Ukázka: Newtonovo dělo

1681

Jupiter na orlu

 

Humphrey si otřel pot z čela a na okamžik přestal šlapat měchy. Zalétl nervózním pohledem k Isaakovi, jenž upíral zrak do rudého chřtánu pece s náruživostí milence – nebo blázna.

«Isaaku, neměl by sis odpočinout?» zaprosil Humphrey. «Kolik dní už to tak táhneš?»

Isaac se ani neuráčil podívat se po něm. Místo toho přešel k pracovnímu stolu a vyprázdnil obsah moždíře do kádinky. Potom se s perem v ruce vrhl na svůj zápisník a začal do něj něco zuřivě čmárat. «Nevím. Který je dnes den?»

Humphrey pohlédl na přítele. Ušpiněná košile se mu lepila na vychrtlé tělo jako pergamen. «A kdys naposledy něco snědl?» zkusil to znovu.

«Hleď si pece, Humphrey,» zavrčel Newton. Nebylo to poprvé, co ho Humphrey takto viděl, jak celé dny nejí a nespí, zcela pohlcený myšlenkami, jejichž obsah mohli i ostatní učenci jen mlhavě tušit. Kdyby Isaac pouze podléhal klamu, Humphrey by tady nešlapal měchy jako otrok. Newton však nebyl šílený. Byl to velice vzácný úkaz. Byl génius. Tím, že ve věku devětatřiceti let získal vytouženou lukasiánskou profesuru v Cambridgi, prakticky neměl sobě rovného.

«Teď,» řekl polohlasně Newton a popadl ze stolu železné kleště. Pak prudce otevřel výheň. Do místnosti se vevalila vlna ještě většího horka a vypudila poslední chladivý vánek, který vnikal dovnitř otevřenými okny. Newton mžoural do výhně, ale ruku měl pevnou,  když sáhl kleštěmi dovnitř a vytáhl blýskavý tyglík.

Rozvážnějším pohybem naklonil kameninový válec nad silnou kádinku. Humphrey sebou škubl, neboť čekal, že z výtokového otvoru vychrstne roztavená hmota, ale místo toho se z něj vykutálela malá stříbřitá koule. Zahlédl ji jen na okamžik. Vzápětí vytryskl z kádinky štiplavý mrak. Humphrey se rozkašlal do kapesníku, ale Issac klidně natáhl ruku ke dvířkům a zavřel pec.

Horko opadlo a v místnosti na okamžik zavládl klid. Teď, když pec byla zavřená, najednou všechno vypadalo docela obyčejně. V posledních deseti hodinách měl Humphrey pocit, že se ocitl v alchymistickém pekle.

«A teď uvidíme,» zamumlal Isaac. «Uvidíme, jestli se Jupiter vozí na orlu.»

Humphrey nebyl příliš zběhlý v tajemném, hermetickém jazyce alchymie. Věděl však, že jupiter je nějaký kov, který má údajně napomáhat k získání rtuti mudrců – původního, nejryzejšího kovu ze všech, zdroje všech ostatních kovů.

Newton nahlédl do nádobky. «A menstruum ho vynese vzhůru,» dodal vcelku věcně. Humphrey se díval, jak si Issac hbitě načmáral několik poznámek.

«Můžu se podívat?» zeptal se.

Newton netrpělivě přikývl a dál okusoval  konec brku, jímž psal.

Humphrey se odvážil nahlédnout do nádobky. Ve zbylé nažloutlé tekutině ležela koule z nějakého kovu. Najednou poznal, co je to za pach – tak štiplavý mohl být jedině čpavek. Ale co znamenalo to víření, ty záblesky. Blýskání najednou dramaticky zesílilo.

«Isaaku,» začal, ale jas se znenadání zdvojnásobil ztrojnásobil. Vrávoravě couvl od stolu zpátky. Z kádinky náhle vyrostl blesk silný jako kmen stromu a projel vzduchem v místě, kde měl ještě před chviličkou obličej. Blesk, jehož jas přecházel mezi modrou a červenou, dosáhl ještě výš a rozechvěl místnost  hromovým burácením.  Humphrey vykřikl  a otočil se ke strašlivému plamenu zády. Nic neviděl; ten jas mu rozežral oči jako kyselina rozlitá po mědi. Zakopl, ztratil rovnováhu a padl přes stůl.

Když ho pak uchopily pevné paže a zvedly ho, otevřel oči. Světlo bylo ještě jasnější, jako planoucí meč archanděla. Humphrey znovu zaječel hrůzou a omdlel.

 

Když přišel k sobě, ležel na chladivé trávě a skvrny před jeho očima se vytrácely. Omámeně se rozhlédl kolem. Ležel v zahradě před Isaakovou laboratoří. Nebe nad hlavou bylo vlídné a modré, poseté nadýchanými obláčky. Issac seděl pár stop od něho a zuřivě si něco zapisoval. Ve vzduchu bylo slyšet praskot, jako by se něco trhalo.

Hadovitý plamen vyšlehl střechou Isaakova přístavku vzhůru k nebi, kam ani oko nedohlédlo. Jákobův žebřík.

«Cože?» zasténal Humphrey, ale potěšilo ho, že slyší vlastní hlas.

«A menstruum ho vynese vzhůru,» vysvětlil Newton, jako by mluvil k dítěti. «Jenže jak jsem to mohl vědět? Tím se všechno mění.»

«Ten blesk_»

Newton zuřivě přikyvoval. «No ano! Ano! To je vzduch, který se rozkládá. Světlo osvobozené pravou rtutí! A tím se odhalí čistý éter, Humphrey. Dotkli jsme se povahy hmoty. Chápeš, co to znamená?»

«Chápu,» odpověděl tiše Humphrey. «To znamená, že potřebuješ novou střechu.»

 

 

1715

Anděl králů

 

Ludvík sebou škubl, když přes tlusté sklo proniklo do místnosti slabé práskání výstřelů z mušket. Takto povzbuzený dav začal znenadání znovu hlasitě křičet. Filip, který stál u okna, spustil nářek.

«Jdi dál od toho okna, Filipe,» řekl Ludvík svému osmiletému bratrovi. Co kdyby si některá kulka našla cestu do samotného Palais Royal?

Filip se k němu otočil. Tvář měl uslzenou, tmavé oči vytřeštěné hrůzou.

«Ludvíku, oni nás zabijí!» zaúpěl. «Vypálí palác a potom_ Kde je Mamá?»

«Matka má královské povinnosti,» odvětil Ludvík. Rázným krokem přešel galerii k mladšímu bratrovi a chytil ho za rukáv.

«Pojď,» vyzval ho Ludvík, «poroučí ti to tvůj král.» Snažil se dát do hlasu co nejvíc autority.

Působilo to. Vždycky to působilo, když lidé poznali v kostech, že jste král. Vtip byl v tom, jak je přesvědčit, že je král. Obzvlášť ve společnosti kardinála Mazarina, který mu pořád říkal, co má dělat. Mazarin si myslel, že král je on.

Filip odstoupil od okna a Ludvík letmo vyhlédl ven. Dole uviděl dav a  na skle ducha své tváře, bledý obraz desetiletého monarchy. Byla dost pevná a odhodlaná, nebo jeho oči prozrazovaly strach stejně jako Filipovy?

Jeho tvář vypadala  vyrovnaně. Vzpomněl si na výraz matčiných rtů a zář odvahy v jejích očích a pokusil se to co nejlépe napodobit.

«No tak, Filipe,» řekl přísně. «Pojď pod mé rámě. Já tě ochráním.»

«Kde je Mamá?» zopakoval Filip. «Kde jsou vojáci?»

«Vojáci hlídají u dveří.»

Ludvík si vybavil hrůzu v očích hrstky strážných. Vzpomněl si, co řekli jeho matce: «Všichni položíme život u vašeho prahu.» Možná chtěli, aby to znělo statečně, ale mluvila z nich porážka. Ludvík pochyboval, že by se na ně dalo spoléhat, pokud by dav vtrhl dveřmi dovnitř.

«Kdo nás ochrání?» zeptal se Filip.

Ludvík vytasil meč. Byl to malý mečík, hračka. Ale gesto bylo silnější než realita. Pod jednu ruku vzal Filipa a druhou uchopil maličký kord. «Tvůj král tě ubrání,» slíbil. «Ale teď se odebereme do některé komnaty bez oken.»

Uchýlili se do ztemnělého salónu, který ozařovala jediná lampa. Ludvík se posadil na zlatý divan a přitáhl bratříčka k sobě. «Tady budeme v bezpečí,» řekl, i když věděl, že je to lež. «A i kdyby ten dav vyrazil dveře, poznal by, jak král brání svého bratra.»

«Bůh je na naší straně, ne?» zeptal se Filip. Chtěl to říct veseleji, ale dosáhl jen toho, že to vyznělo žalostně. 

«Bůh je na naší straně,» ujistil ho Ludvík.

«Proč potom monsieur kardinál chodí v šedém?»

Ludvík spolkl odpověď. Také si všiml, že kardinál Mazarin vyměnil svůj rudý šat za šedivý, anonymní hábit. Hlupák! Zbabělec! Ale Filipovi řekl: «Kardinál ví, co dělá. A vůbec, mysli na příjemnější věci.»

«Zkusím to, Ludvíku,» slíbil mladší chlapec.

Ozvaly se další tlumené výstřely a Ludvík znovu začal zápasit se strachem. Všechno kolem něho se hroutilo, ale on byl král. Copak neměl nad svým královstvím žádnou moc? Jak proti němu Paříž mohla povstat?

Nenáviděl Paříž.

«Postavím pro nás velký palác,» plácl před Filipem. «Na venkově, daleko odsud a od těchto davů.»

Ale Filip usnul. Ludvík zjistil, že mluví  jen proto, aby útěšil sám sebe.

Výstřely zazněly někde blíž – vzbouřenci pronikli  do vestibulu! Venku se ozval dusot těžkých bot a křik hrubých hlasů vojáků. Ludvík stiskl svůj mečík ještě pevněji. Když se chová jako král, je král, je král… Opakoval to, aby to byla pravda.

Dveře se rozlétly a stál v nich John Churchill, vévoda z Marlborough. Nad adamantiovým prsním krunýřem nadutě zářila jeho brunátná tvář, dlouhý černý plášť se rozpínal jako havraní křídla. Marlborough, třikrát prokletý ďábel, přišel sem, aby na popel spálil jeho Versailles.

Ale tohle přece nebyly Versailles. Byl to Palais Royal a jemu bylo teprve deset, Versailles byly jen sen.

«Vaše Veličenstvo,» ušklíbl se Marlboroug francouzštinou se silným anglickým přízvukem. «Vaše Veličenstvo udělá dobře, když odloží tu hračku.» Ani se neobtěžoval zvednout hlaveň své kraftpistole.

«Táhněte pryč z mého paláce,» obořil se na něho Ludvík, ale Marlborough se jen zasmál. Prohlédl ho a věděl, že Ludvík je podvodník…

To se nemělo stát. Ludvík se obrátil na útěk. Za sebou slyšel smích, který se ozvěnou odrážel od stěn. Ze rtů mu splynul zoufalý výkřik a zaplavila ho vlna ponížení.

Chtěl se probudit z toho těžkého snu…

 

Ludvík XIV., král Slunce, se probudil ve dvaasedmdesátém roce své vlády do reality ještě mnohem trpčí. Řezavá bolest mu spalovala nohu, vystřelovala do slabin a do břicha a hledala si cestu až k samotnému srdci.  Ložní prádlo i jeho  sice hojně pokropili parfémem s květinovou vůní, ale i tak v nose cítil odporně těžký, hnilobný pach gangrény. Uvědomil si, že je ve Versailles –  v tom nádherném paláci na venkově, který si jako chlapec vysnil. Uviděl, že i teď, na smrtelném loži, má kolem sebe rodinu a dvořany.

«Jeho Veličenstvo je vzhůru,» zašeptal někdo. Ludvík poznal hlas Maintenon, své milované ženy. Podle tónu, jakým to řekla, již nečekala, že ještě někdy uvidí, jak otevřel oči.

«Veličenstvo, můžeme pro vás něco udělat?» To byl Fagon, jeho lékař.

«Ovšemže, Fagone,» dostal ze sebe Ludvík. «Můžete mi zachránit život.»

Starému doktorovi se zachvěl hlas. «Veličenstvo, kdyby to bylo v mé moci…»

«Drahá rodino, mí přátelé,» začal Ludvík. Trhaně se nadechl. «Jsem rád, že jste se tady všichni sešli. Je to zvláštní, neboť jsem se již smířil se smrtí. Byl jsem ochoten setkat se s Bohem. Vyzpovídal jsem se a rozloučil jsem se.» Uviděl tvář Maintenon pokrytou silnou vrstvou pudru. Slzy do ní vyryly hluboké kanálky. Ale i přes to a přes jejích pětasedmdesát let byla stále krásná, stále byla tou ženou, pro kterou se vzdal všech ostatních milenek. Ten pohled ho povzbudil, aby pokračoval.

«Ale nyní vím, že nesmím zemřít. Marlborough se vrátil a je odhodlán zničit nás. Nemohu odejít a nechat svému mladému nástupci takové břemeno. Nemohu odejít a nechat Francii takové břemeno.»

Přítomní takřka sborově zatajili dech. Takže to věděli také. Tajili to před ním. Teď, když se do čela spojených vojsk postavil  Marlborough, Francie jistě padne. «Fagone, nakloň se ke mně,» poručil svému lékaři, neboť cítil, že síly ho rychle opouštějí. «V cabinet du Roi je lahvička…»

«Ten perský elixír?» hlesl nevěřícně Fagon. «Vaše Veličenstvo, dovolte, abych vám připomněl, že i kdyby snad tento pochybný lektvar měl nějaký účinek, pouhé pomyšlení na to, že byste  po něm sáhl, může ohrozit vaši nesmrtelnou_»

«Jsem tvůj král a poroučím ti to,» odpověděl Ludvík. Snažil se, aby jeho hlas zněl vlídně. «Udělej, oč žádám.»

«Jak si přejete, Veličenstvo,» zašeptal Fagon a odkulhal z pokoje.

Maintenon se k němu naklonila. «Vy jste ho poslal pro elixír, který vám daroval ten hrozný mužík z Persie?»

«Byl to vyslanec perského šáha, madam.»

«To odporné, znetvořené individuum? Co dalšího vám přinesl – několik zašlých perel a tyrkys? Proč si myslíte, že ten elixír má větší cenu než ty ubohé cetky?»

Ludvík ucítil zabublání v hrdle a kyselou chuť v ústech. «Protože_» Zalapal po dechu. «_moji učenci ho vyzkoušeli. Účinkuje.»

Maintenon na něho pohlédla s hrůzou v očích. «A vy jste se ani neuráčil mi to říct?»

«Proč bych to dělal?» Pak ztišil hlas. «Rozhodl jsem se, že ho nepoužiji,» zašeptal. «Měl jsem už dost kralování, Maintenon, dost toho, že všichni, které znám, umírají. Doufal jsem, že alespoň tebe předběhnu na cestě do hrobu. Doufal jsem, že se znovu shledám se svou drahou neteří a se svým bratrem…» Obličej Maintenon náhle zahalila temná mlha. Její hlas pískal jako hoboj, ale nesděloval mu nic, co by dávalo smysl. Znovu ho obestřela tma.

Doufal, že se nerozhodl příliš pozdě.

 

Ludvíkovi se znovu zdálo o dětských létech krátce po otcově smrti, kdy on sám byl jako loutka, kterou vytáhli, aby hrála krále, a potom schovali zpátky do tmavé krabice.  Stávalo se, že k němu celé dny nikdo nepromluvil. Jeho vlastní sluhové se ušklíbali, když jim poroučel.

V tomto snu se topil v zahradním jezírku. Neuměl plavat.

Ke kraji se dostal poměrně snadno. Křičel, ale nikdo si ho nevšímal. Začal se poníženě doprošovat. Každému bylo úplně jedno, jestli se utopí.

Teď ho ve snu někdo z jezírka vytáhl. Teplý vítr ho laskal, sušil mu šaty a šeptal na něho.

«Kdo jsi?» zeptal se.

«Pst,» odpověděl hlas. «Jsou andělé, kteří chrání krále, a já jsem jeden z nich. A ty budeš nejslavnější král ze všech.»

«Anděl, který chrání krále?» zopakoval Ludvík. V tom snu mu bylo teplo a dobře. Bolest a strach, které ho ještě před chvilkou trýznily, se rychle vytrácely.  V tom snu usnul a našel klid.

 

 

1716

Zázrak

 

Benjaminu Franklinovi bylo deset, když se stal svědkem prvního zázraku. Studené prsty větru celý den šmátraly úzkými uličkami Bostonu a, když pak přišla noc, nemilosrdně stiskly. Zapadající slunce planulo jako výheň, ale bylo to jen plané chvástání. Rovnodennost  byla již pryč a zima opanovala massachusettskou kolonii brzy.

Ben si uvědomoval, jak se do něho vkrádá chlad. Stál na Dlouhé hrázi a se zalíbením hleděl na vysoké, štíhlé linie šalupy, která právě vplouvala do přístavu. Chlad mu dělal menší starosti než to, jak vysvětlí otci, kde byl a proč mu cesta pro bochník chleba trvala tak dlouho. Věděl, že by otci neměl lhát, to by byl strašlivý hřích. Ale vzhledem k tomu, že jeho bratr Josiah nedávno utekl na moře, by otec asi nerad slyšel, že Ben se byl zase dívat na lodě. Otec dal velice jasně najevo, že nechce dát vlnám a větru dva syny. Ben přemýšlel, jestli by se pravda dala       nějak zabalit, aby nevypadala jako prohřešek. Mohl zkusit namítnout, že se mu lodě líbí jen proto, že má rád dobře udělané věci. Ale ve skutečnosti toužil kráčet v bratrových stopách za dobrodružstvím – velrybami, piráty a neznámými kraji. Pravda byla taková, že mu představa strávení zbytku života v Bostonu připadala nesnesitelná, když příslib gymnázia a univerzity vzal tak náhlý konec. 

V ponuré náladě zabočil do Crooked Lane, aby se pokusil zpáteční cestu alespoň maličko zrychlit. Na indigovém nebi nad hlavou se začínaly rozsvěcet hvězdy a v úzkém průchodu byla skoro úplná tma. Jen tu a tam nějaké okno ožívalo skomíravým plamenem svíčky. Avšak svíčky Benovi žádnou útěchu nepřinesly, naopak mu připomněly, co bude dělat zítra: vařit lůj při výrobě těch odporných věcí. A totéž pozítří, popozítří a pořád dál, až z něho bude stařec.

V polovině uličky si všiml světla, které neblikalo. V první chvíli ho napadlo, že je to lucerna, ale i lucernové světlo trochu mihotalo. Tohle bylo stálé jako slunce. Ben ucítil zamrazení, které nemělo nic společného se vzduchem, jehož chlad zalézal do morku kostí. Světlo pronikalo mezi přivřenými okenicemi ubytovacího hostince.

Rozhodnutí bylo dílem okamžiku. Stejně už měl zpoždění. To světlo vypadalo tak nepřirozeně, že za tím muselo něco být. Možná byl plamen schovaný uvnitř papírového lampionu. Ben tiše našlapoval po dvorku, dokud konečně neuviděl světlo jako takové: bledou, modravou kouli o velikosti vajíčka. Ihned pochopil, že toto světlo není plamen. Ale když to nebyl plamen, co to tedy bylo?

Jiskra vykřesaná pazourkem nebo ocelí v sobě možná měla něco z vlastností tohoto světla, ale jiskry měly jen kratičký život. Nedokázal ve své mladé hlavě najít žádné jiné vysvětlení pro to, co viděl. Navíc cítil v kostech, že se jedná o alchymii, magii – vědu, královnu čar.

Jestliže to byla magie, nemohl chybět mág. Ben se kradl blíž a blíž k domu, až měl oko téměř nalepené na tlustou skleněnou tabulku.

Koule byla jediným zdrojem světla v místnosti. V krbu nehořel oheň, ale okno bylo na dotek teplé. Bena to přivedlo k úvaze, zda kouzelné světlo nevydává také teplo. Pokud ano, nemohl to být nijak prudký žár, neboť sotva stopu od zářící koule seděl muž a četl si v knize. Ben si až teď všiml, že koule se ve skutečnosti vznáší nad jeho hlavou, takže mu paruka a obočí vrhaly na tvář stín. Lokny paruky mu kaskádovitě spadaly na ramena.  Modrý plášť, který měl na sobě, připomínal nějakou uniformu. Nakláněl se nad stůl a prstem sledoval písmena v knize. Světlo bylo dost jasné a písmena dost čitelná, aby Ben dokázal rozeznat, že kniha není napsána anglicky ani latinsky. Byly to samé rozmáchlé spirály a kudrlinky, krásné a zároveň tajemné.

Benovi se zdálo, že muž to se čtením textu nemá snadné. Hloubal nad ním. Ben to poznal z toho, že mág přejel prstem po jednom řádku několikrát, než postoupil dál.

Ben nevěděl, jak dlouho tam stál. A později si ani nebyl jistý proč. Ale hlavou se mu honilo: To bych mohl být já. Já bych mohl být ten muž, který si čte a poroučí tomu světlu.

V Bostonu nebyly velryby ani piráti, ale byly tam knihy.  Za tři roky školy, které mohl otec Benovi zaplatit, se chlapec naučil číst  a chápat, co čte, a dávno již zhltal všechny knihy, které měli doma jeho otec a strýc. Žádná z nich nebyla o magii, ale když už byla magie, určitě se jí nějaké knihy zabývaly. A teď, když věděl, že taková věc existuje, jeho budoucnost mu najednou připadala světlejší. Bude víc než nějaký svíčkař!

Však také když pak odtrhl pohled od okna a vydal se konečně domů, uvědomil si, že jestli se dá vyrobit jedna taková lampa, která nepotřebuje plamen, dají se vyrobit i další. A jestli se jich vyrobí dost, on ani jeho otec u svíčkařského řemesla dlouho nevydrží.

Jak se po špičkách kradl pryč, ještě jednou se otočil. Čaroděj ve stejném okamžiku vzhlédl od knihy a protřel si oči. Tvář nebyla ničím zajímavá, ale Benovi se najednou zdálo, že muž se na něho koutkem oka podíval, jako by o jeho přítomnosti věděl od samého počátku. Potom čarodějovu tvář znovu pohltil stín, ale oči jako by odrážely světlo a barvily se do ruda jako oči psa. Ben se rázem přestal snažit nedělat hluk a vyrazil k domovu nejvyšší rychlostí, již byly jeho krátké nohy schopny vyvinout.

Přeložil Petr Kotrle