Strašidelná zákoutí

Ještě jednou společně zalistujeme v našem strašidelném průvodci, pokusíme se zodpovědět nevyřčené otázky a projdeme si podivná místa a věci opředené rouškou tajemství. Mohli bychom možná litovat, že většina toho, co naši předkové tak pečlivě uchovávali v obavách před zlými silami, či přiživovali pověrami a vírou v nadpřirozeno, je dnes vysvětlena vědou či vyvrácena poznatky moderní doby. Každý, kdo má alespoň trošku fantazie, se s námi ale jistě rád na chvíli vydá zpátky do minulosti a zkusí si představit, co kdyby…

Alchymie

Tajná věda o jednotě hmoty. Byla, a dodnes stále řadou lidí je, vydávána za předchůdkyni chemie a jedním z jejích hlavních cílů byla výroba Kamene filosofů (Kamene mudrců), projekčního média se schopností transmutovat kovy. V poživatelné formě to bylo vytvoření Elixíru života či Pitného zlata, prodlužujícího život. Tomu všemu se říkalo Velké dílo a jeho realizace byla nejvyšší metou alchymistů, přičemž přetvářeli nejen objekt zkoumání, ale také sami sebe.

Alchymie je však zároveň vědou o universálních analogiích hmoty a v tomto smyslu splývá s tzv. hermetickou filosofií. Jestliže v dějinách technických věd byl již učiněn reálný krok k pochopení alchymistických axiomat, historie umění naproti tomu dosud téměř nepřikročila ke studiu hermetické symboliky. Je absurdní, že dnes víme skoro více třeba o staroegyptských památkách, než o našich katedrálách. Přitom je už dávno známo, že katedrály byly kamennými knihami, v nichž byla uchována hermetická symbolika. Středověká řemeslná bratrstva, cechy zedníků, ale také kováři, zlatníci a emailéři skrývali souhrn svého vědění pod rouškou hermetických enigmat. Alchymie byla pěstována také v mnišských kolegiích. Tato věda má mnoho dílčích aspektů, ale vše výše uvedené by mělo sloužit především jako inspirující východisko.

Čarodějnictví

Rozumí se jím lidová obdoba magie v opozici vůči náboženství a bylo proti němu také určitou formou revolty. Výsledky a moc však byly přímo úměrné intelektu a nadšení jeho praktikantů. Čarodějnictví bylo hlavně ženskou záležitostí a hrál v něm mnohdy roli i nevědomý masochismus žen.

Podle Julese Micheleta připadalo na jednoho čaroděje deset tisíc čarodějnic. Středověká víra v magickou moc jejich působení na jiné lidi měla svůj odraz i v existujících návodech tzv. grimoirů, knihách o čarování (zaklínací knihy). Podle této víry, hojně posilované klérem, čarodějnice škodily lidem a dobytku, zejména pomocí tzv. voltů. Jednalo se o sympatetickou magii, při níž se zhotovila loutka člověka, jenž měl být očarováním postižen; bývala většinou z vosku, opatřena nějakou částí této osoby, např. kousky vlasů či nehtů. Do loutky byly potom vráženy jehly a věřilo se, že stejná bolest a zranění jsou působena dotyčnému člověku.

Podle legend měly čarodějnice svá místa srazů, kde se většinou o filipojakubské noci slétaly na sabat. Létání prováděly pomocí košťat, natřených kouzelnými mastmi z rostlinných jedů. Tyto látky mohou působit dočasné obluzení a stavy simulující šílenství.

Věřilo se též na posedlost zlými duchy. Není pochyb, že různé druhy hysterie a jiných duševních chorob tyto víry jen posilovaly. Posedlost ďáblem byla vymítána knězi pomocí rituálních exorcismů.

Zaklínací knihy k hledání pokladů

Lidové čarodějnické knížky bývaly kdysi rozšířenou četbou. Patřily k nim různá vydání a opisy tzv. Malého Alberta, Červeného Draka, Heptameronu a Šalamounových klíčků. Jejich speciální odrůdou byly zeměklíče (antipody náboženských nebeklíčů).

Nejrozšířenější zaklínací knihy se nazývaly podle patronů, které zaklínač k vydání pokladů vzýval, například Krištůvky, Krištovky (podle sv. Kryštofa), Gabrielky (podle archanděla Gabriela) a podobně. Jméno Kryštofek souvisí s kdysi velmi uctívaným problematickým svatým, jehož podoba byla byla z kostelů během 16. a 17. stol. důsledně odstraňována a kult potlačován.

Jeho obrazy se dochovaly jen na málo starých, většinou gotických nástěnných malbách, převážně pod omítkou, kde díky šťastné shodě okolností unikly pozdějšímu ničení. Svatý Kryštof, tento pokřtěný obr, odkazující svým původem a mýtem k pohanským kořenům křesťanství (jeho příběh zapsal Jakub Voragine ve Zlaté legendě), významně souvisí s alchymistickou symbolikou (Fulcanelli). Nejzachovalejší zobrazení sv. Kryštofa najdeme v chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře a v kostelech v Brandýse n. L., Horšově, Housce, Chvojenu, Jistebnici, Vyšším Brodě a Žirovnici.

Jak vysvítá ze starých záposů (např. z pamětí F. I. Dremsy, městského hlásného z Pelhřimova  v 18. století), existovalo v té době úsloví “Modliti se ke sv. Kryštovu”, což může být podle okolností vyloženo jako kacířství, anebo eufemistický obrat za čarování.

Poklady

Téměř každý hrad, tvrz a klášter je obestřen pověstmi o ukrytých pokladech, někde je jich i několik. Světskými poklady bývaly kovové peníze, dukáty, zlaté šperky a drahokamy. Zvláštní kapitolou jsou loupežnické poklady, ukryté zbojníky nebo loupežníky v horách (mnoho těchto pověstí je z míst někdejšího působení Juráše a Ondráše na Vsetínsku a Jabluňkovsku). Pověsti o klášterních pokladech pravidelně mluví o dvanácti stříbrných sochách apoštolů a zlaté soše Krista. Jsou ukryty většinou ve sklepeních, nebo tajných chodbách pod zrušenými kláštery.

Jiným druhem pokladů jsou v pověstech zlaté kvočny (kachny), případně s dvanácti zlatými kuřaty (kachňaty). Mluví se o nich v Čechách i na Moravě, převážně v místech starých pohanských kultů. Spojují se s prastarou tradicí vzývání hojnosti a plodnosti.

Dalšími poklady bývají též ukryté sudy vzácného vína nepodléhajícího zkáze a soustředěny jsou převážně do starých vinařských oblastí.

Nad místy uložení pokladů hoří někdy modravý plamínek, který lze za určitých okolností spatřit.Tomuto jevu se říká, že se poklady (peníze) zčišťují, čistí nebo hoří.

Poklady hlídá strážný démon nebo duch v podobě ohnivého černého psa, kocoura, kohouta či jiné ďábelské obludy, přízrak zemřelého majitele, bezhlavý rytíř či Bílá paní. Získat je bylo velkým uměním, o němž mluvily též lidové magické knížky, tzv. Kryštofky. Bylo třeba úlitby strážným duchům, nebo jejich oklamání. Sloužily k tomu různé rituály se svěcenou křídou a jainými fantastickými rekvizitami. Hořící plamínky se doporučovalo přehodit dropty chleba nebo růžencem. Bylo třeba dodržet tabuové předpisy: při vzývání a během celého dobývání pokladu se nesmělo promluvit, ani se otočit.

I doba k vyzvednutí pokladů byla většinou přesně vymezena. Obvykle to bývalo o velikonoční Květné neděli a na Velký pátek. Říkalo se, že během čtení pašijí knězem v kostele se otevírají zasypaná sklepení, hory a skály. Jakmile byly pašije dočteny, poklady se znovu ztrácely a hory zavíraly. S tím souvisejí pověsti o dětech, které matky zanechaly v hoře a mohly se s nimi shledat až po roce. V tomto případě se poklady otevíraly ve dne. Ve vzácnějších případech i o filipojakubské nebo štědrovečerní noci.
Také se hovoří o tzv. otevíracím kořínku nebo o květu kapradí, pomocí nichž se daly poklady znáze dobýt.

Zvláštní kapitolu tvoří žíly drahých kovů, o nichž se zmiňují především staré hornické pověsti. Většina z nich se točí okolo představ zlatého koně, na něhož horníci narazí v dole. Tento mnohovýznamný termín hrál zřejmě zasvěcovací roli v tradicích hornických cechů. Tvrdilo se, že zlatého koně bylo nutno rubat odzadu. Byl-li porušen tradiční postup, famózní kreatura se ztratila. Okruh mytologických představ kolem pojmů koně a kobyly se vztahuje i ke starým prospekčním metodám. Někdy se v pověstech mluví též o zlatém teleti či zlaté koze s podobným významem.

Tajné chodby, lochy, jeskyně

Našli bychom je v podzemí téměř každého hradu nebo tvrze. Sestávaly z drobných světniček a sklípků spojovaných nízkými chodbami. Sloužily jako útočiště ve válkách, únikové a přístupové (zásobovací) cesty, jako skrýše majetku a také jako žaláře. Jako bludiště se rozprostírají pod některými starými městy, ale většinou bývají zasypané a zazděné. Jejich délka je proměnlivá od několika málo metrů až do kilometrových vzdáleností (podobné už existují většinou jen v pověstech). Často ústily v blízkém lese, mívaly maskované vchody ze studní a v pověstech bývají především sídlem strašidelných bytostí a místy skrytých pokladů.

Specifickými podzemními chodbami byly jihomoravské lochy. Bývaly budovány už od středověku proti neustálým a nenadálým vpádům uherských a asijských plenitelů. Později byly zdokonaleny pronásledovanými novokřtěnci – habány, od nichž pravděpodobně pochází i německé pojmenování (loch = díra). Procházejí pod selskými domy nebo v jejich blízkosti, často spojují sklepy s opevněným kostelem či tvrzí, mohou vést pod náves či k potoku a do lesů. V Kloboukách u Brna směřují ze selských stavení pod silnicí k potoku; z radničního sklepa objevili loch vedoucí pod náměstím směrem k faře. V Nenkovicích jde loch pod návsí, protíná studni a ztrácí se ve sklepě souseda. Vchody mívaly úzké, nejčastěji ze sklepa a maskované obvykle vinným sudem a někdy ústím do studny. Bývají maximálně 20 až 30 metrů dlouhé, podle místních pověstí jsou však některé z nich i několikakilometrové. Bylo v nich nalezeno jen málo věcí, jež by mohly určit jejich stáří a občas se přišlo i na sedící lidské kostry.

Jeskyně bývaly u nás nepříliš obydlené fantastickými bytostmi, na rozdíl třeba od německé mytologie. Patří k nim např. Dračí díra u Bělovse, Čertovy díry na Želivce u Kožlí a u Březové nad Svitavou. V Doupovských horách jsou jeskyňky trpaslíků (Zwerklöcher), patřící do původně německé jazykové oblasti a splývají zde s vírou v úslužného mužíčka Heinzelmännchen. Specifika krasových jeskyň, kde už sama příroda napomáhá rozletu obrazotvornosti, je v bájných bytostech zvaných jeskyňky, jak se o nich vypráví v oblasti Moravského krasu.

Zázračné prameny

Místa, jimž byla připisována zázračná, většinou léčivá moc, opředená z tohoto důvodu mnoha pověstmi, někdy i ověřenými zprávami. Na některých z nich byly později založeny lázně. Bývala to i dějiště prastarých kultů, christianizovaná později stavbami kaplí. Prameny bývaly svěceny a konány k nim velké pouti, říkalo se jim také svatá voda a dodnes na ně upomínají jména mnohých českých a moravských Dobrých vod.

Zajímavou teorii vyslovil dr. J. Peisker, podle něhož zázračné studánky leží vesměs uprostřed mezi dvěma dávnými místy slovanského pohanského kultu. V jednom z nich se vzýval bůh dobra (býval zván po kobyle), ve druhém pak bůh zla (místa připisovaná čertovi). Potvrdilo se to v případech Třemšína a Provodova.

Použitá literatura: M. Stejskal, Labyrintem tajemna