černé kuře…, V kamenném kruhu nebo Dokonalý zločin slibují dobrou zábavu. Autor znatelně přitvrdil a i když Jakub nerad zabíjí lidi, mrtvol přece jen přibylo. Život na vesnici je holt tvrdý. Jeho nepřátelé jsou různí, od klasických policistů nebo upírů až po, například, utopence nebo golema. Náměty povídek jsou pestré a větší prostor dostávají i Jakubovi kámoši Semen Korčakov a Josef Pačenko.

Autor hledal inspiraci i v aktuálních problémech, jako je privatizace majetku nebo polské speciality, zabíjení pacientů ambulancí a následné “dohození” jejich mrtvol pohřebním ústavům. Za úplatu, pochopitelně. Ale Jakub všemi nástrahami moderní doby proplouvá bez problémů, vždyť už má na krku osm křížků a hromadu zkušeností. Pašování, pytlačení a pálení samohonky je trnem v oku všech režimů a on je na nějaké ty ústrky zvyklý. A dluhy vrací i s úroky. Přece si na něj nebudou vyskakovat nějací holobrádci!

“Přečtu vám začátek…Litvo, vlasti moje…”
“Tak počkat, počkat!” ztratil trpělivost nějaký třináctiletý hromotluk. “Neříkal jste před chvílí, že to je Polák, a on teď píše ‚Litvo, vlasti moje?´”
“Co je to vlast?” zeptal se nějaký sedmiletý kluk.
“To je země, kterou musíme očistit od Židů,” odpověděl mu nějaký starší kolega. “Tedy alespoň okolí místa, kde žijeme. Vlast je takové místo, kde nepouštíme cizáky, zvláště barevné,” blýsknul se svou erudicí. “Bratranec mi to říkal. On je skinhead. To je taková skupina lidí, kteří bojují za svou vlast. A nejnebezpečnější jsou zrovna takoví, kteří tvrdí, že jsou Poláci, a potom píšou, že jejich vlastí je Litva. Napíšu bratranci, ať toho Mickiewicze propleskne bejzbolovou pálkou!”

Tato kniha prostě má očekávání naplnila. Četl jsem dokonce, že vděční štamgasti Vojslavické hospody chtějí autorovi postavit sochu. Nebo byli tak pobouřeni jeho nekompromisním a pravdivým popisem situace, že na jeho dopadení vypsali odměnu deseti litrů kvalitního pašovaného potravinářského lihu ukrajinské provenience? Teď zrovna nevím… Ať je to jak chce, Pilipiuk si našel své místo na slunci a svůj okruh čtenářů. Ukázal, že není třeba si vymýšlet fantastické světy (těch je dvanáct do tuctu), ale že inspiraci můžeme najít, co bys kamenem dohodil, hned za městem.

Dobrá zpráva pro nás je, že by se prý Andrzej Pilipiuk měl objevit na Parconu v Chotěboři a s ním i české vydání jiné povídkové sbírky o Jakubu Vandrovcovi – “Čaroděj Ivanov”. (Laser pravděpodobně později vydá i tuto knihu.) Na setkání s osobností, vybavenou bytelným smyslem pro humor, se můžeme jen těšit.

Více informací o něm a o Vojslavicích můžete získat na adrese http://www.pilipiuk.w.pl

Inzeráty:
– Ztratil se pejsek rasy rotvailer. Slyší na jméno Rozparovač. Vysoká odměna.
– Dolar za podpis. Deset dolarů za zapůjčení osobního dokladu na jeden den.
– Běloruská pokojská na noční směny, nástup možný ihned.