Obyvatelé bytu

Celý svět pokrývají dlaždice, jejich různobarevné vzory se střídají v předsíních i pokojích. Dlaždice, dláždění, složitá struktura chodeb a nejasné vstupy do dalších místností. U vchodu do bytu, když tiše klapne zámek a dveře na chvíli propusti paprsek světla z vnějších dálav, se obvykle hovoří o polyominech. Původně nikdo nevěděl, co to slovo znamená, ale nyní už obyvatelé bytu ovládají příslušnou teorii do nejjemnějších detailů, znají zpaměti poznámky pod čarou i okrajové podmínky rovnic.
Polyominy jsou další nepravidelné vzory dlaždic, sady tvarů, které se podle složitého vzorce odvíjejí jeden z druhého. Pokud je sadou tvarů možné vydláždit celou rovinu bez toho, aby se čtverečky překrývaly nebo naopak chyběly, prostor se změní a nastoupí nové kaménky skládačky. Když naopak na podlaze zbude bílé místo či přebývající rozlámaná dlaždice, dojde k přepnutí v uzlu a systém se ubírá některou z paralelních větví. Vlastně na tom není vůbec nic záhadného, přesto se obyvatelé bytu na toto téma někdy hádají.
”Systém je jednoznačně určen svými geometrickými vlastnostmi a tedy i jeho budoucí vývoj je přísně determinován. Dopředu je dáno, zda kombinace tvarů dokáže pokrýt rovinu.”
”I kdyby, z praktického hlediska to nemá žádný význam. Nejsme schopni to vypočítat, a proto z našeho hlediska determinismus neexistuje.”
“Ale stejně tady předurčení přece je, i když ho nevypočítáme.”
“To je pouhá filosofie.”
”Nezapomínejte ovšem, že musíme brát v úvahu také zakřivení ve vyšším rozměru.”
”Možná, že byt má více pater. A v mezonetu jsou zdi dále od sebe.”
”Nesmysl, rovina je přece stále rovina, v kuchyni, ve spíži i v koupelně.”
Tak se někdy přou a pak přejdou do některé z dalších místností dále od vchodu. Když pěti, sedmi a devítiúhelníky v chodbě osamí, začnou se přeskupovat. Obyvatelé bytu díky tomu nikdy nenajdou stejnou kombinaci dlažby vícekrát po sobě.

***

Sklep je zamčený, klíč byl kamsi založen již před dávnými lety. Kolem hromad dávno nepotřebného haraburdí leží útržky papíru, citát ze Zápisků v podzemí:
”O čem mluví slušný člověk nejraději?
Odpověď: o sobě.
Budu tedy mluvit o sobě.”
Lze to snad chápat jako výpověď samotného sklepa?
Na stěně zůstal zavěšen jediný obraz, je obrácený malbou ke zdi a na zadní straně plátna má nápis ”Arkham, 1910: Úsměv a vytí chovanců chovaných v Ústavu pro duševně choré zločince”. Sklep je suchý, plátnu i útržkům papíru se plíseň po celá léta vyhýbá. Zato vše pokryl prach, usadil se i na dlaždicích a jejich vzory jsou téměř nezřetelné. Geometrie místnosti působí jaksi amorfně, kdyby tedy vůbec existoval nějaký pozorovatel schopný hodnocení. Ani sklepní texty nemá kdo číst.

***

V pracovně na stole leží rozepsaný text vysvětlující nepřítomnost knihovny v celém bytě. “Protože se motiv knihovny objevoval v té či oné podobě ve všech mých knihách, rozhodl jsem se pro dosažení většího kontrastu ji naopak odstranit z vlastního života. Nemám žádné knihy, nevlastním dokonce ani ty, které jsem sám napsal. Vše, co napíšu nebo přečtu, posílám ve zvláštních zavazadlech ven. Agenti odnášejí má díla na nádraží a o víc se nestarám. Možná v jiné verzi světa knihovny existují, ale v tomto bytě ne.”
Dlaždice ještě napovídají, kde asi mohla knihovna v minulosti stát. Půdorys je vypálen do podlahy, vzor působí jako otevřená rána.

***

Jídelna je situována tak, aby se nacházela v těžišti, umístěna co nejdále od všech sousedních bytů. Totéž platí i vzhledem k vnějším zdem domu. Cesta do středu je tajná, je třeba minout řadu slepých odboček, vyhnout se pastem i propadlištím. Až pak vnikne znalý chodec mezi dlouhé řady aparatur, baňky, vývěvy, trubky, hořáky, chladiče. Zdá se, že abstraktní sousoší ze skla, kovu a ohně ubíhá do dáli a pouze stěny představují překážku cestám do nekonečna. Dlažba jiskří křišťálem, podlaha je neustále čištěna silnými žíravinami.
Bublání a barevný dým lemují příchod večera i rána. Čas zde plyne v podivných cyklech podobných střídání ročních dob, odnikud nikam probíhají neustálé destilace, zkapalněný kondenzát se vrací zpět a vše se opakuje nanovo. Obyvatelé bytu ale samozřejmě nepěstují hada lenošně se zakusujícího do vlastního ocasu. Postrádají sentiment, neužiteční domácí mazlíčci již dávno skončili na kuchyňském stole.
Cykly totiž tvoří jen mimikry vnějšího zdání a při podrobnějším pohledu pod nimi prosvítá jasný směr. V krátkých přestávkách vždy někdo přichází, do systému přidává nové a nové substance a na opačném konci mechanismu odebírá vzorky. Čichá a podoben kníratému mroži zkoumá prášek nosními chloupky, jazykem líže krystal a mezi zuby zkouší strukturu připravené matérie.
Na stěnách křivulí se usazují mnohobarevné filmy. Nejzkušenější z laborantů soudí, že všechny ty baňky se svými proměnami a usazeninami jsou pouze výsledkem pohledu do kaleidoskopu, jediným fraktálním obrazcem několikrát kopírovaným dál a dál. Občas nějaký kousek skla upadne na zem a rozletí se do dalších střípků a od každého z nich se cesta paprsků odvíjí vlastním směrem, kamsi do středu soukromého vesmíru.
Obyvatelé bytu si nejsou vůbec jisti, zda se i tyto vesmíry chovají podle zákonů nutnosti, a nebo zda je v nich ponechán také prostor pro čísi libovůli. Často na toto téma diskutují, především však v chodbě u vstupních dveří. V jídelně ve středu bytu je spíše zvykem mlčky přihlížet, ochutnat, doladit proces a ve vhodnou chvíli odnést plody vydané zakulacenými baňkami. Alespoň se tak chovají ti, kdo sem znají cestu, většina obyvatel však do jídelny samozřejmě nikdy nechodí.

***

Druhá koupelna. Sprchový kout, polička s žiletkami a odtokový kanál na krev. Jinak nic, jen další dlaždice, vzory ryb a nápis Ichtys vyvedený v alfabetě. Podlaha se vlní pod elegantními skoky delfínů, jde však pouze o optický klam.

***

Místnosti v západní části bytu jsou úplně prázdné, až na stíny plížící se podél stěn, opírající se o zdi či mátožně polehávající v koutě.
Ze střepů rozbitého chemického nádobí složil kdosi navíc několik zrcadel a rozvěsil je v západních chodbách. Pak zde ještě visí barevné lucerny, které se rozsvítí jen jednou za mnoho let, dokáží totiž pohltit a znovu vyzářit pouze poslední paprsek slunce, předtím navíc odražený odvrácenou stranou měsíce. V takový výjimečný okamžik blikne chodbou zelený záblesk a přeskakuje mezi zrcadly.
Úplně na západním konci bytu pak ještě ústí schody spadající strmě až k zamčeným branám sklepa.

***

Lodžie představuje zřejmě nejkrásnější část bytu, odkud je dobře vidět na celé město. Ostatní budovy při pohledu z výšky připomínají stavebnici. Tisíce, desetitisíce domů.
Trojúhelníky ulic se táhnou až k obzoru, zakřivují se do hyperbol. Za proskleným oknem lodžie sedí v křesle mrtvola obchodníka s realitami, posmrtně rašící vousy a zaschlé sliny v koutku úst. Na stole elegantní desky vázané v kůži, prospekty na křídovém papíře, diář, prázdná krabička prášků a nedopitá sklenice.
Žádné podezření. Koroner kdesi ve stavebnici na druhém konci města váhá mezi sebevraždou a předávkováním. Jeho pochybnosti jsou jeho problémem a obyvatel bytu se nikterak netýkají.

***

Observatoř v podkrovní oblasti je vybavena obrovským dalekohledem. Hvězdy však zašly a kdosi spustil záokenní roletu, objektiv tedy hledí do jemného kovového pletiva. Spektrální čáry automatického analyzátoru ukazují, že jde o objekt značného stáří, zrozený zřejmě již v období inflačního rozpínání vesmíru.
Klid před bouří. Černí havrani, ptáci pocházející z odvrácené strany měsíce, neklidně posedávají na hvězdářských přístrojích. Na chvíli vzlétnou, ani třepotem křídel však nedokáží rozehnat tíseň, která klesá v bílém oparu. Bílý sníh, podivné závěje, havrani s křikem vzlétají a houfují se na nebi, černá křídla přecházejí z fialové do zlatova. Hra barev je brzy omrzí, obrazec ptáků se přeskupí, vytvářejí donekonečna se opakující fraktály, geometrii ornamentů. Pak zase posedají na těla dalekohledů.

***

Kdo nahlédne do spižírny, zjistí, že police určené původně zřejmě ovoci a zelenině přetékají knihami. Odhalená lež. Na zemi leží svazek spadlý z police, text na záložce pojednává o věštění z letu ptáků.

***

Když se čeká na zásilku peněz, většina z obyvatel bytu se sejde v kuchyni. Sklesle sedí kolem kouřících šálků čaje, občas si někdo na špičku nože nasype špetku koření. Muškátový oříš se rozsypal po podlaze, přitahován gradientem ve středu bytu formuje siločáry.
Nakonec zpravidla nevydrží tíhu nudy a vrhají se do útrob lednice. Otevírají obrovský mrazák, nevšímají si pytlů plných tlačenky a sulcu. Konec domácích mazlíčků nebyl ničím zajímavý. Místo toho vytahují ledňáčky, zbarvené čokoládovou polevou až do černa havraního peří. Pak přijde řada na mražený smetanový sníh značky Polaris, štědré porce ještě navrch zakryjí kopci šlehačky. Hltavě se sytí z polévkových talířů, hustý mastný krém se jim leskne na otylých tvářích, kape z úst na krk.
Na závěr hostiny sami pro sebe sehrají divadelní představení. Aniž je třeba cokoliv říkat nahlas, jeden z nich vytuší podprahový signál, na chvíli odejde ze dveří a pak se náhle přiřítí zpět. Křičí:
Sníh, bílej sníh
Tomáš chcíp´
ve zvratcích…
Ostatní přitom tlučou lžícemi do talířů a pak se s pocitem nekonvenčně stráveného večera rozejdou každý za svými záležitostmi.

***

Vnější prázdnota není vlastně součástí bytu, začíná právě za jeho zdmi. Přesto i zde se odehrává část životních příběhů obyvatel bytu. Na koho padne los, musí jít občas ven.
Necítí se tam dobře. Vybaven speciálním zavazadlem, ohlíží se, zda jej nesledují zdi, opatrně usedá do vlaku a podle pokynů přišlých z dálného vesmíru nechá kdesi na neznámém nádraží zavazadlo naplněné bílým práškem. Nenápadně vystoupí z vlaku, pokyne usmívajícímu se výpravčímu a hledá zpáteční spoj. Blízkost dalších lidí mu působí až fyzickou bolest, prostředí je ale alespoň anonymní a on za celou dobu obvykle nemusí s nikým cizím promluvit.
Po příchodu domů se poutník zhroutí a ostatní zavolají lékaře.

***

Budoár. Jakýsi rozepsaný zamilovaný text, jehož banalitu nedokáže zcela zastřít ani současně se vyjevující patologie.
“Miláčku, po úspěšně provedené exhibici…”
“Jak jsem říkal, na počátku tvé deviantní kariéry…”
V celém bytě je vůbec příliš mnoho textů, příliš mnoho odkazů. Není však nikdo, kdo by je četl, řetězce symbolů se zřejmě musí rozplétat a dekódovat samy. Obyvatelé preferují literaturu o polyominech, někteří občas vezmou na milost i návody na složité chemické syntézy. Pak snad ještě postupy, kterými se věští z letu ptáků.
Na okraj milostného dopisu kdosi roztřeseným rukopisem připsal větu “Máma mele mísu, táta tráví tramal.”

***

Ložnice slouží současně jako přijímací salón pro veškeré návštěvy. Na špinavých prostěradlech tráví obyvatelé bytu své mrákotné dny, bezesný spánek, mapa potu na polštáři, ložní prádlo naškrobené čůrkem slin. Sem také dochází terapeut, jediný posel z vnějších dálav.
Obyvatelé bytu jsou chytří, velmi chytří a dobře si vědomi své převahy. Ale jsou tady i slabiny. Senzitivní duše se jen obtížně vyrovnává s jistými vlastnostmi kosmické prázdnoty.
Terapie obvykle probíhá následujícím způsobem. Zatímco analyzovaný bezvládně spočívá na lůžku, ostatní se vyptávají: “Náš spolupracovník je chytrý, viďte?” ujišťují se.
“Ano, to jistě,” terapeut přitakává. Není přitom jasné, zda ví, o čem mluví, nebo zda se jenom jedná o jednu z oblíbených her, při kterých se vždy opakuje to, co předtím pronese pacient.
“Ale přesto ho dostali. Jak se to mohlo stát?”
“Možná, že tajní agenti byli také chytří,” pokrčí rameny analytik.
Muž na lůžku lehce zacuká koutkem úst v nesouhlasném gestu. “Byli snad chytřejší než on?” ptají se dál s náhlým němým důrazem.
“Ne, to jistě ně,” odpoví doktor jaksi chvatně. Bojí se, aby se mu průběh seance nevymkl z rukou.
“Tak proč ho tedy dostali, tam ve vnější prázdnotě? Může za to průvodčí, strojvůdce a nebo výpravčí?” dorážejí.
“Přiznám se, že tohle přesně nevím,” připustí terapeut. “Možná ho dostali prostě proto, že je šílený,” navrhne po chvíli přemýšlení opatrně.
“Myslíte? Ostatně, šílení jsme všichni,” poprvé za celou dobu promluví muž na lůžku. Ostatní pak naznačí lékaři, že je načase, aby se vzdálil, a sezení je u konce.
Terapeut ale v poslední době přichází do bytu jen zřídka. Stěžuje si, že mu kladou divné otázky, po kterých cítí pachuť v ústech. Zejména mu však prý nedělá dobře pohled na vzory dlažby v předsíni a sny o devítiúhelnících se mu postupně stávají zdrojem značného znepokojení. Brzy bude sám nucen vyhledat odbornou pomoc.

***

Znovu kroky v chodbě, galoše pečlivě volí souřadnice dlaždic. Na severovýchod od třetí dynastie urské. Pobělohorské období v krétských bílých horách, reprezentované především obrazy delfínů nad mínojskou vanou v koupelně. Tisíce parseků od Algolu. V dávných dobách, ještě než byla díky kapajícímu kuchyňskému kohoutku vyplavena efedrinka. Jednotlivá pole šachovnice jsou sice popsána upřesňujícími komentáři, časové i místní určení je však stejně nejasné.
Pak jdou kroky dál, okny proniká svit hvězd. Protože jsou pozorovány hvězdářským dalekohledem, samy oplácejí stejnou mincí a plíživě sledují svým světlem obyvatele bytu. Rudý Aldebaran, mžikavý Algol, modravě ledová a sladce opojná Polaris.
Vykloní se z podkrovního okénka. Když na chvíli setrvá ve vratké rovnováze na pomezí pádu, může opatrně pozorovat obrazce havranů na odvrácené straně měsíce.
Hledí na měsíc.
Vyje na měsíc.
Uauauauu
Uauauauu
Waf! Waf!
Náhle chápe, že i odvrácenou stranu pokrývají dlaždice, vzory polyominů, největší trojúhelníky hyperbolického světa. V mysli se automaticky vybaví poznámka pod čarou: Když znáte hodnotu zakřivení, snadno vypočítáte obsah. Vůbec nepotřebujete měřit délky stran ani jednotlivé výšky, hyperbolická geometrie je ve své úspornosti velmi elegantní.
Přidávají se obyvatelé sousedních bytů, Nyarlathotep, starý vlčák z přízemí, diriguje ten podivný orchestr svým hrdelním štěkotem.
Uauauauu
Uauauauu
Waf! Waf!
Nikdo se nedozví, zda dolů ve skutečnosti skočil nebo prostě přepadl, udělal to ale s úsměvem.